UMay - 9. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

May

„NEMŮŽU UVĚŘIT, že jsi to přede mnou tajila.“ Toya odtrhne oči od mého telefonu, aby se na mě zamračila, a já se posunu na židli, na které sedím, když se její oči zúží. „Poslední týden jsme se bavily o tom, co jsme jedly k večeři, o knížkách, které čteme, a o Tonyho posedlosti tou novou videohrou, kterou dostal. A ani jednou ses nezmínila o sexy fotbalistovi.“

„Nikdy na to nepřišla řeč.“ Vezmu si od ní telefon zpátky a podívám se na Aidenovu fotku, kterou jsem si uložila do telefonu, když jsem si myslela, že se jmenuje Mike, a prostě jsem ji nikdy nesmazala.

„Nikdy na to nepřišla řeč?“ zopakuje a zní nevěřícně. „Nevím, jestli se na tebe mám teď zlobit, nebo se ti smát.“

„Nemůžeš se na mě kvůli tomu zlobit.“

„Myslím, že můžu,“ nesouhlasí. „A měla bych, kdybych si nevšimla, jak se ti při pohledu na jeho fotku leskly oči.“

„Moje oči se nelesknou.“ Položím mobil obrazovkou dolů na stůl vedle otevřené nádoby s obědem.

„Ale ano.“ Zvedne svou ledovou kávu a napije se, zatímco já se na ni podívám. „Takže ty s ním máš dneska rande?“

„Nevím, jestli je to rande, ale říkal, že mě vyzvedne v šest, aby mě vzal na večeři.“

„Zlato, vím, že jsi trochu vyšla ze cviku, ale to je rande.“

„Jak myslíš,“ zamumlám a ona se usměje, zatímco si mě prohlíží.

„Tak co si vezmeš na sebe?“

Podívám se na svůj červený rolák, který mám zastrčený do širokých černých kalhot, a na boty na špičatém podpatku na nohou. „Tohle.“

„Tohle si na rande s mužem, který vypadá jako on, nevezmeš.“

„Proč ne?“ Teď je řada na mně, abych se na ni zamračila. Když jsem se na sebe ráno podívala do zrcadla, než jsem vyšla ze šatny, myslela jsem si, že mi to sluší.

„Vypadáš, jako bys pracovala na střední škole mezi klukama, kteří jsou na tebe příliš mladí, ale o kterých víš, že si tě stejně představují nahou, takže děláš, co můžeš, abys jim nedala najevo, že tě mají rádi.“

„Panebože,“ zalapám po dechu. „To neříkej.“

„Jsou to dospívající kluci.“ Pokrčí jedním elegantním ramenem.

„Ale stejně.“ Znechuceně se poškrábu na nose, protože vím, že má pravdu. „Nechci myslet na to, na co myslí oni,“ zabručím, vyhrnu si rolák výš ke krku a ona se rozesměje.

„Nemysli na ně. Mysli na něj a na to, co chceš, aby si myslel a cítil, až tě uvidí.“ Nakloní se přes kulatý stůl a položí si ruku na mou. „Obleč se, namaluj si rty a ohrom ho.“

„Ohromit ho,“ zopakuji se smíchem a ona se usměje.

„Jsi chytrá, krásná a hodna dobrého muže, takže mu musíš ukázat, o co přijde, když to pokazí.“

„To jsi udělala s Tonym?“

„Rozhodně.“ Usmála se. „Na našem prvním rande jsem navrhla, že se sejdeme v baru, kam jsem často chodila s kamarádkami. A když jsem tam s ním byla, ke stolu, u kterého jsme seděli, přistoupili dva muži a chtěli si se mnou povídat.“ Mávne rukou mezi nás. „Tony, jak jsem doufala, přešel do módu jeskynního muže a dal najevo, že jsme tam spolu na rande. A pak, později ten večer, když mě doprovázel domů, mi ukázal, že to mezi námi bude vážné a že se o mě nechce dělit s nikým jiným.“

