SWM - 19. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Caleb

O tři měsíce později

„Jako obvykle?“

Přikývnu na zrzavou barmanku, sklopím hlavu a zírám na zjizvenou barovou desku před sebou.

„Nemáš ještě smlouvu?“ Zeptá se mě a natáhne se pro sklenici a láhev Jacka Danielse.

„Jak to víš?“ Zeptám se a bouchnu do sebe jantarovou tekutinu a postrčím ji dopředu v tiché žádosti o další.

„Obsluhuju tenhle bar už víc než patnáct let,“ informuje mě a nalije mi další. „Znám příchody a odchody vojáků na téhle základně. A při pohledu na tebe poznám, že už nejsi v aktivní službě.“

Pohlédnu na ni a napiju se Jacka, aniž bych její domněnku potvrdil nebo vyvrátil.

„Tak proč jsi tady, a ne doma, kde bojuješ za svou holku?“ Zeptá se, se soucitným úsměvem.

Jdi do prdele a nech mě pít.

„Nic o tom nevíš,“ zavrčím a prásknu do sebe pitím.

„Vím toho dost.“ Popadne bílou barovou utěrku a otře se o bar, očividně mě nechce nechat na pokoji. „Vím, že sem poslední tři měsíce chodíš tři večery v týdnu jako hodinky. Piješ whisky, dokud se odtud neodpotácíš a nevrátíš se tam, odkud jsi přišel. Piješ, abys na něco zapomněl, a vsadím se, že je to žena.“

„Možná je to muž,“ usměju se.

„Kdepak, viděla jsem tě, jak jsi některým zajíčkům ze SEAL prohlížel zadky, ale když se k tobě přiblíží, zavrčíš a zaženeš je pryč.“

„Na koukání není nic špatného,“ durdím se. Chci se napít, dokud se neopiju tak, že to otupí kilometrovou bolest v hrudi a já zapomenu na výraz v Brynnině tváři, když jsem před třemi měsíci odcházel z jejího hotelového pokoje.

„Ne,“ souhlasí a zamyšleně zavrtí hlavou. „Ale po tom, co to uděláš, vypadáš zatraceně provinile.“

„Co chceš?“ Zeptám se a posunu si prázdnou skleničku dopředu pro další.

„Jen jsem si myslela, že si s tebou promluvím, to je všechno,“ odpoví s úsměvem. „Mimochodem, tím svým pohledem mě neděsíš. Už deset let jsem vdaná za příslušníka SEAL a jeho pohled mě taky neděsí.“

„Gratuluju,“ zamumlám a napiju se whisky.

„Oh, nebyla to procházka růžovým sadem, věř mi. Ten blázen mě vlastně na chvíli opustil. Tvrdil, že si mě nezaslouží.“ Pokrčí rameny a zasměje se, když šlehnu hlavou a zírám na ni zúženýma očima.

„Co jsi říkala?“ Zeptám se.

„Říkal, že si mě nezaslouží,“ zopakuje a několik vteřin mě pozoruje. „Aha, tady to je.“ Znovu zavrtí hlavou a sklopí oči. „Takže až vás budou učit, jak na lavičce vytlačit borovici a zadržet dech na pětačtyřicet minut…“

„Čtyři minuty,“ opravím ji se zavrčením.

„Taky vás učí, abyste byli tvrdohlaví pitomci?“

„Učili mě ignorovat vlezlé zasrané barmanky,“ odpovím a strčím si do pusy preclík.

„Dobře, tak nemluv, blbečku, a poslouchej mě.“

„Proč se mnou mluvíš?“ Zeptám se nedůvěřivě.

„Protože si tím zničíš život a na to jsi zatraceně sexy, tak drž hubu a poslouchej mě.“ Zkříží ruce na prsou a upřeně se na mě zadívá a já bych na chvíli přísahal, že mluvím se svou matkou.

„Fajn,“ povzdechnu si a nespouštím oči z baru.

