FCII - 41. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

„Tvůj strýc?!?“ Sonya si překvapeně odfrkla. „Proč mě to vůbec nepřekvapuje? Aspoň nebyl tak subtilní jako ty!“

 

Zulor na ni chvíli zíral a pak vybuchl smíchy.

 

„Jelikož je mrtvý a já ne, tak budeš mít asi pravdu. Máš temperament, Sonya.“

 

„Karuův životopis byl prověřen do nejmenšího detailu. Žádné spojení s tebou neexistuje.“

 

„Dávali jsme velmi dobrý pozor, abychom na žádný vztah mezi námi neupozorňovali. Jako osobní lékař vládce měl Karu vynikající možnosti, jak naše vazby beze stopy vymazat. Všechny rodinné svazky a lidi, které o tom věděli, nebo tušili, jsme odstranili. Bastardi jsou míň než nic a sklízejí jen pohrdání!“

 

„Blbost!“, uniklo Sonye. „Nehraje žádnou roli, jestli jsou rodiče sezdaní.“

 

„U Ctihodných Domů je to ta nejdůležitější věc. Čistá krev!“ Zulor vstal. Jako uvězněné zvíře začal pobíhat sem a tam.

 

„Ta je taky jen červená, nebo barevná podle příslušné rasy“, odsekla Sonya.

 

Otočil se k ní. „Ty to možná tak vidíš, ale můj otec mě naučil něco jiného!“

 

„A za to jsi ho zabil.“ Krátce zaváhala, ale poté se přece jen zeptala. „Kdo byl tvůj otec?“

 

Sice to vypadalo, že se Zulor zase rozzuří, ale Sonya neměla právě po ruce příručku „Jak zacházet s intergalaktickým megazloduchem a masovým vrahem planet“.

 

„Chio Datong!“, doslova vyplivl odpověď.

 

Jeho vztek cítila Sonya i na dva metry od něj. Dávala si pozor, aby mezi nimi udržovala dostatečný odstup. Dosud si toho nevšiml.

 

„Je to Kilakův bratranec! Ten to být nemůže!“ Zulor mlčel. Sonye to došlo. „Ach, ty myslíš Chiova otce! Otec Kilakova bratrance je i tvůj!“

 

„Přesně! Milostivý pan otec, který se tak těšil na svého legitimního dědice a mě nechal hnít ve špíně. Samozřejmě jsem se postaral o to, aby svého drahocenného „čistého“ syna nikdy neviděl. Ještě předtím jsem ho poslal na věčnost!“

 

„Ramina a Chio jsou tví nevlastní sourozenci. Jestli byl otec i jen z poloviny tak hrozný jako ti dva, pak...no.“ Sonya raději zmlkla, než řekne něco špatného.

 

Zulorův výraz tváře se změnil jako počasí. Bez jakéhokoliv přechodu se mu rozzářil obličej.

 

Svatá matko, pomyslela si, vypadá dobře, ale je to ďábel! Jak může příroda něco tak absolutně zlého zabalit do tak atraktivního obalu?

 

„Ty mě chápeš, že ano? Byla jsi na Dvoře, Sonya. Viděla jsi tu chásku, která si užívá bohatství, komfortu a privilegia, setkala ses s nimi. Zcela jistě tě jako člověka, člena cizí rasy s otevřenou náručí nepřijali.“

 

Raději to nekomentovala.

 

„Jak je znám, spíš s pohrdáním, závistí a nenávistí!“

 

„No ano, někteří nebyli moc milí“, přiznala Sonya. Pohrdání, závist, nenávist, opakovala si tiše v duchu jeho slova. To v něm hlodá nejvíc.

 

„Že to tak bylo? Přiznej to!“

 

„No ano.“ Očividně to byl její nejnovější inteligentní výraz.

 

Zulor se dostával do ráže. „Proto veškerou šlechtu a mocné vyhladím. Chápeš to? Jejich čas pominul. Ve Fasad Clusteru nastane nová éra. Epocha pořádku a disciplíny pod mou vládou.“

 

„To není špatné, ale je zapotřebí kvůli tomu zabíjet tolik lidí?“

 

„K velkým činům je zapotřebí velkých obětí!“

 

Teď z něj vychází ty samé blbosti jako ze všech šílených megalomanů.

