C+C - 22. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Bratr

Pohled ze strany Cece/Naze

Cece se skryla v domečku na stromě, kde si skutečně nehrála už od doby, kdy byla jen holčičkou. Kdysi, jako dítě, v domě u kamarádky viděla, jak měli nádherný domeček na stromě, postavený jako pro panenky, a byl jen pro ně.

Navzdory skutečnosti, že Cece neměla příliš velký zájem jako dítě si hrát, tak stejně jako většina ostatních dětí v jejím věku i ona chtěla mít svůj domeček na stromě, což jí přišlo jako něco naprosto úžasného Když se toho dne po návštěvě u kamarádky vrátila domů, řekla svému tátovi, co chtěla.

A ještě než stihl uběhnout týden, jí ho táta nechal postavit. Od té doby už uplynuly celé roky.

Teď už jí bylo čtrnáct a nebyla už tak malá. Rozhodně už vyrostla z věku, kdy by si měla hrát v něčem takovém jako je domeček na stromě.

A přesto to stále používala. Stále byl jejím bezpečným místem.

Občas, jako právě dnes, byl přesně tím místem, které potřebovala. Poskytoval jí možnost někam zmizet - aby mohla být úplně sama. Když byla tady, nemusela vysvětlovat mámě nebo tátovi, proč brečela. Tak jako tak to bylo hloupé. Hloupost k pláči.

Tohle byla jedna z mnoha věcí, které jí na tom věku čtrnácti let srala. Nebo spíš na tom, že byla čtrnáctiletou dívkou. Občas jí rozbrečely hlouposti.

„Cece?“ zaslechla volání táty. „Je připravená večeře!“

Cece si rychle setřela slzy ze tváře. „Dobře, tati.“

„Jsi v pořádku?“

Bože. To v jejím hlase slyšel slzy nebo tak něco?

Vždycky věděl, když se něco dělo.

„Jsem v pořádku, tati,“ zavolala zpět.

„Pokud jsi si tím jistá...“

„Jsem si jistá.“

Táta ji musel uvěřit, protože o pár vteřin později zaslechla, jak se za ním zavřely zadní dveře jejich domu. Rozhodla se ještě dalších pár minut zůstat tam, kde byla, ve svém domku na stromě. Dost dlouho na to, aby si osušila obličej a ujistila se, že nebude mít červené oči.

Právě, když se Cece chystala vstát, se ve spodní části dveří objevila Nazova hlava. Očividně vyšplhal po žebříku nahoru tak tiše, že Cece neslyšela jedinou zatracenou věc. Jako malá myš nebo tak něco. Ne, že by to bylo překvapující. Naz byl prostě tak záludný.

„Co děláš?“ zeptal se Naz.

„Nic.“

Její desetiletý bratr přimhouřil oči. „Jsi si jistá?“

„Jo, tuším, že jo.“

Naz vylezl ještě o těch posledních pár kroků výš a vtlačil své tělo do domečku na stromě. Posadil se přímo před dveře, aby se kolem něj Cece nemohla protlačit ven.

„Je připravená večeře,“ řekl.

„Tak se pohni a můžeme jít jíst,“ odpověděla Cece.

Naz zvedl obočí a pak zavrtěl hlavou. „Ne, to si nemyslím.“

„Jsi super otravný, Nazi.“

Jen pokrčil rameny. Cece se znovu posadila.

„Jak bylo ve škole?“

„Nuda,“ zamumlal její bratr, „jako vždycky.“

Naz byl šíleně chytrý. Lidé rádi pohazovali slovem genialita, ale on opravdu neměl rád být takto nazýván. Alespoň ne tváří v tvář. I když byl tak chytrý, že by mohl udělat Ceceiny úkoly z matematiky a přírodních věd – a zaručeně by dostala A.

„Takže, co se děje?“ zeptal se Naz.

