FPWC - 7. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

HARPER

Bílé slunce je krásně hřálo, a Harper se nechtělo hýbat. Protože teď, když byl ten největší chtíč ukojen, mohla na chvíli vypnout. Panebože, tak rychle se ještě nikdy na nikoho nevrhla. Byla tak nadržená, že nedokázala jasně myslet. Ale nelitovala toho. Vůbec ne. Jedna teorie o planetě Bry říkala, že se tam musela všechna zvířata a rostliny velmi intenzivně a velmi rychle rozmnožovat nebo pářit dřív, než je oheň zabije. Pravděpodobně se stalo v jejím případě to samé. Vzduch byl plný všelijakých feromonů. Zřejmě její mozek rozeznal nebezpečí a jeho prastará, původní část prostě převzala kontrolu. Protože to fakt vypadalo jako páření. Super žhavé a neuvěřitelné páření, kde získal převahu instinkt. Zhluboka si povzdechla. Stálo to za to.

„Vrax’tone.“ Ležel natažený v trávě vedle ní.

„Hm?“

„Co budeme dělat?“

Posadil se a opřel se o ruce. „Zůstaneme v pohybu. Už brzy se tato zima promění v přeslavné léto. Velmi, velmi přeslavné.“ Ukázal směrem k ohni a poté udělal pohyb, aby jí naznačil, že se blíží.

Harper musela chvíli přemýšlet. „Myslíš hodně horké, správně? Oheň, který přichází?“

Přikývl. „Oheň přichází. Přeslavné léto.“

„Přeslavné léto znamená horké?“

„Horký oheň. Přicházet. Přicházet jako „přijít“. Ne jako ten jiný druh přicházet.“

Myslel to smrtelně vážně a Harper, zakryla svůj úsměv rukou. Jeho výběr slov stále nebyl úplně přesný a příliš shakespearovský, ale líbilo se jí, že když udělal chybu, vrhl se do toho bez jakýchkoliv rozpaků. Mohla by mít toho chlapíka ráda. Nebo se do něj dokonce zamilovat. Pohlédla do jeho zářivých očí a neubránila se rozpačitému úsměvu. Jestli se už do něj nezamilovala. „Je nějaká šance jak se z planety dostat pryč? Nebo aspoň držet se dál od ohně?“

Chvíli mu trvalo, než odpověděl. „My bychom tu neměli zůstávat.“

„Tady na Bry? Ano, taky to tak vidím. Myslím tím, kvůli tomu ohni, který nás spálí na kost a tak.“

Vrax’ton vstal, uchopil Harper za ruku a vytáhl ji na nohy. Přistoupil až k ní a ona k němu vzhlédla. Cítila jeho teplo a jeho vůně jí pronikla do nosu. Nebesa, připravovala se na další kolo.

Místo toho zvážněl. „Tato planeta. Bosh. Bry. Velké nebezpečí. Oheň. Pohybuje se velmi rychle.“

„Ano, to vím. A blíží se k nám. Proto jsou všechny rostliny plné alkoholu a dalších chemikálií, které dobře hoří. Všechno, co na této planetě žije, se vyvinulo tak, aby ten oheň živilo, místo aby mu odolalo. Plavat s proudem je jednodušší. Kdyby byl oheň někdy nějak uhašen, všechny rostliny a pravděpodobně i zvířata by zemřeli. Jsou na něm naprosto závislí. Proto vyrábějí hořlaviny, aby ho živili a zásobili ho energií. Aby zajistili, že se každý rok vrátí.“

Zvedl obočí. „Ty znáš díla zapomenutých vyprávění?“

Harper si natáhla overal a zjistila, že byl částečně černý od popela. Ale špína odpadne. Byl to oblek, který dokázal plno věcí. „Fakta? Jsou dost očividná, ne? Vegetace musí vyrůst a rozšířit svá semena za čtyři sta dní, než ji oheň spálí. Je to velmi krátký životní cyklus, takže se vše děje velmi rychle. Tyto stromy musely vyrůst šíleně rychle.“ Mluvila pomaleji, než obvykle, aby mu ulehčila chápání a učení, zatímco současně ukazovala na věci a gesty vysvětlovala význam.

