OC - 3. kapitola

Překlad: Marťa

Hunter

„Je to opravdu nutné?“ Zeptal jsem se Marca.

Už bylo pozdě. Jediné, co jsem chtěl, bylo zalézt do postele a na zítřek se vyspat. Nezáleželo na tom, kdy půjdu spát, moje tělo mě probudilo v šest ráno přesně a nebylo možné, že bych znovu usnul. Potřeboval jsem alespoň pár hodin spánku, abych nebyl úplný kretén a Marco to věděl.

„Ano, zítra budeš muset být větší debil, protože nenaspíš svých šest hodin,“ odpověděl Marco, když se dveře od výtahu otevřely přímo do mého apartmá a dovnitř vešli dva strážci, aby místo prohledali.

„Nikdo neví, že jsem tady.“ S tím, jak se Marco choval, byste si mysleli, že jsem byl v minulosti unesený nebo něco podobně nesmyslného.

„Ví to dost lidí. Je to nutné a bude to rychlé.“ Odstoupil jsem a jeho slova ignoroval. Střešní apartmá bylo stejné, jako v několika dalších hotelech, které jsme již vytvořili. Byl to jeden z mých nových designů. S vědomím, jak byla navržená dispozice, jsem vzdušnou čarou zamířil k hlavní ložnici. „Počkáš?“

„Jsem s ochrankou,“ upozornil jsem ho. Byli přede mnou a už otevírali ložnici.

„Do prdele,“ řekl jeden druhému u dvojitých dveří. Druhý strážce otevřel druhou část dveří. Ani jeden ještě nesáhl po zbrani, takže ať už to bylo cokoliv, nemohlo to být životu nebezpečné. Moje zvědavost mě nutila zrychlit tempo, abych zjistil, co je překvapilo.

Na chvíli jsem se zarazil, když jsem uviděl to zatracené překvapení, které tam na mě čekalo. Světlo vycházející z chodby osvětlovalo masivní postel. Pod přikrývkami ležela na kraji drobná postava s dlouhým tmavým copem. Přestože byla zakrytá, měl jsem jasný pohled na bujnost jejích křivek. Její růžové tváře a malý nosík na andělské tváři mi dával najevo, že nebylo dlouho, kdy dospěla. Její tváře měly stále plnost dospívání. Kdybych měl hádat, řekl bych, že jí bylo něco přes dvacet.

Začala se otáčet a odvracela od nás tvář. Jak to udělala, přikrývka, kterou byla přikrytá, se začala stahovat dolů a odhalovala nám všem její nahá záda. Pohnul jsem se dříve, než jsem si uvědomil, že jsem to udělal. Protáhl jsem se kolem dvou strážců, abych se dostal do místnosti. Měl jsem náhlé nutkání zabránit jim, aby ji viděli.

„Pane, nechte nás se o to postarat,“ řekl jeden z nich. Otočil jsem se zpátky k nim a zároveň jsem uslyšel drobné zalapání po dechu, které mi napovědělo, že se ta dívka vzbudila. Dva strážci se mi podívali přes ramena k posteli, ale já je oba postrčil otevřenýma rukama do hrudi. Dost silně na to, aby udělali krok zpátky.

„Ven,“ vyštěkl jsem. Představa, že se na ni dívali, mě z nějakého podivného důvodu rozzuřila.

„Pane…“ Tentokrát to zkusil ten druhý.

„Řekl jsem, kurva, ven,“ vyštěkl jsem tak, až oba klopýtli o dalších pár centimetrů, dokud nebyli mimo můj dosah. Skončili přesně tam, kde jsem je chtěl. Popadl jsem dveře a zavřel je. Zamkl jsem, aby se nedostali dovnitř. Vím, se by jimi snadno prošli dovnitř, ale tohle by měli pochopit.

„Co se sakra děje, Huntere?“ Zavolal z druhé strany dveří Marco. „Kdo to je? Potřebuji jméno.“

„Víš, že tady dávám rozkazy já, že?“ Připomněl jsem mu, když jsem se pomalu otáčel čelem k dívce, která mě v tuhle chvíli přiměla chovat se tak podivně. Vysoko k hrudi si tiskla prostěradlo a chránila si tělo.

Touha dostat ty dva muže z místnosti, než uvidí více dívčiny kůže, byla silně zdrcující. Dokonce i teď, potom, co jsem si vzpomněl na své chování před několika sekundami, jsem byl zmatený. Což bylo něco, na co jsem nebyl zvyklý. V osobním životě ani v podnikání jsem nejednal impulzivně. Ale z nějakého důvodu jsem se kvůli této mladé ženě choval naprosto jinak.

Chtěl jsem tu bohyni zasypat otázkami, ale podle výrazu v její tváři jsem od toho ustoupil. Měl bych ji odsud nechat vyvést, ale to bylo to poslední, co bych měl udělat.

„Prosím, nenechte mě vyhodit!“ Řekla najednou a prolomila ticho. Pak propukla v pláč. „Tuhle práci potřebuju,“ řekla přes vzlyky.

Měl bych být s každou další vteřinou rozzlobenější, ale její slzy narušily ledovou krustu, kterou jsem si pevně držel kolem svého srdce. To byl jediný způsob, pokud jsem se chtěl v tomto světě prosadit. Nedovolit, aby převzaly vládu mé emoce nebo pocity, mi umožňovalo činit ta nejlepší rozhodnutí. Chvíli mi trvalo, než jsem zaregistroval, co řekla.

„Přestaň plakat,“ přikázal jsem jí. Každé malé popotažení a slza, které spouštěla její bolest, bolela i mě.

„Nemůžu to jen tak vypnout.“ Škytla, ale snažila se. Její oči se toulaly po podlaze a dopadly na její šaty. Konečně jsem poznal uniformu. Její slova teď dávala větší smysl. Pracovala pro hotel. „Omlouvám se. Vyměním povlečení a odejdu. Prosím,“ žádala. Bylo zřejmé, že neměla ponětí, kdo jsem a pravděpodobně si mě spletla s ochrankou.

„Nehýbej se.“ Vydal jsem další rozkaz, než jsem zamířil do koupelny, popadl jeden z županů a přinesl ho zpět. V hlavě se mi rychle rodil plán.

Měl bych jí dát uniformu a poslat ji svou cestou, ale nemohl jsem se přimět, abych to udělal. Představa této krásné mladé ženy, která v té uniformě vypadá spíše, jako anděl, byla špatná. To bylo to poslední, co by měla mít na sobě. I z této vzdálenosti jsem poznal, že její pokožka byla hedvábně hladká. Potřebovala nosit jemné, měkké materiály, které nepoškodí její vzácnou pokožku.

Když jsem se vrátil z koupelny, stále seděla na posteli s prostěradlem přitisknutým k hrudi. Slzy jí přestaly téct, ale její tvář stále nesla jejich stopy. Hodná holka. Poslechla mě. Bavilo mě to víc, než by mělo.

Z koho jsem si utahoval? Užíval jsem si každou zatracenou vteřinu. Poprvé po dlouhé době jsem něco cítil. Bylo to tak dlouho, že jsem si myslel, že už to pro mě nebude možné. Nesnášel jsem to. Alespoň jsem si to myslel.

Tak proč doufám, že to nikdy nepřestane?