„To všechno zní skvěle, až na to, že já nejsem ty. Aiden není Tony a mě nebalí všude, kam přijdu.“

„Pořád tě někdo balí. Jen tě nebalí muži, se kterými bys chtěla chodit. A protože jsi typ holky, která hledá muže, a ne známost na jednu noc, vždycky je smeteš.“

„To je jedno.“ Stisknu rty, protože se nemýlí. Tedy ne že by bylo něco špatného na tom, když si člověk najde přitažlivého kluka a dá se s ním dohromady; jen mě to prostě neláká. Nebo mi přinejmenším ranní trapasy nezní jako zábava.

„To je on?“ zeptá se, když mi zapípá mobil, který leží na stole. Zvednu ho a v žaludku se mi okamžitě usadí zklamání a rozmrzelost. Číslo není to, které mám v telefonu naprogramované na Mika a nastavené jako blokované, ale musí to být on, protože nikdo jiný by mě neprosil, abych s ním mluvila.

„Není.“ Rychle číslo zablokuju a pak zasténám, když se ozve zvonek, který signalizuje, že náš oběd skončil. Strčím nádoby do tašky, odnesu si oběd, Toya udělá totéž se svými věcmi, pak se zvedneme a uklidíme židle, než opustíme jídelnu.

Když míříme chodbou, vyhýbáme se dětem, které se pohybují mezi třídami. Před knihovnou mě Toya chytne za zápěstí, pak se ke mně nakloní a zašeptá: „Požadovala bych, abys mi večer zavolala a řekla mi, jak to jde, ale upřímně doufám, že budeš příliš zaměstnaná jeho penisem.“ Zasměje se, když se začervenám, pak mě pustí a při odchodu zavolá přes rameno: „Nezapomeň, co jsem říkala o tom, jak ho ohromit.“

Neodpovím jí; místo toho odemknu mobil a pošlu SOS sestrám v našem skupinovém chatu s prosbou o radu, co si mám dneska vzít na večeři s Aidenem. Ještě než stihnu věci schovat do spodní zásuvky svého stolu, jedna po druhé mi odepisují. Všechny se ptají, co se sakra stalo od doby, kdy jsme o něm mluvily naposledy – naposledy, když jsem jim řekla o tom incidentu před mým domem.

Nemám čas jim to teď vysvětlovat, a tak jim odepisuju, že jim zavolám, až pojedu po škole domů, ale připomínám jim důvod, proč jsem jim napsala, než mobil na zbytek dne schovám. Na rozdíl ode mě moje sestry nikdy nevěřily, že Aiden je Mike, zvlášť po rozhovoru s našimi sestřenicemi, kteří s ním strávili nějaký čas na Floridě.

Ale myslely si, že to byl osud, že jsem ho potkala ve skutečném životě. Takže když jsem jim řekla o tom, že se objevil u mě doma a já ho v podstatě obvinila z hraní her, všechny mě v mém rozhodnutí podpořily, ale stále pochybovaly, že jsem se rozhodla správně.

„Slečno Mayson?“ Sasha, roztomilá holka, která mi připomíná Naliu, se ozve, když zazvoní poslední zvonění pro tento den, a já se zaměřím na místo, kde sedí se skupinou studentů pracujících na dějepisném projektu.

„Ano.“

„Nevadí, když tu ještě patnáct minut zůstaneme, abychom to dokončili?“

„Budu tu ještě půl hodiny, takže máte čas,“ řeknu jí a ona se na mě usměje, zatímco kluk vedle ní ji šťouchne loktem. Když se na něj otočí, říká něco, co neslyším, ale vidím, jak rozkošně se pod jeho pohledem červená.

Odtrhnu od nich pozornost, posbírám knihy, které je třeba vrátit na místo, a odvezu je do jedné z prvních řad knih. V polovině uličky se však zastavím a stisknu rty, když vidím dvě děti, které nepoznávám, jak se tisknou ke konci knihovny a líbají se.