Cece zavrtěla hlavou. „Nic, Nazi.“

„Ano, až na to, že do domku na stromě chodíš jen tehdy, jen se něco děje. Jako naposledy - bylo to proto, že máma musela jet do Californie na poslední chvíli a nevzala tě s sebou. Takže jsi tu pak půlku zatraceného dne trucovala.“

„Netrucuji!“

„Dobře,“ protáhl Naz.

„Nerucuji, Nazi.“

„Jde o to, že sem chodíš, když jsi rozrušená. Takže -“

„Je to jen maličkost a pitomost,“ řekla a přála si, aby to nechal být.

Naz se zamračil. „Je to pitomost, když tě to rozbrečelo?“

„Já ne -“

„Vím, jak vypadáš, když brečíš, Cece.“

Samozřejmě, že ano.

Ceceiným první nejlepším kamarádem byl její malý bratr. Dohlížel na ni, i když byl o čtyři roky mladší než ona. Občas dokázal být typickým, otravným malým bratříčkem, který ji nikdy nenechal na pokoji. Jindy byl tím jediným, s kým Cece vůbec sdílela svá tajemství.

„Opravdu to nic není, Nazi,“ řekla mu.

Většinou nechtěla, aby se její bratr znepokojoval nebo aby byl naštvaný.

„Chceš, abych řekl tátovi, že jsem tě našel rozrušenou?“

Cece se zamračila. „Vydírání, opravdu?“

Naz se usmál a sklonil hlavu, takže teď místo jeho tváře mohla vidět jen vršek jeho čepice. „To je to, co dělám.“

Dobře... sakra.

„Kluk, kterého dokonce ani nemám ráda, mě ošklivě nazval,“ zamumlala Cece.

Svůj pohled upírala do rukou, odmítla se podívat na bratra.

„Chtěl, abych mu poslala fotku, a já to neudělala, takže mě ošklivě nazval.“

„Fotku?“ Naz vydal zvuk ze zadní části krku. „Na co potřebuje fotku?“

Cece zvedla oči a podívala se na svého bratra. „Jsi opravdu chytrý, ale občas, Nazi, jsi také úplně mimo.“

„Hele!“

„Co za druh fotky, Nazi, vážně?“

Naz zvedl hlavu a zašklebil se. „Ach, jako tu špatnou? Jako nahou?“

„V podstatě ano.“

Moc dobře věděla, že nebylo dobré také fotky komukoli posílat. Za prvé, protože to bylo špatně. A za druhé, pokud by se to máma s tátou dozvěděli, pak by jí zabili.

„A on tě nazval ošklivými slovy?“ zeptal se Naz. „Jen kvůli tomu?“

„Není to tak, že by mě nazval ošklivou - to není důvodem, proč jsem naštvaná.“

A ona věděla i to, že nebyla ošklivá. Svůj vzhled podědila po své mámě a máma byla nejkrásnější ženou, kterou Cece znala.

„Prostě to... nasralo,“ řekla Cece chabě. „Vypadal tak cool, a když jsem mu to řekla, myslím, že se mi tak pokusil ublížit. Jak jsem řekla, prostě to naštve a je to pi-“

„Žádná pitomost,“ přerušil ji Naz. „Je mi líto, že je ten kluk kretén.“

Cece se usmála. „Ujisti se, že dívky nikdy nerozbrečíš, Nazi.“

Naz přikývl. „Slibuji. Mimochodem…“

„Jo?“

„Kdo byl ten kluk?“

*******

Pohled ze strany Naze

„Hej, Zeke?“

„Jo, principe?“

Dneska měl za úkol odvézt Naze do školy nejlepší kamarád a pravá ruka jeho táty. Pokud měli všichni ostatní z nějakého důvodu jinou práci, občas ho odvezl strážce. Mnohem častěji to byla jeho máma nebo táta.

Ale táta měl byznys v Hell's Kitchen a máma musela na víkend odletět do Kalifornie.

Takže to zbylo na Zekem.

Naz měl Zekeho rád.

„Máš nůž nebo něco takového?“ zeptal se Naz.

