CP - 32. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evča

COLTONOVA KAPITOLA/ 32

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Najděte si člověka, který vás bude milovat, když vám bude nejhůř, a náruč, která vás podrží, když vám bude nejhůř

- Autor neznámý

 

Zůstal jsem s Juliannou až do rána a přísahám, že jsme se celou noc drželi trochu pevněji, jako bychom se oba báli, že někdo vtrhne do jejího pokoje a fyzicky nás od sebe odtrhne, konkrétně její táta.

Po zazvonění budíku jsme věděli, že musíme vstát a připravit se na den plný vyučování, ale ještě jsme se nechtěli hýbat. Leželi jsme tam a zírali do stropu, zatímco jsme zůstávali obtočení kolem sebe v našem malém bezpečném kokonu.

„Je to špatné, že chci ulovit tvého bývalého a nakopat mu prdel za to, že to řekl tvému tátovi?“ Zeptal jsem se.

Odfrkla si a zasmála se. „Zlato, zařaď se do řady. Nejradši bych ho teď praštila do krku.“

„Nemůžu uvěřit, že se s tvým tátou pořád baví. Vždyť tvůj táta ví, proč ses s ním rozvedla, ne?“

Když Julianna slyšitelně polkla, podívala jsem se na ni. „Juliano?“

S povzdechem zavřela oči. „Prostě jsem mu řekla, že mám pocit, že jsem v té době byla na manželství příliš mladá, což byla taky pravda. Takže on si pořád tak nějak myslí, že se k sobě se Shaunem jednou zase vrátíme.“

„Cože?“ Rozhořčeně jsem se posadil. „Proč jsi mu neřekla všechno?“

„Protože…“ Zavrávorala a pak se na mě zadívala, že na ni naléhám. „Shaun trval na tom, že to byla nehoda, a to klidně mohla být. Nechtěla jsem ho z ničeho falešně obvinit.“

„To je blbost. Víš, že to nebyla nehoda, stejně jako já. Pořád tě sleduje a chytil tě za ruku, panenko. Tvoje instinkty nejsou mimo. Je násilnický. A vůbec, co to sakra je? Proč jsi o té nevěře neřekla tátovi? Určitě by ho to přimělo k tomu, aby se svým drahým Shaunem už nikdy nechtěl mluvit.“

„Já nevím.“ Zavrtěla hlavou a vypadala unaveně. „Příliš jsem se styděla. Myslela jsem si, že jsem měla udělat něco lepšího, abych udržela jeho zájem jen na mně.“

Vzala jsem ji za bradu a podíval se jí zpříma do očí. „Nic lepšího než dokonalost se ti nemůže podařit. Podělal to, to je tak jednoduché.“

Nadšeně se usmála a protočila oči, než mě políbila na rty a pohladila po hrudi. „Děkuju, ale… stejně mi to srazilo sebevědomí o pár čísel. A kromě toho, on opravdu chce tu práci u mého táty, až dostuduje. Nechtěla jsem, aby přišel o šanci na vysněnou budoucnost jen proto, že už se mi nelíbí. To mi přišlo… hrozné.“

Zamrkal jsem na ni. „Ježíši, ty jsi pod tou tvrdou slupkou vážně měkkota s krvácejícím srdcem, co?“

Sklopila oči. „Nejsem.“

Byla. A to se mi na ní taky líbilo. S úsměvem jsem řekl: „Škoda, že tvůj táta nemá stejnou slabost.“

Když můj úsměv přešel v obavy, Julianna přitiskla své čelo k mému. „Zlato, podívej se na mě.“

Když jsem to udělal, usmála se. „Nedělej si o něj tolik starostí, ano? Ty a já jsme tým, nezapomeň. Společně to zvládneme.“

Odmlčel jsem se. Měla naprostou pravdu. Tak proč jsem si dělal starosti? Měli jsme to v kapse.

Uvolnil jsem se, sepjal naše prsty a vřele jí stiskl ruku. „Miluju tě,“ řekl jsem a nebyl si jistý, co bych si bez ní počal.

