N&Z - 21. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

„Panebože, Nazi,“ zalapala Roz po dechu. „Ani bys tady neměl být!“

Na kůži cítila jeho tiché uchechtnutí. Rukama jí přejel po zadečku a pak ji pevně sevřel za boky. Už jí vytáhl šifonovou sukni výš, aby tak získal lepší přístup, a teď jí stáhl krajkové kalhotky dolů k zatraceným kolenům. Ohnutá přes postel ve svém hotelovém pokoji, s doširoka rozevřenýma nohama a tímto mužem za sebou... dneska tak porušovala každé jedno pravidlo.

Žádný sex. Žádné rozptýlení. Nic, co by ji dostalo ze hry.

A tady byl zatracený Nazio Donati, aby udělal přesně to a ještě víc. Ale nasrat na ně, protože ona ho za tohle zbožňovala; za to, že se vplížil do jejího hotelového pokoje a škádlil ji tak dlouho, že si sukni oblékla teprve tehdy, kdy už do konkurzu zbývaly pouhé dvě hodiny.

„Vsadím se, že ses tady zatraceně doháněla k šílenství,“ zamumlal jí do ucha. Jeho slova byla přerušována jedním tvrdým tahem boků, kdy ji celou naplnil svým penisem, a zároveň ji dostal na špičky nohou. Zvuk, který jí vyšel ze rtů, byl vysoký a zlomený. Úleva, která jí teď zaplavila krevní oběh, se nepodobala ničemu, co cítila kdy dřív. „Vsadím se, žes příliš přemýšlela a zatraceně moc se trápila, ne?“

Dělala to. Až moc.

A teď už dokázala myslet jen na to, že opravdu chtěla, aby ji šukal ještě tvrději a přiměl ji na všechno zapomenout. Tohle pro ni mohl udělat jen on, zejména takto.

Roz dostal možnost jednou se nadechnout, a pak už jí Naz sebral všechen vzduch, když do ní začal zezadu bušit. Do stehen se jí zakusovalo tvrdé dřevo pelesti, i když to jediné, co cítila, byla blaženost. Jeho ústa byla stále u jejího ucha, šeptala a slibovala a zbavovala jí všech těch pochybností, které o sobě měla, a které se tak dlouho snažila skrývat.

Jak mohla být bezcenná, když byla úžasná? To bylo to, co jí řekl.

Ale stejně rychle, jako ta slova slyšela, se zároveň ztratila ve svých pocitech. Z toho, jak ji šukal a z toho, jak se jeho prsty bořily do jejích boků a škubaly jimi k němu ještě tvrději. Surové, rychlé tahy, které byly trochu divoké, ale zároveň stejně dokonalé.

Bože. Tohle potřebovala. Potřebovala jeho.

Teprve když jeho zuby našly pulzující bod na jejím krku a začaly ho oždibovat, konečně spadla přes tu hranu. Na okamžik měla pocit, jako se zastavil čas. Roz na světě visela jen za konečky prstů. Hluk a zvuk a život... k čemu to bylo, když se cítila takhle?

„Pane bože,“ vydechla.

„Kurva, kurva, kurva,“ zamumlal Naz chraplavě do jejího krku. Jeden poslední, tvrdý tah, doprovázený jeho slovy, a cítila, jak sebou uvnitř ní trhl.

Vyprázdnil své semeno do latexu, ruce se mu na jejích bocích chvěly. „Jo, sakra, i já to potřeboval.“

Roz sama sebe přistihla, jak se bez dechu rozesmála. „Proč?“

„Protože jsem taky zatraceně nervózní.“

Ano? Její nervozita byla prostě... dobře, pryč. Pro teď.

„Ale na tom nezáleží,“ slyšela jeho šeptat na sloupci svého hrdla. „Vzpomeň si tam na tohle, jo? Prostě buď úžasná, Roz, protože taková jsi. Budu čekat přímo tam, až skončíš.“

Věděla, že tohle byla ta nejlepší část. Nezáleželo na tom, jestli při konkurzu vybouchne. Nezáleželo na tom, jestli bude zatraceně tupá. Protože na konci toho všeho a zítra nebo další den… Naz tam stále bude. Její rodina tam stále bude. A prostě budou další konkurzy a další společnosti.

Roz teprve začínala.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Roz,“ zamumlal Naz a políbil ji.

Usmála se. Další pravidlo pro dnešek, které bylo porušené.

Měl to být prostě jen den konkurzu, ne její narozeniny. Oslavit je měli až zítra. Dovršení osmnáctin a všechno ostatní.