„Šíleně rychle!“, souhlasil Vrax’ton. Rychle si oblékl kalhoty a pokračovali v cestě. „Kde je dům Harper? Republika Harper?“

Harper držela jeho tempo a běžela vedle něj. Mezitím si na jeho pokusy mluvit anglicky, zvykla a měla pocit, že se jí dařilo vyčíst z jeho šroubovaného vyjadřování smysl věty.

„Můj domov? Přiletěla jsem z měsíce, kterému říkáme Gideo. No, vlastně pocházím ze Země. Je vzdálená mnoho světelných let. Na tom měsíci jsme postavili stanici. Nebesa, Vrax’tone, záda máš celá od popela!“

Vrhl pohled přes rameno. „Oheň hoří moc. Potom toho moc nezbude. Jen popel na nových rostlinách. Vrax’ton ležet na popelu na zemi. Je to jen prach. Cestuješ s Gulgy?“

Ne, to přeložit nedokázala. „Gulg?“

„Mimozemšťani. Nespokojení. Agresivní. Zuřiví. Nebezpeční. Dotěrní. Žádná svoboda pro všechny.“

„Och, ti mimozemšťani, co mě unesli, se jmenují Gulgové? Ne, necestovala jsem s nimi. Zhypnotizovali mě a nalákali do lodě a… no, viděl jsi, co měli v úmyslu.“

Vrax’ton zamířil k malému lesíku s modrými stromy. „Vynucené spojení.“

„Vynucené, ano Nebo lépe řečeno, znásilnění. Děkuji, že jsi mě zachránil.“

Stromy nebyly moc vysoké, a voněly mnohem lépe než všechny ostatní rostliny, které Harper toho dne viděla.

Vrax’ton jí dal znamení, aby zůstala stát, zatímco vytáhl z opasku sekeru. Opatrně vyrazil k hájku a působil uvolněně. Najednou to ve stromech zašustilo a na Vrax’tona se vrhlo děsivé, třpytivé strašidlo o velikosti koně.

Harper vykřikla, ale než měla čas si dělat starosti, máchl Vrax’ton sekerou, došlo k explozi třpytivých jisker a to velké, nyní mrtvé stvoření dopadlo na zem. Mávl na Harper a sklonil se, aby zvedl něco, z čeho kapala červená krev. Podával jí to. Vypadalo to jako nějaký druh vnitřního orgánu. „Rostliny živí oheň. Tohle nasytí nás.“

Harper se té věci opatrně dotkla. Vypadalo to jako syrové maso. Na zemi toho leželo víc, společně s hromadou střepů. Sklonila se a jeden ze střepů zvedla. Mohla v něm vidět svůj vlastní obraz, jen trochu pokřivený. I ona měla stopy popela na obličeji. „Sklo, jo? Toto zvíře je tedy schopné ohni odolat. Nebo lépe řečeno, bylo.“

„Skleněná kůže“, přisvědčil Vrax’ton. „Toto stvoření se nazývat Herg. Velmi nebezpečné. Vrax’ton nebezpečnější, když se stará o společnou obranu. Nyní nás může nasytit.“ Se spokojeným úsměvem ve tváři jí podával maso.