„Vrátil se ke mně, až když jsme zjistili, že jsem těhotná,“ začne a pak si povzdechne. „Ale o to dítě jsem přišla.“

„Je mi to líto,“ zašeptám.

„Měla jsem další tři,“ odpoví a já slyším v jejím hlase úsměv a nemůžu si pomoct, ale trochu ji nenávidím. Je to milá, i když až příliš vlezlá ženská, ale její děti jsou mi ukradené.

„Ale já ti řeknu, co jsem řekla jemu, a pak se půjdu věnovat ostatním zákazníkům.“

„No výborně,“ odpovím sarkasticky.

„Ten americký sen, za který tam všichni tak tvrdě bojujete? Svobody, za jejichž ochranu byste klidně umřeli? Ty jsou taky vaše, víš?“

Zvednu hlavu a zírám na ni, jak pokračuje.

„Zasloužíš si právo být šťastný, víc než většina z nás.“ Polkne a položí mi ruku na paži. „Zasloužil sis ji, seržante.“

„Jak to víš?“ Zeptám se, ale ona mě přeruší.

„Křičíš, seržantem. Nebo poručík.“

„Seržant,“ zašeptám.

Přikývne a podívá se dolů na bar. „Než půjdeš domů a přihlásíš se o ni dřív, než to udělá někdo jiný, musíš si najít pomoc s posttraumatickou stresovou poruchou a srovnat si to v hlavě.“

„Co jsi kurva cvokař?“ Ušklíbnu se.

„Ne,“ zavrtí hlavou a jemně se usměje. „Ale znám jednoho dobrého.“ Vytáhne ze zadní kapsy vizitku a přistrčí mi ji přes bar, než na mě mrkne a odpluje k baru, aby pomohla ostatním zákazníkům.

Co ona vůbec ví?

Najednou už nemám chuť na další whisky a nesnesu ten zatuchlý pach alkoholu v tomhle baru, takže hodím pár bankovek na bar a odcházím pryč, skrz dav, který se začíná shromažďovat, ven ze dveří. Tenhle podnik není daleko od bytu, kam mě námořnictvo ubytovalo během mé smlouvy. Poblíž San Diega v Kalifornii už tři měsíce trénuji SEAL a ta hezká barmanka měla pravdu.

Smlouva skončila.

Mám volné místo ve výcvikovém středisku žoldáků, které jsem opustil poblíž Seattlu, ale bydlet v Seattlu znamená žít poblíž Brynny a holek, a nevím, jestli bych to přežil.

Podívej se, jak dobře přežíváš tady dole, kreténe.

Vrazím do svého bytu a svalím se na gauč, zírám do stropu a poslouchám, jak cvaká klimatizace. Je teprve květen, ale v jižní Kalifornii už je teplo, dokonce i pozdě večer.

Zajímalo by mě, jaké je počasí u nás doma.

Vytáhnu z kapsy iPhone a vyvolám aplikaci o počasí. Už je nastavená na Seattle.

Slunečno a kolem pětadvaceti.

Pěkné počasí. Moje holky by v takovém počasí rády chodily do parku.

Moje holky.

Bože, já jsem takový zasraný bordelář. Rozhodl jsem se odejít, protože jsem věděl, že mě milují.

Vybral jsem si.

Protože zůstat by jim nakonec jen ublížilo.

Zasloužil sis ji.

S dlouhým povzdechem si drhnu rukama obličej a tisknu oči. Stýská se mi po nich. Myslel jsem, že se to časem zlepší, ale pravda je taková, že je to jen horší. Každý den je pro mě zvláštním sadistickým druhem mučení a dal bych cokoli za to, abych mohl být s nimi.

Se všemi.

Pořádně jsem to posral.

Zadívám se na telefon a vytáhnu její číslo spolu s její fotkou a zírám na něj, palec mi visí nad číslem a debatuju o tom, jestli jí zavolat.