Její úsměv se změnil v hravý. „Ne tak moc jako já tebe.“

Zasmál jsem se a políbil ji na ústa, než jsem řekl: „To ani není možné.“

Její volná ruka se proplížila mezi námi a zamířila dolů. Líbilo se mi, kam to směřuje, a zvědavě jsem nakrčil obočí, právě když někdo zaklepal na dveře její ložnice.

„Juju?“ Tyla zavolala. „Můžu si půjčit tvoje černé kotníkové boty?“

Setkal jsem se s Julianniným pohledem a její ramena poklesla, když sundala ruku z mých kalhot. „Ano,“ zavolala zpátky, tiše zasténala a sklonila tvář k mému rameni. „Počkej chvilku.“

Sakra. S povzdechem jsem sklopil oči ke stropu, abych ovládl své hormony. „Kontrola deště?“ Hádal jsem.

Juli mě pohladila několika prsty po tváři. „Ano, omlouvám se. Tyla si dnes ráno zaslouží trochu víc pozornosti. Včera večer jsme jí tak trochu nabourali rozchodovou párty, když se objevil můj táta.“

„Jasně.“ Vydechl jsem povzbudivě. „Takže pokračování.“ Stejně jsem se potřeboval jít osprchovat a převléknout domů.

„Neboj, zlato, brzy se zase uvidíme na hodině filozofie.“ A pak mi dala moc hezkou pusu na rozloučenou.

***

Když jsem dorazil domů a vklouzl do zadních dveří, přivítala mě vůně slaniny. Okamžitě jsem zvedl nos ke zdroji a zjistila, že Aspen u sporáku obrací smažená vajíčka.

Zastavil jsem se a zíral na ni, neschopný se pohnout ve strachu, že přestane vařit, pokud udělám něco špatně. Neviděl jsem ji nic vařit už skoro tři měsíce.

Usmála se na mě. „Dobré ráno. Už jsi snídal? Můžu ti tam dát ještě slaninu a vajíčka.“

No to teda jo, prosím.

„Dobře,“ řekl jsem. „To by bylo skvělé. Děkuju.“

Beau seděl u stolu a spokojeně pohupoval nohama, zatímco upíjel ze sklenice pomerančového džusu. „Máma vaří snídani,“ oznámil.

„Aha.“ Ukázal jsem směrem k otvoru v chodbě a řekl: „Jen si rychle skočím do sprchy. Hned jsem zpátky.“

„Dobře,“ odpověděla Aspen a kongeniálně se na mě usmála přes rameno.

Dotkl jsem se jejích zad, když jsem procházel kolem, a poděkoval jí za… no, za všechno. Pak jsem Beauovi rozcuchal vlasy a spěchal z pokoje, až jsem došel do dětského pokoje, kde jsem našel Noela, jak mění Lucy O. plenku.

„Aspen dělá snídani,“ řekl jsem mu a byl zvědavý, jestli o tomhle jevu ví. Včera byla s Caroline a dětmi nakupovat a dnes vařila. Bylo to skoro, jako by to byla ta Aspen z dřívějška.

„Pšt,“ zasyčel na mě významně. „Nezakřikni to.“

Ušklíbl jsem se a zkřížil ruce na hrudi, než jsem se opřel zády o rám dveří. „Poslední dobou se opravdu zlepšuje, co?“

Bratr zvedl dceru do náruče a přitiskl si ji na hruď, když se ke mně otočil s očima plnýma naděje a radosti. „Jo, zlepšila. Je úžasná. Vlastně mě dneska požádala, aby si děti nechala doma z hlídání, aby je mohla pohlídat, ale…“

Když nejistě zaváhal, přikývl jsem. „Jo, ještě pár dní, aby si zvykla bez nich, jí prospěje.“

Jeho ramena se uvolnila, jako by potřeboval slyšet mou podporu, aby věděl, že se rozhodl správně. „Já jen… skoro se tomu bojím uvěřit, ale myslím, že se k nám naše Aspen, možná opravdu vrátí.“

„Už bylo sakra na čase,“ zamumlal jsem souhlasně.

