UMay - 2. kapitola

Překlad: Já

Kor.: Ona

May

STOJÍM NA VERANDĚ s hrnkem horké kávy v ruce a s úsměvem sleduji skupinku dětí, které sjíždějí kopec na protější straně silnice, na pozemku, který majitel využívá k uskladnění přebytečné hlíny. Tady v Tennessee sněží jen zřídka, takže když už nasněží, děti toho obvykle chtějí co nejvíc využít, než sníh zmizí. Děti v mém sousedství měly letos štěstí, protože mají připravený perfektní kopec na sáňkování přímo tady. A já jsem měla také veliké štěstí, protože zítra, kdy mám odjíždět na Floridu, kde se setkám s Willow, Hannou a Nalií na pláži, by mělo být jasné počasí.

Po posledních týdnech opravdu potřebuju na pár dní vypadnout. Mike, nebo kdo to vlastně je, mi samozřejmě zavolal a napsal den poté, co jsem se s ním měla setkat, moc se mi omlouval a vyprávěl mi nějakou smyšlenou historku o tom, jak měl naléhavou rodinnou záležitost. Neodpovídala jsem na jeho telefonáty, ale poslala jsem článek, který jsem našla o Aidenovi a který dokazoval, že Mike je lhář. Několik dní mi pak neodepsal, ale pak mi zase začal nepřetržitě volat a psát – tak intenzivně, až jsem si musela změnit číslo.

Když uslyším v domě zvonit mobil, proberu se z myšlenek a otočím se ke dveřím, abych ho vzala, ale zarazím se, když uslyším dětský výkřik. Ne takový ten křik, který slyšíte, když se dítě baví, ale takový, při kterém mi přeběhne mráz po zádech. Otočím se, prohlédnu si ulici a pak se mi rozbuší srdce. Na konci bloku, kde se nachází retenční nádrž, se uprostřed zasněženého rybníka, který při posledních mrazech zamrzl, snaží dostat z vody malý chlapec v zimní čepici a jasně červeném kabátě.

Nepřemýšlím to. Seběhnu po schodech z verandy a hodím kakao na dvorek, hrnek a všechno ostatní. Jako žena, která neběhá – nikdy –, těžce dýchám, než se dostanu na okraj rybníka a v domácích pantoflích se nemotorně vydám dolů po strmém svahu.

„Už jdu,“ řeknu malému chlapci a srdce se mi zastaví, když udělám první krok na zasněženou hladinu a uslyším zvuk praskajícího ledu pod nohama. Polykám a rozhlížím se kolem sebe, jestli nenajdu hůl, nebo někoho jiného, kdo by mi pomohl vymyslet plán, ale kromě mě tu nikdo není.

„Pomoc!“ křičí chlapec a já padám na ruce a kolena a doufám, že s rozptýlenou vahou se k němu dostanu, aniž by led praskl a pohltil mě také.

„Už jdu, kamaráde. Jen se snaž být co nejvíc v klidu, ano?“ Prosím ho a vidím, že čím víc sebou mrská, tím větší díra se kolem něj dělá. Dobré je, že to vypadá, jako by stál ve vodě, ale pořád mu sahá po prsa a je očividně ledově studená.

Když jsem u něj, ale ne moc blízko, natáhnu ruku, co nejdál to jde. „Chytni se mě za ruku a já tě vytáhnu ven.“ Zahýbu na něj prsty a jeho oči plné strachu se upřou do mých. „No tak. Mám tě.“ Natáhnu se dál a uchopím jeho ledové prsty, pak využiji veškerou páku horní části těla, abych zatáhla tak silně, jak jen to jde.

Nestačí to a je zřejmé, že nemá sílu, aby mi pomohl. Posunu se dopředu na břiše a led pod mou vahou zasténá. A protože vím, že pravděpodobně každou chvíli povolí, zvedám se na kolena, chytám ho za ramena bundy a vší silou za něj tahám a vytahuju ho z rybníka. Přistane na mně, promočí mi oblečení ledovou vodou, jak padám na záda, ale obtočím ruce kolem jeho malého tělíčka.

„Díky, bo…“ Má slova končí vyděšeným zalapáním po dechu, když mě někdo popadne v podpaží a táhne dozadu po zasněženém ledu tak rychle, až se mi zatočí hlava.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se hluboký hlas, když zaostřím na pohlednou tvář s chomáčky tmavých vlasů vykukujících zpod černé čepice a křišťálově modrýma očima, které se na mě dívají. Zamrkám, jsem si jistá, že se mi něco zdá.

„Nic mi…“ Vydechnu, když mi srdce začne bušit z jiného důvodu.

„Cože?“ Ten, o kom přísahám, že je muž z profilových fotek mého krasavce, Aiden – nebo jeho přesný dvojník – se na mě zamračí.