Potřebuju slyšet její hlas.

Víc než to ji potřebuju cítit. Přitisknout ji k sobě a vdechovat ji.

Potřebuju to tak moc, až to bolí.

Místo toho abych zmáčkl tlačítko a zavolal, lehnu si na gauč a dívám se na její sladkou tvář, velké hnědé oči, dlouhé tmavé vlasy a vzpomínám, jaké to je cítit ji u sebe, když spím.

Jak bezpečné je usínat v její blízkosti, kde noční můry zůstávají daleko, a modlím se, aby to stačilo k tomu, že je udržím na uzdě, protože jsem se dnes v noci neopil natolik, abych se otupil.

Alkohol je to jediné, co mi otupuje mozek od myšlenek na Bryn a noční můry.

***

Kde jsou?

„Brynno!“ Křičím a běhám po jejím domě, po schodech nahoru a zase dolů, z pokoje do pokoje, a snažím se je najít.

Křičí a pláčou za mnou.

„Tati!“ Maddie hystericky křičí.

„Calebe, pomoz nám!“ Brynna volá.

Bix zběsile štěká, není to jeho varovný štěkot, ale plný útočný štěkot.

Sklo se tříští.

Výstřely.

„Tati!“

Nemůžu je, kurva, najít!

Běžím zpátky po schodech, ale když se tam dostanu, jsem nějak v kuchyni. Musím se dostat nahoru. Odtud se ozývá pláč.

„Už jdu!“ Křičím a znovu běžím ke schodům, ale když se je snažím zdolat, pohybuju se super pomalým tempem, nejsem schopný se pohybovat dost rychle na to, abych se dostal nahoru.

„Tati!“

Teď se jejich křik ozývá z kuchyně, ale já se nemůžu otočit, abych se tam vrátil.

Kurva!

Najednou je všude mrtvé ticho. Dokonce i Bix přestal štěkat a odněkud slyším tiché vzlyky, i když nedokážu říct odkud, jen vím, že se nemůžu pohybovat dost rychle, abych se k nim dostal.

„Tati,“ zašeptá Josie.

 

S leknutím se probudím, lapám po dechu a po tváři mi stéká pot.

Dozkurvenýprdele.

Vyskočím z gauče a zběsile pobíhám po bytě a hledám, než mi dojde, že to byl sen a holky tu nejsou.

„Ten americký sen, za který tam všichni tak tvrdě bojujete? Svobody, za jejichž ochranu byste zemřeli? Ty jsou taky vaše, víš?“

To si piš, že jsou moje.

Jsou moje.

Vytáhnu ze zadní kapsy vizitku zrzavou barmanku a vytočím číslo.

Je čas to napravit a jít domů.

***

„Jaké byly ty noční můry za ten týden, co ke mně chodíš?“ Doktor Reese se klidně zeptá.

„Měl jsem jen jednu,“ odpovím a předkloním se na židli, opřu si lokty o kolena.

„To je zlepšení.“

Přikývnu a povzdechnu si. „Pořád mi to v davu moc nejde.“

„Byl jsi v poslední době ve velkém davu lidí?“ Zeptá se, se zdviženým obočím.

„V sobotu jsem byl v obchodě s potravinami. Bylo tam plno.“ Pokrčím rameny.

„A co se stalo?“

„Odešel jsem.“

„Davy lidí ti možná vždycky budou vadit, Calebe. Posttraumatická stresová porucha ve skutečnosti nikdy nezmizí, jen se ji naučíš zvládat a žít s ní.“

„Posttraumatická stresová porucha je jiný výraz pro poseroutky, doktore. Nebudeme to zlehčovat.“

Na okamžik se mu na mě zúží oči, než se zamračí a posadí se zpátky na židli.

„Chceš říct, že kdyby některý z tvých spolubojovníků…“

„Bratři,“ opravím ho.

