Phoenix - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Everly

Strávíme spolu noc a většinu následujícího dne. Většinou zamotaní do peřin, ale v neděli večer navrhne, abychom šli na večeři. Jak bych mohla odmítnout? Po rychlé sprše – bohužel bez Phoenixe – vyrážíme do mé oblíbené řecké restaurace v centru. Na malých městech je to tak, že nedělní večery jsou obvykle dost mrtvé, což nám skvěle vyhovuje. Máme skoro celý podnik pro sebe.

Nemůžu se přenést přes jeho tělo. Když vcházíme do restaurace, otírám se zezadu rukama o jeho napjatý pas a tisknu nos mezi jeho lopatky. Voní po čerstvém prádle a mužném pižmu. Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem jeho tělo tak dobře poznala. Jako by celý náš vztah jel na hyperrychlost, ale v opačném gardu jako v jednom z těch televizních pořadů o manželství naslepo.

Jakmile sedíme u stolu, Phoenix se na mě usměje, když vytáhne jídelní lístek. „Vždyť to není žádná věda, ne? Kuřecí talíř Souvlaki, hm.“

„Hm,“ řeknu a pak zkřivím ústa. „Vlastně jsem vegetariánka.“

„Ty nejíš maso?“ V jeho hlase se nedá skrýt šok. Zavrtím hlavou. „Vůbec?“

„Nikdy.“ Řeknu. „No, to není pravda. Občas si na Díkůvzdání propašuju malý kousek krocana. Ale nic se čtyřma nohama.“

„Kuře má dvě.“

Protočím oči. „Dneska večer mě nedostaneš kvůli nějaké formalitě.“ Přitiskne mi klouby na své měkké, plné rty a moje kalhotky okamžitě zvlhnou. Do konce života bych vynechala jídlo, abych mohla zůstat v posteli s Phoenixem. (Ale prosím, nedržte mě u toho.)

„Je mi jedno, co budeme jíst k večeři, protože přesně vím, co si dám jako dezert.“ Můj střed se rozhoří vzpomínkami na Phoenixův dychtivý jazyk, který mě olizoval až do ranních hodin. Překvapuje mě, že si ještě dokážu představit, že ho mám v sobě. Včera mě tak dobře ošukal, že mě to ještě trochu bolí.

„Vypadáš strašně sebejistě.“ Škádlím ho.

„Vždycky dostanu, co chci, Everly. A já chci tebe.“ Úsměv mu sklouzne ze rtů a nahradí ho vážnější pohled. „Myslím to vážně, zamiloval jsem se do tebe.“

„Ale vždyť mě ani neznáš. Co když mě poznáš a pak si to rozmyslíš?“

„To se nestane, princezno. Nemusím o tobě vědět všechno, abych věděl, co k tobě cítím. A já jsem do tebe kurevsky blázen. Tvoje dokonale líbatelné rty. Tvé hebké, baculaté tělo.“ Nakloní se blíž, jeho hlas zní jako šeptané zavrčení. „Ta tvoje malá těsná kundička, která mi padne na péro, jako by pro něj byla stvořená.“

Do tváří se mi nahrne horko. Nejsem na takové řeči zvyklá, zvlášť u večeře, ale líbí se mi to. Kalhotky se mi lepí, jak jsou mokré. Už se chystám navrhnout, že vynecháme večeři, objednáme si pizzu a budeme se milovat, zatímco budeme čekat, až ji přinesou, když mě vyruší někdo, kdo se blíží ke stolu.

„Panebože! Slečna Everly? Podívej, Hannah, to je tvoje učitelka!“ Zpoza matčiných zad vykoukne malá holčička. Když si uvědomí, kdo jsem, na rtech se jí rozhostí milý úsměv. Vzpomínám si, jak bylo vždycky zvláštní vidět své učitele mimo třídu.

„Ahoj, Hannah. Jak se máš?“ Holčička se usměje. Když se podívám na Phoenixe, připraveného představit ho Hannah a její matce, všimnu si, jak je ztracený v dívčině úsměvu. Před očima se mi promítne můj život. Phoenix jako otec, jak se honí po dvorku s našimi malými dětmi.

Mluvíme o tlačítku pro rychlé přetáčení vpřed!

„Jsme na odchodu, ale slečno Everly, myslíte, že bych si s vámi mohla na chvilku promluvit, než půjdeme?“

Překvapená a vždy ochotná udělat něco navíc pro své studenty a jejich rodiče přikývnu. „Samozřejmě.“ Moje židle se odsune od dlaždic. „Hned jsem zpátky.“

„Nespěchej.“ Phoenix zkříží mohutné paže před sebou a opře je o stůl. Pohled na jeho sexy tetování mi dává podnět k tomu, abych si pospíšila zpátky k muži, který na mě čeká. Můj muž? Tomu se mi nechce věřit.

