TDHT - 10. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Vindr

Vlákno, které ho spojovalo s Watnem, bylo tak roztřepené, že se Vindr musel zastavit a zavřít oči, aby ho cítil, jak mezi nimi tepe. Pronikaly jím slabé pulzy, ale nedokázal říct, co se mu Watn snaží sdělit. Zda je v tuto chvíli vůbec při vědomí. Chtěl udeřit pěstí do zdi, ale na to nebyl čas.

Místo toho se poslepu natáhl za sebe a nahmatal Hazelinu ruku. Vklouzla mu do ní, aniž by o to musel žádat. Její prsty byly jako led.

Vindr se zastavil a otočil se k ní. Oranžové světlo vzdálených pouličních lamp zalévalo její pleť, takže vypadala jako jantarová socha. Uvědomil si, že je to proto, že je tak bledá, a přitáhl si ji o něco blíž.

„Budeme v pořádku.“ O Watnovi jí ještě neřekl a nehodlal to udělat ani teď. Ne, když už byla tak vyděšená. „Hned jak se vrátíme do Byrelmoru.“

Poté, co ji Vindr shodil z Watnových zad, zachytil Hazel ve vzduchu. Cítil, jak Watn dopadl na lesní půdu, ale zároveň věděl, co musí udělat. Watna i Hazel by odtamtud nedokázal odnést a Watn by nechtěl, aby se Hazel kvůli němu, vystavovala nebezpečí. A tak se Vindr nenáviděl za to, že tam Watna nechal, přitiskl si Hazel k hrudi a vzlétl, letěl tak rychle a prudce, jak jen dokázal.

Došlo k několika dalším výbuchům, z nichž jeden mu roztrhl zející ránu na levém křídle, ale Vindr je odtamtud oba dostal živé. Teď však… byl příliš unavený na to, aby pokračoval v letu, zvlášť s roztrženým křídlem. Přistáli kousek od velkého města a právě se jím plížili. Vindrův plán byl najít nějaké veřejné místo, kde by mohli zavolat Indulfovi a Hazeliným nadřízeným.

To bylo předtím, než začali ulice pročesávat muži v tmavých sedanech. Než jeden z nich po něm a Hazel několikrát vystřelil.

Hazel zalapala po dechu a přitiskla se ke zdi uličky. Vindr se k ní připojil a srdce mu bušilo, když se podíval stejným směrem jako ona. Ale byl to jen projíždějící taxík. Vindr, pokrytý krví, nějak pochyboval, že by jim taxík zastavil.

„Takhle se do Byrelmoru nedostaneme,“ zašeptala Hazel. Přitiskla si třesoucí se ruku na tvář. „Musíme zavolat policii.“

„To nemůžeme.“ Nedalo se říct, jestli se stejně jako agenti FBI neobrátí policie proti nim. „Musíme prostě jít dál. Dřív nebo později najdeme nějaké auto.“

„Nevím, jak se auto napíchne. Ty jo?“ Věnovala mu ostrý pohled.

Vindr se na to dokázal usmát. „Jo, vlastně umím. Jord se umí postarat o to, abychom měli informace, které potřebujeme v případě nouze. Neboj se, dostanu vás zpátky do bezpečí.“

Hazel se viditelně zachvěla. „Už dlouho ses nezmínil o Watnovi.“

Dalo to práci, ale Vindr se udržel, aby neucukl. Jeho výraz byl naprosto uhlazený, když ji táhl o kousek dál uličkou, aby mu viděla do tváře. Doufal, že díky tomu bude lež přesvědčivější. Protože lhát musel… Už tak bylo dost špatné, že jeho pozornost byla rozpolcená, zvlášť při napětí z Jordova pouta, a snaze dát Hyrrovi signál, kde jsou. Poslední, co potřeboval, bylo, aby Hazel byla tak rozrušená, že by nemohla utéct, kdyby potřebovala.

„Poslouchej.“ Položil jí ruce na ramena a zadíval se na ni. „Watn je v pořádku. Při těch explozích se trochu zranil, ale přežil. Nemusíš se o něj bát. Rozumíš? Teď už bude Jord zase schopen létat a vydá se pro Watna, aby mu pomohl.“

Hazel na něj zírala a ve tváři se jí svářila naděje s nedůvěrou.

