TDFW - 5. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Antonio

V Antoniově hrudi vzplála zuřivost, které nedokázal odolat. Chtěl roztrhat tu bestii, která Audiv přišpendlila k podlaze. Chtěl ho zmlátit na krvavou kaši, spálit ho na uhel. Úplně ho zničit, aby už nikdy nebyl schopen nikomu ublížit. Takže když k němu natáhl ruku a viděl, že ji má pokrytou drápy a na kůži rudé šupiny, myslel jen na to dobré.

Na zádech se mu rozevřela křídla. Muž vydal výkřik hrůzy, když ho Antonio strhl ze země a mrštil jím přes celou místnost. Narazil do zdi a bezvládně se zhroutil.

Teprve tehdy si Antonio uvědomil, co dělá. Jakou na sebe vzal podobu. Cítil jeho dlouhé, štíhlé tělo od šupinatého nosu až po špičku špičatého ocasu. Svaly, které v jeho lidské podobě neexistovaly, se napínaly a pálily. Jako pokaždé, když se mimovolně proměnil, bylo v něm vzrušení a s ním i strach. Ramena se mu vyhrnula, když zavřel oči a pokusil se proměnit zpátky, jak ho Katrina trénovala.

Vztek, který mu stále tlačil na hruď, mu to ztěžoval víc než obvykle, ale přesto se mu podařilo proměnit se zpátky, znovu se soustředit. Jeho tělo změnilo podobu, vrátilo se do lidské, a on padl na kolena, jak jím projelo vyčerpání. Nedokázal se zastydět ani za to, že se mu roztrhal oděv a on teď klečel na podlaze úplně nahý.

Čekal, že k němu Audiv přijde, a když se tak nestalo, vzhlédl. Srdce mu spadlo z žaludku, když ji uviděl zhroucenou na podlaze. Antonio Vyškrábal se na nohy, vrhl se k ní a okamžitě zkontroloval puls. Srdce jí tlouklo silně a rovnoměrně a on viděl rovnoměrné zvedání a klesání jejího hrudníku. Z hrudi se mu vydral povzdech úlevy. Rychle ji prohlédl a nenašel žádné zlomené kosti. Měla však poraněnou hlavu, a tak ji vzal do náruče a spěchal do léčebny.

Léčitelům se při pohledu na ně rozšířily oči, ale nijak to nekomentovali, protože se Audiv ujali a začali ji prohlížet. Antoniovi se v hrudi prudčeji rozbušilo srdce. Vzpomněl si, že cítil, jak se jedním křídlem o něco otřel… myslel si, že o zeď…

To je moje chyba.

Jedna z léčitelek ho odvedl pryč a ujistil ho, že Audiv bude v pořádku. Dala mu na sebe župan a nechala ho v čekárně samotného. Seděl tam a v hlavě mu vířily události dnešního dne. Netrvalo dlouho a do místnosti vstoupil Hendric, šéf palácové ochranky. Vlasy mu vstávaly na hlavě a podle pachu, který na něm byl cítit, nebylo pochyb, co ho vyrušilo.

„Co se stalo?“ zeptal se drak a jeho výraz byl zachmuřený.

„Šel jsem do tělocvičny na svou obvyklou ranní rutinu a…“ Antonio vyskočil na nohy a vypustil několik vybraných nadávek. Ten muž, který ji napadl! „Musíme se dostat do tělocvičny. Bylo tam ještě něco – taky je zraněný.“

Hendric přikývl. Společně se vydali zpátky do tělocvičny a cestou jim Antonio vysvětlil, čeho byl svědkem. Znovu ho zaplavil vztek, krev v něm vřela a plameny se rozhořely tak, že je cítil až vzadu v krku. Síla jeho vlastního hněvu ho vyděsila – už je to hodně, hodně dlouho, co byl takhle rozzlobený. Pokusil se zhluboka dýchat, aby se uklidnil, ale zjistil, že vlastně ani nechce – bylo dobře, že je Hendric s ním, jinak si nebyl jistý, jestli by toho muže nezabil, jakmile by se vrátili do tělocvičny.

Ale když tam dorazili, byla prázdná. Na místě, kde se muž zhroutil na podlahu, zůstala jen šmouha krve.

