TDGP - 1. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Thonis

Slunce na obloze žhnulo a Thonisovi se na tváři objevil žár, který byl teplejší než doutnající ohně v jeho břiše. Po několika týdnech na Zemi jeho plameny téměř vyhasly. Kdyby se teď pokusil proměnit do své dračí podoby, skončil by s křídly a možná půl tuctem šupin. Proměna by mu pomohla ohně trochu oživit, ale za pár dní se měl vrátit do Byrelmoru, a pak je mohl oživit. Jeho král Indulf měl schůzku s několika světovými vůdci, kterou mu domluvila Hazel, oficiální velvyslankyně Spojených států v Byrelmore.

Schůzka sice slibovala, že pomůže zlepšit nové a nejisté vztahy mezi jejich dvěma světy (mezi nimiž se dalo cestovat pouze magickými portály), ale měla být nervy drásající. Ne všichni lidé byli z objevení draků nadšeni a vždy existovala možnost, že se věci zvrtnou.

Prozatím však byl Thonis odhodlaný prožít den, kdy si nebude muset dělat starosti. Už léta pracoval na ochraně lidí, kteří žili na dohled od portálu, od té doby, co se Anna, nyní královna Byrelmoru, náhodou přenesla do paláce. Od té doby se každá z jejích spolubydlících spářila s drakem. Všichni kromě Katriny, která teď seděla na sedadle spolujezdce Thonise a bosé nohy jí visely z okénka, zatímco z reproduktorů vyhrávala Florence and the Machine.

„To není bezpečné,“ řekl Thonis a prohlížel si, jak má napůl sundaný bezpečnostní pás a jak se rozvaluje na sedadle.

„Život není od toho, aby byl pořád bezpečný,“ odpálila Katrina s líným úsměvem. „Uvolni se. Slunce je na obloze, vítr volně fouká a my jsme skoro u jezera. Nikdo o něm neví, takže ho budeme mít celé pro sebe. Dneska jsme neporazitelní.“

Thonis protočil oči a pro jistotu zpomalil. Katrina se možná cítila neporazitelná, ale byla až příliš zranitelná. Z měsíců, které strávil na Zemi bez přestávky, ztratil většinu schopností, které mu dávalo bytí drakem. Katrina ani nevěděla, že je drak, natož aby cítila plameny, které měla mít, nebo vzrušení z toho, že se ze slabé, křehké podoby mění v bestii ze šupin a šlach.

O svém dědictví nevěděla nic. Nic o tom, kým ve skutečnosti je.

A Thonisovi nepříslušelo jí to říkat, ať už by chtěl sebevíc. Indulf vydal příkaz, aby Katrině nic neříkal, a Thonis musel svého krále poslechnout. Bez ohledu na to, co si o tom rozhodnutí myslel (že je hloupé, nezodpovědné a založené na falešné logice), nehodlal jít proti Indulfovi. Král měl své důvody, proč držel Katrinu v nevědomosti. Možná jednou změní názor, ale do té doby bude Thonis držet jazyk za zuby.

Alespoň v této otázce. Byl pověřen ochranou lidí, kteří žili v domě, kde byly portály, a konkrétně měl být Katrininým tělesným strážcem. Takže v otázkách její bezpečnosti, jako například teď, když si odepnula bezpečnostní pás a začala vylézat z okna, když se řítili po kamenité cestě, mlčet nebude.

„Vrať se zpátky,“ vyštěkl a jemně sešlápl brzdu, aby zpomalili, aniž by sebou trhli. „Katrino! To nemůžeš udělat, zabiješ se!“

Katrina se zkroutila, napůl vyletěla z okénka, takže se dívala skrz čelní sklo. „Ne, to neudělám. No tak, jako dítě jsem to dělala pořád. Přestaň být takový ustrašený. Začínáš mluvit jako moje matka.“

„A kdyby tu byla, souhlasila by se mnou. Velmi pochybuji, že by některý z tvých rodičů takové chování dovolil.“

Katrina vklouzla zpátky do auta a věnovala mu drzý úsměv, který ho přiměl přemýšlet, jestli všechno, co právě udělala, bylo jen proto, aby z něj dostala reakci. Někdy jí nerozuměl. Když šlo o ostatní, byla to slečna zodpovědnost. Vždycky měla všechno v pořádku a nikdy nevynechala ani minutu, když se starala o děti, které hlídala. A pak byly chvíle jako tato, kdy byla naprosto nezodpovědná.

