CP - 34. kapitola

Překlad: Tereza

Kor.: Evča

BRANDTOVA KAPITOLA/ 34

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Páry, „které jsou předurčeny“, jsou ty, které projdou vším, co je má rozdělit a vyjdou z toho ještě silnější než předtím.

– Autor neznámý

 

Utřu bar a podívám se na čas. Dvacet minut do otevření. Nevím, proč jsem poslední dny tak posedlý kontrolou času, ale dělám to pořád.

Neodbytně.

Právě uběhlo padesát sedm hodin od doby, kdy Julianna zmizela. Dvanáct minut co jsem volal zkontrolovat svého bratra, dvacet pět minut, co jsem bojoval s potřebou se vykašlat na práci a vyrazit znovu do ulic hledat moji ztracenou kolegyni.

Colton byl úplně v prdeli. Nikdy jsem ho v takovém stavu ještě neviděl. Ráno brečel, zhroutil se před Aspen a nikdo z nás nevěděl, jak mu pomoci.

Nemám rád tenhle bezradný pocit. Nevím, co dělat, abych to bratrovi ulehčil. Nikdo z nás neví.

Prý nejí ani nespí. Když nehledá Juli nebo není v jejím bytě, kde doufá, že se objeví, tak je rozrušený a podrážděný. Ne, že bych ho mohl obviňovat. Kdyby takhle zmizela Sarah, vyšiloval bych taky. Jen je prostě divné vidět takhle Coltona a uvědomit, že se s Juli opravdu sblížil.

Bylo to pro mě tak divné myslet na ně jako na pár. Ale za posledních padesát sedm hodin se má spolupracovnice změnila z Coltonova „co kdyby“ na „jedna jediná“, což je divné. Ale co.

Jsem za něj úplně vyděšený. Propadá se na dno a to brzy nebude dobré pro nikoho. Mám chuť mu nafackovat, aby se vzpamatoval a zároveň ho obejmout, aby se uklidnil.

Pick vyšel ze zadní chodby s telefonem u ucha. „Díky za info,“ říká. „Dlužím ti.“ Když zavěsil, položil ruce na desku a těžce povzdechl.

„Nějaké novinky?“ zeptám se nadějně.

Dělal také vše pro to, aby našel Juliannu, tahal za nitky a hledal informace, dokonce najal soukromého detektiva. Jedna z jeho servírek byla unesena; vzal si to osobně.

„Máme vodítko k tomu chlapovi, se kterým se popral Colton.“

Zamračím se a zmateně zatřesu hlavou. „Toho ožralého rasistu?“

Pick přikývne a sevře si kořen nosu. „Jeho jméno je Fulton Seymour. Byl v minulosti několikrát zavřený za nějaké drobnosti, především opilecké hádky, vandalismus, drobné krádeže. Ale začalo to zhruba před čtyřmi lety, když byla zavražděna jeho matka…“ Podívá se na mě, než dodá, „černochem.“

Těžce si povzdechnu, vůbec se mi nelíbí, kam to směřuje.

„Dostal se z vězení asi hodinu předtím, než zmizela Julianna.“

„Sakra,“ zamumlám a zavrtím hlavou. „Už ho někdo vyslýchal?“

„Nikdo neví, kde je. Už nebydlí na své známé adrese. Žádný z jeho kamarádů neví, kde je a sad, který vlastnila jeho rodina asi dvacet mil mimo město, byl zavřen zhruba před dvěma lety a momentálně je ve vlastnictví banky.“

Prohrábnu si vlasy rukou, na jednu stranu se mi ulevilo, že máme konečně nějaké vodítko, ale na druhou stranu jsem ještě více vyděšený z toho, co jsem zjistil. „Ví o tom Colton?“

Pick zavrtí hlavou. „Nevím, jaký smysl by mělo mu to říkat. Když toho chlapa ani nemůžeme najít, jak by to něčemu pomohlo? Myslím, že by to Coltona akorát ještě více rozrušilo. Mimoto, jak víme, že ji unesl zrovna on.“

Přikývnu, ačkoli nevím, jestli úplně souhlasím. Kdyby tady byly jakékoli novinky ohledně zmizení Sarah, chtěl bych vědět každou maličkost. Z toho všeho se cítím ještě více blbě.

Colton byl na mě podrážděnější, než na kohokoli jiného a nemohl se na mě podívat jinak než vražedným pohledem. Byl na mě naštvaný, jak jsem zpočátku reagoval na jeho vztah s Juli a nyní se mu nemůžu divit. Ale mě to všechno znervózňovalo a znepokojovalo.

Chci pro něj něco udělat – jako třeba najít Juliannu – aby mi konečně odpustil.

„Pořád čekám, že se tady objeví na svoji směnu,“ zamumlá Pick, když pozoruje servírky, jak připravují stoly na otevření.

