TDGP - 6. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Katrina

„Už je to dlouho, co nás bylo jen pět.“ Katrina se opřela o židli (která vypadala podezřele, jako by ji někdo koupil z Jysku) v Mistyině bytě. Ona a její čtyři původní spolubydlící seděly kolem stolu, na kterém byla rozestavěná starobyle vypadající deska na monopoly. „Od té doby, co jste se sem všichni rozhodli přestěhovat, se všechno změnilo.“

Anna a Misty se na sebe podívaly a jejich výrazy byly nevyzpytatelné.

Penny si povzdechla. „Myslíš od té doby, co jsme se vdaly. Ale to se přece stává. Byly jsme spolubydlící, kamarádky. Sakra, udržovaly jsme spolu kontakt víc, než jsem si myslela. Chci říct..., vy holky jste teď moje rodina, ale rodiny se taky nakonec rozejdou.“

„No, dřív nebo později tu budeš chtít taky zůstat,“ řekla Misty a pohladila Katrinu po ruce. „Chci říct, ty...“ zarazila se, když sebou Anna trhla.

„Ty jsi ji právě nakopla?“ Katrina se dožadovala odpovědi.

Anna se snažila tvářit nevinně, ale nebylo to vůbec věrohodné. Zřejmě to věděla i ona, protože pokrčila rameny a podívala se jinam. „Myslím, že si prostě nemyslím, že bychom tě měly kvůli Thonisovi škádlit.“

Ostatní trochu ucukli a Katrina se zadívala kolem sebe. Co jí tu unikalo? Otevřela ústa, aby se jich zeptala, co přesně se děje, ale Misty se hlasitě zasmála a opřela se lokty o stůl. Hravě svraštila obočí a upřela Katrinu do svého zorného pole.

„Anna si to možná myslí, ale já ne. Tak co, už jsi s ním spala?“

Katrině se do tváře nahrnula horkost. „Myslím, že ti do toho nic není.“

Misty se zaleskly oči. „Oooh, takže to znamená ano. Je v posteli tak dobrý, jak vypadá?“

„Jsi vdaná ženská,“ odpálila Katrina a přitiskla se ke křeslu. „Co by si Hendric pomyslel o tom, že kladeš takové otázky?“

Misty se šibalsky ušklíbla. „Řekl by ti, abys už na tu otázku odpověděla, ženská!“

„Fuj!“ Katrina vyhodila ruce do vzduchu. „Myslela jsem, že když jsi vdaná a žiješ stovky let, budeš trochu dospělejší. Nemluvě o tom, že máš dítě. Proč jsi pořád ještě malá nezralá...“

„Protože čas v Byerlmore a čas na Zemi fungují jinak,“ přerušila ji Anna. „Upřímně řečeno, připadá mi to takové..., já nevím. Pomalejší tam. Tady to může být několik měsíců, na Zemi týden, a když se znovu setkáme, připadá mi to jen jako týden. Sto let mi připadá jako rok. Chci říct..., nemám pocit, že bych se měnila tak rychle. Chci říct, že teď vidím velký rozdíl oproti tomu, když jsem sem přišla poprvé, ale prvních sto let a druhých sto let..., zase tak moc jsem se nezměnila.“

Katrina zvedla malého stříbrného pejska ze sady monopolů. „Ale čas věci mění. Vždyť se podívej na tuhle sadu.“

Čtveřice se na ni podívala. Anna se zamračila a Misty si povzdechla.

