TSIR - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Cozette

Z parkoviště odbočím vpravo, nechci uvíznout na dálnici. Místo toho, odbočím k Juniper Junction, městu, o kterém jsem nikdy neslyšela a s populací 1200 osob.

Jak tím městem projíždím, soustředím se na stabilní dech. Sáhnu do tašky s potravinami, vytáhnu cukrovou paličku a jednou rukou ji rozbalím. Je sladká, mátová a uklidňuje mě. Tohle zvládnu. Byla jsem už ve složitějších situacích a právě teď potřebuju najít místo, kde bych se mohla vyspat.

Město je rozkošné, a kdybych žila jiný život, procházela bych se po chodníku, který je pokrytý sněhem a nakukovala bych do výloh. Na každých dveřích je vánoční věnec a v centru městečka je rozsvícený strom. Také je zde ledové kluziště a smějící se děti, kteří staví sněhuláka.

Je to malebné a dokonalé městečko, takové, kde vás všichni znají jménem.

Jaké by to asi bylo cítit se tak bezpečně, že byste mohli polevit v ostražitosti?

Pochybuju, že se to někdy dozvím.

Zapnu rádio a přehluším své myšlenky vánočními písničkami. Brzy si uvědomím, že jedu do hor, pryč z města a vím, že mě benzín dostane jen tam. Modlím se, aby se mé vánoční přání splnilo. Dívám se na dlouhé zasněžené příjezdové cesty, všímám si kouře stoupajícího z komínů a příjezdových cest naplněných auty.

Potřebuju prázdný dům, na který někdo zapomněl.

Vlevo je značka ukazující na Prancer Place. Příjezdová cesta není odhrnutá a to znamená, že je někdo buď nahoře v chatě sám a nevylezl ven, nebo tam nikdo není.

Stmívá se a nádrž už je skoro prázdná. Nemám na vybranou.

Zariskuju a odbočím na příjezdovou cestu k Prancer Place, srdce mi splašeně buší, když chatu uvidím.

Nejsou tam zaparkovaná žádná auta a z komína nevychází žádný kouř, žádná rozsvícená světla.

Zaparkuju auto za řadou stromů, potřebuju aspoň toto vítězství – aby chata byla prázdná.

Vylezu z auta a procházím úpatím sněhu, připravuju se na nejhorší. Nahlas zaťukám na dveře. Když nikdo neotevře, přitisknu obličej k oknu a podívám se dovnitř. Je těžké něco vidět se zapadajícím sluncem, ale dokážu rozeznat nábytek a ohniště z říčních kamenů.

Srce mi buší nadějí, zkusím kliku, abych zjistila, zda není odemčeno. Ani se nehne.

Kousnu se do spodního rtu. Zvednu kámen u předních dveří a usměju se, když pod ním uvidím klíč.

Použiju ho na dveře a úlevně vydechnu, když se otevřou. Po tváři mi steče slza, když vstoupím dovnitř a rozsvítím světla. Fungují. Nebudu muset spát v autě, kde bych nejspíš umrzla. Mám teplé místo, kde si odpočinu. A ráno můžu vymyslet nějaký plán.

***

Netrvá mi dlouho nanosit všechny tašky do chaty, vím, že porušuju zákon – tohle není můj dům a nemám právo tu být – ale vypadá to jako vánoční zázrak, který právě potřebuju. Cítím se zvláštně, procházet chatou sama, ale jak vytáhnu plechovku s polévkou, kterou ohřeju na sporáku, štípnu sama sebe, protože nemůžu uvěřit, jaké štěstí jsem měla. Nikdy jsem neměla moc volnosti, pokud nepočítám, jak jsem dnes ráno utekla.

Zdá se, že tu už dlouho nikdo nebyl, na všem je velká vrstva prachu, je tu strašná zima a v každém rohu pavučina, ale pořád se tu cítím bezpečně. Max s Joem mě nemůžou dát do zástavy drogovému dealerovi, když nevědí, kde jsem.

Jakmile je polévka ohřátá, naliju ji do velkého keramického hrnku, který jsem našla ve skříňce a upiju z něj, zatímco se procházím po chatě. Je tu hezký obývací pokoj s dvěma koženými křesly a pohovkou, na které je červenozelená deka. Zastavím se u dvou zarámovaných fotek a u knihovničky, která je zásobená knihami.

Na jednom z obrázků je starší pár, s šedivými vlasy stojící před chatou a usmívající se. Na další je malý kluk s čokoládově hnědýma očima s rodiči a jezerem, které je za nimi. Vypadá to, jako by to bylo focené alespoň před dvaceti lety. Přitisknu prst na tvář malého chlapce a uvažuju, co se z něj stalo.

Než moje babička umřela, pravděpodobně jsem byla stejně sladká a nevinná, jako on.

Pak se všechno změnilo… přemýšlím, jestli se mu stalo to samé.

V malé chodbě je ložnice s velkou postelí a naproti ní je koupelna. Ramena mě bolí z nahromaděného napětí a rozhodnu se osprchovat, až dojím polévku. Úzké schodiště vede do podkroví, kde jsou tři dvojlůžka a velká úložná skříň na jedné straně schodiště. Zvědavě ji otevřu a najdu v ní krabice s názvem VÁNOCE. 

Vím, že tu nemám co dělat, přesto otevřu krabici a uvidím desítky lesklých ozdob. Uvědomím si, a to poprvé za celou dekádu, že na slovech, která říkají, že je tohle nejkrásnější období v roce, by mohlo něco být. Možná s tímhle nepořádkem přeci jen dokážu udělat něco úžasného.