Smutně přikývnu. Měla pracovat dnes večer, ale vzal jsem to místo ní. Z nějakého důvodu doufám, že mi to u Coltona přinese pár plusových bodů, ale pochybuji, že to vůbec zaregistroval. Otevřel jsem pusu, abych se zeptal, jaké jsou šance, že vůbec ještě žije, když začala zvonit pevná linka do klubu. Ještě nemáme otevřeno a normálně bych nechal telefon zvonit, dokud by nespadl do hlasové schránky, ale nyní beru všechny telefony.

„Klub Forbidden. Tady Brandt.“

Nejdříve jsem nic neslyšel, jen praskání a pak se mi zdálo, že slyším slabý zvuk.

„Haló?“ zeptám se, můj pulz se třepe nadějí. Pick se napne, zpozorní nad mou reakcí. Jeho pohled mě připíchne otázkou. „Haló?“ řeknu znova.

Ozve se znovu ten skřípavý zvuk, ale tentokrát bych přísahal, že říká mé jméno.

Vůbec to nezní jako ona, ale stejně se zeptám. „Julianno?“

Pick spěchá kolem pultu a postaví se nervózně vedle mě.

Abych lépe slyšel, tak přitisknu telefon více k uchu. Ozval se vzlyk a pak osoba na druhé straně telefonu začala brečet.

„Julianno?“ zeptám se naléhavěji. „Jsi to ty?“

„Já… bylo to jediné číslo, na které jsem si dokázala vzpomenout,“ řekl mi chraplavý, chvějící se hlas. „Měla jsem zavolat policii. Proč jsem nezavolala policii? Měla jsem…“

„Julianno.“ Přinutil jsem se být co nejklidnější, ačkoli jsem se tak necítil a zeptal se, „kde jsi?“

„Nevím.“ Její hlas se zlomil buď špatným spojením, její neschopností mluvit nebo obojím. „Sad,“ uslyšel jsem konečně. „Venkov.“

„Dobře,“ rostla ve mně naděje, když jsem přikývl. „To je dobré, jsi v sadu na venkově.“ Setkám se pohledem s Pickem. „Myslím si, že přesně vím, kde jsi. Dokážeme tě najít. Jsi v pořádku?“

Když řekla, „ne,“ otřásl jsem se obavami, jak si s tímhle Colton poradí.

„Jen vydrž,“ řekl jsem jí, nejistý, co jiného jí říct. „Jedu pro tebe.“

Začala znovu brečet a jediné další slovo, které jsem jí rozuměl, bylo, „Colton…“

„Ano, dostaneme tam Coltona. Brzy ho uvidíš. Přísahám. Budu tam.“ Nechtěl jsem přerušit hovor, ale věděl jsem, že musím vyrazit, hodil jsem telefon Pickovi.

Lehce ho chytil a přitiskl k uchu, zatímco já jsem přeskočil bar a mířil k východu. Zapnul jsem telefon, když jsem běžel a zadal Seymour, sad, Illinois do vyhledávače mapy. Ačkoli byla zavřena před dvěma lety, stále jsem našel Seymourovu jablečnou farmu, zhruba osmnáct mil o Ellamore, jako registrované obchodní místo. Zadal jsem cíl jízdy a naskočil do auta.

Vzhledem k tomu, že můj telefon byl zaměstnaný, aby mi pomohl najít Juli, nevolal jsem svému bratrovi. Věřil jsem Pickovi, že kontaktuje všechny, kteří by to měli vědět, a mimoto jsem trochu doufal, že Juli najdu jako první, aby mě Colton přestal nenávidět a samozřejmě proto, že jsem chtěl pomoct mé oblíbené kolegyni, i když Colton byl ten hlavní a důležitější aspekt.

Cesta měla trvat půl hodiny, ale já jsem to zvládl za dvacet minut. Zajel jsem na cestu posetou plevelem, která nevypadala udržovaně, dojel až na konec před dům a pár vedlejších budov. Jedna z budov na sobě měla přes celý bok napsáno Seymourova jablečná farma odřenými, červenými písmeny.

Vypnul jsem motor a vystoupil.

Místo vypadalo opuštěné a sešlé, kromě jednoho staršího auta zaparkovaného přede mnou. Nastal večer a já mžoural skrz soumrak, nejistý, kde začít hledat. Takže jsem si dal dlaně k ústům a zařval, „Juli“

Nikdo neodpověděl.

Začal jsem panikařit a začal jsem si myslet, že jsem na špatném místě. Možná byla v jiném sadu. Ale název by seděl a místo vypadalo, že je dva roky zavřené. Běžel jsem k dvoupatrovému domu bez záclon a žaluzií a zjistil, že interiér je úplně prázdný. Ale když jsem zkusil přední dveře, byly zamčené. Šel jsem dozadu a zkoušel zadní dveře. Také zamčené.

Promnul jsem si tvář a přemýšlel.

Julianna mi musela odněkud volat. Vevnitř musí být telefon. Snažil jsem se moc nepřemýšlet o tom, že si dovolím rozbít dveře a vejít dovnitř, a tak jsem zacouval pár kroků a rozběhl se ramenem proti zadním dveřím. Šíleně to bolelo. Možná jsem si ho vykloubil. Ale co bylo horší, dveře se ani nepohnuly. Sundal jsem si tedy bundu, omotal jí kolem své ruky a přistoupil k možnosti dvě – rozbít sklo.