Přikývl. „To teda jo.“

Když Aspen zavolala, že je snídaně hotová, s Noelem jsme se rozdělili, aby se mohl jít najíst a já se mohl osprchovat.

Během hodiny jsem byla čistý, převlečený, najedený a připravený začít den, s optimistickým a pozitivním pocitem, že mě všechno čeká.

Když se Aspen, dařilo lépe, zdálo se mi, že je možné všechno, že možná dokonce přesvědčím Juliannina otce, aby nejen schválil, že jsem s ní, ale možná mě měl i rád.

První hodinu jsem prošel rychle, usrkával ze svého oblíbeného hrnku, který jsem si ukradl od Juliany, a když jsem další hodinu šel na filozofii, byl jsem čím dál nedočkavější, připravený ji vidět.

Když jsem dorazil do přednáškové místnosti dřív než ona, našel jsem si místo se spoustou volných míst kolem, abych jí jedno vyhradil, ale ona ještě nedorazila, když se objevil doktor Taris a začal drmolit o tom, jak jsou myšlenky nějakého mrtvého chlápka z doby před více než tisíci lety relevantní v dnešní kultuře.

Podíval jsem se na čas. Bože, Tyla musela být dnes ráno obzvlášť potřebná. Chudák ženská. Když uběhlo patnáct minut a Julianna stále nedorazila do třídy, usoudil jsem, že si odskočila na kamarádský den.

Tak jsem jí poslal zprávu a jednoduše napsal: Od Coltona Skipper

Doufal jsem, že mi aspoň něco odepíše, protože i pár slov na obrazovce od ní bylo lepší než nic.

Jo, tak daleko jsem byl. Vytáhněte vypínač; byl jsem jako zpráskaný.

Jakmile skončila hodina, zkusil jsem jí zavolat, ale hovor se rozezněl, až se zvedla její hlasová schránka. Zamračil jsem se a strčil telefon zpátky do kapsy, zrovna když zazvonil.

„Už bylo na čase,“ oznámil jsem s úlevou, že volá zpátky, jen abych si uvědomil, že to není Julianna. Byl z domova.

Okamžitě jsem se o Aspen bál, a tak jsem hovor okamžitě zvedl.

„Hm… Coltone,“ řekla váhavým a zmateným hlasem. „Jsou tady dva policisté, kteří s tebou chtějí mluvit.“

„Cože?“ Zpomalil jsem a zastavil se uprostřed chodníku kousek od budovy, kde jsem studoval historii. „Proč?“

„Já ne…“ Skoro jsem slyšel, jak Aspen zmateně kroutí hlavou. „Říkali, že to má co dělat s Juliannou, ale víc mi neprozradili.“

Julianna? Také jsem zavrtěl hlavou, naprosto zmatený. Co se to sakra děje?

„Umm… máš teď nějakou hodinu, nebo by ses s nimi mohl sejít na policejní stanici, aby se tě na něco zeptali?“

Otázky?

Teď už jsem byl opravdu kurevsky ztracený.

Ledaže by šlo o něco, z čeho se mě její otec snaží obvinit, ale nenapadal mě jediný důvod, proč by na mě měl posílat policii.

„Sejdeme se na stanici,“ řekl jsem. Měl jsem sice hodinu, ale nezdála se mi tak důležitá jako tohle. Jestli šlo o Juliannu, zjistím, co se děje, a to hned teď.

„Sejdeme se tam,“ odpověděla Aspen.

„Ty ne…“ začal jsem, automaticky jsem ji chtěl chránit po tom, jak byla poslední dobou choulostivá. Ale pak jsem si uvědomil, že zní ostražitě a jako obvykle, a já netušil, do čeho jdu. Mohl bych si po svém boku vystačit s někým z rodiny. Tak jsem to ukončil slovy: „Děkuji.“

Jakmile jsem zavěsil, zkusil jsem Juli zavolat znovu. „Panenko skákavá,“ řekl jsem do její hlasové schránky. „Co se to kurva děje? Volali mě na policejní stanici a já vím jen to, že to má něco společného s tebou. Prosím, zavolej mi zpátky co nejdřív, abych věděl, že jsi v pořádku. Dobře? Dobře, díky. Miluju tě. Ahoj.“

Ale když jsem zavěsil, žaludek se mi sevřel napětím. Proč mi nezvedala telefon? Možná to nemělo nic společného s tím, že se na mě její táta snažil hodit nějaký zločin. Možná se něco děje.