„Jo. Takže jestli je to tím, že je tu jiný čas, nebo jen našimi těly... Upřímně řečeno, to se nedá říct.“

„Ani ne.“ Katrina odložila psa a přemýšlela o Thonisovi. Bylo něco, co se muselo stát s lidmi, když se spářili s draky. Zřejmě šlo o něco jiného než o pouhý sňatek; docházelo k jakémusi spoutání duší, které ovlivňovalo nejen dotyčného člověka, ale i ostatní lidi, s nimiž byli spojeni. Jinak by Lisa a Mark už dávno zemřeli stářím. „Jsou tu lidé, kteří žijí normální délku života, že? Pokud ani oni nežijí stovky let, pak to musí být vaše těla. Ne že by se tady čas lišil.“

Penny se na okamžik zamyslela a pokrčila rameny, vypadala mírně zahanbeně. „To je dobrá připomínka. Asi někdy zapomínám, že jsou tu lidé, kteří žijí obvyklých sto let. S lidmi, kteří nejsou spářeni s draky, nemáme moc co do činění. Ti, s nimiž přicházíme do styku, jsou mágové a ti žijí déle než lidé, kteří nejsou mágy.“

Katrina otevřela ústa, aby namítla, že není spárovaná s drakem, ani není mág, ale Anna ji přerušila.

„Já vím, jak to zní. Upřímně řečeno, mě to taky trochu dostalo, když jsem sem přišla poprvé. Není to proto, že bychom tu nechtěli normální lidi. I když to je možná podvědomá součást... Faktem je, že lidé v Byrelmore ve skutečnosti nežijí.“

„Co to má znamenat?“

„V tomhle světě je spousta různých království,“ pokračovala Anna. „Byrelmore je jediné království, kde žijí draci ve velkém počtu. Pokud vím, založil ho před tisíci a tisíci lety jeden král jako bezpečné útočiště pro draky a mágy proti ostatním královstvím, která se je snažila vyhladit.“

Katrina se zamračila, když vstřebala tuto informaci. Vždycky věděli, že při pohybu mezi Byrelmorem a Zemí existuje určitá úroveň cestování v čase. Předpokládala, že Byrelmore je taky z úplně jiného vesmíru nebo tak něco..., ale co když to není až tak jiné. Znovu se naklonila dopředu. „Jaké mapy tu máte?“

„Mapy?“ Anna zopakovala

„Jo, mapy. Víš, takové ty, co si lidé kreslí, když chtějí vědět, kde jsou?“ Katrininy prsty začaly bubnovat na stůl. „Možná je možné, že Byrelmore je právě teď součástí Země? A stalo se něco, co ji připravilo o magii... Vždyť je tolik pořadů, kde se mluví o laických liniích, ne? Žíly magie v zemské kůře. Pokud byly vyčerpány, pak je možné, že doba, ze které pocházíme, je vlastně budoucnost Byrelmoru, podle toho, kde se nacházíme, a magie odtud znovu rozněcuje magii v budoucnosti..., pak by nešlo o paradox, který by zničil naše světy, ne?“

Anna si povzdechla. „Já nevím. Neviděla jsem žádný důkaz, že jsme ve stejném světě. Vím jen, že máme největší koncentraci draků a mágů a ostatní království je většinou nemají. Samozřejmě existují výjimky, ale...“

„Ale co když je Byrelmore Atlantida?“

Ostatní čtyři ženy na ni upřeně hleděly. Sylvie mluvila pomalu a ruce se jí kroutily na stole. „Takže říkáš, že Byrelmore bude možná zničen a vymazán z povrchu planety?“

Katrině se v žaludku sevřela kulička hrůzy. Ne, takhle to vůbec nemyslela! Ale co když se právě tohle stane?

Anna vstala a začala sbírat hru. „Byrelmore není Atlantida a nebude zničen. Atlantida byla kdysi zmíněna ve starověkých textech. Ve smyšleném díle. Nikdy nebyla skutečná a, upřímně řečeno, nemusíme si s tím dělat starosti. Audiv a ostatní mágové pracují na řešení našeho problému a my se zničit nenecháme.“

Zněla tak důrazně, že Katrina nechtěla v rozhovoru pokračovat. I když chtěla teoretizovat a snažit se najít řešení problému, zatím ani nevěděla, co je to za problém. Ne, Anna měla pravdu. Museli nechat mágy pracovat a zjistit, co se děje.

