TDFW - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Audiv

Audiv zívla, když se posadila k jednomu z dlouhých stolů v jídelně. Jako starší zaměstnanec si mohla nechat z kuchyně poslat nahoru speciálně připravené jídlo, ale myslela si, že novým mágům pomůže, když ji uvidí, jak s nimi komunikuje a vede život podobný tomu jejich. Kromě toho tu stále měli skvělé kuchaře a na jídle v jídelně nebylo nic špatného.

Napila se kávy a pohlédla na Katrinu, která se posadila naproti ní s plastovým tácem v rukou. Audiv kývla směrem k princezně, ale neudělala žádné z gest, které by normálně dělala s královskou rodinou. Katrina neměla ráda, když se kolem její přítomnosti dělal velký rozruch, a dnešek byl jedním ze dnů, kdy to Audiv naprosto vyhovovalo.

„Dokončila jsi ten projekt, o který tě požádal Indulf?“ zeptala se Katrina a přerovnala si krabici s mlékem a hranolky.

„Ano, díky bohům starým i novým.“ Audiv šťouchla v obalu, který si objednala. Předtím vypadal tak lákavě, ale teď už tolik ne. „Taky právě včas. Dneska beru mágy ven, aby si v zahradách procvičili růstovou magii. Uvidíme, jestli má někdo z nich ten talent.“

Katrina přikývla. „Jak jim to jde? Slyšela jsem, že jste měli nějaké problémy.“

„Nic, s čím bych si nedokázala poradit.“ Audiv mávla rukou. „Kromě toho, za chvíli bude víkend, pauza od všech těch hodin.“

„Já vím,“ povzdechla si Katrina a strčila si do úst hranolky. „Už se na to vážně těším. Nemyslela jsem si, že to bude tak náročný proces, když mě Indulf požádal, abych s tím Thonisovi pomohla. Nemůžu se dočkat, až zase uvidím své rodiče, je to už tak dlouho… vlastně od doby, kdy se Charles narodil.“

Audiv přikývla a kousla se do jazyka. Bylo to pro ni bolavé místo, že Katrina nevnímala Indulfa jako svého otce. Toho, který ji miloval a tak dlouho ji hledal poté, co mu ji vzali. Audiv chápala, že je to pro ně zvláštní situace, ale neměla problém nazývat lidi, kteří ji adoptovali, mámou a tátou, a zdálo se, že neváhá mluvit o Warmundovi, Indulfově synovi, jako o svém bratrovi. Tak proč Indulfovi říkala jeho jménem, a ne jakýmikoliv variantami Otce, které tam byly?

Možná jen nerozuměla poutu adopce. Audivina vlastní rodina byla semknutá a nedokázala si představit, že by se dozvěděla o novém členu rodiny a nepřijala ho s dychtivostí a láskou. Možná to bylo u Katriny jiné, když měla tak dlouho matku a otce, kteří ji milovali a které milovala ona… Audiv musela přemýšlet, jak by reagovala, kdyby jí představili někoho, kdo vypadá velmi podobně jako ona, a řekli jí, že je to její otec. Bylo by to těžké…

Ale stejně by mu říkala otče. To by mu neodepřela, zvlášť když mu byla ukradena. Věděla také, že Indulf chce, aby mu Katrina říkala otče, a byla to Katrina, ne král, kdo se dohodl na téhle záležitosti s křestním jménem.

Audiv se napila další kávy a zavrtěla hlavou. Vlastně jí do toho nic nebylo… pokud Katrina nechtěla Indulfovi říkat otče, bylo to její výsadní právo. Možná to bylo bolavé místo a možná ji to rozčilovalo, ale nebyla to její věc. Měla by si to pamatovat a nebýt tak odsuzující.

„Máš nějaké plány na víkend?“ pokračovala Katrina a zvedla na Audiv obočí.