„Vážně, vy dva?“ Povzdechnu si a ti dva od sebe odskočí tak rychle, že kluk nakonec nacouvá do knihovny, která je opřená o stěnu, a narazí do ní takovou silou, že se rozkýve a několik knih spadne na zem.

„Omlouvám se, moc se omlouvám.“ Chlapec se pustí, aby sebral knihy, které spadly z police, zatímco dívka se pokouší odplížit.

„Ne, madam,“ zavolám na ni zpátky, což zní až příliš jako máma, a její ramena poklesnou. „Vrať se sem a pomoz mu uklidit ten nepořádek.“

„Omlouvám se.“ Otočí se ke mně čelem a tváře má tak červené, až to vypadá bolestivě.

„Prosím, neříkejte to našim rodičům,“ prosí kluk, zatímco se na mě dívá z místa, kde se krčí.

„Musím o tomhle incidentu říct ředitelce,“ sdělím jim, zatímco rovnám řadu knih.

„Ale no tak. Vždyť jsme vlastně nic nedělali.“

„Schovávali jste se v knihovně a líbali se, a já ani nevím, kdy jste se sem vplížili. Navíc jsem si jistá, že vy dva znáte školní pravidla ohledně líbání.“

„Uf, já za to dostanu zaracha,“ zasténá, zatímco dívka se kouše do rtu, ale mlčí. Vážně mě mrzí, že je musím nahlásit, ale stejně jako oni znám pravidla. A tam, kde by oni mohli zůstat po škole, já bych nejspíš přišla o práci, kdybych nic neřekla a někdo na to přišel.

Jakmile skončí s úklidem, doprovodím je oba k lavici a zapíšu si jejich jména, pak pošlu e-mail řediteli a dám mu vědět o incidentu. Než skončím, Sasha a její skupina jsou pryč, takže všechno zavřu, pak si před odchodem posbírám věci a zamknu knihovnu.

Přijdu k autu, vytáhnu mobil a zjišťuji, že zatímco jsem byla v práci, sestry byly zaneprázdněné. Nejenže tam mám spoustu nápadů na oblečení na dnešní večer, ale také dlouhý rozhovor o tom, co se podle nich stalo mezi mnou a Aidenem. A já jsem vlastně šokovaná, jak přesné jsou jejich domněnky.

Všichni v té či oné podobě tvrdí, že se objevil u mě doma, čímž mi dal jasně najevo, že se jen tak snadno odradit nenechá. Jediné, v čem se všichni spletli, je jeho příchod vedoucí k tomu, že jsme spolu skončili v posteli. Ale když si vzpomenu na to, jak mě ne jednou, ale hned dvakrát políbil, vím, že to tak mohlo dopadnout, kdybych se nenechala vyděsit tím hlasem vzadu v hlavě.

Cestou domů se jim snažím zavolat, jak jsem slíbila, ale ani jedna z nich to nezvedá, a když se po deseti minutách dostanu domů a spatřím před domem zaparkovanou dlouhou řadu aut, zjistím proč.

Zastavím na příjezdové cestě, vystoupím a vydám se po chodníku s taškou, a ještě než dojdu na verandu, otevřou se vchodové dveře. Moje sestra April mě pozoruje s úsměvem na tváři, zatímco si rukama spočívá na břiše, které se jí za posledních pár měsíců zakulatilo.

„Použila jsem klíč, který jsi mi dala, abych nás pustila dovnitř,“ řekne mi a já přikývnu, když mířím po schodech, a pak ji dlouze obejmu. Stýská se mi po ní a štve mě, že se s ní od té doby, co se vdala, nevídám tak často jako dřív. To je vlastně případ všech mých sester. Všechny jsme si pořád blízké, ale každá má teď tolik práce s manželem a dětmi, že najít si čas na to, abychom si jen tak vyrazily, není tak snadné jako dřív.

„Hurá, je tady!“ vykřikne December, když pustím April, a pak se ke mně chodbou blíží, June a July s Cooperem, který jim poskakuje u nohou a chce se zapojit do akce, když mě objímají kolem ramen.