Kyle požadoval, aby se Roz držela své věci a plně se soustředila jen na konkurz.

Naz byl zatraceně rozhodnutý všechna tato pravidla porušit. Roz to dokonce ani nevadilo.

„Měl bys odsud vypadnout dřív, než přijde Kyle a najde tě tu,“ zamumlala do postele. „Dostane kvůli tomu záchvat a já to pak budu muset poslouchat celou cestu na konkurz.“

Protože jo, Naz dokonce ani neměl dovoleno Roz kamkoli odvézt. Měla se soustředit na celý den a konkurz a na nic jiného. Kyleovy požadavky, a to navzdory tomu, jak hlasitě a často proti nim protestovala.

Naz vydal zvuk, který zněl hodně jako mrzutost. „Jo, svým způsobem toho chlapa nenávidím.“

Roz se zasmála. „To i já.“

Ale co mohla dělat? Opřít se do konkurzu, předpokládala.

*******

Přesně to také udělala.

Opřela se do konkurzu.

Ale i poté, co z klavíru zazněl poslední tón, a Roz zvedla prsty z kláves, zírala na nástroj před sebou tak, jako by ho viděla poprvé v životě. Cítila jasná světla nad pódiem, která byla zaměřena přímo na ni, i to, jak se její šaty kolem těla při každém rychlém nádechu, který udělala, stahovaly pevněji. Slyšela pohyby nohou a rachot davu, když se lidé zvedali a pak zvuk jejich potlesku, když začali tleskat.

Přesto viděla jen lesklou desku Baby Grand a slonovinové klávesy, které stěží líbala konečky prstů.

Protože to zvládla.

Prsty se jí třásly, ale nevěděla proč. Mysl na ni křičela, aby se zvedla a postavila davu tváří v tvář, jak bylo zvykem. Elegantně se uklonila a usmívala, přesně tak, jak se to celý život učila.

A přesto zírala na klavír.

Přesto cítila, jak se jí v mysli ozývaly noty. Dozvuk skladby, kterou vytvořila ve své mysli a pomalu ji dostala do prstů a pak ji ze sebe přes klavír dostala ven jako prodloužení jí samé.

Možná…

Možná si jedna její část stále myslela, že to nedokáže. Že ztuhne, nebo mine klávesu. Že tu poslední sloku, kdy noty dosáhly neuvěřitelně vysokého a rychlého rytmu, které dřív celé zvládla zahrát pouze jednou, nějak podělá.

Zvládla to tenkrát. S Nazem.

Postav se. Postav se. Postav se, křičela její mysl.

Roz to udělala, i když si nebyla jistá, jak elegantně to zvládla. Rukou si uhladila sukni, odstoupila od lavičky a rychle se uklonila. V davu nedokázala vidět konkrétní lidi, ani ty, kteří její výkon posuzovali a hodnotili. Byla oslepená světlem. Ale také za to byla vděčná.

Nějak si vzpomněla, jak se usmát.

Nějak si vzpomněla, jak dýchat.

Roz nad svou hlavou uviděla trojí zablikání červeného světla. To byl signál pro umělce na pódiu, aby se přesunul dál. Světla kolem byla stále příliš jasná. Dav byl stále neuvěřitelně hlasitý.

Když zamířila k východu na pravé straně, ještě na pódiu mírně zamávala.

On tam byl.

Už čekal.

Kroky Roz se změnily v běh, protože Naz byl opravdu jediným člověkem, kterého v tomhle okamžiku chtěla. Ach, jistě chtěla své rodiče. Chtěla slyšet svého učitele, aby jí řekl to, co už věděla – tenhle zatracený konkurz byl celý její.

Ale právě teď potřebovala jeho.

Když se na něj Roz vrhla, Naz ji chytil do náruče. Svými silnými pažemi ji objal, jako by ji už nikdy nehodlal nechat jít. Bože, a ani ona to od něj nechtěla.

Dokud jí jednou rukou neotřel tvář, ani si neuvědomila, že jí po tvářích tekly slzy. Ale byly to dobré slzy; slzy štěstí.

Roz nevěděla, co očekávala, že v těchto vteřinách Naz řekne.

Možná gratulaci. Nebo dokonce potvrzení toho, jak úžasná byla, přesně tak, jak jí říkal, že bude.

Překvapil ji.

Vždy to dělal.

Se svými rty přitlačenými na její zamumlal: „Nemůžu uvěřit, že jsi moje, Rosalynn Puzza.“