FCII - 46. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Strojovna Mocova meče, ukradený Planetoid,

Soustava Shifte Telur

„Zatraceně! Zablokoval hlavní počítač“, nadávala Sonya. „Tak jednoduše jako do interního systému senzorů se dovnitř nedostanu.“ Přerušila své spojení se strojem a opřela se v křesle dozadu. Na cestě sem se krátce zastavili v opuštěné ošetřovně. Tam pomocí medicínského počítače odstranila blokádu svého neurálního krystalu.

„Bene, nějaké náznaky aktivity strážných nebo jiných mužů?“

„Ne, mami!“, ozvalo se z jeho místa vedle robota, který strážil přístup k malé kontrolní místnosti strojovny. „Robby říká, že ne!“

Tina stála vedle něj s fíkusem pod paží. „Robby, takové hloupé jméno! Něco takového může napadnout jen tebe. Však si jen kluk! Flora, to je hezčí.“

„Robot je robot a ne nějaká holka!“ Pro Bena to bylo jasné jako facka.

„Holky jsou silné. Kluci jsou tvaroh!“

Sonya protočila oči.

„Mužstvo z hlavní strojovny stejně jako z kontrolního centra se stahuje pryč!“, přerušil Robby nebo Flora jejich věčnou debatu.

Sonya se okamžitě spojila s počítačem Planetoidu. Sice se jí podařilo odblokovat svůj neurální interface, ale Zulor se zabezpečil jinak. Zahesloval systémy Mocova meče takovým způsobem, že měla potíže tyto barikády obcházet. Na chvíli se z datového proudu vynořila, aby se zorientovala. Při všem tom deaktivování interních senzorů jsem si málem ugrilovala mozek, pomyslela si. Teď se tam vrhnu znovu a budu se soustředit na rozmístění posádky. Sonya se ponořila do víru systémových dat. A skutečně! Po celém Planetoidu se těch málo členů posádky stahovalo do místností, které byly zřízeny na ochranu před případným poklesem tlaku. To mohlo znamenat jen jedno. Bleskově se odpojila.

„Bene“, vykřikla“, potřebujeme vesmírné obleky pro tebe, Tinu a pro mě. Rychle!“ Pospíchala k dětem.

„Jako pro astronauty?“ Tinina tvář se rozzářila jako vánoční stromeček. Sonya jí vrátila nucený úsměv. Jak měla zakamuflovat skutečnost, že megalomanský šílenec měl v úmyslu jim sebrat všechen vzduch k dýchání?

„Ano, je to bezpečnější“, odvětila.

Mezitím vydal Ben příslušný rozkaz. „Robby nám musí vzít míry!“

„Ke scanování prosím stát zpříma a klidně!“ Stroj nechal vyjet jednu ze svých paží. Ben se postavil rovně jako svíčka. Robot přístroj okamžitě aktivoval a paprsek obkreslil jejího syna od hlavy k patě.

„Teď jsi na řadě ty, Tino! Postav se rovně!“ Sonya odebrala dceři fíkus a postavila ho na zem. Zatímco robot dokončoval Tinin scan, syntetizátor v jeho nitru vyráběl Benův skafandr. Na boku robota se otevřela dvířka a Ben vytáhl hotový oblek ven.

„Já chci růžový!“, požadovala Tina, když uviděla, že je celý bílý. Sonya byla právě scanována a nesměla se ani hnout. Na něco takového opravdu neměli čas.

„Pozdě“, ozval se Ben a vytáhl z přihrádky Tinin oblek. Jasně bílý!

„Já chci růžový“, trvala na svém Tina. „Proč jsou vždycky jen bílé?“

„Protože je ve vesmíru tma a takhle jsou líp vidět!“, prohlásila rozhodně Sonya. „Příště dostaneš růžový nebo fialový. Bene, potřebujeme i příslušenství. Helmy, boty, rukavice, kyslíkové přístroje.“ Povzdechla si.

Robot jim vyrobil civilní vybavení, ne tu vylepšenou vojenskou verzi, kde byla helma integrována do límce vesmírného obleku.

„Robby, udělej, co říká mamka!“, přikázal Ben droidovi a vytáhl z přihrádky třetí oblek.

„Rozkaz, Bene!“, zachrčel robot. A už to v něm vibrovalo, jak se aktivoval jeho vnitřní syntetizátor.