„Bratři přežili ten den na té hoře a momentálně prožívali to, co ty, nazval bys je poseroutkou?“ Nakloní hlavu a pozorně mě sleduje.

„Nepřežili proto, že jsem je nedokázal ochránit!“

„Calebe, byli jste to vy čtyři proti více než padesáti těžce ozbrojeným mužům. Jak si proboha myslíš, že jste to mohli všichni přežít?“

„Byla to posraná mise,“ zamumlám a drhnu si rukou o ústa.

„Souhlas,“ přikývne. „Ale nedostatek informací tvé muže nezabil, Calebe. Zabil je nepřítel. To přece víš.“

„Já vím.“ Je to poprvé, co to přiznávám. „Ale proč jsem přežil já? Já jsem ten prokletý, doktore.“

„Nezní to, jako bys žil prokletý život, Calebe. Máš skvělou rodinu, ženu, která tě miluje, silnou kariéru.“

„A kdy spadne ta druhá bota?“

„Proč by měla?“ Nakloní se na židli dopředu a upře na mě svůj pohled. „Udělal jsi svou práci, Calebe. Zachránil jsi Brynnu a její dcery před vetřelcem. Udělal jsi to, co jsi tam měl udělat. Udržel jsi je v bezpečí.“

Zírám na něj a hlavou se mi honí obrazy z té noci. Říkám Brynně, že odcházím. Rozbití okna. Boj s tím zmrdem, který jim přišel ublížit, a jak mířím pistolí na jeho hlavu a mačkám spoušť.

„Zemřel bych, abych je udržel v bezpečí,“ zašeptám. „Ale já se k ní choval tak hrozně. Ty věci, co jsem jí řekl, že ji nemiluju. Byl to jediný způsob, který mě napadl, jak ji od sebe odstrčit.“

„Nemyslíš, že to pochopí, až jí to vysvětlíš? Podle toho, co jsi mi řekl, vypadá jako rozumná žena. A ty čelíš svým démonům, abys ji udržel ve svém životě. Děláš pokroky.“

„No, prvním krokem je přiznat si, že existuje problém, ne?“ Zeptám se sarkasticky.

Usměje se a zavrtí hlavou. „Mluvil jsi s rodinnými příslušníky mužů, které jsi tehdy ztratil?“

Vystřízlivím a pomalu na něj mrknu. „Od jejich pohřbu ne.“

„Možná bys měl.“

„Zavolat a promluvit si s Batesovou a Marshallovou manželkou a Lewisovou mámou jen proto, aby mi řekli, že jsem to měl být já, a zavěsit?“ Zeptám se nedůvěřivě.

Zavrtí hlavou. „Ne, zavolej jim. To je tvoje poslední lekce ode mě a pak tě pošlu domů. Nějakou dobu budeš muset ještě někoho navštěvovat, ale budeš v pořádku, Calebe.“

Domů.

Stojím a hledím na lékaře, nejistý ohledně tohoto posledního úkolu. Povídání a omílání mise bylo dost těžké.

Mluvit s rodinnými příslušníky?

Kurva.

„Budeš v pořádku,“ opakuje.

Přikývnu, opustím jeho ordinaci a rázným krokem dojdu ke svému autu, zabouchnu dveře a vytáhnu telefon. Jestli musím udělat tohle, abych se dostal domů, budiž.

Zpevním čelist a vytočím první číslo.

***

Cesta zpátky do Seattlu byla příliš dlouhá. Od těch telefonátů uplynul další týden. Týden na to, abych si sbalil věci, proseděl ještě pár sezení s dobrým doktorem a vyrazil na cestu.

Ježíši, co když mě nevezme zpátky?

Zastavím před jejím domem, vyskočím z auta, nechám dveře dokořán, doběhnu ke vchodovým dveřím a bouchnu pěstí.

Žádná odpověď.

V domě je klid.

Oběhnu ho zezadu a s uspokojením si všimnu, že zadní okno je vyměněné. Moje tréninkové vybavení je pryč.