Sakra, něco mi najednou připadalo opravdu, ale opravdu špatně.

Moje auto stálo skoro na druhé straně kampusu. Než jsem k němu došel, byl jsem zadýchaný z běhu. Nezastavil jsem se, abych se nadechl, jen jsem naskočil a nahodil motor. Věděl jsem, kde se policejní stanice nachází, ale uvnitř jsem ještě nikdy nebyl. Dokonce jsem ani nevěděl, kde mám zaparkovat. Zastavil jsem tedy na prvním volném místě, které nemělo žádné vyhrazené označení, a vydal se ke vchodovým dveřím.

Aspen na mě čekala hned venku v sukňovém kostýmku, kabelku měla přehozenou přes rameno a nervózně si pohrávala se snubním prstenem. Když mě uviděla, vrhla se dopředu a vzala mě za obě ruce.

„Policisté, se kterými potřebujeme mluvit, jsou detektiv Hall a Wilson.“

Přikývl jsem. „Řekli ti ještě něco o tom, o co jde? Je Juli v pořádku?“

„Já ne…“ Zavrtěla hlavou a zavrávorala. „Nevím, a ani mi to neřekli.“

„Dobře.“ Vydechl jsem a sevřel prsty kolem jejích, než jsme společně vstoupili do budovy.

Před námi se rozprostíral otevřený půdorys, plný stolů a lidí, kteří se kolem nich mísili, tiskárny tiskly zprávy, muži a ženy si povídali. Nebylo to úplně to, co jsem vždycky očekával. Vypadalo to jako normální kancelářské pracoviště s občasnou osobou v uniformě. Napravo v rohu, který byl téměř jako výklenek, se nacházela recepce s čekárnou, kde jsem viděla sedět Tylu, Sashu a Chada.

Tyla plakala do dlaní, hrudník se jí zvedal silou vzlyků, a Sasha byla přivinutá ke svému příteli s tváří zabořenou do jeho hrudi, zatímco ji konejšivě hladil po zádech.

Do žil mi vystřelil ledový strach. „Co…?“ bylo jediné, co jsem dokázal říct, než mi ochraptěl hlas.

„Coltone!“ Tyla, vyskočila na nohy, vrhla se ke mně a chytila mě za paži. „Panebože. Chtěli jsme ti zavolat, ale neznali jsme tvoje číslo. Prosím, řekni, že víš, kde je.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Cože?“ Moje pozornost se obrátila k Chadovi a Sashe. „Co se to sakra děje? Kde je Juli?“

Tyla, na mě jen zírala, jako bych jí právě zlomil srdce, a Sasha začala do hrudi svého přítele plakat ještě silněji.

„Kde je Julianna?“ Zopakoval jsem to ještě důrazněji. „Co se sakra stalo? Je v pořádku?“

„Colton Gamble?“ zeptal se hlas za mými zády.

Otočil jsem se a zjistil, že se ke mně blíží dva policisté spolu s Juliiným tátou, který vypadal naštvaně, naštvaně na mě.

„Ano,“ řekl jsem a vykročil vpřed. „Kde je Juli? Co se děje? Je v pořádku?“

Policisté neodpověděli, ale vyměnili si významné pohledy. Netušil jsem, co to znamená, ale štvalo mě, že nikdo neodpovídá. „Haló?“ Připomněl jsem jim, že jsem tam. „Řekne mi někdo, že je Julianna v pořádku?“

Nikdo to neudělal.

Žaludek se mi naplnil hrůzou. Ten nejhorší, nejbolestivější a nejděsivější strach vůbec.