„Takže.“ Sylvie se k ní otočila. „Víš, že si myslím, že sexuální život každého člověka je jeho vlastní věc.“

Katrina zděšeně zavřela oči. „Ty taky ne!“

„Teď jen poslouchej.“ Sylvie zněla pobaveně. „Neptám se na žádné podrobnosti. Jen chci vědět..., jestli se něco stalo. Hodně o něm mluvíš.“

Jak na to měla odpovědět? Prohrábla si rukou napjaté kadeře a opřela se lokty o stůl. „Dobře, jo, mám ho ráda. A byla bych ráda, kdyby se něco stalo. Ale nestalo se to. Nevím, co si myslí nebo co cítí..., a upřímně? Taky si nejsem jistá, jak to mám já. Váhám, jestli si s ním mám něco začít.“

„Proč?“ zeptala se Penny. „Je chytrý, odvážný, hezký...“

„A lže mi.“ Katrinin pohled potemněl. „Nevím o čem, ale lže. Mám pocit, že mi všichni v Byrelmore v něčem důležitém lžou - dokonce i vy, holky,“ dodala, když se její bývalé spolubydlící po sobě nervózně podívaly. „A já chci vědět, o co jde.“

Sylvie, Penny a Misty se podívaly na Annu. Katrina se na ni zadívala a přemýšlela, proč jí dávají přednost. Po chvíli Anna vzhlédla. Ale na rozdíl od svého normálního veselého, podivínského já se tvářila vážně. Ve tváři měla výraz, který se jí naskytl vždy, když musela splnit nějakou nepříjemnou královskou povinnost.

„Je mi líto, že se tak cítíš. Ale jestli před tebou něco tají, věř, že to má svůj důvod.“

„Takže přede mnou něco tajíte?“

Anna zavrtěla hlavou. „Co kdybychom si zahráli jinou hru?“

Katrina se na ni zadívala. Opravdu si myslela, že to bude tak snadné? Čelist se jí stáhla tak, že jí začaly křečovitě ochabovat svaly, a vyskočila na nohy. Jazyk jí pokryla zvláštní chuť a žaludek měla horký, jako by v ní někdo zapálil oheň.

„Ne, děkuji,“ řekla chladně. „Nechci hrát hry s lháři.“

Otočila se na patě a navzdory jejich protestům odešla.

***

„Co to děláš?“ Thonis se dožadoval, když ho Katrina vtáhla do svého pokoje. „Právě jsem skončil službu, já...“

„Tak to máš čas.“ Katrina zabouchla dveře, otočila se a zamračila se na něj. „Chci vědět, co tady přede mnou všichni tají.“

Thonisovi se rozšířily oči.

„Nedívej se na mě takhle. Vím, že mi v něčem lžeš. Tak o co jde?“ Pevně stiskl rty; očividně jí nehodlal nic říct. Katrina ze sebe vypustila frustrované zavrčení a přitiskla ho ke zdi. „Co? Že jsem něco rozbila, když jsem sem přišla? Copak mě nikdy nepustí zpátky domů?“

„O to nejde,“ řekl Thonis pomalu a na čele se mu udělala vráska.

„Tak co...“

Bez varování ji odstrčil. Ale místo aby mezi nimi zůstala vzdálenost, Thonis ji otočil. Tvrdě přitiskl své tělo k jejímu a přitiskl ji k němu. Očima jí zalétl ke rtům a ukradl jí dech. Pak ji políbil. Tvrdě, vášnivě, s téměř maniakální energií. Katrininy oči se na okamžik rozšířily. V hlavě se jí divoce rozběhly myšlenky. Proč ji líbal právě teď?

Pak se rozhodla, že je jí to jedno. Nechtěl jí dát odpovědi - fajn. Ale když ho sem zatáhla, měla v hlavě víc než jednu otázku a teď na ni dostala odpověď. Objala ho kolem krku, přitáhla si ho blíž a ze rtů jí unikl dech, když polibek prohloubil.

Když už nemohla dostat odpovědi, mohla mít alespoň jeho.