TDFW - 6. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Audiv

Nemyslela si, že usne, ne po tom, co se stalo, ale zdálo se, že její tělo má jiné představy. Krátce poté, co Antonio zavřel dveře, se jí zavřely oči. Napadlo ji, že půjde zamknout dveře do ložnice, ale neopodstatněný strach, že by Michael mohl vlézt oknem do její ložnice, byl mnohem silnější než nervozita z toho, že má v bytě muže – jakéhokoli muže, dokonce i takového, kterému věřila tolik jako Antoniovi –, který by mohl bez varování vejít do její ložnice.

Když se probudila, probudila ji pulzující bolest v zátylku. Chtěla si jen zakrýt obličej a znovu usnout, ale pod kůží jí zacukaly nervy, které se neuklidnily kvůli tomu, že se vyspala. Vstala tedy z postele a vzala si pár tylenolů, než zamířila ke dveřím.

V obývacím pokoji seděl Antonio na gauči s knihou na klíně. Naproti němu v křesle, seděla Dominique. Audiv se při pohledu na ni mírně rozšířily oči; Dominique bydlela ve čtvrti, kde žila Anna. Do paláce se přestěhovala teprve nedávno a od té doby byla spíše přilnavá. Audiv si pomyslela, že se jí líbí, když má kolem sebe silnou osobnost.

Zčásti ji zklamalo, že tam Dominique vidí; zklamalo by ji, kdyby tam viděla kohokoli kromě Antonia. Další část si oddechla, že tam není sám. Pomalu vydechla, když došla k pohovce. Oba se na její příchod podívali. Dominique vyskočila a začala přehrabovat polštáře na pohovce ve snaze udělat ji pohodlí.

„Můžu ti něco přinést? Vodu, džus, možná nějaké sušenky?“

Audiv zavrtěla hlavou a pak zasténala, když jí v zadní části lebky pulzovala bolest. Její magie už měla začít působit a otupit bolest – ale ona už žádnou magii neměla. Začaly se jí třást ruce a ona si přitiskla jeden z polštářů k hrudi, aby to skryla.

„Jsem v pořádku.“

„Jsi si jistá? Není to žádný problém.“

„Jsem v pořádku,“ zopakovala Audiv. „Co tě sem vlastně přivedlo?“

Antonio si odkašlal. „Vím, že vy dvě spolu trávíte dost času, a tak jsem ji požádal, aby přišla. Myslel jsem, že by bylo užitečné mít u sebe přítele.“

Dominique zkroutila ruce. „Jsi si jistá, že nic nechceš?“

Audiv potlačila povzdech. Nehodlala přestat, dokud nebude mít co dělat. „Myslím, že by se mi hodila trocha vody.“

Dominique se ulevilo. Odcupitala ke džbánu s vodou v rohu vedle okna a naplnila velkou sklenici, kterou přinesla zpátky. Jakmile ji však podala Audiv, začala kroutit rukama a znovu se vznášet. Antonio se posunul na svém místě a Audiv se na něj pokradmu podívala. Vypadal mírně rozpačitě.

Najednou Audiv přepadl strach, že se chystá odejít. Okamžitě otevřela ústa, aby mu řekla, ať zůstane, nebo aby se zeptala, jestli Michaela našli, ale ta slova jí uvázla v hrdle. Střetl se s jejím pohledem, obočí pozvednuté. Dominika skutečně zatajila dech.

Audiv přeběhl mráz po zádech. Nechtěla, aby ani jeden z nich odešel, ale zároveň nechtěla mluvit o tom, co se stalo. Možná to bylo jen zranění a stres… možná jí přece jen neukradl magii…

„Jak se ti daří, Dominique?“ obrátila se zpátky k mladší ženě. „Usazuješ se dobře?“

Byly to tři měsíce, co se sem přestěhovala. Dominique sebou trhla a vrátila se ke svému křeslu, kde se posadila na okraj, připravená vyskočit na jakoukoli žádost. „Hm… jsem v pořádku.“

„Jen v pořádku?“

„Chybí mi domov,“ pokračovala Dominique a podívala se na Antonia s nejistým výrazem ve tváři. „Ještě jsem nedokončila vybalování… Nevím, jak dlouho tu zůstanu, připadá mi škoda všechno vybalovat a pak se hned zase balit. Ale daří se mi dobře. Přihlásila jsem se do toho kroužku pletení, jak jsi mi radila. Je to fajn. Všichni jsou moc milí.“

„Dobře, dobře.“ Snad to znamenalo, že získá další kamarádky.