Zavrtím hlavou a pročistím si hrdlo. „Jsem v pohodě. Nic mi není,“ řeknu mu, když se drobné tělíčko malého chlapce prudce otřese o mé.

„Mám ho. Můžeš ho pustit,“ řekne mi a já neochotně pustím dítě. Sleduju, jak ho muž zvedá a drží na hrudi, zatímco ho nese nahoru po břehu rybníka.

Převalím se na břicho, pokusím se postavit, potom za ním pomalu jdu po hrázi. „Máš telefon? Musíme zavolat záchranku. Taky musíme najít jeho rodiče,“ volám mu do zad a on se zastaví, otočí se a podívá se na mě.

„Není tvůj?“

„Ne.“ Rozhlédnu se, jestli v okolí nejsou nějací rodiče, kteří by věděli, kdo je jeho máma, nebo táta, a pak zavrtím hlavou. V okolí nikdo není. Dokonce i těch pár dětí, které si hrály na sněhovém kopci před mým domem, jsou už pryč. „Můžeš nám říct, kde bydlíš?“ Zeptám se malého chlapce, chytím ho za ruku a on přikývne, snaží se mluvit, ale přes drkotající zuby nedokážu rozeznat, co říká.

„Potřebujeme ho dostat do tepla. Vezmi mi z přední kapsy mobil, panenko, a pak pojď za mnou,“ řekne chlapík a já zakloním hlavu hodně dozadu, abych se setkala s jeho pohledem, který je mi tak povědomý, a přitom tak moc cizí. Potom sklopím oči k jeho kapse. Nemám jinou možnost, vrazím zmrzlé prsty do kapsy jeho džínů a hrabu se v ní, dokud se mi nepodaří uchopit jeho mobil.

„Jaký je kód?“ Zeptám se ho a podívám se na displej, který je popraskaný a oprýskaný, jako by ho někdo vyhodil z okna, ale za ním vidím obraz fotbalového míče uprostřed zeleného hřiště.

„Šest-sedm-dva-devět.“

Napíšu kód a olíznu si rty, jak mi bolest rozřízne konečky prstů, které jsou červené. Kliknutím otevřu klávesnici, vytočím číslo 911 a slyším, jak jednou zazvoní, než se na lince ozve žena. Zatímco dispečerce vysvětluji, co se stalo a že potřebujeme policii a záchranku, následuji ho k pickupu s dvojitou kabinou, který stojí na ulici. Čekám na chodníku. Zatímco on posadí malého chlapce do auta a nastartuje motor, aby zapnul topení, ukončím hovor.

„Policie je na cestě,“ řeknu mu a podám mu telefon. „Zaběhnu k sobě domů pro deku a pak zaklepu na pár dveří.“ Rozhlédnu se kolem. „Třeba mi někdo bude schopen říct, kdo jsou jeho rodiče. Nerada bych, aby se objevila policie a oni tu nebyli.“

„Ne.“

„Cože?“ Obočí se mi stáhne, když zvednu hlavu, abych se setkala s jeho pohledem.

„Panenko, nejsi pořádně oblečená a jsi celá promočená. Sedneš si s klukem do mého auta, kde je teplo, a já se zkusím zeptat lidí, jestli najdu jeho rodiče.“

„Jsem oblečená.“ Zamračím se a podívám se na svůj zavinovací svetr, který se mi mírně rozepnul, ale pořád ho mám pevně uvázaný kolem pasu, a na legíny, které jsou ze stejného medvídkového materiálu. Přestože mám na sobě tílko, je sotva vidět náznak výstřihu. Navíc než jsem skončila mokrá, bylo mi vlastně docela teplo, když jsem stála venku na verandě v tom, co mám na sobě.

„Jak myslíš, panenko,“ zamumlá a já na něj zúžím oči. Ne že by si toho všiml, protože mě obejde a přejde k zadním dveřím auta, otevře je a vytáhne prostěradlo, které je pokryté skvrnami staré barvy. „Pojď.“ Chytne mě za zápěstí, táhne mě ke straně řidiče a otevírá dveře. „Nastup si.“

Chci se hádat a říct mu, že by neměl manipulovat s lidmi, nebo jim rozkazovat, a potom znovu zopakovat, že jsem dostatečně oblečená, ale vím, že na to teď není čas. Zvlášť ne, když je jen pár metrů od nás malý kluk schoulený do klubíčka a celý se třese zimou. S hlubokým nádechem vlezu do auta, které je hloupě vysoké, a jakmile se posadím, vytrhnu mu prostěradlo z rukou a zavřu dveře dřív, než mi stihne ještě něco říct.