„Kdybyste s námi vstoupil do výslechové místnosti, pane Gamble. Rádi bychom vám položili několik otázek.“

Můj pohled se stočil k Juliannině otci, který na mě nepřestával zírat, jako by mi chtěl holýma rukama vyrvat páteř. Vrátil jsem pozornost k policistům.

„Jo, dobře,“ řekl jsem. „Jak myslíte.“ Kdyby mi to přineslo odpovědi, samozřejmě bych s nimi šel.

Začal jsem je následovat, Aspen těsně po svém boku.

Ale oni se zastavili, když si uvědomili, že se přidává.

„Madam,“ řekli jí, jako by jí nařizovali, aby mě nechala jít. Pevně jsem sevřel její prsty.

Ona mi to oplatila. „Jsem jeho zákonný zástupce,“ řekla a dala jim najevo, že se nechystá opustit mě bez boje.

Tvář detektiva Wilsona zaplnilo překvapení. „Není ti ještě osmnáct?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Je mi osmnáct.“

„Aha.“ Poslal mé švagrové lítostivé zamručení. „Budete muset počkat tady venku, madam.“

Podívala se na mě a já věděl, že mě s nimi nechce nechat samotného. Taky jsem ji tak trochu chtěl mít po svém boku, ale jestli mi to, že to udělám sám, přinese dřív odpovědi na to, kde je Julianna, udělám, co budu muset.

„To je v pořádku,“ řekl jsem jí a naklonil se, abych ji políbil do vlasů. „Děkuju ti, že jsi tu pro mě.“

Přikývla a s lítostí pustila mou ruku.

Následoval jsem oba detektivy zpátky do zvukotěsně vypadající místnosti, na jejíchž stěnách nic nebylo. Byla dost velká jen na to, aby se do ní vešel skládací stolek a tři židle, jedna v rohu opřená zády o zeď, další dvě nejblíže ke dveřím. Když jsem se podíval na kameru v horním rohu, začal jsem být trochu nesvůj.

„Posaďte se,“ nabídl mi detektiv Wilson a pokynul mi na stranu, kde budu zády doslova opřený o zeď. Pak se posadil stranou, místo aby si sedl na židli přímo naproti mně, čímž mi dal najevo, že „výslech“ bude mít na starosti ten druhý, Hall.

Čekali jsme tam skoro půl minuty v tichosti, což bylo dost času na to, abych se opřel předloktím o roh stolu a pevně sepjal ruce, zatímco se mi koleno začalo nevyzpytatelně třást.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupil detektiv Hall s deskami s průhledným sáčkem s nápisem Evidence nahoře, pod nímž byla nějaká věc vypadající jako formulář. Když se posadil a položil klip na stůl před sebe, můj pohled zabloudil k sáčku. Přes igelit jsem si všiml svazku klíčů a mobilního telefonu. Z kroužku na klíče visel malý stříbrný lapač snů, hnědá králičí packa a malá lahvička dechového spreje.

„To jsou Juliiny věci,“ řekl jsem a poplašeně se posadil. Pohled mi sjel k telefonu. To bylo její pouzdro na telefon. A displej byl rozbitý.

Teď už jsem asi věděl, proč mi neodpověděla na žádný z mých telefonátů.

V útrobách se mi tvrdě usadila zkáza. Ještě jednou jsem zamrkal na sáček s důkazy, než jsem zvedl pohled k detektivovi. „Co…?“ Chtěl jsem se zeptat, ale slova mi uvázla v krku. Upřímně řečeno, za celý svůj život jsem si nepamatoval, že bych měl takový strach.

„Kdy jste naposledy viděl Juliannu Radcliffe?“

Okamžitě jsem si přitiskl ruce k ústům, jak jsem se snažil udržet na uzdě. V hlavě se mi honilo, co se asi tak mohlo stát, zavrtěl jsem hlavou a rychle zamrkal. „Dnes ráno,“ podařilo se mi konečně vydusit. „Jen… jen před pár hodinami. Potřeboval jsem jít domů, osprchovat se a převléknout se před hodinou. V deset jsme měli mít společnou filozofii. Ona se neukázala. Myslel jsem…“ Nebyl jsem si jistý, co dalšího jsem chtěl říct. Chtěl jsem se dožadovat odpovědí, ale zároveň jsem se příliš bál je slyšet.

