CP - 36. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Evča

Julianina kapitola/36

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Dnes tě miluju více než včera, ale ne tolik, jako zítra.

- Neznámý autor

 

Chadova slova se mi honí myslí, když se probouzím.

V podstatě jsme všichni stejní. Usmíváme se, když jsme šťastní, brečíme, když jsme smutní, jíme, když jsme hladoví a spíme, když jsme unavení.

Pak si představím Coltona, který si se mnou proplétá prsty a zkoumá kontrast, který jsme spolu vytvořili, jako klávesy u piana.

A pak je ten zvláštní sen pryč. Najednou jsem bdělá, ztuhlá strachem, než si uvědomím, že už nejsem v betonové jeskyni. A dokonce ani není zima. Jsem v posteli se světly a teplou měkkou přikrývkou a polštáři.

Šustivý zvuk mě přiměje otočit hlavu, otevřu oči a sleduju Coltona věšet na okno lapač snů. Stojí ke mně zády, takže neví, že už jsem vzhůru. To mi dá chvíli, abych se mohla rozhlédnout po pokoji a pojmout skutečnost, že jsem stále v nemocnici. Na ruce mám připevněnou kapačku a zdá se, že mám něco omotaného kolem hlavy. Zvedu rozbolavělou ruku a obvázanými prsty ucítím hedvábný materiál na čele.

Dal mi na hlavu můj šátek a přinesl z domova můj oblíbený lapač snů. Díky tomu se usmívám a miluju ho ještě víc.

„Vypadá to dobře.“ Pokusím se mu říct, když upravuje lapač, otáčí s ním, abych ho viděla z čelní strany a ne zboku, zatímco se lapač snaží sám obrátit.

Okamžitě se otočí a spustí ruce.

„Ahojky, jsi vzhůru.“ Jeho úsměv, přesně ten, který jsem chtěla vidět nejvíc, zatímco jsem byla vězněna. Seskočí ze židle, na které stál, vezme kelímek z podnosu a podá mi ho.

Vezmu si ho a napiju se, než si povzdychnu, osvěžená. „Jak jsi věděl, že se potřebuju napít?“

Oči mu pobaveně zajiskří. „Olizuješ si rty. Napadlo mě, že máš buď žízeň, nebo ses vzrušila, zatímco jsi mi okukovala zadek, když jsem věšel lapač snů.“

Polknu další uzdravující doušek. „Teď, když jsi to zmínil, vážně jsem si pohled na tvůj zadek užívala.“

Mrkne a rty mu zacukají v úsměvu. „Samozřejmě, že jo, panenko. Kdo by taky ne?“

„Dost namyšlený ne?“ Zamumlám, ačkoli si nemyslím, že jsem ho někdy milovala tolik, jako v tu chvíli. Právě jsem prožila nejhorší tři dny svého života a on tu sedí a rozesmává mě, upřímně.

Oči mi naplní slzy, ale nejedná se o slzy bolesti… nebo aspoň ne všechny. Jsem prostě šťastná a vděčná, že jsem naživu, pryč z té díry a znovu s ním.

Další slzy mi zaplaví tváře. Zachvěje se mi brada, protože se velmi snažím je zastavit, ale nemůžu. „Tak moc tě miluju.“ Vzlyknu.

Jeho výraz se změní. „Bože, panenko,“ zachraptí, než se jeho rysy zkroutí bolestí a oči zvlhnou. Přitiskne čelo k mému a zdá se, jako by do mě vdechoval teplo. „Moc tě miluju, tak kurevsky moc.“

Pohladím ho po tváři, ale vyleká mě píchání jeho strniště. Odtáhnu ruku a studuju jeho nový vzhled, zamrkám. „Nejsi oholený.“

Zasměje se a otře si obličej. „Holení je to poslední, na co jsem myslel, když jsi zmizela.“

Znovu zvednu ruku k jeho tváři. „Docela se mi to líbí.“

Zavře oči a přitiskne se mi k dlani. „Pak si ho nechám.“

Hledím mu do očí, když je znovu otevře a zamračím se. Jsou zalité krví a váčky pod očima se zvětšují.

„Kdy jsi naposledy spal?“

Zavrtí hlavou. „Myslím, že tomu nerozumíš, panenko. Zmizela jsi. Byla jsi zasraně pohřešovaná. Nikdo nevěděl, kde jsi, kdo tě vzal, jestli jsi v pořádku, nebo…“ hlas se mu zlomí. „Nebo jestli jsi vůbec naživu. Zasraně mě to vyděsilo. Nedělal jsem nic jiného, než že jsem vyšiloval po dobu, co jsi byla pryč.“

„Omlouvám se.“ Přála bych si, abych ho mohla zbavit úzkosti.