Připomínalo mu to, jaký byl její starší bratr, když vyrůstal. Takový byl i Warmund – dokud ji neunesli z paláce a nezabili její matku. Pak se všechno změnilo.

„Moji rodiče nikdy nevěděli ani polovinu věcí, které jsem dělala, jinak bych měla pořád domácí vězení,“ zasmála se. „Věř mi, že by s tebou souhlasili.“

„Zapni si bezpečnostní pás,“ vyštěkl Thonis. Znovu se začal přibližovat, dokud si nebyl jistý, že se o nic dalšího nepokusí. Pomalu se začal uvolňovat. „Takže… včera byl výroční den, kdy tě adoptovali, že?“

„Ne, to bude až za pár měsíců.“ Katrina lehce zabručela. „Ještě jsem se nerozhodla, co jim koupím. Chtěla bych udělat album, ale kdybych požádala mámu o všechny fotky a tak, věděla by přesně, o co jde, a to si nemůžu dovolit.“

Thonis se na ni podíval a pak se tiše zeptal. „Přemýšlel jsem… chtěla jsi někdy najít své skutečné rodiče?“

Katrina se na něj zamračila. „Maria a Devon jsou moji praví rodiče. Vychovali mě, milovali mě a starali se o mě. Jestli máš na mysli biologické rodiče, tak… ani ne. Tedy, byly doby, kdy jsem byla zvědavá, ale nebylo to nic zásadního. Začala jsem hledat, narazil jsem na pár bloků a nikdy jsem se neobtěžovala snažit se víc.“

„Proč?“

Pokrčila rameny. „Asi to prostě nemám zapotřebí.“

Thonis potlačil povzdech. „Ale kdyby hledali oni tebe?“

„Pak bych se s nimi ráda setkala. Nechala jsem své kontaktní údaje lidem z evidence adopcí. Kdyby mě hledali…“ Zarazila se a zavrtěla hlavou. „O tom teď nechci mluvit. Podívej, támhle je jezero. Není krásné?“

Obrátil pozornost k vodě. Bylo nádherné, smaragdově modrozelené s malebnými horami kolem. Přijel s autem co nejblíže. Katrina vystoupila dřív, než stačil vypnout motor, a už si svlékala tričko. Thonisovo srdce se prudce rozbušilo, ale rychle se uklidnilo. Měla pod ním plavky.

Stáhla si kalhoty, jakmile vystoupila z auta, a už běžela k vodě, když si také sundal přebytečné oblečení. Plavky, které měla na sobě, jí dokonale padly, zářivě žlutá barva lichotila její snědé pleti. Byla samá křivka, čehož se Thonis usilovně snažil nevšímat – koneckonců byla v jeho ochranné péči. Bylo by to velmi nevhodné. Přesto měla zadek a stehna obdařená hromem a bleskem a její prsa byla pokušením sama o sobě.

Ale nejvíc ze všeho se mu líbilo, jak se jí rozzářila tvář, když se usmála, jako právě teď, když se na něj ohlédla, zatímco nabíhala do vody.

Srdce se mu rozbušilo a bedra se mu sevřela. V rozpacích, i když nikdo nebyl poblíž a neviděl to, se odvrátil, když si sundával kalhoty a odhaloval pod nimi plavky. Naštěstí si pod ně prozíravě oblékl tílko, takže boule způsobená jeho vzrušením nebyla příliš viditelná.

Zavrtěl hlavou. Král by měl jeho hlavu na kůlu, kdyby věděl, jaké chlípné sny se Thonisovi zdály o jeho dceři.

Ta myšlenka stačila k tomu, aby odsunula stranou představy, které se mu začaly rodit v hlavě. Odkopl boty a přeběhl kamenitou pláž, aby se připojil ke Katrině ve vodě. Byla příjemně chladivá, vítaná úleva od horkého slunce. Ponořil se do vody a s radostí zjistil, že je křišťálově čistá. Uviděl Katrininy dlouhé, tvarované nohy, jak kopou ve vodě o kus dál a plouží se k nim. Vynořil se několik metrů od ní a doplaval k ní.

