TDVP - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Ivarsson

Možná, že jeho plány ukrást Indulfovu královnu selhaly, ale Dominique by se mu mohla hodit. Sehnala by mu peníze, které chtěl, a Indulf ji nehodlal nechat jen tak zemřít.

Ivarsson se pro sebe potěšeně usmál. Předal královským strážím informace o lidech, kteří Dominique zadržovali. Možná Volcant, možná Hendric. Někdo dost vysoký na to, aby ji šel zachránit, aniž by o tom nejdřív informoval Indulfa… a oslabil tak královu pozici.

Nebo ji možná, uvažoval Ivarsson, zachráním sám a odvedu ji zpátky k jejím přátelům, vymyslím si nějakou pitomou historku o tom, že pracuji jako dvojitý agent, abych mohl chránit Byrelmor ze stínu.

Líbila se mu představa, jak Dominique s vděčností zářící v očích padá na kolena, aby mu náležitě poděkovala. Chvíli se tou představou bavil. Přemýšlel, kdyby se to stalo, jak daleko by to logicky zašlo? Ach, k čertu – byla to jen jeho představivost, a i kdyby ji zachránil, ona by to nikdy neudělala – ne poté, co ji v první řadě vydal on. Tak proč to nenechat zajít do hloubky? Zavřel oči a představoval si, jak se do ní noří, jak v ní končí.

Hlavou mu prolétl pohled na to, jak čeká jeho dítě. Otevřel oči a přerušil tu fantazii, když mu v hrdle stouplo zavrčení. Tohle se nedělo. Už tu ubohou dívku unesl, proč by ji měl ve své mysli ještě víc ponižovat?

Hlavou mu prolétl další obraz. Vysoká, statná žena s velkýma černýma očima, oblečená do rudých šatů, s rukou na nafouklém břiše. Milenka jeho otce, která čeká jeho dítě. Tehdy byl ještě malý chlapec, ale ten obraz se mu vryl do paměti. Chladně na něj a na jeho matku hleděla, zatímco jeho matka zuřila na jeho otce.

„Jsem tvoje právoplatná manželka,“ řekla. „Můj syn je tvůj dědic, ne bastard téhle děvky!“

Jeho otec. Král z Byrelmoru. Jeho milenka, Indulfova matka. Ivarssonovi se při vzpomínce na ty dny sevřely ruce. Jak ho otec s matkou vyhnal, aby se jeho dědicem mohlo stát dítě jeho těhotné milenky místo dítěte, které mu dala jeho žena. Byl poslán do vyhnanství jen proto, že byl prvním legitimním prvorozeným synem.

Byrelmore byl jeho královstvím. On měl být králem, ne nemanželské dítě, kterému dával přednost jeho otec.

Vytřepal ty myšlenky z hlavy, položil zbytek jídla na tác a zamířil k cele Dominique. Bylo to už pár dní, co ji dostal. Jeho kontakty už se nemohly dočkat, až se k ní dostanou, ale věděl, že pátrání je stále v plném proudu. Potřebovali počkat, zdržet se, dokud se všechno jen trochu neuklidní. Ano, znamenalo by to, že Indulf bude zoufalejší… ale ani to nebylo špatné.

A musel si přiznat, že si s ní chtěl pořádně promluvit. Nebyl si jistý proč, ale chtěl jí vysvětlit, co dělá a proč. Možná to bylo tím strachem v jejích očích. Možná to bylo tím, že to bylo mnohem větší než ona a ona se do toho zapletla bez vlastního přičinění. Možná to bylo proto, že existovala šance, že by to mohla pochopit. Nebyl si jistý a věděl, že je od něj hloupé chtít takové věci…

To mu ale nebránilo v tom, aby si s ní chtěl opravdu promluvit.

S dalším zavrtěním hlavy odemkl dveře a vstoupil do jejího pokoje. Seděla na posteli jako obvykle a vypadala obzvlášť bledě a vystrašeně. Prohlížel si ji, když pokládal tác na stůl. Měla snad noční můru nebo něco podobného?