„Proč ses vlastně přestěhovala sem?“ Antonio se zeptal. „Slyšel jsem, že tu bylo něco o útoku? Ale neslyšel jsem všechno.“

Dominique se znovu zarazila. „Aha, no, ve skutečnosti to nebyl útok. Někdo začal kolem sebe rozhazovat ty sochy draků s useknutými hlavami a tak. A do mého domu se někdo vloupal. Stejně jsem přemýšlela, že se přestěhuju. Bydlela jsem vedle domu, kde byly ty původní portály,“ dodala, „a Annu a ostatní tak nějak znám. Občas mě pozvali na večeři.“

„A tak jste se stala terčem útoku kvůli náhodnému kontaktu.“ Antoniovi se zablesklo v očích.

„Není to tak zlé,“ řekla Dominique rychle. „Pachatele chytili. Jen partu děcek. Ale protože jsem stejně přemýšlela o stěhování, Anna mi navrhla, abych šla bydlet sem. Bylo to… zajímavé. Draci jsou velmi zajímaví.“

„Měla jsi mít lepší ochranu ve svém vlastním domě.“ Antonio se zadíval na knihu, kterou držel v ruce, pak vsunul záložku mezi stránky a zavřel ji. „Je směšné, že lidé, kteří nejsou spojeni s draky, jsou obtěžováni z náhodného kontaktu. FBI by měla pracovat na ochraně lidí! Je to neomluvitelné. Vláda pořád mele o spolupráci s draky a ochraně magických občanů, ale co dělá doopravdy?“

Tak vášnivě ho ještě nikdy neslyšela mluvit. Audiv pokrčila nohy pod sebou a zvažovala ho. Věděla, že po příchodu do Byrelmoru dal výpověď u FBI, i důvody, které ho k tomu vedly. Technicky vzato, ve Spojených státech nesměli být lidé propuštěni kvůli tomu, že jsou mágové nebo draci, ale to neznamenalo, že se to nestávalo.

Audiv si přála, aby při opětovném připojení Byrelmoru k Zemi šli trochu severněji. Měla pocit, že Kanaďané by byli ve svých předsudcích mnohem zdvořilejší. I když, možná by to bylo ještě horší. Jedno však bylo jisté. Mágové a draci měli potíže tam, kde se objevili po celém světě, a Byrelmore nebyl schopen všechny získat nebo udržet.

„Není to tak zlé,“ namítla Dominique slabě. Její bledá kůže se zbarvila do jasně červené, když zavrtěla hlavou a natáhla ruce. „Policie mi moc pomohla a FBI, ta už má tolik práce. Stejně se takovými věcmi nezabývají.“

„Když jde o něco, co se týká celé země, tak by měli. Ale v FBI najdeš stejně zaujatých idiotů jako bez ní.“ Antonio se zamračil na podlahu.

„Ah.“ Dominique si odkašlala. „No… no, bylo to všechno v pořádku. Nebyla jsem zraněná a nepřišla jsem o žádný majetek ani o nic jiného. Jen mě překvapilo, že lidé věděli, že znám Annu a ostatní, nebo že mě považovali za natolik důležitou, aby mě začali obtěžovat.“

Pokud šlo o strach, logika nikdy nehrála velkou roli. Audiv naskočila na pažích husí kůže, když si vzpomněla na nenávist v Michaelových očích. Obviňoval ji ze všeho, co se mu stalo, přestože by mu v získání magie nezabránila, ani kdyby chtěla. A on si myslel, že správnou reakcí na to, že ho jeho žena označila za zrůdu, je stát se jí. Nebo už měl tu temnotu v sobě? Byly v jeho minulosti i jiné oběti… Udělal to snad své ženě a jeho nepřítomnost, víc než jeho magie, jí dala záminku, aby ho opustila?

