TSIR - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Cozette

Whitaker není jako žádný muž, kterého jsem kdy potkala. Je něžný, milý, inteligentní. Už jsem zmínila něžný?

Stojíme v kuchyni a já na sobě cítím jeho pohled, jak mě nasává. Obvykle jsem v přítomnosti mužů vystrašená, napjatá, připravuju se, až mě shodí, udeří, nebo hůř, ale z Whitakera necítím žádnou hrozbu. Cítím se lehce, jako bych se mohla uvolnit. Jako by mé srdce mohlo přestat splašeně bušit.

Až na to, že možná ne, protože mě překvapí tím, že mě vezme za ruku a drží ji ve své. „Jsem rád, že trávíme Vánoce spolu, Cozy. Myslím to vážně. Právě jsem říkal svému kamarádovi Branovi, že potřebuju změnit prostředí, ale možná nejde o prostředí. Možná to bylo setkání s tebou.“

Usměju se a tělo se mi zahřívá, jak mě drží za ruku a palcem mi přejíždí po kůži.

„Teď skutečnou otázkou je,“ řekne s dolíčkovým úsměvem a já ucítím motýly v břiše, „umíš vařit?“

Zasměju se a uleví se mi, že je tak v klidu. „Myslím, že umím. Naposledy, co si pamatuju, jsem pomáhala babičce, když jsem byla mladší, ale obvykle nemám ingredience, které jsou zrovna gurmánské.“

Jeho tmavě hnědé oči zněžní. „O to neměj strach, šel jsem nakupovat, než jsem přijel sem. Půjdu do auta pro svoje věci.“

„Potřebuješ pomoc?“

Zavrtí hlavou. „Vezmi si jednu z babiččiných zástěr a zapni troubu na stoosmdesát stupňů.“

„Jdu na to.“ Usmívám se, když se otočí k předním dveřím. Cítím vzrušení, jak zapínám troubu. Sáhnu po jedné ze zástěr visících na háčku na kuchyňských dveřích. Je zelená se snítkami cesmíny, zavážu si ji na zádech na mašli a uhladím si vlasy.

Bože, Whitaker je krásný… silný a vysoký, svalnatý a jeho oči. Slábnou mi z nich kolena. A jeho dotek? Vyvolal ve mně záblesk touhy, kterou jsem nikdy nepocítila. Chci se ho znovu dotknout, abych zjistila, zde se to bude opakovat. Olíznu si rty, mám takový pocit, že jo.

Whitaker se vrátí zpět do domu s plnýma rukama, musí cestu opakovat několikrát, aby všechno přinesl. Vezmu tašku s potravinami a začnu je vybalovat, jsem ohromena, jaké luxusní potraviny nakoupil.

Víno, šampaňské, whiskey… lahodné sýry a bio javorový sirup, bochník chleba… všechno na štědrovečerní večeři, při pomyšlení na šunku a brambory se mi začnou sbíhat sliny.

„Tak co myslíš?“ Přinese hrnce a pánvičky, dokonce i své vlastní nože.

„Myslím si, že přesně víš, co máš v kuchyni dělat.“

Zasměje se. „Miluju vaření. Dokonce jsem chodil do kulinářské školy.“

„Jsi kuchař?“ Sleduju, jak vytahuje prkénko. Pak si umyje ruce a já následuju jeho příkladu, bok po boku u kuchyňského dřezu.

„Ani zdaleka. Vyrábím aplikace pro rozvoz jídla.“

„Jako SuperEat?“ Vzpomenu si na název aplikace, kterou používá Max, když si objednává jídlo domů.

„Jo, to je jedna z nich.“

„Vau.“ Působivé. „Děláš aplikace a umíš vařit. Co dalšího ještě dokážeš?“

Uchechtne se, utře si ruce do ručníku, který mi podá. Otočíme se k jídlu rozprostřenému na pultu. Usměje se a podívá se na mě. „Nejsem až tak špatný v kartách.“

Zasměju se, to jsem nečekala. „Sama jsem v kartách docela dobrá.“

„Možná budeme muset ty tvé dovednosti později otestovat.“ Natáhne se pro cibuli.

Pozvednu obočí. Líbí se mi to slovo později. „Ale nejdřív mi musíš zadat práci. Můžu krájet, nebo umývat nádobí. Jen mi řekni, co mám jako tvůj sous chef dělat.“

Obejme mě kolem pasu. „Je divné, že se cítím neuvěřitelně šťastně, že jsi tu se mnou?“

Zavrtím hlavou. „Ne, protože já se cítím stejně.“ Rozhodnu se být statečná a připustit, na co opravdu myslím. „Mé vánoční přání bylo najít bezpečné místo a s tebou se cítím bezpečně. Díky tobě se cítím opravdu v bezpečí.“

Cítit jeho ruku na boku je tak správné, je mezi námi energie, jádro se mi zahřívá, jak stojíme u sebe a náš dech je mělký. Kdybychom byli tváří v tvář, stoupnula bych si na špičky a přitiskla rty na jeho.

„Co kdybychom se na to napili?“ Natáhne se po lahvi vína.

Přikývnu. „To zní skvěle.“

V rádiu hrají Bílé Vánoce, sentimentální skladba na pozadí pro víno, restovanou zeleninu, medovou šunku, která se ohřívá v troubě. Hudba navozuje atmosféru při vaření. Auto na příjezdové cestě se zdálo jako konec mých ukradených Vánoc, ale teď jsou ještě lepší, než o jakých jsem snila. Roky jsem bojovala a trápila se, ale teď nemusím. Neexistuje žádná bolest pro něco, co nemůžu mít. Whitaker mi vezme skleničku a položí ji na pult, pak mě vezme za ruku.

„Zatancuj si se mnou, zatímco se večeře vaří.“ Druhou ruku mi také omotá kolem pasu.

Přitiskneme se k sobě, světélka ze stromečku jiskří, jak se pohybujeme, jako jeden.

Venku padá sníh a já mu propadám. Právě jsem ho potkala a už se do něj zamilovávám. Tvrdě.

Vím, že tento druh štěstí má pouze omezenou dobu působnosti – nakonec mě Joe s Maxem najdou. Žaludek se mi propadne, protože až mě najdou, mohou donutit Whitakera zaplatit.