„Chtěly jsme ti pomoct s přípravou a July ti připravila margaritu, aby ses uvolnila,“ řekne mi, June, chytne mě za ruku a vede mě chodbou do kuchyně. Hodím tašky na ostrůvek, pak si sundám kabát, zatímco December nalije do sklenice zelenou břečku a přinese mi ji. Pak si všimnu, že na lince stojí několik sklenic, což znamená, že se pily, než jsem přišla domů.

„Nejsem si jistá, jestli je ta tequila chytrá, ale nemůže uškodit.“ Podá mi skleničku a já se napiju a odkašlu si, když mě pálí alkohol v krku.

„Použila jsi na to celou láhev?“ Zeptám se July, když konečně můžu promluvit.

„Ne tak docela.“ Zasměje se a já na ni zavrtím hlavou.

„Taky jsme ti přinesly spoustu věcí, které sis mohla prohlédnout na dnešní večer, kdybys náhodou v šatníku nic nenašla.“

„Tohle jste nemusely dělat.“ Prohlížím si jejich skupinku a cítím, jak se dusím.

„Nezačínej brečet.“ April si povzdechne, obejme mě a já stisknu rty, abych se neusmála. To, že je vdaná a teď těhotná, ji rozhodně obměkčilo, ne že bych si nemyslela, že je to pořád drsňačka, která by každého srovnala na jeho místo.

„Teď nám pověz, jak k tomu všemu došlo. Vsadily jsme se,“ řekne July a já se zasměju, ani trochu mě to nepřekvapí.

„No…“ Podívám se mezi všechny a pak si loknu svého velmi silného nápoje, než vysvětlím, jak se Aiden včera večer objevil a co se stalo potom. Když skončím, všichni mě sledují s vytřeštěnýma očima.

„No dobře, Aiden je drsňák.“ July se zasměje.

„Tohle se mi na tobě líbí.“ December se ušklíbne. „A mně se líbí, že začal vrčet a chránit, když si myslel, že ti někdo ublížil.“

„Přesně to jsem si myslela,“ souhlasí April a tře si břicho.

„Sakra,“ vpadne do toho June, „přines si pití. Musíme tě připravit. Nemáš už moc času,“ řekne a chytne mě za volnou ruku, aby mě táhla s sebou.

„Dillydally,“ opakuje April a vypadá to, že se snaží nesmát.

„Neodsuzuj mě, dokud to dítě neporodíš.“ June se na ni podívá, když vcházíme do mé ložnice. „Už brzy budeš říkat a dělat věci, o kterých jsi nikdy nepřemýšlela.“

„Nemýlí se. Ani nevíš, kolik věcí jsem si řekla, že bych nikdy neudělala, kdybych byla máma. Teď se můžu jen smát tomu, jak jsem bývala naivní,“ říká jí December, zatímco se svalí na konec mé postele, kde leží hromady oblečení spolu se dvěma velmi výraznými růžovo-černými nákupními taškami.

„Když už mluvíme o mých neteřích a synovcích, kde jsou teď?“ Podívám se mezi své sestry.

„S jejich otci,“ ozve se July a pak se zeptá: „Tak co sis chtěla vzít dneska na sebe?“

„Tohle.“ Podívám se na sebe a pak dodám: „Ale Toya mi oznámila, že bych měla svou volbu přehodnotit, a proto jsem vám všem poslala zprávu.“

„Věděla jsem, že se mi líbí,“ řekne April a zvedne jednu z růžových tašek. „A taky jsem věděla, že budeš balancovat na hraně čehokoli, co ti navrhnu na sebe, a tak jsem se rozhodla, že ti koupím pár věcí, které si můžeš vzít pod jakékoli oblečení, které si vybereš.“ Vytáhne průsvitnou krajkovou podprsenku a spodní prádlo, které k ní ladí. „Běž si to obléct a pak vymyslíme zbytek.“