Zeke ho ze sedadla řidiče přejel pohledem. „Na co kurva potřebuješ nůž?“

„Jen tak.“

„Nazi.“

„Využívám práva nevypovídat,“ dodal Naz.

„Bože, chlapče.“

„No?“

Zeke se zamračil. „Chystáš se někoho zabít?“

„Ne.“

„Způsobit škodu na majetku?“

„Opravdu tvrdě se snažím neudělat to,“ odpověděl Naz, i když to byla pravděpodobně lež.

Zeke sám pro sebe zavrčel. „Pokud se necháš chytit, tak pak jsi ho nedostal ode mě, rozumíš?“

„Přísahám na svůj život,“ slíbil Naz.

„V palubní desce, principe.“

Jistě, Naz v palubní desce našel skládací čepel ostří. Čepel vysunul ven a na polštářku palce otestoval ostrost hrany. Spokojený s tím, že ta věc zvládne to, na co ji potřeboval, si vložil ostří do kapsy.

„Nezapomeň na naši dohodu,“ řekl Zeke.

Naz přikývl. „Máš to mít, zio.“

Zeke nebyl jeho skutečným strýčkem, ale i tak ho přesně tak zbožňoval.

Brzy se už Zeke dostal k odbočovacímu pruhu k nižší a vyšší Akademii. Naz se se Zekem rozloučil, vystoupil ven z auta a svůj batoh si hodil přes rameno. Cece uviděl na schodech vyšší Akademie, kde mluvila s jednou ze svých kamarádek. Ona téměř vždy jezdila do školy s jednou ze svých starších kamarádek.

Naz počkal, až se Zeke znovu zařadí a následně odjede pryč. Poté zamířil k vyšší Akademii. Nebo spíš na parkoviště, které používali studenti vyšší Akademie.

Cece dala Nazovi jméno toho chlapce. Teller Masterson. Zatraceně hloupé jméno.

Naz se zeptal několika kamarádů - Teller byl v posledním ročníku vyšší Akademie. V podstatě požádal čtrnáctiletého chlapce, aby mu poslal fotky.

Znělo to jako sračka. Naz brzy našel auto, které hledal, a spolu s ním i kreténa, kterému patřilo.

Teller. Ten kluk se opíral o bok auta a přitom kouřil cigareta. Nazovi věnoval letmý pohled, pravděpodobně ho nepoznal. Což bylo v pořádku. Po tomhle už ho bude znát.

„Nejsi na špatné straně Akademie, chlapče?“ zeptal se Teller.

Naz se ušklíbl. „Jsem Naz.“

Nedal chlapci šanci odpovědět - místo toho z kapsy vytáhl nůž, otevřel jeho čepel a silně jí zarazil do zadní pneumatiky toho chlapce. Až po zatracený jílec, takže pneumatika byla zničená.

„Hele, co to kurva je?“

Teller přišel blíž.

Naz vytáhl čepel a namířil jí na Tellera. „Příště to bude tvůj zkurvený krk.“

„C-cože?“

Jo.

Naz by se vsadil, že mu to připadala jako nějaká pokažená sračka, když mu tu vyhrožoval desetiletý kluk. Ale... Naz byl Naz. Jeho mysl pracovala rychlostí blesku - elektricky, rychle a každým dnem narůstala jeho nebezpečnost. Byl Donati a jeho život se ani v nejmenším nepodobal životu tohoto bohatého, rozmazleného spratka. Když viděl zemřít muže poprvé - bylo mu sedm. Ten chlap neměl na jeho tátu vytáhnout zbraň.

Tak to prostě chodilo.

„Jmenuji se Nazio Donati,“ řekl Naz tiše, „a když se zamyslíš, určitě to pochopíš. Vyjebej s mou sestrou - Cece – ještě jednou, a až s tebou skončím, nedokážou složit všechny tvoje kousky znovu dohromady. Jen aby bylo mezi námi jasno, debile.“

S těmi slovy Naz odešel.

Teller ho nenásledoval.