„Ne, možná si udělám nějaký výzkum. Možná jen strávit celé ty slavné dva dny v posteli.“ Audiv pokrčila rameny. „Nejspíš mě nakonec zavolají, abych tu nebo tam pomohla s nějakou krizí. Když budeš pryč, byla jsem požádána, abych dohlédla na nové draky.“

„To nevypadá, že budeš mít příležitost strávit víkend v posteli.“

Audiv pokrčila rameny. Stejně by to nechtěla dělat. Ani ne. Mohla by si sice trochu poležet a něco si přečíst, ale věděla, že by se brzy začala nudit a neměla by co dělat.

„Mají to tak těžké,“ pokračovala Katrina. Zadívala se na své jídlo a rozetřela na tácku kečup s hranolky. „Ti noví draci. Tolik z nich bylo úplně odříznuto od vlastního života. Musíme sem dostat víc terapeutů. Nebo poslat pár našich kluků do školy. Něco. Pro většinu z nich to bylo traumatizující… Bože, jsem ráda, že moje první proměna nikomu neublížila.“

„Jo. Spousta mých nových mágů si prochází tím samým.“

Audiv nevěděla, jaké to je, když se vám takhle obrátí svět vzhůru nohama. Popravdě řečeno, ani ona jim nerozuměla. Magie k ní vždycky neodmyslitelně patřila, takže představa, že by prožila život bez ní, ji děsila tak, že by tančila na ulici, kdyby ji náhle dostala. Tihle noví mágové, kteří plakali a přáli si, aby neměli magii? Těm prostě nerozuměla.

Možná to byl její problém. Možná se jen neuměla vžít do situace druhých.

„Měla bys požádat o dovolenou,“ pokračovala Katrina. Princezniny oči se mírně zúžily, když si Audiv prohlížela. „Vypadáš, jako by ses vyčerpávala. Nikdo nechce, abys padla, jsi pro palác příliš důležitá. Potřebuješ se na chvíli stáhnout a odpočinout si. Přestaň jet pořád na plný plyn.“

Audiv si odfrkla. „Dobře, jistě. Hned to udělám. Až nebude nikdo, kdo by mě byť jen na pár hodin zastoupil.“

Katrina protočila oči. „Byrelmore se bez tebe nerozpadne. A to myslím vážně. Vezmi si nějaký čas. Jinak budu muset přimět Indulfa, aby ti dal nucenou dovolenou, a to víš, že se ti nebude líbit!“

Audiv se na Katrinu zamračila. To by neudělala… Nebo možná ano. Katrina se své role princezny ujala přirozeně, přebírala velení a vydávala rozkazy, jako by se pro to narodila. Což také byla. Možná se vzdala práva na trůn ve prospěch svého mladšího nevlastního bratra Erika, ale byla každým coulem členkou královské rodiny.

Možná by ji změna tématu rozptýlila. „Jak se daří tomu muži z FBI? Jak se jmenuje… Anthony?“

Katrina se usmála. „Čím to je, že si vždycky vzpomeneš na jeho jméno, jen když se na něj přímo zeptáš?“

Audiv vzplálo ve tvářích horko a podívala se na svůj talíř. Dobře, možná že jemnost nebyla její silnou stránkou.

Katrině se na okamžik zablýsklo v očích, než si povzdechla. „Má to těžké. Tedy, těžší než ostatní. Zdá se, že se smířil se svým místem tady, ale myslím, že neví, co to místo je, ani kam odtud půjde. Stále se odmítá dobrovolně proměnit.“

To Audiv přimělo zamračit se. Dost o tom studovali a bez dobrovolné proměny u nových draků zvyšovalo riziko nehod. Za normálních okolností by je k dobrovolné a časté proměně důrazně nabádali, ale ona slyšela jen o hrstce nehod s Antoniem. Ne že by o něm aktivně vyhledávala zprávy… jen ji to překvapilo. Myslela by si, že těch incidentů bude víc, když potlačuje tak přirozenou část svého já.

Katrina se s chutí pustila do jídla, zatímco Audiv okusovala své vlastní jídlo. Antonio byl neobvyklý případ. Vzpomněla si, jak za ním šla s nabídkou, že ho přivede do Byrelmoru, aby ho otestovali, zda se z něj nestane drak. Něco v něm tehdy vycítila a snažila se naléhat, když odmítl, ale bylo v něm něco, co když řekl ne, prostě se nedokázala hádat. Což pro ni bylo velmi neobvyklé. Obvykle dokázala najít argument ve všem.