Ještě jednou si loknu ze svého nápoje, než ho odložím, a pak jdu do koupelny, přičemž nechám dveře otevřené. Se sestrami se před sebou převlékáme už od doby, kdy jsme byly dost velké na to, abychom se oblékly samy, takže není třeba se před nimi snažit být skromné. Když se svléknu z pracovního oblečení, obléknu si kalhotky a podprsenku a kousnu se do rtu. Krajková podprsenka má nízký střih, který téměř odhaluje mé bradavky, zatímco kalhotky jsou průsvitné až na jedno zásadní místo a jsou střižené vysoko kolem křivky mých boků, takže mé nohy vypadají delší, než ve skutečnosti jsou. Dohromady jsou sexy – velmi sexy – obzvlášť ve srovnání s tím, co nosím normálně. Popadnu župan ze zadní strany dveří, obléknu si ho a pak se vrátím do ložnice.

„Tak se na to podíváme.“ April se posadí na židli a já rozevřu župan jen natolik, aby viděly, co mám pod ním. „Sakra, jsem dobrá.“ Usměje se na mě.

„To jsi, a teď to potřebuju v jiné barvě,“ řekne jí July a pak mi hodí kus černé látky, kterou sotva zachytím. Držím před sebou materiál z hebké kůže, smetanové barvy a uvědomím si, že jsou to legíny. „Zkus tyhle.“

„O těch nevím.“ Zavrtím hlavou, ale přesto si do nich stoupnu a přehodím si je přes stehna a boky.

„Sluší ti,“ ujišťuje mě June, když si sundávám župan, a pak si rukama otírám měkký materiál. „Teď vršek.“ Prohrábne jednu z hromádek, vyloví černý průsvitný top s dlouhými rukávy a podá mi ho. „Zkus tohle.“

Obléknu si ho a pak jdu do koupelny zkontrolovat svůj odraz. Kalhoty a top se k sobě opravdu hodí, ale celý ten outfit prostě není můj.

„Kdybys šla ven s některým z Wesových kamarádů, řekla bych, že tohle je vítěz, ale to ty nejseš.“ July si stoupne vedle mě a já nemůžu než souhlasit, protože tohle by byl perfektní outfit na rande s jedním z kamarádů jejího manžela, kteří jezdí na motorce nebo pracují v jeho autodílně.

„Máš ještě ty dlouhé krémové šaty s rolákem, které jsi měla na sobě o Vánocích?“ April se zeptá, jde do mé šatny a rozsvítí světlo.

„Mám.“ Následuju ji, pak je stáhnu z ramínka a ona si je ode mě vezme, načež jde k místu, kde mám vyrovnané boty a kozačky. Z koše, ve kterém je mám všechny uložené, vezme pár mých hnědých semišových kozaček do půli stehen a pásek v podobné barvě.

„Chvíli mi věř,“ řekne mi a já si promnu rty a svléknu se, než si boty obléknu spolu se šaty. Jakmile mám obě věci na sobě, řekne mi, abych zvedla ruce nad hlavu, tak to udělám a ona mi omotá pásek kolem pasu a utáhne ho, než nechám ruce spadnout zpátky na místo.

„Ty vole, to je ono,“ vydechne June, ale já si nejsem jistá, jestli souhlasím, dokud se na sebe nepodívám do zrcadla.

Posunu se na nohou, otočím se na jednu stranu, pak na druhou a prohlížím si sama sebe. Velmi konzervativní svetrové šaty, které jsem měla na sobě o Vánocích se svátečními legínami, se najednou proměnily v něco úplně jiného. S páskem staženým kolem horní části pasu, šaty lehce kopírují moje tělo a ukazují mé křivky. A vysoké boty při každém mém pohybu dávají nahlédnout na má stehna. „Není to moc?“

„Děláš si srandu? Je to perfektní.“ July ke mně přistoupí zezadu a vytáhne mi z vlasů gumičku. „Vypadáš sexy, ale přitom jsi to pořád ty.“

„Myslím, že nejdůležitější otázka je, jestli se v tom cítíš dobře.“ Zeptá se June a já se na okamžik setkám s jejím pohledem do zrcadla, než se znovu prohlédnu. Celé to oblečení je sexy, ale přesto se necítím tak odhalená, jak jsem si myslela.