„Ahoj, kámo.“ Posunu se k němu a on otevře oči, aby se na mě podíval. „Pomůžu ti sundat tu bundu a ty oteplováky, jo?“ Počkám, až přikývne, a pak mu začnu pomáhat zbavit se nejtěžších kusů oblečení, které nechám na podlaze auta, a teprve pak kolem něj zabalím prostěradlo. „Je to lepší?“

„M-máma,“ zamumlá a zní to vyčerpaně a zároveň, jako by se snažil nebrečet.

„Určitě přijde,“ ujistím ho, pohladím ho po zádech a s úlevou si oddechnu, když uslyším, jak se blíží zvuk sirén. Z místa, kde parkujeme, vidím na vjezd do své čtvrti, takže ve chvíli, kdy se za rohem objeví policejní a hasičské auto, se rozhlédnu. Ten chlap, ať už je to kdokoli, není nikde v dohledu a venku stále nejsou žádní rodiče. Ne že bych si myslela, že se to nezmění, jakmile policie přijede. Jsem si jistá, že pak všichni lidé v sousedství vyjdou ven, aby se podívali, co se děje. „Pomoc už je skoro tady.“

Policie zastaví vedle auta, zatímco hasičský vůz zaparkuje, a já otevřu dveře, abych vystoupila, a okamžitě toho lituju. Po několika posledních minutách strávených v teplém interiéru náklaďáku se materiál, který mě zakrývá, zahřál, ale je pořád celý mokrý. Studený vzduch mě v mžiku prosákne a vyrazí mi dech z plic. Nevšímám si toho, jak je mi zima, a seskočím dolů, abych se setkala s policistou, až vystoupí z auta.

„Madam,“ pozdraví mě a já ho rychle vedu na opačnou stranu vozu.

„Zdá se, že už je mu líp,“ řeknu mu, když otevřu dveře a tři hasiči se k nám přidají. „A ten chlap, jehož je tohle auto, hledá jeho mámu.“

„Myslím, že ji našel,“ zamumlá jeden z hasičů, když uslyšíme výkřik a já uvidím ženu, která k nám běží plnou rychlostí a Aiden – nebo jeho dvojník – je jí v patách.

„Jack-syn,“ zlomí se ženě hlas, když k nám doběhne, a já o krok ustoupím, než mě odstrčí z cesty, aby mohla vylézt na přední sedadlo k malému klukovi.

Když ji sleduji, jak ho drží, dlouze vydechnu a pak poslouchám, jak na ni policisté a hasiči mluví a snaží se ji uklidnit, aby se mohli dostat k dítěti.

„Pojď.“ Uslyším a otočím hlavu ve chvíli, kdy mi kolem ramen obtočí ruku vonící po mýdle a cedru. Kousnu se do rtu, když zjistím, že Aiden nebo kdo to vlastně je, stojí po mém boku a očima sleduje policistu a hasiče. „Jestli je všechno už v pořádku, odvedu ji domu, aby se mohla převléknout. To ona skočila do vody a zachránila toho kluka.“

„Jsem v pohodě,“ zalžu, protože pravda je, že je mi taková zima, že mám pocit, že se roztříštím jako sklo, ale ze všeho nejvíc se chci ujistit, že to dítě bude v pořádku.

Skloní bradu, aby se na mě podíval. „Bude ti líp, až nebudeš promočená stát tady venku na mrazu.“

„Má pravdu. Měla by ses jít převléknout. Ještě tu chvíli zůstaneme,“ řekne jeden z hasičů a pak dodá: „Kousek odtud stojí sanitka, a až se vrátíš, možná by bylo dobré tě zkontrolovat.“

Přikývnu, vzdávám se, pak se otočím na patách, vyprostím ruku, kterou mám stále kolem ramen, a vydám se po zasněženém chodníku k domu, přičemž za sebou slyším křupat boty ve sněhu. Když dorazím na dvůr, popadnu hrnek, který jsem odhodila, a pak se vydám po schodech ke vchodovým dveřím. Vstoupím dovnitř a zvednu Coopera dřív, než stihne vyjít z domu, pak se otočím k muži, který mě stále sleduje, a připadám si zatraceně trapně. Vypadá úplně stejně jako muž, se kterým jsem strávila týdny každodenními rozhovory, ale vím, že to není on, a nejsem si ani jistá, jestli je to Aiden, za kterého se Mike vydával.

Pročistím si hrdlo, podržím dveře a udělám zdvořilostní věc. „Chceš počkat tady?“

Na mou otázku vstoupí dovnitř s očima upřenýma do mých a já o krok ustoupím. Je vysoký, opravdu vysoký, a okamžitě mi doma připadá jako v domečku pro panenky. „Počkám, až se převlékneš, a pak tě doprovodím zpátky dolů.“

„Jasně, udělej si pohodlí. Nemělo by to trvat dlouho.“ Nesu Coopera a vedu ho krátkou chodbou kolem své kanceláře do prostoru kuchyně a obývacího pokoje. „Káva je připravená a hrnky jsou ve skříňce vedle sporáku,“ řeknu mu přes rameno a zamířím chodbou do ložnice.