Zamrká, jako by nemohl uvěřit, že mu to někdy řeknu.

„Ty se omlouváš?“ Vyplivne nevěřícně. „Není nic, za co by ses měla omlouvat. Já jsem ten, kdo se omlouvá. Sedím tu, fňukám, jak jsem byl vyděšený, když ty jsi ta, co si prošla peklem a vrátila se. A byla to moje chyba, že si vybral právě tebe. On –“

„Jak to může být tvoje vina?“ Zavrtím zmateně hlavou.

„Řekla jsi mi, abych tu noc odešel.“ Tvář mu zalije smutek. „Když jsem se s ním začal prát.“ Ukázal mi černé oko, aby mi to připomněl. „Řekla jsi mi, abych to nechal být, ale já to neudělal. A on nakonec šel do vězení, protože jsem to nenechal být, když jsi to navrhovala. A když se dostal ven, šel po tobě, kvůli mně.“

„Coltone, zlato.“ Lehce pohladím jeho zdrsnělou tvář. „Přestaň se chovat jako osel. Vybral si mě, protože to byl rasistický zkurvysyn, který dovolil, aby se jeho utrpení změnilo v nenávist. Jen hledal důvody, jak vybuchnout. Stalo by se to ať už by nás potkal, nebo ne. Chystal se unést jakoukoli dívku.“

Zavrtí hlavou a vydá tichý nesouhlasný zvuk. „To říkal tvůj táta, ale já si nemůžu pomoct a pořád si přeju, aby vzal někoho jiného.“

Můj úsměv je plný agónie. „Já taky.“

Sleduju, jak si otírá oči, posledních pár dnů mě znovu zasáhne jako kovadlina.

„Nemůžu uvěřit, že…“ naplní mě otupělý šok, podívám se na strop nejistá, co cítit. „Jsem někoho zabila.“ Řeknu nahlas, jako bych ta slova potřebovala slyšet, abych je skutečně prožila. Nikdy jsem si ve svém životě nepomyslela, budu mít potřebu, nebo budu schopná zabít. A přesto jsem ji měla.

Připadá mi to tak neskutečné. Když mě to konečně zasáhne – myslím skutečně dojde – že jsem vzala něčí život, pravděpodobně budu potřebovat hodně terapie.

Colton mě začne hladit po ruce. „Nesnáším, absolutně nenávidím, že jsi to musela udělat, ale jsem za to rád. Jsem rád, že jsi udělala, co jsi musela, abys zůstala naživu a mohla se ke mně znovu vrátit, protože pravdou je, že nejsem ani vzdáleně schopný žít svůj život bez tebe.“

„Ale –“

„Žádné ale.“ Přiloží mi prsty k ústům. „Udělala jsi to, aby ses vrátila zpět ke mně, teď je řada na mě, abych tě tu udržel. Pomůžu ti se s tím vyrovnat a překonat to. Jsme tým, pamatuj. Spolu se vypořádáme se vším.“

„Dobře.“ Zašeptám. Mně to stačí. Te je všechno, co jsem potřebovala. „Děkuju.“

***

O tři týdny později

Vzbudím se s nosem zabořeným do Coltonova krku a s nohama propletenýma s jeho. Poslední týden jsem na něm takto spala. Vzhledem k tomu, že já spávám na břiše a on na zádech, to funguje lépe, než byste si mysleli. A věřte či ne, je mnohem pohodlnější, než moje matrace.

Zůstává se mnou od chvíle, kdy jsem byla propuštěna z nemocnice. Měla jsem několik nočních můr, ale nic tak strašného, jako ty, co jsem měla v dětství. Můj lapač snů, králičí pacička, odpuzovač monster a Colton sám většinu z nich pomáhali držet v šachu.

Dnes je velký den. Plánovala jsem se poprvé od toho incidentu vrátit se do školy. Líbí se mi označovat to za incident. Zní to mnohem lépe, než jak to ve skutečnosti bylo.

Při pohledu na budík si uvědomím, že jsem vstala pět minut před jeho zazvoněním, tak bych ho měla vypnout. Myslím, že se mi mé tělo snaží říct, že je připraveno se znovu vrátit k běžným činnostem.