Když tak o tom přemýšlela, měla Harper docela hlad. Ale syrové mimozemské zvířecí maso… nebyla si jistá, jestli by to měla jíst. Ale byla si dost jistá, že to jíst nechce. „Ehm, možná by to mohl být plán B? Myslím tím, souhlasím s tebou, že něco k jídlu by teď nebylo špatné. Možná je tu někde nějaké jedlé ovoce? Myslím, že jsem v lese nějaké viděla.“

Vrax’ton nakrčil čelo. „Ovoce je nebezpečné. Jsou dělané pro oheň, ne pro Harper.“ Podíval se k hájku, ve kterém se schovával ten zrcadlový Herg. „Ale některé umí nasytit. A proměnit.“

Prošel se mezi stromy a vrátil se s různými žlutými plody a s dlaní plnou tmavě červených bobulí, které byly plné šťávy. Když je Harper uviděla, začaly se jí sbíhat sliny. „Ty vypadají velmi chutně. Dají se jíst?“

Vrax’ton jí podal jenu červenou bobuli. „Nezabije Harper. Kromě toho způsobují příjemný pocit, ale taky malátnost.“ Strčil si ji do úst.

Harper se zakousla do bobule a na jazyku ucítila kapku šťávy. „Je to velmi sladké. A i trochu kyselé. Myslíš, že je mohu sníst všechny?“

Pokrčil rameny. „Nezabije Harper.“

„Aha. Ale nebude mi z toho špatně? Je moc dobrá. Z tréninku přežití vím, že když je něco utrhnuté z rostliny sladké, pravděpodobně je to jedlé.“

Harper si strčila všechny bobule do úst, připravena při první náznaku něčeho podivného, všechno vyplivnout. A teď chápala, co myslel. „Proboha! To je skoro čistý alkohol, že ano?“

Mimozemský bojovník začal maso Herga pomocí sekery kouskovat. „Rostliny a plody, jsou dělané pro oheň, ne pro Harper. Skvěle hoří. Horké. Způsobují mrákoty, ale nezabíjí.“

Bez ohledu na alkohol, byly bobule opravdu chutné a připomínaly Harper sladký likér s citrónovou příchutí. Ale musela si dát pozor, kolik jich sní. Pravděpodobně by se měla vyvarovat toho, aby se opila.

Vrax’ton odstranil z kousku země trávu a odkryl tak černý popel. Poté sekerou rozřízl ostatní plody a položil je na hromadu na popel. „Vrax’ton udělat žhavé Oheň.“

Jemně Harper odsunul dál, sklonil se nad hromádkou a třel jakousi kovovou tyčinkou o čepel své sekery. Déšť s drobných jiskřiček padl na ovoce, zasyčelo to a objevily se modré plameny.

Harper vyděšeně uskočila. „Nemůže to horko způsobit vzplanutí požáru v celé oblasti?“

Vrax’ton napíchl na dřevěný oštěp, který osekal svou sekerou, plátky mimozemského masa. „Rostliny vzplanou jen při velmi, velmi silném ohni. Je pro ně důležité, aby nevzplály už při menším horku. Toto jen menší horko.“

Ovoce bylo tak plné koncentrovaného alkoholu, že oheň po první jiskře už nezhasl a Vrax’ton přinesl hromádku podobného ovoce. Položil je na jejich improvizované ohniště. Oštěp s masem dal nad oheň a brzy se začala vzduchem linout příjemná vůně, něco mezi pečenou slaninou a hovězím masem. Harper nebyla nikdy velká konzumentka masa a nejedla ho od té doby, co odletěla do vesmíru. A znovu se jí začaly sbíhat sliny.

„Herg jsou velmi chutní“, řekl Vrax’ton a strčil do úst další bobuli. „Loví ostatní zvířata, která utíkají před ohněm. Hodně síly a…“ Ukázal na svůj vlastní biceps a tázavě zvedl obočí.

„Ehm… svaly?“

Přikývl. „Hodně síly a svalů. Nasytí Harper a Vrax’tona.“

Posadil se poblíž ohně, který ani moc nekouřil.