„Takže jsi s ní zůstal přes noc?“

Přikývl jsem. „Jo.“

„A co jsi celou noc dělal?“

„Uh…“ Zavrtěl jsem hlavou. „Většinou jsem spal. Ptáte se, jestli jsme měli sex?“

„Pohádali jste se se slečnou, Radcliffe?“ Detektiv po mně vrhl suchý pohled.

„Cože? Ne! Vůbec ne. Rozešli jsme se v dobrém, ve skvělém. Usmála se, políbila mě a řekla mi, že se uvidíme na hodině filozofie. Co se sakra stalo? Je v pořádku, nebo ne? Můžete mi aspoň říct, jestli je…“ Musel jsem se na chvíli odmlčet a rychle zamrkat, než jsem vyhrkl: „Je ještě naživu?“

Detektivové se na sebe podívali. Co to sakra znamenalo? Znamenalo to, že ne? Znamenalo to ano?

Proboha, byla naživu, nebo ne?

Můj dech se úplně zbláznil. Třásly se mi ruce, začal jsem se houpat na židli sem a tam a oči mi trochu zvlhly.

„Otec slečny Radcliffe říkal, že jste se včera večer pohádali,“ naléhal detektiv Hall.

Zalapal jsem po dechu a snažil se spolknout strach, než jsem odpověděl, ale v krku jsem měl tak sucho, že ze mě vyšlo jenom skřehotání.

„Potřebuješ se napít, Coltone?“ Zeptal se detektiv Wilson.

Když jsem vytřeštil oči a přikývl, zaslechl jsem škrábání židle, když se jeden z mužů zvedl, aby opustil místnost. Roztáhl jsem řasy a upřel pohled na detektiva Halla.

„Proč mi prostě nemůžete říct, co se stalo?“ zeptal jsem se z praskajícího, suchého hrdla.

Druhý muž se nadechl, než zvedl tašku s důkazy a postavil ji na stranu, aby se mohl natáhnout pro fotografii osm na deset, která se pod ní nacházela. Otočil ji tak, abych na ni viděl, a řekl: „Spolubydlící slečny Radcliffe, dnes ráno odešla z bytu a našla tohle venku na parkovišti.“

„Do prdele,“ zašeptal jsem.

Byla to fotka Juliina auta, většinou jen dveře na straně řidiče, které zely dokořán. Juliiny klíče a rozbitý mobil ležely na zemi hned za otevřenými dveřmi. Julianna však na záběru nikde nebyla.

„Od té doby se ji nikomu nepodařilo najít,“ vysvětlil Hall.

„Takže co? Prostě… zmizela?“

Hall zvedl pohled, což jsem považoval, za souhlas.

Zavrtěl jsem hlavou. Tohle… to nedávalo žádný smysl. Někdo unesl Juliannu?

Kam?

Proč?

„Byly tam nějaké známky zápasu? Krev?“ Zeptal jsem se.

„Byly tam stopy krve,“ připustil.

„A sakra.“ Polkl jsem a snažil se nezvracet. „A vy nemáte ponětí, kde je?“

Jeho oči se zúžily. „To se právě teď snažíme zjistit, pane Gamble.“

Aha. Jasně. Výslech. Najednou jsem to potřeboval mít z krku, abych se po ní mohl jít podívat. „Nehádali jsme se,“ zopakoval jsem. „Hádali jsme se s jejím tátou, ale my s Juliannou jsme se nehádali. Vůbec ne. Byli jsme jednotná fronta.“