„Neříkala jsem ti, že tohle jezero je skvělé?“

Thonis jí úsměv oplatil. „Jo, to jsi říkala. Měla jsi pravdu. Přijít sem byl skvělý nápad.“

Věnovala mu samolibý úsměv, který vypadal přesně jako úsměv Indulfa a Warmunda, když si byli jistí, že mají v něčem pravdu. Ponořila se pod vodu, a když se vynořila, měla plná ústa vody, kterou mu plivla do obličeje. Thonis znechuceně vykřikl, když se zasmála, a znovu se ponořil. Šel jí po nohách a ona od něj divoce odkopla. Pokračoval v pronásledování, dokud se mu nepodařilo chytit jeden z jejích kotníků a stáhnout ji pod vodu.

Oba se vynořili, lapali po dechu a Katrina se na něj posměšně podívala. „Ooooh, co Indulf řekne, až mu řeknu, že jsi to udělal? Pokoušíš se utopit ubohého, nevinného člověka? Zlobivý, zlobivý drak.“

Thonis protočil oči. „Proč si myslíš, že to Indulfa bude zajímat?“

Blaf, samozřejmě – Indulfa by určitě zajímalo všechno, co se stalo Katrině, i když nevěděla, že je její otec.

„Snad si nemyslíš, že jsem si nevšimla, jak nás holky chrání. Koneckonců tě pověřil, abys nás chránil, a ty čtyři hejsky… jak si říkají? Ti čtyři lovci?“

Thonisova tvář při zmínce o dalších strážcích přidělených do služby mírně poklesla. Ve skutečnosti to nebyli žádní pořádní strážci. Byli to lovci, určení k vystopování špiónů a sabotérů. Proto se pro zdejší práci skvěle hodili. Ženám, které se stýkaly s draky, bylo vyhrožováno hodně krát.

Nebylo to tak, že by chtěli někomu ublížit. Thonis nechápal, proč se tolik lidí zuřivě zlobí na to, že vůbec existují.

Katrina pádila blíž k němu. „Netvař se tak. Nesnáším ten výraz.“

Zvedl na ni obočí.

„To je tvůj výraz ‚mám strach a začnu být nudný‘.“ Šplíchla na něj trochu vody. „Přestaň moc přemýšlet a prostě si užívej, že jsi tady.“

Pokusil se změnit výraz a místo toho se usmál. Vrhl se k ní, kopl pro větší vzpruhu a objal ji kolem ramen. Katrina pištěla a zmítala se, jak spolu zápasili ve vodě. Po několika ponořeních se Thonis přistihl, že se je snaží dostat blíž ke břehu. Jeho paže se pevně ovinuly kolem jejího pasu a přitáhly ji k sobě, zády se opřela o jeho hruď. Když se ještě chvíli kroutila, její zadek se zabrousil přímo do jeho středu.

A v tu chvíli si uvědomil, že je stále tvrdý. Nohama dosáhl štěrkového dna jezera a zastavil se. Na okamžik se zdálo, že všechno visí v nehybnosti. Katrinino tělo tak pevně přiléhající k jeho tělu způsobilo, že mu srdce bušilo do žeber. Vůně jejích vlasů ho tlačila do tváře. Zůstala v jeho objetí nehybná – mohla cítit, jak na něj tohle působí?

Thonis ji náhle s hrůzou odstrčil. Studená voda mezi ně vtrhla a oni náhle vykřikli. Katrina si odkašlala, otočila se a s úsměvem mu cákala trochu vody do obličeje. Její oči však byly příliš jasné. Rozhodně to cítila.

Otevřel ústa, aby se omluvil, ale Katrina promluvila dřív, než to stihl. „Poslední na ostrově je zkažené vejce!“

Znovu začala plavat. Chvíli pozoroval, jak její tělo čistě protíná vodu. Pak se vydal za ní a snažil se odložit myšlenky stranou. Nic to neznamenalo. Dokázal ovládat své tělo. Už se to nehodlalo opakovat.