Po jeho proměně přišel na vyšetření zbytek jeho rodiny. Jeho babička plakala, modlila se a prosila ji, aby z něj a jeho bratranců sejmula „kletbu“. Audiv se kvůli tomu na tu malou ženu rozzlobila, ale snažila se být chápavá. Jeho čtyři bratranci se však tou dobou už všichni vrátili ke svým rodinám. Většina nově příchozích tu měla během svého přechodu rodinu s sebou.

Audiv však přesně věděla, čím se Antonio od ostatních liší, a nemělo to nic společného s jeho rodinou a všechno souviselo s těma oduševnělýma jantarově hnědýma očima, které jako by při pohledu na ni pronikaly přímo do jejího nitra. Jeho vyrýsovaná čelist, hrdost a sebejistota, s jakou se držel… A skutečnost, že od té doby, co přistihla svého snoubence v posteli s jinou ženou, s nikým nechodila ani se nepolíbila.

„Můžeš si za to sama, že jsi tak prudérní,“ řekl jí, když ho vyhodila z domu.

„Když už mluvíme o Antoniovi.“ Katrina poklepala Audiv na ruku. „Míří sem. Myslím, že se sbalím… Stejně musím jít za Thonisem.“

Mrkla na ni a Audiv se na ni při odchodu zadívala. Pak se objevil Antonio. Vklouzl na židli vedle ní a položil na ni tác plný jídla bohatého na bílkoviny a spoustu zeleniny.

„Nevadí, když si sednu sem?“

Audiv zavrtěla hlavou. „Nikdo jiný tu není.“

Antonio se na ni uvolněně usmál, když se posadil. V ramenou měl viditelné napětí, když se napil jakéhosi koktejlu a pak se zamračil na její kávu. „Nemyslíš, že už je na to trochu pozdě? Vždyť to není ani káva bez kofeinu.“

„Ehm…“ Audiv se podívala na svou kávu. „Ráno jsem vstávala brzy a dneska toho mám ještě hodně na práci.“

„Mohu ti s něčím pomoci?“

Ta nabídka ji zaskočila. Seděla takhle blízko a jeho vůně byla stejně silná jako káva v její ruce. Ta zvláštní vůně kouře, která ulpívala na všech dracích, ale u něj byla cítit i vůně hikory a ještě něčeho, co nedokázala přesně pojmenovat. Byla jí dost povědomá na to, aby to nebylo něco pro Antonia naprosto jedinečného, ale prostě nevěděla, co to je.

„Ehm…“ Správně, položil otázku. „To si nemyslím. Je to většinou papírování, hlášení a takové ty věci, které umím dělat jen já.“

„Papírování. Vím, o čem to je.“ Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. „Řekl bych, že to je jediná věc, která mi na mé práci nechybí. Papírování bylo brutální. Ale pro hladký chod je to asi nezbytné.“

Audiv přikývla. „Slyšela jsem, že jsi dal výpověď u FBI, místo abys prostě odešel na dovolenou. Mohl bys mi říct proč?“

„Protože jsem se nechtěl nechat vyhodit.“ Antoniovi se po tváři mihla bolest. „Historicky vzato, lidé nejsou tak dobří ve věcech a lidech, kteří zpochybňují jejich vnitřní přesvědčení. Velmi pochybuji, že by mi dovolili dělat mou práci tak, jak ji chci dělat… i kdybych se vrátil.“ Na okamžik se zadíval na svůj talíř a pak zavrtěl hlavou. „Jsem si ale jistý, že tady pro sebe najdu nějaké uplatnění. Nemá smysl plakat nad něčím, co se nedá změnit.“

Audiv na to nereagovala, i když ji bolelo srdce, aby ho utěšila. Co by mohla říct? Obrátila se zpátky ke svému talíři a mlčky dojedli.