Snažila jsem se přesvědčit Picka, že jsem připravená se vrátit i do práce, ale řekl mi, abych o tom neuvažovala, než uplyne šest týdnů. Trval na tom, že do té doby mi bude platit. Tajně jsem musela připustit, že bylo milé nevracet se ještě do práce a vypořádávat se s tím, co s ní souvisí. Dalo mi to více času, který můžu trávit s Coltonem.

Když už mluvíme o mém otravném příteli…

Snažil se taky udělat si pauzu v sexu. Myslel si, že potřebuju alespoň měsíc, než se všechny mé rány zahojí. Ale všechny modřiny už vybledly, řezné rány a odřeniny se uzavřely a teplota vrátila k normálu. Jsem zcela zdravá. Každopádně fyzicky. Mentálně jsem případ pro cvokaře. Nesnáším, jak moc jsem se stala přilnavou, ale zdá se, že Coltonovi to nevadí. Přísahám, že ten blb si ve skutečnosti užívá, jak blízko k němu musím být pokaždé, když opouštíme byt. Usmívá se na mě se samolibým zadostiučiněním muže, který má svou ženu kompletně omotanou kolem prstu.

Opravdu, je to moc.

Ale ne natolik, abych se na něj přestala tolik spoléhat.

Ale dnes… dnes je nový den a já začnu pracovat na tom, jak být nová, sebevědomá, soběstačná žena. A vím přesně, jak s tím začít.

Tahle Julianna znovu nabyde svoji sílu zpět.

Hrdelně zamručím nad vůní mého muže, přejedu mu nosem po krku a ohnu koleno. Ujistím se, že mu nohou přejedu po ptákovi. A přesně, jak jsem plánovala, cítím, jak roste přes jeho trenky. Zasténá a ztuhne, když mu začnu okusovat čelist.

„Všechno nejlepší k narozeninám, panenko,“ zamumlá, stále z poloviny mimo, zatímco mi jeho ruka zamíří ze zad k zadečku.

Och jo, dnes mám dvaadvacáté narozeniny. Další důvod, proč jsem odhodlaná začít znovu.

„Děkuju ti,“ usměju se a posadím, abych odhrnula všechny deky, které nás obklopují. „Jsem připravená na svůj první dárek.“

Obkročmo se posadím na jeho boky, přitisknu k němu svůj střed a otírám se o jeho teplou tvrdost mezi naším spodním prádlem.

Uznale zasyčí a vyklene se pode mnou dřív, než si uvědomím, co dělá. O vteřinu později vykulí oči a chytne mě za boky, aby mě zastavil. „Juli, počkej. Ty –“

„Ne,“ dotknu se prstem jeho rtů. Nehty mi dorostly opět do úctyhodné délky a přiznávám, že se mi líbí, mít znovu fialové konečky přitisknuté k jeho růžovým rtům. „Jsou to mé narozeniny a dostanu, co chci.“

Pak se skloním a nahradím prst rty, jen tak, abych mohla říct: „že jo?“ proti jeho ústům.

Znovu zasténá, tentokrát pokušením, napne se pode mnou a snaží se na mě nereagovat. Pak se jeho pohled střetne s mým a já vidím okamžik, kdy se vzdá.

„Jsi si jistá? Jestli je moc brzy –“

„Není,“ ujistím ho. „Ve skutečnosti…“ posadím se, abych mu stáhla trenky, a pak si svléknu své prádlo a pokračuju, „vlastně je ideální čas zkusit to bez ničeho. Beru už antikoncepci dost dlouho, abys nemusel používat kondomy, jestli nechceš.“ Víčka mu poklesnou touhou. Zakřením se a prstem kloužu středem jeho hrudi, až dokud neobalím prsty kolem základny jeho erekce. „Tak co říkáš, chlapáku?“

„Říkám…“ odmlčí se, aby mohl dlouze vydechnout. „Kruci, uvedla jsi velmi přesvědčivý argument, to říkám.“

Zasměju se. „Dobře.“ Pomalu ho pojímám do sebe, nechávám ho cítit každý centimetr, než ho zcela pohltím. Cítím se tak plná, v teple a nádherně. Na okamžik zavřu oči a vychutnávám si ten okamžik.

Když je znovu otevřu, s úžasem mě sleduje.

„To je to, o čem mluvím.“ Řeknu mu.