Když jsem byl konečně uvnitř, prohledal jsem dům od spodu až nahoru a hledal telefon, ale žádný tady nebyl. A nebyla tady ani Juli. Tak jsem se vydal ven k budově, která byla kdysi asi prodejna pro sad. Když jsem se tam dostal a nenašel žádný telefon, otáčel jsem se kolem dokola a projížděl prsty ve vlasech.

„Julianno!“ řval jsem a bezcílně chodil kolem budovy. Kde sakra je? Už jsem se vzdával veškeré naděje, když jsem uviděl kryt před bouří, trčící kousek nad zemí na straně vedle domu, kterou jsem nešel k zadnímu vchodu. A vedle něho schoulená na zemi byla postava. Ne, počkat. Dvě postavy. Jedna klečela s hlavou sklopenou k zemi, druhá ležela vedle ní na zemi.

„Juli?“ řekl jsem opatrně, udělal jsem pár kroků, dokud jsem nemohl natáhnout roku a dotknout se jejího ramene. Vyskočila jako opařená a začala křičet a zároveň nevyšla ani hláska. Myslím, že se snažila křičet, ale doslova neměla žádný hlas, který by mohla použít. To, co z ní vyšlo, bylo jen chraplavé uvolnění vzduchu.

A pak začala šeptat, „ne, ne, ne, ne,“ když třásla hlavou a držela telefon ve svých rukách.

Odtáhl jsem prsty pryč a šel kousek dál, obě ruce jsem držel před sebou, aby věděla, že se jí znovu nedotknu. Ne, že by si toho všimla nebo že by si všimla mě.

Začal jsem se nekontrolovatelně třást, vytáhl telefon a zavolal Pickovi. „Našel jsem ji.“

„Ach, díky Bohu,“ vydechl. „Je v pořádku?“

Zatřásl jsem hlavou. „Chlape, ani nevím. Je tady všude krev, nedokážu říct, jestli její nebo ne. Začala vyšilovat, když jsem se jí dotkl. Chová se, jako bych tady ani nebyl, ale sedí vzpřímeně a houpe se ze strany na stranu. Myslím… myslím si, že zabila toho chlapa, který ji unesl. Leží tady vedle ní mrtvý, s nožem trčícím z krku.“

„Do prdele.“

Přikývl jsem. Ano, tak by se to dalo shrnout. „Komu jsi volal?“

„Všem,“ potvrdil. „Ve skutečnosti si myslím, že nejsou daleko od tebe.“ A hned jak to dořekl, jsem na cestě uslyšel auto, které zaparkovalo za mým.

„Někdo se právě objevil,“ řekl jsem. „Promluvíme si později.“

Zavěsil jsem, abych se přivítal s kýmkoli, kdo dorazil. Překvapený, že vidím Juliannina tátu, který běží směrem ke mně, zamával jsem na něj a zaskřípal zubama.

V tuto chvíli nebyl zrovna mou oblíbenou osobou. Jednal s Coltonem jako kriminálníkem od pondělí, jistý si tím, že můj bratr stojí za tím vším. Byli teď na sebe tak hnusní, že jsme je museli několikrát zastavit, aby nedošlo k fyzickému násilí.

„Je tady,“ řekl jsem a pozoroval jsem jeho tvář, když se blížil, aby viděl na vlastní oči, co se stalo.

„Matko boží.“ Polknul, jako kdyby mu bylo špatně. Pak se vrhnul kolem mrtvého těla ke své dceři. „Juli. Holčičko. Je to v pořádku. Táta je tady.“

Ale dostalo se mu stejného přijetí, jako mi, když se jí pokusil dotknout. Trhl sebou pryč, když začala hyperventilovat a křičet stejným skřehotavým hlasem, který rozbil něco uvnitř mě.

Zatímco byl její otec nucen odstoupit pryč, já se chytil za hlavu a přál si najít nějaké řešení, jak ji alespoň trochu uklidnit.

Jako další se objevila policie. Ti zavolali sanitku a ujistili nás, že jí určitě dají něco na uklidnění, aby usnula a mohli jí pomoct. Pak nás donutili odstoupit z místa činu a potvrdili, že její únosce je definitivně mrtvý.

Colton a Noel dorazili těsně předtím než záchranka.

Když můj bratr běžel dopředu, otočil jsem se, abych jej zadržel. „Hej, ne – „ snažil jsem se ho chytit, aby nemusel vidět ten hrůzostrašný pohled, ale odtlačil mě a běžel dál.

„Je v pořádku?“ dožadoval se a pospíšil si pár posledních kroků, dokud nezastavil a nedíval se v hrůze na scénu před sebou. „Ach, Bože. Panenko?“

Julianna zvedla obličej, ignorovala dva strážníky, kteří stáli kolem ní a snažili se z ní dostat odpovědi. „Coltone?“

Přiběhl k ní a padl na kolena, kde se mu vrhla do náruče a přitiskla se k němu, jako by to byla poslední věc na zemi, které se může držet.