Políbil ji, aby odvedl pozornost, pak ji znovu vzal za ruku a vyvedl ji z uličky. Srdce mu znovu a znovu naráželo do žeber, když se vrhali přes opuštěnou silnici do skrytých dveří obchodu na druhé straně ulice. Ruce se mu začínaly třást námahou. Potřeboval si někde odpočinout, třeba jen na pár minut…

„Máš sponky?“

Hazel mlčky vytáhla několik sponek z vlasů a podala mu je. Vindr se s úlevou usmál a narovnal je, aby mohl odemknout zámek. Trvalo to několik minut. Než byl hotov a mohl Hazel uvést dovnitř, cítil se skoro připravený se zhroutit. Zavřel za nimi a zamkl dveře a pak Hazel stáhl na zem, aby je nebylo vidět skrze okna.

Její prsty se dotkly jeho zápěstí. „Jsi v pořádku?“

Křivě se na ni usmál. „O mě se neboj. Potřebuju si jen trochu odpočinout a hned jsem zpátky ve vzduchu.“

Pomalu přikývla. Pak se jí bez varování začaly do očí hrnout slzy. Vindr překvapeně zamrkal. Několik minut na ni nejistě hleděl, zatímco si třesoucíma se rukama otírala oči. Chtěl ji utěšit, ale proč vůbec plakala? Nevěděl, co má dělat.

„Je mi to líto,“ zašeptala Hazel a odvrátila tvář.

„Neomlouvej se.“ Natáhl ruku a vzal ji do své. Stále byla ledově chladná. „Chápu, že máš strach, ale slibuju, že se o tebe postarám.“

„Já vím.“ Zavrtěla hlavou. „Kvůli tomu ale nepláču.“

Vindr mlčel a nejistě na ni hleděl.

Hazel vzhlédla. Chvěly se jí rty a přes spodní víčka se jí přelily další slzy. „Lhal jsi.“

„Lhala?“ zopakoval.

Zadusil ji vzlyk a přitiskla si ruku na ústa. Další slzy. „O… o Watnovi.“

Ach. Žaludek mu klesl. Otevřel ústa a snažil se vymyslet něco, čím by ji uklidnil. Nic z něj nevypadlo. Jak se pomalu vyrovnával s tím, že ví o všem, co se snažil skrývat, vlévaly se mu do mysli otázky. První a nejdůležitější však byla ta, která z něj vypadla.

„Jak to víš?“

„Cítím to. Tady.“ Dotkla se své hrudi. „Umírá. Vím, že umírá, a nemůžu tomu nijak zabránit. Je to moje vina…“

„Ne.“ Přitáhl si ji do náruče, když leželi na podlaze. Byla pokrytá kobercem a páchla po mnoha nohách, které po ní během dne chodily. Ani se neobtěžoval zkontrolovat, co je to za obchod. Vtiskl jí polibek na čelo, chtěl ji utěšit. „Není to tvoje vina. I kdybys nás nepožádala, abychom ti přišli pomoct s ochranou, byli bychom tam v mžiku. Záleží nám na tom. Všem. Watn je sice v těžkém stavu, ale je houževnatý.“

Pouto mezi nimi se protáhlo až k bodu zlomu, ale drželo. Ještě měli čas. Pořád měli naději.

„Draci jsou silní,“ pokračoval Vindr, v tu chvíli skoro víc sám k sobě, než Hazel. „On se z toho dostane. Jen počkej a uvidíš.“

Hazel mu zabořila tvář do náruče.

„A i kdyby ne…“ Nerad ta slova vyslovoval, ale bylo nutné je říct. „I kdyby ne, chtěl by, abys byla v první řadě v bezpečí ty.“

„Musí být v pořádku,“ vzlykla Hazel. „Nevím, jestli…“

Vindrovi se rozbušilo srdce.

„Nevím, jestli bych byla schopna být s kýmkoli z vás… jestli nebudu moct být s vámi všemi. A jestli Watn…“

Odmlčela se, ale její smysl byl jasný. Vindrovy ohně zafoukaly nízko. Srdce mu začalo bušit a do krku se mu vkradla žluč. Ne, ne, ne, ne, ne, NE! Myšlenka, že by ji ztratil… mu rvala vnitřnosti stejně jako myšlenka na Watnovu smrt. Plíce se mu sevřely, jak se zoufale snažil nepředstavovat si, jaké by to bylo… Watn by zemřel a zůstali by jen oni tři.

A Hazel by se na ně nemohla dívat, aniž by Watna oplakala. Že ji nedokáže utěšit ani přijmout její útěchu na oplátku. To bylo víc, než dokázal unést.

