King - 7. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

King

Oči se mi otevřou a ranní světlo je zalévá. Odmrkávám první dobrý spánek od chvíle, kdy jsem se dostal z vězení. Spal jsem tak tvrdě, že mi chvíli trvá, než si uvědomím, proč jsem tak uvolněný. Včerejší noc se mi vrací v sérii záblesků. Ronnie v restauraci, jak se natahuje po mé ruce. Hluboký a tvrdý polibek. Jak ji ukládám do postele a jak spolu jedeme naše touhy až do konce. Na rtech mi zahraje úsměv, ale stejně rychle zmizí, když se převalím a najdu vedle sebe v posteli prázdné místo. Ronnie je pryč.

Protřu si oči a doufám, že je třeba v kuchyni nebo si jen odskočila. Ticho v mém bytě mi říká něco jiného. Omotám si kolem sebe prostěradlo a prozkoumám prostor, ale jak jsem očekával, nenajdu po ní ani stopu. Polknu vlnu zklamání.

Poté, co si obléknu boxerky, zamířím do kuchyně a uvařím si kávu, v hlavě se mi honí všechny důvody, proč mohla odejít bez rozloučení. Když jsem se s ní zapletl, věděl jsem, že je přinejmenším komplikovaná. Ale včera večer jsem si myslel, že mezi námi vzniklo pevné pouto. Aspoň jsem přesně věděl, kde ji hledat. Když spolu prožijete takovou noc, jako jsme prožili my, pár odpovědí není tak moc, abyste o ně stáli.

Když se dostanu dovnitř, v obchodě už je rušno, což se dalo čekat, protože jsem si dal na čas. Musel jsem si dát dohromady myšlenky. Všichni tři ostatní kluci se věnují klientům, když se nad nimi ozve zvonění dveří. Ronnie má oči stále upřené na svůj notebook, ale ramena se jí mírně zvedají, dost na to, abych si toho všiml. Cítím se teď naladěný na každý její pohyb.

„Šéfe!“ Titus vykřikne a vzhlédne od svého klienta. Ostatní kluci zamručí na pozdrav, po kolena ponořeni do vlastního inkoustu. Oplatím jim kývnutí, než se otočím ke své ženě.

„Ronnie.“

„Dobré ráno.“ Její přiškrcený hlas mi do hrudi vpálí bolestivou ránu.

„Můžu tě vidět vzadu?“

„Jsem tak trochu uprostřed něčeho.“ Nepodívá se mi do očí. Doufám, že je to součást jejího obranného mechanismu. Jestli ne, tak jsem to já, kdo se nechal nachytat. To je něco, na co nedokážu myslet. Udělám krok směrem k ní, tyčím se nad její obrazovkou, dokud moje přítomnost nestačí k tomu, aby ke mně vzhlédla. „Ano?“

„V mé kanceláři.“ Zavrčím na ni a dám jí najevo, kdo je tady pánem. „Hned.“ Ronnie sklopí oči a vstane. Prosmýkne se kolem mě směrem ke kanceláři a já se modlím, aby neslyšela, jak hlasitě mi buší srdce. Tohle nemůžu pokazit. Ztratit ji by bylo jako dostat ránu, jako bych byl znovu uvězněný.

Odemykám kancelář a Ronnie mě následuje. „Zavři dveře.“ Udělá, co jí řeknu, pak se postaví přede mě a pohrává si s rukama. „Co se ti dnes ráno stalo?“

„Myslím, že tohle není pracovní záležitost, Kingu.“

„Není.“ Můj hlas zní napjatě, napjatě. „Myslel jsem, že jsme se včera večer něčeho dotkli, Ronnie. Skutečné spojení. Jsem v tom sám?“

Oči jí těkají k rychle se proplétajícím prstům. „Ne, nejsi.“

„Tak mi řekni, co to je? Proč jsi vstala a zmizela mi?“

„Nemůžu…“ Přitiskne si jazyk na patro úst a zavře oči. Chci z ní odpověď vytřást, ale musím být trpělivý. „Nemůžu riskovat, že se do tebe zamiluju, Kingu,“ řekne nakonec. „I když si myslím, že už je na to trochu pozdě.“

„Jsem do tebe blázen, Ronnie.“ Její tmavé oči těkají k mým. Myšlenka, že by měla opustit tuhle kancelář, že už není moje, je dýkou v mém srdci. „Nelhal jsem, že jsem tě viděl a věděl, že jsi pro mě ta pravá. Nedokážu to vysvětlit, ale vím, že je to pravda.“

„O tom nepochybuji. Taky to cítím.“

„Tak co to je?“

„Nemůžu se dívat, jak jdeš znovu do vězení, jasný?“

Když otevřu ústa, abych odpověděl, nemám slov. V okrajích jejích očí se tvoří vlhkost a já si uvědomím, že je to větší, než jsem si myslel. Tady nejde jen o tvrdohlavou ženu, tady jde o zraněnou ženu.

„Do vězení se nevrátím, Ronnie.“

„To říkal i můj táta. Podívej se na něj. Hnije v kriminále, zabil mámu tím, že jí zlomil srdce. On je zodpovědný za její smrt, Kingu.“ Zamáčkne si slzy, které jí stékají po tvářích. „Je to jeho vina.“

Nohy mě nesou přímo k ní. Objímám ji a ona se ve mně rozplývá. Její vanilkový šampon mi naplní nos a já ji vdechnu. Její tělo se o mě třese, slzy mi barví tričko. „Slibuju ti to,“ řeknu a políbím ji na temeno hlavy. „Nikdy se nevrátím. Udělám cokoli, abych se o tom ujistil.“

„Jak tomu můžu věřit?“ Škytne.

Jemně jí zvednu bradu, po tváři jí stéká čerstvá slza. „Kvůli tobě, Ronnie. Jsi moje. Nikdy bych neudělal nic, čím bych riskoval, že tě ztratím.“ Nikdy nevypadala krásněji, zírá na mě, otevřená a oddaná svým emocím.

„Je těžké se mnou zacházet, Kingu. Jsi si jistý, že se do toho chceš zaplést?“

Vypustil jsem ze sebe srdečný smích. „Ronnie, zlato. Já už jsem.“ Nakloním se a přitisknu své rty na její. „Jsi to ty.“

„To mě děsí.“ Řekne mezi jemnými polibky.

„Nemělo by, protože udělám všechno, co je v mých silách, abys byla šťastná.“ Její něžné polibky ve mně vyvolávají vlnu horka. „V bezpečí a pod ochranou.“ Odtáhnu se, znovu se jí zadívám do očí a přitisknu své čelo na její. „Kromě toho, že se do toho vložím a pokusím se tě chránit, když ty očividně dáváš přednost tomu, abys věci zvládla sama.“ Ronnie se zachichotá a je to ta nejroztomilejší věc, jakou jsem kdy slyšel. Tahle silná, tvrdá žena mi ukazuje svou jemnější stránku. „Z toho jsem se poučil.“

Obejme mě kolem ramen a přitiskne mi tvář na hruď. Vdechnu ji a vím, že je to ta pravá. Jestli mě něco ochrání před problémy, tak je to moje sladká Ronnie.

„Miluju tě, Kingu.“ Její paže mě stisknou o něco pevněji.

Odhrnu jí vlasy ze strany obličeje a přitisknu jí rty k uchu. „Ronnie, miluju tě od první chvíle, co jsem tě uviděl.“

Pro člověka, jako jsem já, není druhá šance nic jiného než zázrak. Ale mít tu druhou šanci, když vedle mě stojí žena, kterou miluju? To není nic jiného než šťastně až do smrti.