„Vejce a toast,“ řekl a gestem ukázal na jídlo. „Doufám, že ti chutná…“

Vyskočila z postele a ohnala se po něm. Její úder ho zasáhl do hrudi a způsobil, že se zhoupl dozadu. Bylo to spíš z překvapení než ze samotné rány. Takže se ta malá myška opravdu bránila? Bylo to téměř zábavné. Zablokoval úder do krku, který na něj vyslala, a její oči se ještě rozšířily, pokud to bylo možné. S prudkým zaúpěním vytáhla něco z opasku. Podíval se dolů a překvapeně zamrkal, když na něj vyletěla papírová kudla.

Stále se snažil přijít na to, jak věděla, jak něco takového vyrobit, když se mu tvrdý špičatý konec zabodl do krku. To jeho smích náhle zastavilo, protože ho zaplavila bolest. Dominique vydala krátký výkřik a trhla sebou, když jí na obličej vystříkla krev. Ivarssonova ruka vylétla k vpichu. Silně na ni zatlačil, aby zastavil proud krve, ale ta mu stále prosakovala mezi prsty. Ta malá myška ho trefila přesně do toho správného místa.

„Ah!“ Dominique přitiskla svou ruku na jeho a přidala na tlaku. Blábolila spoustu omluv a dalších slov, která se jí rozmazávala.

Ivarsson ji chytil za rameno. Začínala se mu podlamovat kolena. Nebyl si jistý, jestli to bylo ztrátou krve, nebo bolestí. Na tom nezáleželo. Z břicha mu stoupalo horko a pálilo kůži pod prsty. Pomohlo by mu to ránu zalepit a zabránit okamžité smrti, ale musel se dostat ven. Jestli to měl přežít, potřeboval nechat v žilách zařvat oheň tak, jak to neudělal už skoro rok.

„Sklapni,“ vyjel na Dominique chraptivě. Za to, že ho bodla, se teď spíš starala o to, aby zůstal naživu.

Nejspíš ještě nikdy nikoho nezabila. Nejspíš si myslela, že její útok nebude fungovat. Nejspíš neměla ani podělanou představu, jak navázat na svůj plán a utéct, dokud to jde. Ivarsson zavrčel. Nejspíš to pro něj bylo dobré. Ztěžka se o ni opřel a tmavé skvrny mu začaly rozmazávat zrak. Dělo se to rychleji, než si myslel. Zdálo se, že se stěny k němu přibližují, i když mu křídla tloukla do srdce.

„Dostaňte mě ven,“ nařídil.

„Kouříš,“ vypískla Dominique.

„Ven!“

Dominique sebou trhla, pak jí bledá tvář ztvrdla odhodláním. Na zlomek vteřiny se Ivarsson bál, že ho tu nechá, a nemohl se jí divit. Ale její ruce se mu ovinuly kolem hrudi, přitáhla si ho k sobě, převzala jeho váhu a napůl ho táhla k chodbě. Cesta byla mučivě pomalá, a než se vypotáceli z domu, oba se zadýchali. Pokusil se narovnat. Jediné, čeho tím dosáhl, bylo to, že se vytrhl z jejího sevření a skácel se ze schodů. Znovu vypískla a spěchala za ním, ale on už vytahoval z břicha žhavé ohně.

Kůže mu ztvrdla, na pažích a obličeji se mu vytvořily šupiny. Ruce se mu změnily v drápy. Zuby se nabrousily. Z jeho zranění se černě kouřilo. Převrátil se, když mu ze zad vyrazila křídla. Během několika vteřin se proměnil. Jeho ohně se soustředily kolem díry v krku, když otočil hlavu a zadíval se na Dominique.

Měla oči vytřeštěné jako talíře, když tam stála pokrytá jeho krví a její výraz se jasně ptal, jestli se jí to nezdá.

Ivarsson se nad tím výrazem málem ušklíbl. Počkal, až se z jeho zranění přestane kouřit, a pak se opatrně vrátil do své lidské podoby. Klidně, když na něj Dominique stále zírala, sebral zničené zbytky kalhot a uvázal si je kolem pasu jako trochu skromnosti – samozřejmě kvůli ní.

„Ty jsi…“ Její hlas se zadrhl.

„Drak,“ potvrdil a přikývl.

Tak dlouho na něj mlčky zírala, až ho začalo napadat, jestli ve stoje neomdlela. Když však udělal krok směrem k ní, vzpamatovala se a odskočila od něj. Obviňujícím způsobem na něj ukázala a vydala ze sebe další skřek. Byla to opravdu malá myška, i když ho bodla.