 

„Možná“, dala mu opatrně za pravdu.

 

„Ty mě chápeš a uznáváš genialitu mého konání“, rozplýval se Zulor. K Sonyině zděšení to myslel opravdu vážně. „Z toho důvodu jsi mě hodna. I když Kilakem pohrdám jako nikým jiným, zvolil dobře! Jasný kontrast k těm zeleným děvkám. Budeš v mém majetku tím nejdrahocennějším klenotem. Navíc nejsi žádná hloupá ženská. S tebou budu moci zplodit vhodné potomky a vést duchaplnou konverzaci.“ Zulor ze sebe chrlil seznam, který jasně ukazoval jeho šovinistický náhled na ženy.

 

Nejdřív jen konsternovaně poslouchala, ale postupně Sonya cítila, jak v ní narůstá vztek. Ten to nemá v hlavě v pořádku!, pomyslela si.

 

„Tak to jsem poctěná“, pronesla uštěpačně, „že splňuji tak přísná kritéria a vybral sis mě.“

 

„Navíc jsi vtipná. Bude legrace si s tebou povídat!“ Zulor nepřestával v pokračování výčtu nedostatků žen.

 

„Aha! Ale tvůj seznam není kompletní!“

 

„Není?“ Zaujatě na Sonyu pohlédl.

 

„Chybí poslušnost a pokora“, informovala ho.

 

„To je pravda. Ty máš tyto vlastnosti, Sonya?“ Sarkasmus Zulora naprosto minul. Přejel ji pohledem po celé délce, nahoru a dolů. „Podřízenost a devótní sklony by ti slušely.“

 

¨Vstal a začal se přibližovat. Ustupovala, dokud jí cestu nezkřížil nevkusný kus nábytku.

 

„Vyzkoušíme, jestli máš vlastnosti na mém seznamu. Nechali jsme se rozptýlit, drahá, ale za to mě teď líp znáš.“ A významně si položil ruku na působivou bouli ve svých kalhotách. Sonya zoufale hleděla na erekci se zelenými prsty na ní. Začal se lascivně hladit. „Užiješ si to. Odlož plášť.“

 

Nebesa, co teď??? V tom ji napadla myšlenka. „Kilak!“, vykřikla. Volání o pomoc a zároveň strategický tah. Nevěděla, co jinak. Zulor se zastavil jako zasažený paralyzérem.

 

„Nemyslel si, že jsem dost poslušná. Už jsem to zmínila?“ Nikdy by nedovolila, aby se jí to monstrum dotklo. „Neustále si na to stěžoval.“

 

„Skutečně?“ Zulor pozvedl obočí. Najednou vypadal velmi potěšený. „To zjistím sám a příslušným způsobem tě vycvičím. Další pole, na kterém ho mohu porazit.“ Zamyšleně si promnul bradu. „Na druhou stranu to na těch záznamech nevypadalo, že by se na tebe nějak zlobil. Naopak, nedokázal od tebe odtrhnout oči. Už kvůli tomu jsem tě chtěl“, zavrněl Zulor a znovu si sáhl na rozkrok. „Snažíš se snad odvést mou pozornost, drahoušku?“, zeptal se pobaveně. Začal se hladit intenzivněji. „Předtím mě Kilakovo jméno rozzuřilo, ale když tak nad tím přemýšlím, nyní mě vzrušuje.“

 

Zásah do vlastní branky! Sonya by se nejraději nakopala do zadku.

 

„Na náš seznam přidám další položku, a to zábavná. Mám ti prozradit, co bych si přál?“

 

„To bych raději neslyšela“, zašeptala Sonya. Rozhlédla se. Kromě nábytku a drahých hloupostí neviděla nic vhodného, co by jí mohlo pomoci.

 

„Hledáš nějakou možnosti k útěku, Sonya? Jen tak dál a za tvůj odpor zaplatí tvé děti.“

 

Nyní zůstala paralyzovaná ona.

