CHCTT - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Budula

Nick

Jen stojí a vzhlíží k nebi. Dokonce na sobě ani nemá kabát a to sněží. Nemá snad dost rozumu, aby se dostala z toho chladu?

„Zatraceně,“ zabručím a vytáhnu telefon. Po pár klepnutích na displeji vidím, jak k obrubníku přijíždí auto a vyleze řidič. Usměje se na něj a mě se, nevím proč, stáhne hrudník.

No, vím to, ale nerad na to myslím. Je moje a její úsměv také patří mě. Od okamžiku, kdy vstoupila do této budovy a usmála se na mě. Poprvé, kdy jsem ji uviděl, jsem se cítil, jako by mě srazil vlak a od té doby vše, na co jsem se zmohl, bylo chodit tucetkrát denně kolem její kóje a projíždět kolem jejího strašného bytu.

Jo, jsem možná posedlý, ale dnes, přesně ve dvanáct třicet, jí skončila zkušební lhůta a teď dostane všechny výhody související s odstupným.

Řidič na ni kývne, pak vidím, jak se podívá na mě, než jí vezme tašku s dekoracemi z rukou. Vlastně jsem nařídil všem na jejím oddělení a i všem ostatním, aby žádné dekorace nepoužívali, protože její byly tak krásné, že jsem chtěl, aby vynikaly. Star Butterscotchová si zaslouží vyniknout a já se ujistím, že to tak zatraceně bude.

Jakmile sedí v autě, vyjdu ven a přejdu k autu za jejím, které už na mě čeká. „Sleduj je,“ řeknu řidiči, ten přikývne a neřekne ani slovo. Není to poprvé, co jsme se vydali na cestu k ní a ani naposledy. Pokud si myslí, že je to šílené, je dost chytrý, aby držel jazyk za zuby.

Trochu jsem se zajímal o její nové podnikání. Většinou jsem poslouchal z druhé strany její kóje, zatímco telefonovala během přestávky. Bylo to vlezlé? Ano. Přineslo to výsledky, které jsem chtěl? Ano. Účel světí prostředky, takže necítím ani ždibec viny.

Začátkem tohoto měsíce začala podnikat ve zdobení vánočních stromků a já zjistil vše, co jsem mohl. Nemá webové stránky, ale koupil jsem pro ni doménu, aby ji nemohl mít někdo jiný. Poslouchal jsem, zatímco si dělala plány a já slyšel tu vášeň v jejím hlase. Možná jsme spolu nemluvili, ale slyšel jsem o ní hodně. Jako zaměstnanec tvrdě pracuje, ale práce tady jí nebaví a Star si zaslouží vášeň. A to nejen tu, kterou ji plánuju poskytnout v posteli.

Po kontaktování všech lidí, které si nasmlouvala, jsem se ujistil, že jí dají víc peněz, protože se prodává pod cenou. Pak jsem dnes ráno navrhnul oběžník a poslal ho všem svým firemním kancelářím ve městě. Byl na něm kalendář s daty a časy, kdy je k dispozici pro své služby a oni si musejí vybrat, kdy k nim přijde.

Star možná netuší, co ji čeká, ale pokud chce jako své živobytí zdobit vánoční stromečky, tak se ujistím, že v tomto městě ozdobí každý zkurvený strom. I kdybych je měl vyrvat ze země a položit jí je k nohám.

Jsem příliš posedlý ženou, která se mnou až do dneška nepromluvila? To je otázka, na kterou není třeba odpovídat. Obzvláště, když jsem v autě a jedu za ní.

„Vysaď mě tady,“ řeknu řidiči, který parkuje u obrubníku asi blok od jejího bytu. „Zpět se vrátím sám.“

Přikývne. Strčím si ruce do vlněného kabátu a vydám se ulicí. Na konci ulice je lavička, na kterou se posadím. Množství času, které jsem strávil venku a pozoroval ji, je něco, o čem nechci přemýšlet.

O několik okamžiků později přijíždí její auto a já sleduju, jak jí řidič pomáhá ven. Znovu se na něj usměje a já přimhouřím oči. V přítomnosti všech je tak veselá, jen ne v té mojí, ale to se změní.

Vezme si svoji tašku omotanou girlandou a třpytkami, které dokážu vidět i z této vzdálenosti, ale když vejde do svého bytu, jsem smutný, že už ji nemůžu sledovat. Normálně sem přicházím později večer, protože nechává rozsvícenou lampu, sedí u okna a čte si. Rád ji celé hodiny pozoruju, jak něco usrkává. Někdy uvažuju, zda je to čaj, nebo kakao, protože jí chci poslat ten nejlepší ve městě. Kruci, ten nejlepší na světě. To je to, co jí chci dát.

Sedím tu ještě chvíli a úzkostně mi poskakuje koleno. Nedozvím se, kdy jde do postele, ani kdy mám ráno přijít, abych jí viděl jít do práce. Plán ji propustit mě nutí zpochybňovat, zda jsem udělal správně a jsem na nohou dřív, než se naděju.

„Co to krucinál dělám?“ zašeptám si pro sebe, když přecházím ulici k budově, kde bydlí.

Zvonek na dveřích je nový, protože jsem zavolal jejímu domácímu, aby ho nahradil, když jsem si všimnul, že je rozbitý a kdokoli může vejít dovnitř. Dokonce jsem mu zaplatil, aby to udělal. Naštěstí právě někdo vychází ven a tak snadno proklouznu dovnitř.

Bydlí v nejvyšším patře, ale není tu žádný výtah, takže musím až do čtvrtého patra k jejím dveřím po svých. Nemám žádný plán, jak se tohle bude vyvíjet nebo co mám říct, ale prostě jí potřebuju říct, že všechno bude v pořádku. Dokonce, i když to nedává smysl.

Jakmile se dostanu k jejím dveřím, zaváhám, nevím, co dělat. Rozhodnu se k nim přitisknout ucho a poslouchat. Možná vaří, nebo nedej bože se sprchuje. Představa pěny stékající po jejích křivkách naplní moji mysl a já pevně zavřu oči. Nemůžu nechat své péro, aby tu trčelo uprostřed prázdné chodby.

Pak uslyším něco z druhé strany dveří, zní to jako pláč. „Kruci.“ Srdce se mi propadne a zvednu ruku, abych zaklepal. Pak uslyším, jak něco říká.

„Je to debil.“ Nevím, jestli mluví do telefonu, nebo je někdo u ní v bytě. Nakloním se blíž a velmi se snažím zachytit každý detail. „Máš pravdu. Vždycky víš, jak mi zlepšit náladu.“

Nemá žádnou rodinu, nebo spolubydlící, tak s kým to sakra mluví?

„Pojď sem a projev mi trochu lásky, chlapáku.“

„Chlapák?“ Odtáhnu se od dveří a podívám se na ně, jako by mě urazily. „Kdo je kurva 'chlapák'?“ Podívám se do chodby, jako by mi snad někdo mohl odpovědět. „Já jsem jediný chlap v jejím životě.“

Zatnu ruce do pěstí a vím, že vrazit tam teď není dobrý nápad. Být tady nebylo součástí plánu a musím odejít. Její práce začíná zítra a stejně tak moje. Plánuju být na každé schůzce, kterou si sjednala a ty začínají hodně brzy. Jednu věc ale vím jistě, pokud je v jejím životě jiný muž, radši by si měl začít balit. Ode dneška je oficiálně vyškrtnuta z mé výplatní listiny a už neexistuje nic, co by stálo mezi mnou a ženou, která mi patří.