„Není to něco, co bych si normálně vybrala, ale líbí se mi to.“ Podívám se na April a ona se na mě usměje.

„Dobře, naše práce tady skončila.“ July tleskne. „Teď dokonči přípravu a vypij zbytek pití. Tvoje rande tu bude asi za dvacet minut.“

„Cože?“ Oči se mi rozšíří a žaludek mi zaplní panika. Nechápu, jak je možné, že ten čas od mého návratu domů utekl tak rychle.

„Budeš v pořádku a dnešní večer bude perfektní.“ December mě políbí na tvář, když si beru z pultu kartáč.

„A když to nebude v pohodě, zavoláš nám a my to napravíme,“ dodá June a rychle mě obejme.

„Miluju vás, lidi.“

„My tě taky milujeme a doufám, že se s tím chlapem brzy setkáme.“

Žaludek se mi sevře při představě, že se jednou všichni setkají s Aidenem, nebo spíš při představě, že se setká s mými rodiči. Ne že bych je neměla ráda, ale mezi tátovou přehnanou starostlivostí a máminým sklonem provdat všechny své holky by to mohlo být nepříjemné.

„Přes ten most přejdi, až se k němu dostaneš.“ July se zasměje, když si přečte můj výraz. „A večer nám zavolej, abys nám dala vědět, jak to šlo.“

„Zavolám.“ Dokončím česání vlasů, a zatímco si balí věci, které si přivezli s sebou, osvěžím si make-up a parfém, než si přidám trochu červené na rty. Než skončím, sestry se se mnou rozloučí a já jsem nervózní troska, drink, který jsem si dala, mě nijak neuklidnil.

Zbývá mi pár minut, nakrmím Coopera, Bellu a Blue a pak se s mobilem v ruce vydám po obýváku. S každou další minutou mi klesá srdce a v 18:30 sedím na gauči a projíždím zprávy mezi mnou a Aidenem z dnešního dne: on mi potvrzuje, že pro mě dnes večer přijede, a já mu potvrzuji, že budu připravená.

Zavřu oči a snažím se zbavit ošklivého pocitu v žaludku, stejného pocitu, jaký jsem měla tu noc, kdy mě Mike nechal čekat, a pak si připomenu, že Aiden není nějaký kluk, kterého jsem nikdy neviděla, a jestli se opozdí, muselo se mu něco stát.

Otevřu oči a začnu psát zprávu, abych se zeptala, jestli je v pořádku, a pak nadskočím, když se ozve zvonek u mých dveří. S bušícím srdcem se zvedám z gauče a mířím do haly za Cooperem, který mě nadšeně vede. Když vidím Aidenův stín, který se rýsuje přes sklo, otevřu dveře a pak zalapám po dechu, když vidím modřiny na jeho tváři a ránu na horním rtu, která mírně krvácí.

„Promiň, že jdu pozdě.“ Položí mi ruku na břicho a zatlačí mě zpátky do domu, pak zavře dveře, když na něj mrknu. „Zavolal bych ti, ale nefunguje mi mobil.“ Vytáhne z kapsy mobil – nebo aspoň to, co z něj zbylo. Černý přístroj, který už potřeboval vyměnit, je znetvořený a nejspíš není bezpečné ho nosit s tím množstvím skla, které z něj trčí.

„Co se stalo?“

„Nějakej kokot na motorce mě málem přejel, když jsem šel přes ulici vyzvednout pro tebe kytku.“ Zavrtí hlavou. „Minul mě, ale když jsem uskočil, abych mu uhnul z cesty, srazil mě z boku náklaďák jedoucí v protisměru.“

„Cože?“ Prohlížím si ho a pak si všimnu, že má špinavou bundu a oblečení na několika místech potrhané. „Volal jsi policii?“

„Jo, a proto jdu pozdě.“ Prohrábne si prsty vlasy a zamrká.