To si budu muset vyměnit.

Zabouchám na posuvné skleněné dveře, ale stále se neozývá žádná odpověď ani pohyb uvnitř. Ani Bix se nepřiběhne podívat, kdo klepe.

Prosím, ať jsou u její mámy a táty.

Nasedám zpátky do auta a uháním k Bryniným rodičům, ale čeká mě další tichý, nehybný dům.

Kde jsou všichni?

Je přece neděle ráno, proboha.

Se zamračeným výrazem zamířím na sever Seattlu k domu svých rodičů. Nemluvil jsem s nimi, ani s nikým jiným, už skoro dva měsíce. Musím si vyčistit vzduch a omluvit se.

Všem.

Jen co zastavím u domu a vystoupím z auta, zastaví za mnou Matt s tátou a Isaacem.

Než ze sebe stihnu vypravit slovo, Matt vyrazí z auta, má naštvané oči a vyceněné zuby, popadne mě za límec košile a přitiskne mě k autu.

„Ty zasranej čuráku!“ Zařve, stáhne pěst a pevně mi ji vrazí do čelisti.

„Co to kurva je?“ Zařvu a obrátím naše pozice a přitisknu, Matta k autu. „Co to s tebou kurva je?“

Místo odpovědi se znovu rozmáchne, zasadí mi pěst do oka a já couvnu a dopadnu na zadek.

Je to silný sráč.

Než může Matt pokračovat v bití mého zadku, Isaac a táta ho chytnou za obě ruce a zadrží ho.

„Řekl jsem dost!“ křičí táta.

„Ježíši Kriste, chlape!“ Isaac křičí.

„Je to jeho vina!“ Matt na mě ukáže a plivne si do strany, na beton dopadne krev z rány, kterou jsem stihl dostat.

„Co je kurva moje vinna?“ Dožaduji se a přitisknu si patu ruky na oko. Kriste, to bolí. „Vždyť jsem tu ani nebyl!“

„Přesně tak!“ Matt pokrčí rameny nad Isaacem a tátou a znovu se mi postaví do cesty, ale nedotkne se mě. Jeho nos je pár centimetrů od mého, oči má vytřeštěné a temné vztekem, sklenici sevřenou. „Ty jsi tady kurva nebyl. Říkal jsem ti, než jsi odešel, že ještě není v bezpečí. Nevěděli jsme dost na to, abychom jí vytáhli ochranku.“

„Co to říkáš?“ Ptám se, když se mi srdce rozbuší na plné obrátky.

„Někdo jim ublížil, synku,“ zašeptá táta zpoza Matta.

„Cože?“ Mé oči najdou Isaacovy a tátovo jen proto, abych v nich našel smutek a strach. „Cože?“ Zeptám se Matta.

„Někdo jí přeřízl brzdové potrubí,“ informuje mě Isaac. „Ona a holky měly včera v noci dost ošklivou nehodu.“

Ustupuji od všech, nohy se mi pohybují bez jakéhokoli pokynu z hlavy. Vrazím si ruce do vlasů a zadívám se na bratry a otce.

„Cože?“

„Děti nejsou moc potlučené. Většinou modřiny, i když Maddie potřebovala stehy na ruce,“ informuje mě Isaac.

„Brynna?“ Zeptám se.

„Je v bezvědomí,“ odpoví tiše táta. „Otřes mozku. Vykloubené rameno. Nechávají si ji tam, aby sledovali zranění hlavy a ujistili se, že nemá nic vnitřního.“

„Panebože.“

„Na parkovišti u obchoďáku, kde parkovala, byl kamerový záznam, takže víme, kdo to udělal, a už jsme ho zatkli,“ zamumlá Matt a pořád se na mě dívá. „Ale ty jsi tu nebyl, Calebe.“

„Proč byla sama?“ Zeptám se.