Hendric ztuhl a zavrčel. Chřípí se mu rozšířilo, když očichal místnost. „Tady bylo hodně strachu. A magie. Tolik magie… ale takový nový mág, ten nemohl převzít moc někoho, jako je Audiv! Něco…“ Odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Vrať se do léčebných místností. Najdu podezřelého.“

Antonio zavrtěl hlavou a v očích se mu zablesklo. „Neznám jeho jméno, ale budu ho schopen poznat. Pomůžu ti s hledáním.“

„Ne.“

„Já –“

„Jsem si vědom tvých schopností a minulosti,“ přerušil ho Hendric a zvedl ruku. „A vím, že by ses chtěl podílet na tomto pátrání. Je to od tebe obdivuhodné. Nicméně, a to nemohu dostatečně zdůraznit, nedobrovolné proměny tě činí nestabilním. Při sebemenší změně emocí se můžeš docela dobře znovu proměnit. Musíš se dostat k léčitelům. Dávej pozor na Audiv. Jestli ti to udělá dobře, můžeme říct, že jsi její ochranka. Rozumíš?“

To mu na náladě nepřidalo, ale čím déle tu stáli a dohadovali se, tím pravděpodobnější bylo, že ten muž uteče. Antonio tedy přikývl se sevřenou čelistí. Hendric odešel upozornit ostatní stráže a Antonio se vydal zpátky do léčebny. Jakmile tam byl, zhroutil se do křesla a pozoroval lidi, kteří se kolem něj hemžili, a znovu vyhlížel toho muže.

Čím déle tam však seděl a neměl co dělat, tím víc se mu svíral žaludek. Snažil se Audiv chránit. Místo toho jí ublížil. Potřeboval dostat svého draka pod kontrolu. Možná potřeboval ty požáry úplně uhasit.

***

Audiv se za necelou půlhodinu opět probrala a po důkladné prohlídce se rozhodlo, že její zranění není tak vážné, jak se zprvu zdálo. Léčitelé její upadnutí do bezvědomí přičítali spíš stresu ze situace a strachu, který prožívala, než zranění hlavy. Měla velmi slabý otřes mozku, nic, čeho by se měla obávat, ale Antonio přesto trval na tom, aby ji směl odvézt na vozíku do jejího bytu.

Noví draci a mágové bydleli v bytech palácového typu, které byly postaveny za palácem, ale Audiv bydlela v samotném paláci. Byl to slušně velký byt s kombinovaným obývacím pokojem a kuchyní, kde se nacházel také malý psací stůl a několik velkých polic s knihami, a ložnicí, která byla rovněž až po okraj napěchovaná knihami.

„Takže, máš hodně odpočívat a pít hodně tekutin.“ Antonio pohlédl na Audivin obvaz na hlavě a zavrtěl hlavou. Na rtech měl omluvu, ale smrtící pohled, který mu věnovala, když se naposledy omluvil, měl stále v čerstvé paměti. „Chceš nějaký tylenol?“

„Myslím, že zkusím na chvíli jen zavřít oči,“ odpověděla Audiv. „Teď to není špatné. Kdyby se to zhoršilo, dám ti vědět.“

Přikývl. Sám měl za ta léta spoustu otřesů mozku a spoustu přátel a rodinných příslušníků, kteří je měli také. Dotlačil vozík ke dveřím ložnice a pomohl jí z křesla. Audiv na to protočila oči, ale přesto se na něj usmála. To, že se usmívala, mu ulevilo, i když ne jeho pocitu viny.

„Jsi si jistá, že jsi v pořádku? Mohli bychom se vrátit k léčitelům a…“

„Říkali, že můžu odejít. Nechtěla bych je připravovat o čas, když je ostatní potřebují víc než já.“ Audiv se o něj opřela, když jí pomáhal na lůžko. „Kromě toho, se všemi těmi vašimi pozemskými technologiemi a tak, je to mnohem lepší, než by to bylo za starých časů. Magie toho dokáže jen tolik. Magnetická rezonance je úžasná. Vlastně můžu spát, aniž by mě někdo neustále budil.“

Antonio ji spustil na postel a pak ustoupil. Víc pomoci nejspíš nepotřebovala… „Zůstanu tady, jestli to nevadí.“

Nejen kvůli jejímu zranění. Zatím nebyly žádné zprávy o tom, jestli se Michael Angstrom – Audiv ho identifikovala, když se probudila – našel. Před dveřmi sice stála stráž, ale Antonio nechtěl nic riskovat. Byla to jeho vina, že byla zraněná a nebude moci používat svou magii tak efektivně, jak by měla.