„Jakmile budeme mít dost času, nastavíš Robbyho tak, aby poslouchal i mě.“

„Ale mami!“

„Žádné ale, Bene. Diskutovat o tom můžeme později. Teď se oblečte a pospěšte si! Nesmíme pod ním nic mít. Žádné debaty o svlékání, Tino!“, pronesla přísně, když se její dcera nadechovala k námitce.

Sonya si svlékla vršek a kalhoty, které jí Benův Robby vyrobil, a vklouzla do skafandru. Byl vyrobený z inteligentního materiálu s integrovanou nanotechnologií. I přes svou izolační funkci byl lehký jako pírko a perfektně jí pasoval. Pomohla Tině do obleku. Benův ještě zkontrolovala. Mezitím vytahoval Robby z přihrádky další díly. Všechno skládal na tři spořádané hromádky.

„Teď pojďte sem, děti, pomůžu vám s dalšími díly.“

Zrovna chtěla Tině nasadit na hlavu helmu, když se sklonila k fíkusu.

„Kam ho mám dát? Oblek je příliš malý a do helmy se taky nevejde.“

Sonya vzala Tinu za ramínka, narovnala ji, nasadila helmu na správné místo a zacvakla pojistku.

„Drahoušku, bohužel ho tu budeš muset nechat, abys měla volné ruce.“ Uchopila plochý kus kovu, který obsahoval zásobu vzduchu, otočila Tinu a nasadila jí ho na záda. Jednotka se se zasyčením spojila s oblekem.

„Ale, mami, nemůžu tu přece fíkus, jen tak nechat. Patří do rodiny.“

Sonya ignorovala Tininy námitky a soustředila se na Bena. Chlapec jí mlčky nastavoval ruce a nohy. Po botách a rukavicích přišla na řadu helma a vzduchová jednotka. Když vklouzla do vlastních bot, pohlédla Sonya na Tinu. Ta zvedla fíkus zpátky do náruče. Dokonce i přes průzor helmy viděla v jejích očích obrovské slzy.

„Tino, nejde to.“ Sáhla po vlastní jednotce a podala ji Benovi. „Prosím tě, nasaď mi ji na záda.“

„Ano, mami!“ Otočila se. Okamžitě ucítila, jak se přístroj spojil s celým oblekem.

„Bez fíkusu nejdu!“

Sonya zvedla helmu. „Je to odnož. Jedna z mnoha.“

„Ale je v něm Benův mini robot.“ Kdyby měla Sonya volné ruce, unaveně by si jimi protřela oči.

„Tino, prosím tě, nedělej to ještě těžší! Nevím, co nás ještě potká. Prosím tě, nechej fíkus tady. Potřebujeme volné ruce. Musím vám teď vysvětlit, jak funguje ovládání obleku a displeje v helmě, který už určitě vidíte. Pomocí svého krystalu se propojíte se systémem vašich skafandrů.“

„Ale, mami“, vzlykala Tina.

„Může ten fíkus schovat do Robbyho“, vmísil se do toho Ben. „Je tam dost místa pro něj i pro malého robota.“ Vzal sestře rostlinu z rukou a strčil ji do přihrádky robota. Sonya překvapením otevřela ústa. Ulevilo se jí, že tomu dramatu unikla. Vděčně se na Bena usmála. Tina svého bratra nadšeně objala. „Děkuji. Přece jen nejsi tak hloupý.“ Ben v jejím objetí strnul.

„Ty sama jsi hloupá!“

Sonya se zašklebila. „Tak, teď si projdeme systémy v obleku. Propojte se.“ Nasadila si svou helmu a přihlásila se. V hledí naskočilo docela dost ukazatelů. Aktivovala komunikaci. „Slyšíte mě? Bene? Tino?“ Uviděla, jak oba přikyvují. „Řekněte něco!“

„Robot!“

„Fíkus!“

Asi dvě minuty poté, co ukončila krátké školení, ohlásil displej v její helmě, že byl z místnosti vytlačen všechen vzduch.

Bez obleků bychom tu leželi jako ryby na suchu a umírali! Sonya ztěžka polkla a byla nekonečně vděčná, že to vše včas stihli! Ale co teď? Jeden krok za druhým. Vyřešit problém a pak další a další.