Když se začnu pohybovat, kroužit boky v pomalém lenivém tempu, Colton se posadí s hladem v očích tak, aby mě mohl líbat a hladit na zádech. Dospěje až k hlavě, kde mi strhne šátek, tak aby mi mé nové vlnité vlasy spadly na záda.

Je fascinovaný mými příčesky, které schovávají lysé skvrny, a řekl mi, že cítí, jako by byl s úplně novou ženou a přesto se na ně také dívá s jistou mírou obav, jako by se bál, že je nesnáším, když je upřímně tak nějak miluju. Pro mě je to nový začátek. Nejsem ten samý člověk jako v to ráno, kdy jsem byla unesena. Věci se změnili a přesto… některé z nich budou pořád stejné.

Moje náklonost k muži uvnitř mě byla jedna věc, která se změnila a dospěla, získala sílu a sebevědomí, které mi pomohly uzdravit se způsobem, kterým jsem si nikdy nemyslela, že bude možný.

Začnu se na něm pohybovat o něco rychleji, vychutnávám si pocit mít ho v sobě hluboko a otírat se o něj s potěšením.

„Do prdele, panenko.“ Chytí mě za boky, zrudne ve tváři a zatne zuby námahou. „Už je to moc dlouho. O moc déle nevydržím.“

Se zakřeněním zrychlím a vklouznu mu prsty do vlasů a pevně je popadnu. „Vydržíš tak dlouho, jak ti řeknu.“ Řeknu se škodolibým zábleskem v očích, vím, že má škádlivá slova, přijme jako výzvu.

V očích se mu objeví překvapení, než se zasměje a otočí mě, dokud neležím na zádech a on se nenaklání nade mnou. „Vážně?“ Řekne tichým posměšným hlasem.

„Jo. Teď mi dej všechno, co umíš.“

Tak to udělal, hýbal se ve mně, zatímco mi hleděl do očí a přiváděl nás oba na vrchol, dokud jsme nepřepadli přes okraj a nerozplynuli se společně v euforii.

„Zatraceně.“ Zamumlá a zhroutí se na mě. Hladím ho po zádech a ve vlasech. „Chystal jsem se počkat alespoň další týden, než začnu fňukat a prosit tě o to.“

„Já vím.“ Políbím ho do vlasů. „Ale já byla připravena už teď.“

„Jo.“ Zvedne se na loktech, aby se na mě mohl zašklebit. „To můžu říct.“ Ale světlo v jeho očích trochu pohasne. „Jsi si jistá, že jsi dneska na všechno připravená? Pokud potřebuješ více času –“

„Nepotřebuju.“ Ujistím ho a políbím na špičku nosu. „Jsem připravená.“

Hledí mi do očí o chvíli déle, než přikývne. „Tak jdeme na to, ale nejdřív… tady je tvůj skutečný narozeninový dárek.“

S chlapeckým úsměvem se posadí a přehodí vršek těla přes okraj postele, aby pod ní mohl zalovit rukou. Zvedne se se zabalenou krabicí a mě spadne brada.

„Za to balení se omlouvám,“ řekne sklesle a natáhne ke mně ruku.

„Aspen mě přinutila, abych to zabalil sám.“

Zavrtím hlavou. Tohle jsem nečekala. „Ty… Coltone, nemusel jsi mi nic dávat.“ Opravdu, jen mít ho tady každý den byl dar sám o sobě.

„Pfff.“ Odmávne mě. „Prostě to otevři.“ Přísahám, že chvěje se vzrušením, dychtící vidět moji reakci.

Tak roztrhnu papír. „Miluju ten balicí papír. Vlastně jsi odvedl dobrou práci.“

Jakmile je pryč, otevřu víčko bílé krabice a mrkám na pár sexy růžových kalhotek.

„Není to moje spodní prádlo?“ Zeptám se zmateně.

Přikývne a kousne se do rtu. „Sundal jsem ti je tu první noc, kdy jsme, na to vlítli na svatbě.

Zalapám po dechu a podívám se na něj. „Ale říkal jsi, že jsi je vyhodil.“

„Hmm… to jsem řekl?“

„Oh! Ty…“ plácnu ho po ruce a rozesměju se. „Lhal jsi mi.“

Uchechtne se a vezme mi je z ruky. „Takže prokaž mi tu laskavost a vezmi si je dnes na sebe a pamatuj, že nezáleží, co nás od sebe oddělilo, vždycky k sobě najdeme cestu. Vždycky najdeme jeden druhého bez ohledu na cokoli.“

V očích se mi zalesknou slzy lásky. „Bude mi potěšením.“ Řeknu a předkloním se, abych ho políbila.