„Volali sanitku?“

„Řekl jsem jim, aby to nedělali.“ Bloudí po mně očima a jeho výraz se naplňuje lítostí. „Kurva, promiň, bejby.“

„Ty se omlouváš?“ Chci se smát, ale teď se to nehodí, zvlášť když ho to očividně bolí. „No tak.“ Chytnu ho za ruku a vedu ho do kuchyně, kde vysunu jednu ze židlí u ostrůvku. Strčím ho dolů, aby se posadil, pak vezmu ručník a z mrazáku vytáhnu led. „Opravdu bys měl jít do nemocnice.“

„Jsem v pořádku, jen trochu poškrábaný.“ Vezme si ode mě led, když mu ho přiložím na tvář, a pak mě chytne za ruku, aby mě udržel na místě, když se pokusím ustoupit. „Vypadáš nádherně.“

„Měl bys jít do nemocnice,“ zopakuji a ignoruju jeho kompliment i to, jak se na mě dívá.

„Jsem v pořádku,“ zopakuje tiše a já pomalu zvednu ruku a dotknu se prstem rány na jeho rtu. Není hluboká ani moc velká, ale stejně si dokážu představit, že to bolí. „Jaká to je barva?“

„Jaká?“ Zvednu k němu pohled a zjistím, že mi zírá na ústa. „Srazil tě náklaďák. Poslední věc, na kterou bys měla myslet, je barva mé rtěnky.“

„Vypadá jako třešeň. Chutná jako třešeň?“ Jeho oči sklouznou k mým a místo mezi mýma nohama se zachvěje.

„Hned se vrátím.“ Zavrtím na něj hlavou, pak se vymaním z jeho sevření a nejsem si jistá, jak jsem se ocitla mezi jeho roztaženými stehny s jeho rukou kolem mého boku.

Jdu do koupelny, vezmu si zpod umyvadla lékárničku a vezmu ji s sebou do kuchyně. Když tam přijdu, nedrží si led u obličeje. Místo toho Cooperovi provádí masáž. „Na tu modřinu si musíš dát led.“

„Jsem v pořádku.“

„Nejsi.“ Protočím na něj oči a pak z lékárničky vezmu alkoholový polštářek a neosporin. „Aspoň mě nech, ať se ti postarám o ret, aby se ti nezanítil.“ Vstane, sundá si bundu a nejspíš si myslí, že si nevšimnu, jak zadržuje dech, ale já si toho všimnu. „Jsi zraněný ještě někde jinde?“

„Jsem…“

„Jestli mi ještě jednou řekneš, že jsi v pořádku, budu křičet,“ zasyčím a on se usměje, jako by si myslel, že jsem roztomilá, pak se posadí a natáhne se po mé ruce.

„Pojď sem, slečno…“ Jeho obočí se stáhne k sobě. „Kurva, já neznám tvoje příjmení.“

„Mayson.“ Dotknu se jeho rtu alkoholovou utěrkou a jeho čelist sebou škubne.

„Jsi příbuzná s někým z Mayson Construction?“

„To je firma mojí rodiny,“ řeknu mu, zatímco si na prst nanesu neosporin a potřu si jím ránu.

„To si děláš prdel.“

„Nedělám.“ Zvednu k němu oči. „Proč?“

„Kvůli ničemu.“ Zavrtí hlavou a pak mě chytí za ruku. „Měli bychom vyrazit na večeři.“

„Nejdeme na večeři.“ Zvednu ledový obklad, přiložím mu ho zpátky na modřinu na tváři a ustoupím.

„Panenko…“

„Neříkej mi, že jsi v pořádku. Převléknu se a pak nám udělám něco k jídlu.“ Beze slova zamířím do svého pokoje, a zatímco se převlékám, uvědomím si, že ten hřejivý pocit v hrudi je zpátky.