Harper si sedla vedle něj. „Odkud toho o této planetě tolik víš? Nebydlíš tu, že ne? Díky ohni je jistě nemožné se tu usadit.“

Otočil oštěp s masem. Z plátků stékala šťáva a syčela v ohni. „To není dům Vrax’tona nebo Republika. Bosh je důležitá planeta. Stojí… pod Bohem. Požehnání.“

Harper si v hlavě srovnala, co tím mohl myslet. O planetě Bry existovalo hodně teorií, některé z nich byly spirituální povahy. „Pod Bohem? Myslí jako, že je posvátná? Božská planeta?“

Vrax’ton přikývl. „Posvátná. Božská. Žijí zde duchové. Když byl mladý, Vrax’ton a pár dalších tu nějakou dobu pobýval. Jen přežití. Žádný blahobyt. Jen nůž. Velmi nebezpečné. Oheň moc žhavý.“ Ukázal na spodní část své levé paže. Kůže tam byla zvrásněná a vypadala suchá jako pergamen, jakoby byla spálená.

„Och, ne, to muselo bolet!“

Přikývl. „Bolelo. Ale Vrax’ton přežil.“ Ukázal na propletená tetování, zdobící jeho druhou paži a jeho mladická hrdost se nedala přehlédnout. „Fantastické vzory. Nyní je oheň částí Vrax’tona.“

Harper uchopila jeho ruku do svých a prohlížela si je. Krvácela. Ve svém vzrušeném stavu si toho ani nevšimla. „A před nedávnem ses zranil. To se stalo při té nehodě?“

„Při nehodě“, potvrdil. „Řízl jsem se o skleněný střep.“

„Harper prohledala kapsy svého overalu a vytáhla krabičku první pomoci, kterou měli pracovníci základny neustále u sebe. „Podíváme se, co bychom s tím mohli udělat.“

Otevřela krabičku, vytáhla sterilizační prostředek a nanesla ho na jeho ránu. Poničená kůže byla na dotek suchá, ale byla teplá a živá. „Takže je tato planeta pro tvůj lid posvátná a posílají sem mladé bojovníky, aby prokázali své schopnosti. Ti, co přežijí, se stanou plnoprávnými bojovníky a jako znamení svého stavu získají tetování. Odhadla jsem to správně?“

Vrax’ton zvedl pobaveně obočí. „Harper odhadla správně. Ano. Vrax’ton je bojovník. Stal se bojovníkem na Boshu.“ Rozhlédl se a zamračil se. „Je zase zpátky.“

Harper mu obvázala ruku celou rolí gázy. „Takže sem občas tví lidé chodívají? To musí, když tu vysazují své mladé, nadějné bojovníky a poté, co se osvědčili, tak je vyzvednou, ne? Jak často se to děje?“

Vrax’ton sledoval, jak mu obvazuje ruku. „Mezi zkouškami bojovníků hoří oheň dvakrát.“

Harper si to v duchu přepočítala. Pokud myslel to, co si myslela, tak to byla špatná zpráva. „Oheň potřebuje čtyři sta dní, aby proběhl celý cyklus. Takže to je každých osm set dní, co se tu osvědčuje skupina mladých bojovníků?“

„Osm set dní“, potvrdil Vrax’ton. „Takže Harper zná planetu Bosh, které říká Bry.“

Zatraceně. Dělala si naděje úplně zbytečně. „Vrax’tone, nevíš, jestli je tu právě teď někdo z tvých lidí? Musíme se z této šílené planety dostat pryč.“

Pokrčil rameny. „Vrax’ton v pohybu už mnoho dní. Mnoho věcí se stalo na Acerex. Neznám časy zkoušek bojovníků.“

Oukej, tak to nevěděl. Harper mu obvaz zalepila. „Nanogel podpoří hojení.“ Držela ho za ruku a pohlédla mu do očí. „Vrax’tone. Jen se chci ujistit. Je nějaká šance, že tomu ohni unikneme?“

Neodpověděl, jen se předklonil a zvedl z ohně oštěp. Odtrhl plátek masa a zakousl se do něj. „Maso Herga“, řekl a vychutnával si sousto. „Vrax’ton moc z Boshe nepostrádat. Jen maso Hergů.“ Sebral ze země čerstvou větvičku, napíchl na ni další kousek masa a podával ho Harper. „Nakrmím tě.“