„Půjdeme do hlavní strojovny a kontrolního centra!“ Na chvíli ji napadlo, že by tu děti nechala s robotem na stráži, ale bylo to příliš riskantní. Zulorovi muži se tu mohli ve vesmírných oblecích kdykoliv objevit, dokonce i on sám. Lepší bude, když zůstanou pohromadě. Sonya šla jako první, jeden blaster připravený v jedné ruce, druhý přes rameno. Ben a Tina šli za ní. Robby je jistil zezadu. Až na pár odchylek byl Mocův meč postaven stejně jako Démon. Jeho plány znala nazpaměť. Když se dveře za nimi zavřely, zajistila je. Možná to jejich pronásledovatele aspoň na chvíli zadrží.

Poté se obrátila k obrovskému prostoru strojovny. Plošiny, schodiště a můstky byly opuštěné a jen málo systémů, displejů a terminálů bylo aktivních. Úsporné osvětlení ponořilo předimenzovanou halu do strašidelných stínů. Neozýval se jediný zvuk.

„Pojďte!“ Vyrazila k nejbližší plošině. Boty jí klapaly po kovové podlaze. Ozvěna zvuk odrážela od stěn. Bylo to tak hlasité, že si Sonya připadala jako siréna. Okamžitě se snažila našlapovat tišeji.

„Kam to jdeme, mami?“, zeptala se Tina vyděšeně. „To je strašidelné. Co, když spadneme?“

Sonya se rychle otočila. „Bene, ať dává robot pozor!“ Klekla si před svou dceru, odložila blaster na zem vedle sebe a chytila ji za ramena. I přes hledí viděla, jak má Tina vykulené oči strachem. Zřejmě jí to připomnělo pád, kdy ji Karu shodil z jednoho z můstků ve strojovně Démona. Sonya doufala, že i přes skafandr vypadá dostatečně rozhodně. Pevně ji objala v naději, že tělesný kontakt přenese na její dítě důvěru a optimismus.

„Tino, drahoušku, nespadneme. Dáme pozor jeden na druhého. Tady není nikdo, kdo by do tebe strčil. Robby a Ben a já tě ochráníme a ty dáš pozor na nás všechny.“

„Ano, Robby je ten nejlepší bojový robot. Ochrání tě a my všichni budeme dávat pozor jeden na druhého“, přidal se Ben.

„Přesně, jak říká Ben.“ Sonya jednou rukou objala holčičku a druhou svého syna. Aspoň, jak to oblek dovolil. „Chráníme se navzájem. Jsme jedna rodina. A teď půjdeme k jádru centrálního počítače. Tak si uděláme opravdovou party. Znáte přece to rčení babičky Britty.“

„Jasně, my to těm zlým mimozemšťanům ukážeme!“, těšil se Ben.

„Tak dobře“, pronesla Tina ještě trochu nejistě, „s tím vám ráda pomůžu!“

„No jasně, jak jde o blbosti, tak u toho musíte být.“ Sonya se na ně usmívala. „A přesně to teď potřebujeme! Chaos!“

„To umíme nejlíp“, souhlasil Ben.

„To je pravda“, přidala se jeho sestra již pevnějším hlasem.

„Tak do toho!“ Sonya vedla jejich malou skupinku labyrintem můstků a plošin k centrálnímu jádru. Obrovský strojový blok s ochozem okolo byl přepnutý do pohotovostního režimu. Jen lokalizátor a zbraňové systémy byly ještě aktivní, čehož si Sonya všimla hned. Znovu se bezúspěšně zkusila připojit pomocí svého neurálního krystalu.

„Zatraceně!“, zaklela. „Bene, Tino, pokuste se vy se svými krystaly připojit k jádru. Možná na vás zapomněli.“

„Mami, ale to přece děláme neustále“, ozval se Ben, než se stejně jako jeho sestra soustředil. O pár okamžiků později Tina prohlásila: „Nefunguje to!“

„Všechno zablokované“, potvrdil Ben. „Ale možná, Robby, spoj se s centrálním jádrem!“ Na to Sonya ani nepomyslela.

„Skvělý nápad, Bene!“

„Přístup zamítnut, Bene, lze pouze se zvláštním autorizačním kódem velitele Zulora“, ozval se robot.

„No, tak na to půjdeme po staru.“ Sonya přistoupila k nejbližšímu terminálu. Prsty jí začaly běhat po tlačítkách. Ve stejné chvíli se všechny kontroly rozzářily červeně.

„Přístup zamítnut! Manuální ovládání pouze s autorizačním kódem velitele Zulora“, ozval se monotónní hlas počítače.