Neřekne ani slovo a já se neotočím, abych se přesvědčila, jestli mě slyšel. Místo toho spěchám do svého pokoje a mířím rovnou ke skříni, kde se svlékám z mokrého oblečení. Kůže mě pálí, když si oblékám tepláky, tričko, mikinu s kapucí a tlusté ponožky, a pak ze zadní části skříně vyhrabu boty UGG. Jakmile jsem oblečená, dám mokré oblečení do vany, abych se s ním mohla vypořádat později. Potom si svážu vlasy a vyjdu z pokoje. Jakmile přijdu do chodby, vidím, jak Aiden v kuchyni, kde čeká, upře na mne svůj soustředěný pohled a prohlédne si mě od hlavy až k patě, až mě donutí couvnout.

„Máš krásný dům.“

„Díky.“ Zastavím se u šatní skříně, abych si vzala bundu, a sleduju, jak se zvedá z barové židle, na které seděl, a pak se sehne, aby pohladil Coopera po temeni hlavy.

„Mimochodem, já jsem Aiden.“ Vstane a jde ke mně a já přísahám, že se místnost zatočí. Teda ano, vypadá přesně jako ten kluk - fotbalista, co ho April našla na internetu. Ale opravdu jsem si nemyslela, že je to skutečně on, protože jaká je šance, že by se tu někdy objevil? A pokud je to skutečně on. Používal by jméno Mike, a mluvila jsem s ním celou dobu? „Jsi v pořádku? Vypadáš trochu bledě.“

„Jsem v pořádku, jen se ještě snažím zahřát.“ Oblékla jsem si bundu. „Já jsem May.“

„May?“ zopakuje a bože, moje jméno zní opravdu dobře, když ho vysloví svým hlubokým, dunivým hlasem. „To, co jsi udělala pro toho kluka, bylo opravdu statečné. Zastavil jsem zrovna ve chvíli, kdy jsi ho tahala z vody. Myslel jsem, že se oba potopíte.“

„Každý, kdo by viděl, co se děje, by udělal totéž.“

„Možná.“ Mírně zvedne ramena. „Ale nebyl to nikdo jiný, kdo to udělal. Byla jsi to ty.“

„Jsem jen ráda, že bude v pořádku.“ Zavřu dveře skříně a jdu s ním chodbou. Když vyjdeme ven, podívám se na místo u rybníku a žaludek se mi prudce sevře, když vidím, jak se kolem jeho auta a sanitky, která teď stojí na ulici s otevřenými zadními dveřmi, shromáždilo snad celé sousedství.

„Hm…“ Kousnu se do rtu a Aiden se otočí čelem ke mně. „Myslím, že tu prostě zůstanu. Vypadá to, že to mají pod kontrolou.“ Udělám krok zpátky ke dveřím. Opravdu, představa, že bych měla být mezi tolika lidmi, je na mě moc, zvlášť když se dozvědí, že jsem to já, kdo tomu klukovi pomohl. Nechci ani nepotřebuju tolik pozornosti. „Dáš policistovi vědět, kde bydlím, kdyby potřeboval nějaké informace?“

Aidenův pohled několikrát těká mezi mnou a skupinou lidí dole v bloku, než se plně zaměří na mě. „Budu ti stát po boku, jestli se bojíš pozornosti.“

„Ne,“ vyhrknu a cítím paniku, protože to mi určitě nepomůže. Vždyť jsem na pokraji sil, když jsem v jeho blízkosti. Když se k tomu přidá ten dav lidí, mohla bych se hyperventilovat a omdlít. „Promiň, já jen…“ Moje slova utichnou, když se rozezní sirény, a já se ohlédnu po ulici právě včas, abych zachytila, jak se dveře sanitky zavírají hned poté, co do ní nastoupí máma toho malého kluka.

Když se můj pohled vrátí k Aidenovi, jeho výraz je mírný, ale plný obav. „Určitě jsi v pořádku?“

„Určitě.“ Přikývnu a on nepatrně zvedne bradu.

„Dobře, tak se asi uvidíme.“

„Jo,“ zalžu a pak zašeptám: „Děkuju ti, že jsi mi dneska pomohl.“

„Jistě.“ Zastrčí si ruce do předních kapes džínů, pak se opře a vypadá, že chce něco říct, ale pak zavrtí hlavou. „Tak zatím, panenko.“

„Později.“ Otevřu dveře svého domu, vejdu dovnitř a zavřu za sebou. Když mířím do svého pokoje s plánem jít do sprchy, mám pocit, že mi něco chybí. Jako by se právě stalo něco obrovského… a to něco nemá nic společného se záchranou toho malého kluka.