Polibek mi oplácí, ale těsně předtím, než se odtáhne, požádá, „dobře, teď si otevři skutečný dar.“

Ukáže na bílou krabici v mém klíně, podívám se dolů a uvědomím si, že pod hedvábnou vrstvou papíru je ještě něco dalšího. Tak ho odhrnu, jen abych našla lapač snů.

„Och… wow,“ zírám na něj. Je hezčí, než jakýkoli, který jsem kdy vlastnila.

„Jeden další do sbírky.“ Řekne a pozoruje mě, jak prsty přejíždím přes peří a kůži.

„Miluju ho.“ Zvednu pohled, zadívám se mu do očí a dojde mi, že jsem požehnaná. „Skoro tolik, jako tebe.“

***

Procházíme kampusem ruku v ruce, střídáme se v popíjení z našeho oblíbeného hrnečku. Colton mě doprovodí na první hodinu, políbí a nechá u dveří, jen aby na mě zase čekal, až skončí.

Jednoho dne, až se budu cítit silnější a méně se bát, nebudu potřebovat tolik podpory, ale dnes oceňuju, že tam je, vždy tam, kde ho potřebuju nejvíc.

Netušila jsem, že se z něj stane taková moje skála, když jsem ho poznala, ale něco mi říká, že ani on sám to nevěděl. Nebyla jsem jediná, kdo za posledních pár týdnů prošel změnou. Vyzrál. Zdá se, že už nevede plané řeči o ničem. Teď můžu říct, že za jeho slovy něco je. A díky tomu je ještě přitažlivější.

Moc spolu nemluvíme, zatímco míříme k budově historie na naši společnou hodinu filosofie. Vpředu uvidím známou tvář a začnu zastavovat, protože se nechci  Shaunem zabývat, ale jakmile mě uvidí, sám se zastaví a zamíří opačným směrem.

„Huh,“ řeknu a hledím za ním, příjemně překvapená, ale zmatená, proč by se mi vyhýbal.

Colton se uchechtne. „Jo, taky bych utíkal, být jím.“

Otočím se k němu a pozvednu obočí.

„Tvůj táta si toho debila podal poté, co jsi zmizela, protože někdo…“ zakašle a tím zamaskuje Sashino jméno, „mu řekl, co ti Shaun udělal, zatímco jste byli manželé. Takže ano… poté se Shaun počůral a myslím, že jsme všichni věděli, že už tě nebude obtěžovat.“

„Počkej…“ zvednu ruku. „Říkal jsi, že se počůral…?“

Colton se zaculí. „No, potom, co se mu na kalhotech objevila mokrá skvrna a stékala po noze a shromažďovala se kolem boty.“

Spadne mi brada. „Do prdele.“

„Jo, bylo to docela epické. Jediný světlý okamžik celého dne. No, velké, mokré, světlé místo.“

Pak zvážní a zachmuří se. „No je pěkné vědět, že z toho všeho vzešla jedna dobrá věc. Nemůžu říct, že mi Shauny bude chybět.“

„Amen.“ Potichu mi podá hrneček, napiju se a znovu mu ho vrátím. Pak si položím hlavu na jeho rameno a spokojeně zavřu oči, přitulím se k látce jeho kabátu, šťastnější, než mohu vyjádřit, jsem ráda, že tu jsem s ním a nikde jinde.

Tohle je druh vztahu, který jsem vždycky chtěla a ani jsem o tom nevěděla.

Něco při tom slově vztah, mi naskočila v hlavě vzpomínka. A najednou se přistihnu, jak říkám, „nezklamal jsi mě.“

Colton sebou trhne a podívá se na mě. „Co?“

Usměju se na něj. „Kdysi dávno jsi mi řekl, že je dobře, že nejsme ve vztahu, protože bys mě zklamal.“

Neklidem mu potemní oči. „Ale byla moje chyba –“

„Ne.“ Sevřu prsty kolem jeho. „Je to chyba toho netvora, že vzal mě. Jen díky tobě jsem se dokázala z toho tak rychle dostat. Nebyla bych schopná tohle všechno dneska udělat, kdyby nebylo tebe. Tvá stálá, neutuchající přítomnost po mém boku, tvá trpělivost, pochopení, vtip a úsměv. Vyléčil jsi mě víc, než kdokoli jiný. Takže ne, nikdy jsi mě nezklamal. Zachránil jsi mě a za to ti děkuji.“

S tváří naplněnou emocí zavrtí hlavou ve snaze má slova popřít, ale pak polkne a skloní se, aby mě políbil. Naše rty se střetnou a já se usměju proti jeho rtům, než někdo zavolá jeho jméno.