„Ty jsi tady kurva nebyl!“

„No a co!“ Křičím zpátky. „Ty jsi tady! Všichni jste tady! S vámi je v bezpečí stejně jako se mnou!“

„Ona to nedovolila,“ vloží se do toho s povzdechem táta. „Říkala, že se o ni a o holky dokáže postarat sama, že to dělá už léta, a nedovolila nám, abychom si ji k sobě nastěhovali nebo u ní zůstali.“

Chodím po příjezdové cestě a nevěřím vlastním uším.

„To si ze mě děláte legraci.“

„Zkazil jsi jí to, chlape,“ řekne Isaac. „Byla z ní troska. Holky hodně brečí.“

Přímý zásah, přímo do břicha.

„Odešel jsem, protože jsem si myslel, že je to tak správně.“

„Odešel jsi,“ přeruší ho Matt, „protože jsi zasranej posera.“

„Kde jsou?“

Nikdo z nich mi neodpoví a mě trhá na kusy, že mi nevěří. Že si myslí, že Brynně a dětem ublížím.

„Kde jsou?“ Opakuji. „Tati, já je miluju. Proto jsem tady.“

Táta si povzdechne a protře si rukama oči.

„Jsou v Harborview.“

Bez odpovědi naskočím do auta a odlepím se od rodičovské příjezdové cesty.

Moje holky jsou zraněné!

Seběhnu dolů k Harborview, nedbám na povolené rychlosti ani dopravní předpisy, najdu parkoviště a vběhnu dovnitř.

„Brynna Vincent,“ vyštěknu na ženu za registračním pultem. „Musím ji najít.“

„Moment,“ zamumlá a píše na klávesnici. „Vypadá to, že je nahoře ve čtvrtém patře, pokoj čtyři-oh-devět.“

Obejdu výtah a stoupám po schodech, po třech, až se dostanu do čtvrtého patra. Když přešlapuju kolem čekárny, slyším: „Calebe!“

Při zvuku toho hlásku se zastavím na místě.

„Ahoj, zlatíčko,“ padám na kolena, když se mi Maddie vrhá do náruče, pláče a tiskne se ke mně. „Hej, jsi v pořádku?“

„Mám stehy,“ odtuší a nakloní se, aby mi ukázala svou malou ručku zabalenou v gáze. Něžně ji políbím a nabídnu jí úsměv.

„Kde je Josie?“

„Calebe!“

Josie mi skočí na záda a obejme mě kolem krku. „Chtělo se mi čůrat!“

Přitáhnu si ji k sobě a obě dívky obejmu kolem ramen a vdechnu je. Josie má monokl a Maddie rozražený ret.

Zabiju toho, kdo se dostal k Brynniným brzdám.

„Jste si jisté, že jste obě v pořádku?“ Zeptám se drsným hlasem. Přikývnou a Josie se ke mně přitulí.

„Kam jsi šel?“ Zašeptá.

„Měl jsem práci,“ odpovím a sevřu oči. „Teď jsem doma.“

„Brynna nebude mít radost, až tě uvidí.“

Podívám se nahoru a zjistím, že mě pozorují Luke a Nat, Meg, Nate a Brynnini rodiče. Dokonce jsou tu i Leo se Sam a Dominic.

Samozřejmě je tu celá rodina.

„Musím ji vidět,“ odpovím a jemně políbím dívky na hlavu. „Zůstaňte tady, ano? Já se jdu podívat za vaší maminkou.“

„Spí,“ informuje mě Maddie se slzami v očích. „Já ji chci taky vidět, ale ona pořád spí.“

„Brzy ji uvidíš, zlatíčko.“

„Jules a Will jsou teď s ní,“ zavolá na mě Sam se soucitným úsměvem. „Vítej doma.“

Zamávám a spěchám k Bryninu pokoji a blížím se právě ve chvíli, kdy Jules s Willem vycházejí.