Audiv pohlédla na svou velkou skříň a Antonio zachytil, jak jí tělem proběhl výrazný třas. Kousla se do rtu a podívala se na něj. V očích měla rozpaky, ale otázka byla jasná. Přikývl a přešel k ní. Uvnitř bylo plno oblečení a nic jiného. Pak zkontroloval pod její postelí a všude jinde, kde by se člověk mohl v malé místnosti schovat. Podíval se i z okna, pro případ, že by se Angstrom držel venku u zdi.

„Všechno v pořádku,“ řekl a zabouchl okno. „Budu venku v hlavní místnosti, jestli mě budeš potřebovat.“

Audiv přikývla. „Prosím, zavřete dveře.“

„Samozřejmě.“

Zamířil ke dveřím, ale Audiv ho odkašláním otočila zpátky. Tváře jí zrůžověly, jak na něj zírala, stále sedíc na posteli. Tílko, které měla na sobě, jí přiléhalo k postavě, ale on věděl, že teď nemá ani pomyslet na to, aby se na něj podíval.

„Děkuju,“ řekla rozpačitě. „Nevím, co bych dělala… Byl… silnější, než jsem čekala.“

Ten vztek v něm začal bublat, ale Antonio nedovolil, aby se v jeho hlase něco z toho projevilo. Místo toho odpovídal tiše a vyrovnaně. „Samozřejmě. Jsem rád, že jsem tam byl.“

„Já taky.“

Odkašlala si, odvrátila pohled a pak se na něj znovu podívala. V očích se jí zaleskly neprolité slzy – bylo vidět, že se těžce vyrovnává s tím, co se málem stalo, a on se jí nemohl divit. Jen si přál, aby věděl, co říct. Nebyl však poradce. Možná by se našel nějaký léčitel nebo terapeut, se kterým by to mohla probrat. Nedivil by se jí, že je obzvlášť nervózní, dokud Angstroma nechytí – a dokonce i potom. Málem znásilnění nebylo něco, co by někdo jen tak překonal.

„Nemám počítač ani televizi, které bys mohl použít, ale je tu spousta knih. Kteroukoli z nich si můžeš půjčit.“

Antonio přikývl. „Asi si nechám poslat notebook. Jsem pozadu s kampaní D&D, kterou jsem začal se svými bratranci, a ti budou čekat na aktualizaci.“

Audiv se uvolnila do polštářů a mírně se posunula, aby si mohla přetáhnout jednu z přikrývek přes nohy. „Víš, Anna pořád vede živou hru D&D, které se účastní i král. Každý pátek večer v knihovně. Vlastně to má rozdělené tak, že běží víc her pro každého, kdo se chce připojit. Přemýšlela jsem, že bych se přidala… Ale vždycky mám hrozně moc práce.“

„Je to zábava. Chvíli trvá, než si zvykneš, ale je to zábava. Měla bys to zkusit.“

„Hrál jsi tady se všemi?“

Antonio nad tím musel zavrtět hlavou. Vždycky hrál jen online kampaně. Pár dalších nových draků ho povzbuzovalo, aby chodil na herní večery královny Anny, ale vždycky mu to připadalo takové… divné. Hrát dungeony a draky s jinými draky. On a jeho bratranci to dělali ironicky. Nebyl si jistý, jestli to ostatní dělali stejně často.

„Něco ti řeknu. Až se budu cítit líp, přidáme se ke hře i my dva. Platí?“

„To je rande.“

Audiv si odfrkla, když si lehla a ve tváři se jí zračilo vyčerpání. „To není rande. Rande je, že se oblékneme a děláme spolu parádní věci. Takže jestli mě chceš vzít na rande, tak ať je to raději záležitost s černou kravatou.“

„Budu na to myslet.“ Usmál se a ulevilo se mu, že mu vrátila humor. Chvíli tam stál, ale když vytřeštila oči a tázavě se na něj podívala, vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Srdce už neměl tak těžké, když se šel posadit na pohovku. Ale sám se cítil dost unavený.

Možná by přijal její nabídku a přečetl si nějakou knihu… už dlouho si nečetl pro radost. Mohlo by mu to pomoci odpoutat pozornost od Angstroma a toho, co se mohlo stát. Mohlo by mu to pomoci přestat myslet na to, jak jí ublížil. Mohlo by ho to rozptýlit od ohně, který ho pálil v jeho nitru.