Colton se znovu napne a zamumlá. „Sakra.“

„Co…?“ Zvednu hlavu a uvažuju, co je špatně, pak si všimnu jeho bratra s taškou s knihami přehozenou přes rameno, mířícího k nám.

„Čau,“ ostražitě pozdraví, usmívá se, a přesto váhá, jako by si nebyl jistý, jestli je vítán, či nikoli.

Ačkoli já jsem ta, na kterou se dívá, Colton promluví za nás. „Čau,“ odpoví rezervovaně. „Jak se dnes má velký zlý postgraduální student?“

Brandt po něm vrhne vděčný pohled. „Sotva držím hlavu nad vodou.“ Pak znovu přesune pohled ke mně. „Jak je ti?“

Přitisknu se blíž ke Coltonovi. Tuhle otázku nesnáším, ale když mi v podpoře stiskne ruku, přikývnu. „Lépe.“

„Dobře,“ Brandt si projede rukou vlasy, jako by byl stále zoufalý. „Poslyš, dlužím ti velkou omluvu, Juli. Choval jsem se jako totální debil, když jsem se dozvěděl o tobě a Coltonovi.“

„Jo, to choval.“

Trhne sebou. „Omlouvám se. Nemám omluvu na způsob, jakým jsem se choval. Jen mě to zastihlo nepřipraveného a byl jsem podezřívavý, protože jste to oba přede mnou záměrně tajili, ale stále nevím, proč jsem si myslel, že by ses pokojila byť jen na minutu s ním. Sakra, je to můj bratr; a vím, stejně jako všichni, že je nemožné nemilovat, tuhle malou sračku.“

„Jé, díky,“ pronese Colton suše.

S Brandtem poprvé za několik týdnů sdílíme úsměv.

Pořád s úsměvem vzhlédnu ke svému příteli a stisknu mu paži. „Má pravdu. Je nemožné tě nemilovat.“

Potěšený mojí odpovědí se skloní a políbí mě. „Já vím.“ Zašeptá mi do ucha, což mě přiměje k úsměvu a plácnu ho po rameni, abych mu pomohla zkrotit ego. Až na to, že se mi tak nějak jeho ego líbí a vím, že to ví.

Brandt nad námi vrtí hlavou, pobaveně se uchechtne a mávne rukou. „Vy dva jste dokázali, beze vší pochybnosti, že to, co je mezi vámi, se mnou nemá nic společného, takže jsem rád, že jste šťastní.“

S Coltonem na sebe pohlédneme a Brandt dodá, „dejte mi vědět, kdybyste něco potřebovali.“

Poplácá Coltona po ruce, zatímco nás míjí. Dívám se za ním a snažím se vzpomenout si, jak jsem do něj byla zamilovaná, ale nejsem schopná si vybavit jakékoli emoce vůči němu. Pak pohlédnu na Coltona a zaplaví mě nával pocitů. Jo, to, co cítím k němu, nemá vůbec nic společného s jeho bratrem.

Tento muž, který stojí přímo přede mnou, mě zachránil všemi možnými způsoby. Naučil mě, jak být spokojená sama se sebou a nezajímat se tolik o názory ostatních, nedat na první dojem – obzvláště ohledně namyšlených egomaniaků – dát druhou šanci a rozpoznat skutečný vztah, když do něj vstoupím. Nebýt jen dva lidi, co spolu vypadají dobře, ale kterým to spolu funguje.

Zvedne obočí a čeká na moji reakci ohledně setkání, které jsme právě měli. Pokrčím rameny, neschopná nenávidět Brandta, protože je to Coltonův bratr, ale rozhodně ho ani nijak nemiluju. „No, hádám, že může být tvým svědkem, jestli na tom trváš.“

V Coltonově tváři se zračí překvapení a šokovaně otevře pusu, než si uvědomím, co jsem právě řekla.

Kruci, myslím, že jsem ho právě pořádala o ruku.

Otevřu pusu, abych se nějak vykecala z téhle bomby, co jsem vypustila, ale on se jen usměje a přitiskne mi prst na ústa. „Ujednáno.“