 

„Nedívej se tak vyděšeně! Udělej, co ti říkám, a těm dvěma se nic nestane. Velmi jednoduché, drahoušku. Jestli ne, tak je robot vykuchá.“

 

Sonye bušilo srdce jako o závod. Zulor to myslel opravdu vážně. Obětoval celé planety, pro něj byly Ben a Tina malé rybky a naprosto bezvýznamné.

 

„Ale nedělej si starosti. Bude se ti to líbit.“ Zulor si pomalu rozepnul kalhoty. Sonyu pálily v očích slzy. Z kalhot mu vyskočila obrovská erekce. „Kilak měl příliš mnoho zábran, než aby použil takové prostředky.“ Uchopil do ruky svůj penis. Byl tak velký, že ho ani nemohl celý obepnout. Na napjaté zelené kůži se vlnily tlusté žíly. Hlavička ve tvaru houby ukazovala přímo na ni. Z otvoru na špičce vytékaly kapičky bílého semene. Zulor začal pumpovat. Jako zhypnotizovaná sledovala Sonya jeho pohyby. Pěst, svírající velký penis, nahoru, dolů a bílé kapky, řinoucí se bez přestání z otvoru, jak je masíruje do kůže. Zulor zrychlil, zesílil stisk a začal přirážet i boky.

 

„Líbí se ti to? Svlékni se! Okamžitě!“

 

Příkaz slyšela jakoby skrz mlhu. Nedokázala odvrátit pohled od jeho masturbace. Zulor, vrah její matky, ji chtěl tou obrovskou věcí znásilnit. Proniknout do jejího nitra, do jejího nejintimnějšího místa. Dobrovolně se měla podílet na pohlavním aktu s ním? Sex, kopulace, jedno, jak se to vědecky pojmenovalo, výsledek byl ten samý. To nejkrásnější a nejintimnější, co dělala z lásky, a to spojení s Kilakem, mužem, kterého milovala, by teď měla dělat s nejhnusnějším zločincem vesmíru? Měla by poskytnout nejdůležitější části sama sebe, své ženství, své lůno tomu monstru?

Ona, Sonya, sama rozhodovala, koho tam vpustí. Na tom místě vytvářela život. Vzešli odtud Ben a Tina. Tam také rostl její malý syn, v bezpečí tam vyčkával. Všechno se v ní proti tomu bouřilo! Křičelo na ni, aby utekla, aby se schovala.

 

Zulor začal pohybovat rukou rychleji a rychleji, špičkou mířil přímo na ni!

 

„Dolů s těmi hadry! Všechno! Chci tě nahou! Mysli na toho robota!“

 

Robot! Děti! Zulor! Sex! Kilak! Sonye se myšlenky v hlavě motaly jako na horské dráze.

 

„Dělej, nebo aktivuji robota dálkovým ovládáním!“ Najednou odněkud vytáhl malý přístroj o velikosti zapalovače. Okamžitě tím získal Sonyinu plnou pozornost.

 

Přimhouřenýma očima ji sledoval tak intenzivně, tak toužebně, jakoby byla douškem vody, který jediný dokáže zachránit žíznivého před smrtí.

 

Sonyi se zmocnil pocit, že ho vedle honbou za mocí poháněl nejen chtíč, ale doslova posedlost. Nechtěl Kilakovi vzít jen život, postavení, ale i celou jeho rodinu. Najednou měla něco jako prozření. Chtěl zaujmout Kilakovo místo, a zajít ještě dál. Chtěl být Kilakem. A Sonya s ním měla spát dobrovolně, tak jak to dělala se svým chotěm. Tím způsobem se Zulor oddával iluzi, že je jako Kilak, dokonce lepší než Kilak. Toho chtěl dosáhnout všemi prostředky. K tomu zneužil i to nejpřirozenější, její mateřský instinkt.

 

Pro Sonyu neexistovala žádná alternativa!