„Ty jsi drak!“

„Ano, jsem si toho vědom.“ Ivarsson se jí musel pousmát. „Překvapuje tě to?“

„Vzhledem k tomu, že jsi spolupracoval s lidmi, kteří chtěli všude odstranit všechny draky? Ano, překvapuje! Jak můžeš být drakem a přitom…“

Mohutně se nadechla a opřela se o jeden ze sloupků, které držely verandu starého statku. Koupil ho za hubičku a pak ho několik měsíců opravoval podle svých představ. Bylo to ideální místo, kde držet ženu proti její vůli. Žádní sousedé na míle daleko, nikdo, kdo by si všiml, že se dějí podivné věci, protože ti sousedé byli skryti akry hustého lesa.

„No, možná je načase, abych ti to vysvětlil,“ řekl a vyrazil vpřed.

Než k ní však došel, otočila se na podpatku a rozběhla se. Seskočila z verandy, zavrávorala, jak bosé nohy dopadly na štěrk, a zamířila k lesu. Pohybovala se rychleji, než čekal. Zachrčel, když za ní běžel; kvůli ztrátě krve se cítil slabý, a než ji dohonil, byla u stromořadí a chytil ji kolem pasu. Dominique zavyla a znělo to spíš jako kočka než jako myš, kterou obvykle byla. Zmítala se v jeho sevření a málem se mu vytrhla, ale on sevřel ruce a táhl ji zpátky k domu.

„Pusť mě!“ prskala, když ji strkal zpátky do jejího pokoje. Vrhla se na něj, pěsti zaťaté, jak funěla, obličej rudý. „Nenechám se předat bandě psychopatů, aby mě rozřezali a rozpitvali!“

„Takže tě můžou pitvat, aniž by tě rozřezali?“ Ivarsson se sarkasticky zeptal a pak zavrtěl hlavou. „Už nedělej žádné kudly, nebo ti seberu všechny knihy. Rozumíš?“

Ucukla, hněv se jí tak snadno vytratil z očí. Chvíli na ni fascinovaně hleděl, než zavrtěl hlavou a ustoupil.

„Počkej,“ vyhrkla.

Vrhl na ni podrážděný pohled. Chtěl si jít sednout, aby mohl ukázat, jak moc ho to vyčerpalo. Vykrvácení a následné pobíhání ho hodně vzalo. Povytáhl na ni obočí a čekal, až řekne, co chtěla říct. Dominique chvíli kroutila rukama, ještě jednou myškou, a pak vykročila vpřed.

„Co to děláš?“

Ivarsson poklepal prsty na rám dveří. „Co tím myslíš?“

„Chci říct… Jsi drak. Proč jednáš proti drakům? Jak dlouho už to víš? Snažíš se… snažíš se je poslat zpátky? Nebo najít způsob, jak už nemusíš být drakem?“

Od té doby, co Byrelmore přišel na Zemi, existovalo mnoho lidí, kteří pocházeli z draků, aniž by o tom věděli, jejichž dračí dědictví se přihlásilo a umožnilo jim proměnu. Pro některé to bylo, jako by konečně mohli být sami sebou. Pro jiné to byla ta nejděsivější věc, která se jim kdy stala. Nebylo překvapením, že Dominique předpokládala, že je jedním z nich.

Usmál se na ni a vycenil zuby způsobem, o kterém věděl, že lidi zastrašuje. Zírala na něj zpátky, zachycená mezi zvědavostí a strachem.

„Jak už jsem řekl, nejednám proti drakům. Jednám proti Indulfovi a jenom proti němu. Co se týče poslání Byrelmora zpět? Ne, netoužím se vracet do doby před elektřinou, tekoucí vodou a ženami v krátkých šortkách a bikinách.“ Mrkl na ni, když jí poklesla čelist. „Děláš si o mně nějaké domněnky, slečno Dominique. Možná bys ty domněnky měla prozkoumat důkladněji.“

„Ale…“ začala.

Ivarsson ji neposlouchal. Zavřel dveře, čímž utnul její protesty, a svěsil se ke zdi. V žaludku mu hořely ohníčky, stejně vyčerpané jako on. Z jejího pokoje se neozval žádný zvuk a Ivarsson přemýšlel, jak by reagovala, kdyby se dozvěděla celou pravdu… ale ne. Nehodlal jí to říct. Už toho řekl víc než dost. Mohla žít se svou zvědavostí.