Detektiv Hall přikývl. „O čem jste se tedy s jejím tátou hádali?“

Netrpělivě jsem se posunul a podíval se ke dveřím. „On vám to neřekl?“

„Rád bych to slyšel z tvého pohledu.“

Detektiv Wilson se vrátil s vodou a já si lokl, protože jsem měl pocit, že polykám střepy skla. Když jsem polystyrenový kelímek postavil na stůl, řekl jsem: „Nemá mě rád. To přece nemůže být pravda. Vždyť mě ani nezná. Potkali jsme se teprve včera večer. Měl jsem říct, že mě neschvaluje. V podstatě řekl Julii, že ji odřízne, jestli se mnou zůstane.“

Detektiv Hall se podíval na můj monokl. „Proč tě neschvaluje?“

Pokrčil jsem rameny. „Pokud vím, tak nechce, aby s jeho dcerou chodil běloch.“

Zdálo se, že tato odpověď oba překvapila, ale nijak to nekomentovali. Místo toho se mi Hall znovu podíval do očí. „Kde jsi přišel k tomu lesklému oku?“

Zavrtěl jsem hlavou a začal být podrážděný, protože to nebylo vůbec důležité a vysvětlovat to byla obrovská ztráta času. „Jen nějaká hádka s opilým chlápkem na chodníku v Aggie Ville. To s tím nemá vůbec nic společného.“

„Slečna Radcliffe, do toho nebyla zapletená?“

„No…“ Podrbal jsem se za uchem. „Jo, ale… ten chlap byl úplně cizí. On…“

„Co se stalo?“

Probíral jsem události té noci a dával je do stručných poznámek. „Tu noc jsme oba vypovídali policistovi. A ten chlap nás vůbec neznal. Byl to jen nějaký idiotský opilý cizinec, který otravoval kolemjdoucí lidi, a šel za to do vězení.“

„Podíváme se na to,“ zamumlal detektiv Hall a zapsal si pár poznámek. „Takže… slečnu Radcliffe jsi naposledy viděl v jejím bytě dnes ráno kolem osmé. Rozešli jste se v dobrém a v poslední době jste se nehádali. Neznáte někoho, kdo by jí chtěl ublížit?“

Začal jsem vrtět hlavou, než jsem si vzpomněl: „Ano! Její bývalý, Shaun.“

Vysvětlil jsem mu Juliannino krátké manželství a proč mi řekla, že se s ním rozvedla, a pak jsem pokračoval o tom, jak ji obtěžoval a jak jsem ji málem přemluvil, aby sem přišla podat zákaz přiblížení.

„Ale nikdy nepřišla?“ Zajímal se detektiv Hall.

„Ne.“ A nejspíš jsem se za to taky hodně dlouho nenáviděl. Vyprávěl jsem jim o tom, jak nás naše rodiny přepadly a jak pak Tyla potřebovala morální podporu. „Ale nejspíš bych ji donutil, aby dneska po vyučování přišla,“ řekl jsem.

To bych udělal.

Nerad jsem to říkala.

Ale stejně bych to řekl. Jen co ji najdu.

Detektivové mi položili několik dalších otázek. Než mě vyprovodili z výslechové místnosti, objevili se Noel, Brandt a Caroline, aby na mě s Aspenem počkali.

Moje dvě sestry se okamžitě seběhly, aby mě objaly. Objal jsem je zpátky, protože jsem potřeboval jejich podporu.

„Je nezvěstná,“ řekl jsem jim dutým hlasem a s obavami pohlédl směrem ke svým dvěma bratrům. „Našli její klíče a rozbitý telefon ležet na zemi před jejím autem, dveře na straně řidiče visely úplně otevřené a ona prostě… Je pryč. Nedorazila do třídy. Nikdo neví, kde je. Oni…“ Zavrtěl jsem hlavou a snažil se to všechno pochopit. „Myslím, že si mysleli, že jsem ji unesl.“

„Samozřejmě, že jsi ji neunesl,“ řekla Caroline a protočila oči.

„Ale museli se zeptat,“ opáčila Aspen logicky.

„Vůbec nemají žádné stopy?“ Brandt to chtěl vědět.

Noel mě jen studoval ostražitýma očima.