„Angstrom už v paláci není.“

Audiv sebou trhla, když pohlédla na Antonia. „Cože?“

„Není v paláci.“ Naklonil se dopředu a prohlížel si ji. „Hendricovi muži ho nebyli schopni zajmout. Použil nějakou magickou… věc, nejsem si jistý, jaké slovo Hendric použil. Angstromovi se ale podařilo utéct. Ale utíkal. Velmi pochybuji, že se vrátí. Myslím, že pro něj nemáš takovou cenu. Byl to příležitostný úder, nic víc.“

Přála si tomu věřit. Žaludek se jí zvedl, když si třela paže. Dominique se natáhla pro přikrývku, ale Audiv zavrtěla hlavou. Deky a zabalení do nich jí vůbec nepomohly. Ne, když ji takhle třáslo něco jiného než zima. Zhluboka se nadechla a snažila se zachovat klid. Tlukot jejího srdce na žebrech byl tak cizí pocit.

Kdyby se vrátil, neměla by se čím bránit. V hrudi se jí zkroutil odporný, dutý pocit a ona zavřela oči a snažila se přimět se myslet na něco – na cokoli jiného.

„Musíme kontaktovat lidské úřady,“ řekla a přivedla svou mysl k tomu, co by mohla udělat. „Jeho žena ho opustila a vzala jejich děti, to všechno spustilo. Je třeba je dát do ochranné péče. Nedá se říct, jestli jim hrozí nebezpečí, nebo ne.“

Také musela jít za Indulfem a říct mu, co ví. Varovat jeho i toho, kdo šel po Michaelovi, že je zaklínač. Proti drakům by nedokázal nic udělat – i když měli magii, byla to specifická značka, které se zaklínač nemohl dotknout –, ale všichni ostatní mágové, kteří s nimi šli, byli zranitelní. A čím víc magie by ukradl, tím silnější by byl.

Pomyšlení na to, že by měla jít za králem a vyprávět mu, co se stalo, však ještě zhoršovalo tu dutou bolest v hrudi. Znovu se zhluboka nadechla a v očích ji začaly pálit slzy.

„Audiv.“ Antonio se pomalu natáhl a položil jí ruku na rameno. „Bude to v pořádku. Vím, že teď to tak nevypadá a že jsi pořád vyděšená, ale bude to v pořádku. Jsem tady a Dominique je tady. Nejsi sama.“

Jeho útěcha pomohla zmírnit vnitřní zmítání, ale ne prázdnotu. Přikývla a snažila se nevypustit hořký smích, který jí hrozil probublat v krku. Po všech těch měsících, kdy se zabývala lidmi, kteří si nevybrali, že se stanou mágy, kdy nechápala, jaké to pro ně je, když se jim tak dramaticky změní celý život… teď to věděla. Teď už chápala, jaké to je.

Jsem ještě mág? Nebo jsem teď jen člověk?

„Dominique,“ vyhrkla a otočila se od Antonia. „Mám teď trochu hlad. Můžeš něco přinést?“

Dominique vyskočila na nohy a přikývla. „Co si dáš?“

Jen abys odešla a já si mohla s Antoniem promluvit o samotě. „Hm… co takhle zmrzlinu? Malinovou, jestli ji mají. Třešňovou, jestli nemají.“

„Vrátím se, jakmile to půjde,“ ujistila ji Dominique a zamířila ke dveřím. Těsně před odchodem se zastavila a ohlédla se, jako by chtěla ještě něco říct, ale neudělala to.

Audiv si povzdechla, když s Antoniem zůstali sami.

„Promiň.“ Přistoupil o něco blíž, pomalu a dával najevo svůj pohyb. „Neuvědomil jsem si, že ji nebudeš chtít mít u sebe.“

„O to nejde. Jen jsem chtěla… být teď s tebou sama, myslím. Já nevím.“ Objala se kolem ramen. „Ví o tom…?“

„Neřekl jsem jí to. Jen to, že jsi byla napadena.“

Audiv přikývla. „Dobře. Dobře, děkuji. Nevím, jestli bych dokázala snést její soucit… Bože, to je ale den.“ Přinutila se zasmát, i když jí začaly téct slzy. Antonio otevřel ústa, ve výrazu měl obavy, ale ona nechtěla začít mluvit o tom, co se stalo. Ne teď. A tak vyhrkla otázku, kterou měla na jazyku už minulou noc. „Proč jsi říkal, že čekání na svatbu pro tebe nebylo správná volba?“