„Panebože,“ zamumlá Jules s vytřeštěnýma očima. „Kdo ti volal?“

„Nikdo,“ zamračím se. Proč mi nikdo nevolal?

„Není to tvoje žena,“ kontruje Will a zkříží ruce na prsou, čímž mi blokuje vstup do místnosti. „A ty tam nepůjdeš.“

„Jo, jdu.“ Můj pohled přeskakuje mezi bratrem a sestrou. „Já ji miluju. Víc než cokoli jiného. Vím, že jsem všechno posral, ale musím to napravit. Musím ji vidět, abych se ujistil, že je v pořádku.“

„Je v pořádku,“ ujistí mě Jules. „Ale myslím, že bys tam taky neměl chodit, Calebe. Nebude tě chtít vidět.“

„Těch pár minut, co byla při smyslech, trvala na tom, abychom ti nevolali,“ řekne mi Will a poprvé se mu po tváři pohne něco, co vypadá jako soucit.

„Takže jde o tohle.“ Zkřížím ruce a zrcadlově kopíruju Willův postoj. „Jdu tam. Buď se oba přesunete, nebo já přesunu vás. Je to na tobě.“

Jules protočí oči. „Fajn, ty tvrdohlavče,“ zamumlá a oddupe směrem k čekárně. Will se ani nehne.

„Tak co?“ Zeptám se ho.

„Už jsi jí ublížil dost.“

Zírám na něj snad několik minut. Nakonec si povzdechnu a sklopím hlavu. „Já vím.“

„Zaslouží si, aby se k ní chovalo s úctou.“

„Já vím.“ Přikývnu a odkráčím v kruhu pryč, přímo tady na chodbě nemocnice.

„Zaslouží si být bezpodmínečně milována.“

„Hele, já vím, že nejsem dost dobrý…“

„To jsem neřekl, kreténe,“ přeruší mě Will. „Jsi přesně to, co potřebuje, ale potřebuje, abys miloval ji a její holky. Abys zůstal, Calebe. Takže jestli se chystáš zase vycouvat a utéct, potřebuju to vědět hned, abych tě odsud mohl vyhodit na tvůj ubohý zadek.“

„Už ji nikdy neopustím. To ti slibuju.“ Znovu si povzdechnu a dám si ruce v bok. „Chodím k psychiatrovi. Řeším svoje problémy. Jsem tady, abych získal svou holku zpátky, Wille.“

Pozorně mě sleduje a pak se mu na tváři pomalu rozhostí úsměv.

„Budu v čekárně.“ Poplácá mě po rameni a zastaví se vedle mě. „A hned tě varuju, že až se probudí, nebude tě vidět ráda. Máš před sebou ještě nějakou práci.“

Přikývnu, strčím do jejích dveří, vstoupím dovnitř a cítím, jak mi žaludek klesá ke kolenům.

Pípají monitory a pod nemocničním pláštěm k jejímu tělu vedou dráty. Tvář má bílou a poškrábanou. Vlasy má matné od zaschlé krve.

Levou ruku má v závěsu a na ukazováčku pravé ruky má sponku s červeným světýlkem, které zřejmě monitoruje její teplotu.

Vypadá malá a křehká a mě to srazí na kolena.

Spustím se na židli u její postele, nakloním se a uchopím její nezraněnou ruku do své, přiblížím si ji ke rtům a políbím ji na klouby. Její kůže je hebká a já cítím vůni jejího tělového mléka s levandulí a vanilkou.

Přitisknu si její ruku na tvář a zadívám se jí do obličeje.

„Ahoj, Legs.“ Pročistím si hrdlo a podívám se na monitor srdečního tepu, fascinovaný blikáním, blikáním, blikáním přístroje. „Je mi to tak líto, zlato.“

Ani se nepohne. Políbím ji do dlaně, položím si hlavu na její břicho a poprvé, co si pamatuji, se dokážu rozplakat.

Prosím, zlato, odpusť mi.