 

Odhodlaně ze sebe setřásla plášť, to průsvitné nic přetáhla přes hlavu a z noh odkopla baleríny. Chodidla zasáhl chlad fasadské žuly a v ní zasazené kamínky mozaiky, které ji bolestivě píchaly do kůže. Chlad se zmocňoval celého jejího těla. Všude jí naskočila husí kůže. Bradavky se jí stáhly. To neušlo Zulorovi.

 

„Dobře! Nyní vrněl jako tygr, který se každým okamžitě vrhne na svou kořist, na ni. „Dej ruce za hlavu a pomalu se otáčej. Předveď se!“ S dálkovým ovládáním mezi prsty naznačil rukou rotaci. „Chci si svou novou hračku prohlédnout ze všech stran.“

 

Krátce zaváhala. Opravdu to má udělat? Poté pomyslela na Bena a Tinu a udělala, co po ní požadoval. Hlavně ať se jí nedotýká! Ale to ještě přijde! Váhavě zvedla ruce a zatnula je do vlasů na temeni hlavy. Otočila se, ráda, že se na toho mizeru, i kdyby jen na chvíli, nemusí dívat. Užírala ji bezmocnost. V krku jí narostl knedlík. Co by mohla udělat? Když se k němu otočila zády, Zulor na ni křikl hlasitě „Stop!“. Zastavila se.

 

„Předkloň se, drahoušku, s rozkročenýma nohama! Ukaž mi svá tajná místečka!“

 

Mluvil tak nabubřele, že by se za jiných okolností rozesmála. Ale teď bojovala s hanbou. Musela zachovat chladnou hlavu. Zůstat racionální. Rozhlížet se a plánovat. To se lehce říkalo, ale bylo to nemožné. Uvažování jí blokovaly děsivé myšlenky. Jaké mi zbývají možnosti?, ptala se sama sebe zoufale. Nechá Bena a Tinu tím robotem mučit, když se mu neoddám. Mé milované děti, co mám jen dělat?

U konce se svou moudrostí a možnostmi, nedokázala Sonya zadržet slzy. Horké jí stékaly po tvářích. Rty si rozkousala do krve, jen aby potlačila vzlyk. Tohle zadostiučinění té stvůře nedopřeje. Nikdy nebyla tak bezmocná. Zoufale se znovu rozhlédla kolem sebe. Musí být přece nějaká možnost! Bezvýchodná situace ji skoro paralyzovala. Snažila se zadržet slzy a zamrkala.

 

Tam! Na jedné polici na protější stěně místnosti! Mezi vším tím drahocenným haraburdím nebyla skoro vidět! Malá dýka! Jednoduchá a černá, ale rozhodně zbraň! Konečně! Jak se k ní dostanu? Předtím se musím zmocnit toho dálkového ovládání. To je nejdůležitější.

 

„Perfektní“, pronesl Zulor. Na bocích ucítila jeho ruce. Jeho erekce se jí otřela o půlky. Sonya málem zaječela, protože ji její myšlenky tak zaměstnaly, že si nevšimla, kdy se k ní přiblížil. Místo toho se křečovitě snažila vyslat svou mysl na cesty, aby necítila Zulorovy prsty, jak jí hladí jemnou kůži na zadku.

Prsty! Zarazila se. Všech jeho deset prstů!

To byla její šance! Sonya nezaváhala ani na okamžik a mrskla sebou prudce dozadu. Vší silou Zulora zády odstrčila. Když ztratil rovnováhu a Sonya se mu vymanila ze sevření, překvapeně zařval. „Jak se opovažuješ?! Za to zaplatíš!“, vykřikl Zulor zuřivě. Ale Sonya už se k němu obrátila. Ležel na zádech jako želva. Bez zaváhání zvedla nohu a vší sílou, kterou nasbírala, ho kopla do pohlaví, které se mezitím scvrklo jako suflé. Sonya už nepřemýšlela, ale konala! Poháněná vztekem a hanbou, kterou v ní vzbudil a nejsilnějším že všech emocí, touhou po přežití, ho několikrát nakopla mezi nohy.

„Mizero! Tady máš!“

 

Jeho výkřiky a snahu se ochránit, ignorovala. Teprve, když už se nehýbal, přestala.