Následuji Hanu a její matku ke dveřím a žena – její křestní jméno mi uniká – se ke mně otočí. „To je Phoenix Blair?“

Samozřejmě, že lidé vědí, kdo to je. Je těžké ho přehlédnout. „Je to on.“ Hruď se mi nafoukne pýchou, což mě přiměje postavit se o něco výš. A on je se mnou, chci říct.

„Nevím, jestli to víte.“ Žena se nakloní o něco blíž. „Ale je to zločinec.“ Její slova jsou pomalá a ostrá. „Byl ve vězení.“

„Aha.“

„Já vím.“ Překvapí mě její neomalenost.

„Víte?“ Podívá se na něj. „A pořád s ním chodíte. I vzhledem k tomu, že pracujete s…“ Podívá se na Hannah a chce říct slovo děti, ale nevysloví ho.

„Hm, jo.“

„Možná byste si to měla rozmyslet, jestli vás někdo uvidí s někým jako je on…“

Tohle nečekám. „Co prosím?“

„Jakmile si lidé uvědomí, že vy dva spolu chodíte, ohrozíte tím svou práci.“ Ústa se mi otevírají a zavírají jako ryba. Chci jí vynadat, říct jí, ať si hledí svého. Ale musím se ptát, jestli má pravdu?

Žena zkříží ruce na prsou, zatímco, malá Hannah se tahá s matčinou kabelkou. „Jdeme!“ Kňourá.

„Mluvím se slečnou Everly.“

„Vlastně má Hannah pravdu. Měla byste jít.“

Hannina matka rychle zamrká. „Jen se ti snažím pomoct. Je to váš první rok ve škole. Jsem si jistá, že chcete mít smlouvu.“ Gestikuluje, jako by předávala cenu v soutěži, Cena je správná. „Proč byste dělala něco, čím byste to riskovala? Já bych to na vašem místě rozhodně neudělala.“

„Máte pravdu.“ Přikývnu.

„Přesně tak!“ Sevře ruce.

„Ne, chci říct, že máte pravdu v tom, že nejste já. To, s kým chodím, nemá nic společného s mými učitelskými schopnostmi ani s tím, jak zacházím s dětmi.“

„Chtěla jsem jen…“

„Jestli mě omluvíte.“ Sehnu se a podívám se sladké Haně do jejích velkých hnědých očí. „Uvidíme se zítra, zlatíčko.“ Natáhnu ruku a ona si se mnou plácne. S očima její matky se už nesetkám.

Když se vrátím ke stolu, Phoenix vycítí, že se něco děje. Jak se ta ženská opovažuje mi říkat, s kým se mám a nemám vídat. Zhluboka se nadechnu a položím si ruku na srdce, abych ho zastavila.

„Jsi v pořádku?“

„Ta ženská je pěkný hovado.“

„Hovado, co?“ Phoenix se zasměje. „Zajímavá volba slov.“

„Učím pětileté děti. Musím je nenápadně nahrazovat.“ Přijde servírka a zeptá se, jestli si chceme objednat. Otevřu jídelní lístek a vyberu jedinou vegetariánskou možnost. Phoenix se drží svého plánu s kuřecím souvlaki.

Večeře je příjemná a já se usmívám ve správnou chvíli, ale nemůžu dostat z hlavy Haninu mrchu matku. Phoenix ví, že se něco děje. Poznám to podle toho, jak si prohlíží ticho.

„Vážně, Ev, co se děje?“

„Ta ženská tě zná.“ Řeknu s plnými ústy zeleniny. „Nebo o tobě ví.“

„Jak?“ Stáhne si z klína ubrousek. „Nikdy předtím jsem ji neviděl, nemyslím?“

„Spíš ví o tobě.“ Zvednu obočí a Phoenix pochopí, o co jde.

„Jako že z novin mě zná. Takže mě vůbec nezná, jen si myslí, že mě zná.“ Zvedne vidličku k ústům, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. „Řekla ti něco?“

„Jen to, že bych se od tebe asi měla držet dál, jestli si chci udržet práci.“ Ovlivním svůj hlas, aby zněl stejně ukňouraně jako její.

Phoenixova vidlička se vrátí na talíř. „Ježíši, to mě ani nenapadlo.“

„Tak s tím teď nezačínej.“ Znechuceně zavrtím hlavou nad drzostí té ženské. „Měla by si hledět svého.“ Krátce přikývnu a nabodnu si na vidličku další zeleninu. Cítím se líp, že jsem mu to řekla. Jak se opovažuje.

Ale když se podívám na svého pohledného partnera na druhé straně stolu, Phoenix se neusmívá. Obočí má svraštělé a nechce se mi podívat do očí, což mě nutí litovat, že jsem otevřela svou velkou hubu.