„Zatraceně!“ Sonya praštila do terminálu pěstí.

„Přístup zamítnut! Manuální ovládání pouze s autorizačním kódem velitele Zulora“, zopakoval hlas.

„To snad není možné!“ Frustrovaně znovu do ovládacího pultu bouchla. A znovu zopakoval počítač své hlášení. V Sonye zuřil bezmocný vztek. „Jsme tak blízko!“ Rezignovaně nechala ruku klesnout a bezradně pohlédla na své děti. Mozek jí pracoval na plné obrátky, probíral se všemi technickými daty v zoufalé snaze najít nějaké řešení.

„Nemáme žádný přístup, mami?“, divil se Ben. „Jsme přece Výsosti, princ a princezna. Ty jsi dokonce korunní princezna.“

„Ano, mami, jsme přece šéfové, nebo ne?“, dodala Tina.

Sonya zírala na své děti. Jako mince skrz herní automat jí do mozkových závitů proniklo poznání. Když všechna čísla na displeji souhlasila, vysypaly se drobné jako výhra. „Teda já jsem tak blbá“, nadávala sama sobě a rukavicí se praštila do helmy. „A vy jste tak chytří!“

Trochu neohrabaně obě děti objala. „Že mě to nenapadlo dřív? Na imperiálních krystalech jsou implantované přístupové kódy ke všem nouzovým protokolům. Díky nim mohu dostat v nouzi pod svou kontrolu jakýkoliv systém. A tohle je stav nouze! Řešení je tak jednoduché! Přemýšlela jsem nad komplikovanými strategiemi. Hlavní program, který by přepsal velitelské kódy. Vstoupit do energetického jádra a vypnout ho i za cenu, že by mě to ugrilovalo. A znovu jsem přemýšlela moc komplikovaně.“

„Moc přemýšlíš“, ozvala se Tina a zněla přitom jako její babička Britta.

Poprvé, co se dozvěděla, že je Kilak následník trůnu celé jedné galaxie, Sonya za tuto skutečnost Bohu, v tomto případě Bohyni, poděkovala. Soustředila se, chvíli hledala a našla na svém krystalu imperiální kódy. S nimi se připojila k centrálnímu jádru. V duchu jí doslova vybuchl ohňostroj virtuální aktivity. Prošla bariérami jako nůž zralým melounem. Před vnitřním zrakem se jí točilo počítačové jádro jako virtuální drahokam. Každá jeho ploška představovala jinou sekci: řízení, strojovna, pohon, komunikace, lokalizace, zbraňové systémy. Všechno, co představovala. Nejdřív zablokovala Zulora spolu s jeho nohsledy, vymazala veškerá ostatní oprávnění a ujistila se, že k Mocovu meči měla přístup jen ona. Poté aktivovala lokalizátor Planetoidu ve spojení s flotilou a vyslala do prostoru nouzový signál.

„Tady Sonya Hanada. Potřebuji nutně pomoc. Nacházím se se svými dětmi, na palubě Mocova meče v Soustavě Shifte Telur. Pomoc, tady Sonya Hanada! Pro všechny, toto je volání o pomoc!“

Krátce přemýšlela nad tím, že aktivuje pohon a autopilota, aby s Planetoidem vyletěla ven ze Soustavy. Dost těžce se zde lokalizoval. Zulor tuto Soustavu vybral šikovně, protože kolem početných planet obíhalo nespočet měsíců. Ideální úkryt pro Mocův meč, který byl zaparkován jednoduše na oběžné dráze měsíce stejné velikosti, obíhající kolem růžového plynového obra. Na první pohled nebyla gigantická loď, obzvlášť v neaktivním stavu, vidět. Navíc kolem Soustavy kroužily dvě onikadské lodě.

Určitě sloužily k odvrácení pozornosti a také jako ochrana. Dobrý nápad! To se tomu mizerovi musí nechat! To nebylo špatné!

„Mami!“ Sonya ucítila na ruce tahání. Rychle vyklouzla z jádra ven. Tina ji rozrušeně tahala za ruku.

„Co se děje?“

„Blíží se nějací muži! Robby říká, že do strojovny právě vstoupili tři muži!“ Ben ukázal směrem k obrovské hale.

Sonya se chopila zbraní, které před chvílí odložila. „Pojďte, zmizíme odsud!“