Zpoza nás se ozvalo odkašlání. „Připadá mi velmi zajímavé,“ začal Juliin otec a z jeho hlasu kapal nesouhlas, „že se to stalo mé dceři právě tu noc, kdy jsem se dozvěděl, že s tebou chodí.“

Otočil jsem se k němu a zúžil oči. „A pro mě je velmi zajímavé, že zmizela hned ráno poté, co ses objevil ve městě a vyhrožoval jí.“

„Co prosím?“ Uraženě se narovnal. „Proč bych unášel vlastní dceru?“

„Abys ji ode mne držel dál,“ vypálil jsem, než jsem kontroval: „Proč bych unášel vlastní přítelkyni? Kdybychom se snažili utéct spolu, nebyl bych teď s ní?“

„Nemohl jsem ani předstírat, že vím, jaké intriky bys prováděl, abys skryl své nekalé plány.“

Udělal jsem krok směrem k němu, čím dál víc jsem měl těch keců plné zuby. „Jestli chceš mluvit o nekalých plánech, proč se nepodíváš, na svůj malý domácí projekt Shaune. Obtěžuje ji už skoro dva roky. Zrovna nedávno večer ji konfrontoval v práci a chytil ji za ruku.“

„To je pravda,“ potvrdil Brandt. „Pracuju s ní a objevil se tam nějaký chlap, chytil ji a škubal jí za zápěstí. Byla pak tak otřesená, že jsem ji sledoval domů, abych se ujistil, že to zvládla.“

Juliannin otec si odfrkl a pak zavrtěl hlavou. „Shaun takový není. Je to hodný kluk. On…“

„Dal jí facku,“ ozvala se Sasha a překvapila mě, protože jsem nevěděl, že se do našeho rozhovoru zapojila ona, Tyla a Chad. „Proto se s ním opravdu rozvedla. Protože jí dal facku. A taky ji podváděl.“

Brandt se ke mně přisunul blíž a zeptal se stranou úst: „Řekla právě, že se rozvedla?“ Když jsem přikývl, otočil se ke mně naplno a ústa se mu otevřela. „Kdy byla sakra vdaná?“

„Neboj se. To bylo mnohem dřív než ty,“ odpověděl jsem a získal si zvědavou pozornost Sashy i Tyly, které si prohlížely právě Brandta Gamblea, o kterém tolik slyšely, než jsem se objevil já.

Když jsem si otřel obličej, Juliin otec zahřměl: „Shaun dal facku mé holčičce? Proč se o tom sakra dozvídám až teď?“

Nikdo neměl odpověď. Měl jsem toho celého rozhovoru plné zuby a řekl jsem: „Půjdu najít Juli,“ právě když Sasha zalapala po dechu a chytila Chada za ruku.

„Támhle je Shaun.“

Všichni jsme se ve stejný okamžik ohlédli a uviděli dva uniformované policisty, kteří odváděli Juliannina bývalého na policejní stanici. Vyrazil jsem za ním, čelist jsem měl zaťatou, jen aby mě moji dva bratři chytili zpátky.

„Klid,“ řekl mi Noel do ucha.

„Chci jen zjistit, kde je Juli,“ dožadoval jsem se.

Ale asi jsem se nemusel obtěžovat. Její otec k němu vtrhl a chytil ho za přední díl košile.

„Unesl jsi mi holčičku?“ vyhrkl.

Ten pajdulák se od něj odstrčil, vrtěl hlavou a vypadal úplně ztraceně. „Cože?“ Nebylo možné, aby to hrál; ten chlap vážně neměl ponětí, co se děje.

„Kurva,“ pronesl jsem a žaludek se mi zvedl naprostým strachem. „Vždyť on taky neví, kde je.“

Tak nějak jsem počítal s tím, že ji má, abychom z něj mohli vymlátit, kde je. Ale její bývalý taky nevěděl, kde je. A pokud ji neměl on, tak kdo?

Slepě jsem se rozhlédl kolem sebe, najednou jsem byl velmi bezmocný a zranitelný.

***

O dva dny později jsem pravděpodobně spal celkem čtyři hodiny. A Julianna byla stále pryč. Tehdy jsem se konečně zhroutil a rozbrečel.