Opatrně nabízené maso přijala. Opravdu vypadalo lákavě a také tak vonělo, hlavně po měsících potravin z plechovek a zeleniny, kterou se jim podařilo v biodomě vypěstovat. Taky začal působit alkohol z bobulí a díky tomu byla odvážnější. „Jestli mě to zabije, tak tě budu chodit strašit, rozumíš?“, varovala ho. „A to nechceš. Duchové Pozemšťanů dokážou být pořádně zákeřní.“

Vrax’ton si ukousl další sousto. „Nezabít. Nasytit. Potřebuješ jídlo, aby unikla ohni.“

No, to dávalo smysl. Bez energie nebudou moci běžet tak rychle, jak by potřebovali. Harper opatrně okusovala mimozemskou pečínku. Oheň tuk částečně vyškvařil, proměnil ho ve sladko kořeněnou substanci, která byla perfektně křupavá.

„Není to špatné“, zamručela. „Jako slanina a kuře v jednom. Navíc je křehké.“

Chvíli žvýkali mlčky. Nebylo to nepříjemné ticho, jen jako přirozené přerušení rozhovoru.

„Harper prosí, Bosh opustit“, ozval se Vrax’ton a osušil si rty listem. „To bude těžké. Ale Bosh je posvátná planeta. Svaté věci se mohou stát.“

Možná to byl ten alkohol v bobulích, možná ta energie, kterou jim dodalo maso Herga. Každopádně se teď Harper cítila mnohem optimističtěji.

Vrax’ton měl pravdu – bylo lepší nevzdávat se naděje. Kurs přežití, který absolvovala krátce před cestou do vesmíru, byl dost užitečný, jak zjistila. Školitelé zdůrazňovali, že naděje je vždycky, jedno jak špatně to vypadá. Člověk jen musel vyhlížet příležitost a nesměl se držet jen určitého druhu záchrany, protože jinak by mohl přehlédnout něco životně důležitého. A všechno to bylo lepší, když bylo co jíst a pít. Znovu si ukousla masa a Vrax’ton ji objal kolem ramenou. Věnoval jí povzbudivý úsměv.

„Hodná Harper“, pronesl vážně. „Nasyť se Hergem. To pomůže uniknout ohni. Budeš se cítit lépe. Vezmi si i bobule. Ale ne moc.“

Pocit jeho silné paže na rameni byl úžasný. Bez ohledu na to, že to byl mimozemský bojovník, dodával jí pocit bezpečí.

„Hodný Vrax’ton“, odpověděla mu stejným tónem. „Zabil Herga. Našel jídlo pro Harper. Opíjí ji vesmírnými bobulemi.“

Chvíli na ni jen zíral a v jeho očích se zeleně zablýsklo.

Zatraceně, pomyslela si Harper a najednou pocítila kolem srdce chlad. Urazila ho? Prokleté bobule!

Poté se mu na tváři rozlil úsměv, uchechtl se a stiskl jí rameno. „Maa Mahan.“

Odfrkla si úlevou, že se na ni nezlobí. Byl to mimozemšťan, kterého by si raději neměla znepřátelit.

Snědli maso Herga. Vrax’ton se zvedl a natrhal další bobule a ovoce, které pak předal Harper a ta si je schovala do svých kapes.

Vrax’ton si zastínil oči a hleděl zpátky ve směru, ze kterého přišli. „Musíme rychle dál. Cestování v noci velmi nebezpečné. Mnoho jezer a hor. Oheň se blíží.“

Harper pohlédla k nebi. Slunce bylo ještě vysoko, ale dokonce i za denního světla to vypadalo, jakoby horizont za nimi žlutě a oranžově plápolal. No, byl to velký oheň.

Vrax’ton ji uchopil za ruku a rychle vyrazili opačným směrem. Jeho ruka byla teplá. Byl to příjemný pocit. Na to by si dokázala zvyknout.