„Hazel,“ řekl. Hlas měl drsný a polkl. „Podívej se na mě.“

Zavrtěla hlavou.

Jemně, něžně jí sevřel obličej v dlaních a otočil ji k sobě. Tvář se jí leskla slzami a z nosu jí kapala krev. Nedbal na to a hluboce ji políbil, chtěl jí dát všechny emoce, které jí mohl dát. Jeho starosti. Své obavy. Ale zároveň… čiré odhodlání dostat ji zpátky do bezpečí. Hazel se do polibku opřela, i když jí tělem otřásaly mrákoty.

Když se odtáhl, přitiskl své čelo na její a zavřel oči. „Vím, že je to pro tebe děsivé. Vím, že se bojíš o Watna a přemýšlíš, co když to nezvládne.“

Hazel přikývla a dusila se. „Nechci, aby zemřel sám.“

„Neumře.“

„Ale je tam venku úplně sám, zraněný.“

Vindr ji vzal za ruku a přitiskl si ji na hruď. „Není sám. To je to pouto. Nikdo z nás není nikdy sám. Ne skutečně sám. Cítím jeho bolest. Cítím, jak se drží. Cítím jeho myšlenky… a on myslí na tebe.“ Slabé pulsy, které Vindr nebyl schopen rozluštit, se teď staly zřetelnými. „Miluje tě, Hazel. A stejně tak Jord a Hyrr… a… a já. Já tě miluju.“

Hazel na něj nejistě hleděla, i když se mu prsty tiskly hlouběji do hrudi. Téměř cítil její emoce, korálkové světlo, které je navlékalo dohromady stejně, jako ho navlékalo dohromady s ostatními Lovci.

„Já tě taky miluju,“ zašeptala. „Vás všechny čtyři. Chci to být schopná říct Watnovi.“

Vindr ji znovu objal kolem ramen a soustředil se na pouto mezi ním a Watnem. Snažil se vstřebat všechno, co bylo Hazel; její vůni, její rudé vlasy, její hebkou kůži, chuť jahod; jemně to posílal Watnovi a vplétal do toho poselství.

Musíš pro ni žít.

Odpověď byla slabá, ale velmi silná. Když však otevřel ústa, aby to Hazel řekl, aby ji ujistil, že se to všechno vyřeší, přišel náraz strachu a bolesti – ale ne od Watna. Zalapal po dechu, svaly se mu napjaly.

Hazel sebou trhla také. „Co to bylo?“

„Jord.“ Natáhl se skrz pouto, ale to se náhle přerušilo.

Jeho krev se změnila v led. Vindr se natáhl dál a snažil se najít Jorda.

Nic.

Vindrovy ohně zhasly. Zůstal bezvládně ležet na podlaze a v hrudi mu stoupal vztek a strach. Upnul se na Hazel, protože se neměl čeho jiného chytit. Otevřel ústa a zase je zavřel. Zatímco pevně svíral oči proti žalu, který v něm vyvěral, slyšel Hazelin hlas znovu a znovu. Nerozuměl jejím slovům, ale její zvuk ho uzemňoval.

Jord.

Sklopil hlavu k podlaze, ruce se mu třásly.

Jorde, prosím! Prosím, odpověz!

Přes pouto se ozval šťouchanec. Ne Jord, ale Hyrr. Ptal se, kde je. V tom podnětu bylo cítit jakési uklidnění, ale jak by ho mohl uklidnit, to Vindr nevěděl. Jord byl pryč… to pouto bylo pryč… A Watn slábl. Kdyby se ze čtyř stali dva…?

Další šťouchanec, tentokrát ostřejší. A konečně Vindr pochopil. Nemohl se nechat ztratit. Smutek, bolest, hněv. Nemohl se v tom utopit. Ne, musel udělat to, co by chtěli jeho bratři. Musel dostat Hazel do Byrelmoru, ke králi, kde bude v bezpečí.

Jeho plameny se znovu rozhořely, byly žhavější a hořely s větší intenzitou než kdykoli předtím. Vyskočil na nohy a na zádech mu už začala rašit křídla. Hazel na něj zírala, po tvářích jí stále stékaly slzy.

Natáhl k ní ruku. „Musíme jít.“

„Je Jord…?“

Na to nedokázal odpovědět. Teď ne. „Musíme odejít.“

Hazel se po tvářích rozlily čerstvé slzy, ale vzala ho za ruku. Vindr si ji přitiskl k hrudi, zatímco se s obnovenou silou vracel do uličky. Nehodlal ji ztratit. Nemohl.