OC - 2. kapitola

Překlad: Marťa

Aspen

Něco tak lákavého jsem ještě v životě neviděla. Volala na mě obrovská nadýchaná postel, abych na ni vylezla a navždy v ní spala. Ráda bych se přes svátky prospala do dalšího roku. Škoda, že vím, že se toho s novým rokem moc nezmění. Kdyby byl život tak snadný.

Moje nohy mě zabíjely. Prosily mě, abych se alespoň na chvíli posadila. Neměla jsem ponětí, proč jsem si myslela, že zvládnu ke svým směnám odpracovat ještě ty Meganiny. Dělala jsem to teprve po páté a už mě bolelo celé tělo. Jediné, co jsem chtěla, bylo v tuhle chvíli spát. Už teď se moje tělo děsilo toho, že mě to zítra čekalo znovu. Moje první směna začínala v sedm.

Byl to hloupý nápad, kvůli kterému mě mohli vyhodit. Souhlasila jsem, že budu pracovat na směny a ona mi dá polovinu svého platu. Vím, že to nebyla nejlepší nabídka, ale peníze byly peníze a já si vezmu, co se mi nabízelo. Když jsem pracovala na její směně a uklízela její pokoje, pracovala jsem pod jejím jménem. Zoufalá doba si žádala zoufalá opatření. Neměla jsem ten luxus odmítat cokoli, co by mi mohlo v současné situaci pomoci. Ať jsem se snažila sebevíc, vždycky jsem se dostala do dluhů.

Dluhů, které jsem si evidovala v malém zápisníku. Vím, že nikdo nevěděl o pokojích, ve kterých jsem bydlela, a stále mě bodal osten viny, že jsem do nich vklouzla a nezaplatila za ně. Totéž platilo pro některé potraviny a zásoby, které jsem si brala pro sebe a které byly často bezplatně nabízené hostům. Snažila jsem se to všechno počítat, abych to mohla zaplatit, až se postavím na nohy.

Být pokojskou nikdy nebyla moje vysněná práce, ale byla to práce a zatím mi umožňovala přežít. Dostala jsem tu práci jen proto, že jsem se objevila a prosila je, aby nevyhazovali moji matku. Bylo zbytečné je žádat, aby to udělali, když tam moje matka nepřišla ani další směnu.

Vlastně se nade mnou slitovali a řekli, že bych tu práci mohla získat já. Přijala jsem ji bez delšího přemýšlení. Tehdy bylo nutit matku do práce, jako trhání zubů, takže jsem tu práci dělala sama a cítila jsem, že to bylo dokonalé řešení. Byl to hloupý plán. Něco, jako tento nový s Megan.

Netušila jsem, jak těžké bude vyjít s penězi sama, poté, co se na mě před třemi měsíci matka vykašlala. Vstala a beze slova odešla. Normálně mizela na pár dní, ale teď už to byly měsíce. I bez normální práce bylo těžké platit všechny účty. Teď, když byla pryč a majitel domu zvýšil nájem, jsem byla úplně v pytli.

Bylo téměř nemožné našetřit si tolik, abych vůbec složila zálohu na nový byt. Množství peněz, které chtěli, abych dala dopředu, bylo šílené. Asi to bylo tím, že jsem měla nulový kredit.

Jediná věc, která mě v tuto chvíli držela od toho, abych nešla na ulici, bylo přespat v jednom z prázdných pokojů, kdykoli to šlo. Mohla bych jít do útulku, ale tam bylo jen omezené množství postelí, a čím více se blížily Vánoce, tím jich bylo méně. Nesnášela jsem pomyšlení na to, že bych vzala postel nějaké rodině, když jsem mohla snadno vklouznout do jednoho z pokojů, které v hotelu nebyly obsazené.

Zírala jsem na obří postel v podkrovním apartmá. Tyhle prostory se téměř nevyužívaly. Poslali mě nahoru, abych se ujistila, že je vše v pořádku. Neviděla jsem v registru žádné hosty, kteří by si tento pokoj rezervovali, což mě nutilo přemýšlet, proč tady bylo všechno tak vyzdobené.

Dokonce naplnili lednici jídlem. Zvláštním jídlem, ale přesto jídlem. Možná jsem snědla jeden z jogurtů. Udělala jsem si poznámku do sešitku, abych ho zaplatila. Kéž bych ho nejedla, protože to za to nestálo. Normála jsem se dokázala přinutit sníst cokoli, pokud to bylo čerstvé, ale tohle byl nejhorší jogurt na světě.

Toto apartmá byl vlastně jediný prázdný pokoj v hotelu v tomto týdnu. Za cenu, kterou za něj chtěli, jsem to chápala. Možná si mysleli, že by se mohlo zarezervovat, pokud nebylo k dispozici nic jiného. Že budou lidé zoufalí a za přemrštěnou sazbu zaplatí.

Udivilo mě, že toto apartmá stálo přes deset tisíc dolarů za noc. Alespoň tolik stálo, když jsem to kontrolovala naposledy. Jak mohl někdo utratit tolik za jednu noc v hotelovém pokoji? Nechápejte mě špatně, apartmá bylo krásné a větší, než domovy většiny lidí, ale nikdy jsem nedokázala omluvit takové vyhazování peněz.

Vytáhla jsem telefon a zkontrolovala čas. Už bylo pozdě. Možná bych si mohla trochu zdřímnout. Před pěti minutami jsem měla být pryč. Přešla jsem k posteli a přejela prsty po měkké, příjemné látce. Zula jsem si bohy, než jsem si rozepnula zip na boku uniformy a nechala šaty dopadnout na zem. Materiál trochu svědil, tak jsem byla ráda, že jsem se ho zbavila. Lehnu si jen na pár minut, uvažovala jsem se sebou. Pak půjdu pracovat a možná se vrátím a strávím tady noc.

Proč bych nemohla? Ráno postel ustelu. Nikdo se to nedozví. Když jsem vklouzla pod přikrývku, věděla jsem, že jsem udělala velkou chybu. Měla jsem prostě odejít a pak se vrátit.

Za chvíli půjdu, opakovala jsem si v duchu, když jsem se nořila hlouběji do měkké postele. Ztrácela jsem se v pohodlí. To bylo něco, co jsem vlastně moc nezažívala. Ve vzácných případech, kdy jsem to udělala, jsem zjistila, že si nemůžu pomoct, ale musela jsem si ho trochu vzít. Protože jsem věděla, že to nikdy nevydrží.

Všechno mi nakonec pokaždé seberou.