TC - 13. kapitola

Překlad: Marťa

Hannah

Na vrcholu schodiště stála Jenna Dewittová a sledovala, jak se blížím.

Když jsem k ní došla, podívala se pod nás. „To je Cord Spellman?“

Sakra. Měla jsem vědět, že měla důvod, proč čekala venku, místo aby šla dovnitř a vyhnula se nachlazení.

Zvedla jsem kytaru. „Jo.“

Obočí jí zmizelo pod hustou ofinou. „Hokejista Cord Spellman?“

„Jo.“ Existoval další Cord Spellman, o kterém jsem nevěděla? Svět dva takové nezvládne. Nebo jsem si to možná myslela jen já.

„Nenávidíš sportovce.“

S proudem lidí jsme se šouraly dovnitř. „Nenávist je silné slovo.“

„Myslím, že to bylo blízko tomu, co jsi řekla. Zejména o hokejovém týmu.“ Položila si ruku na hrudník a nápadně se vydávala za mě. „Jenno, jsou tak arogantní a plní sami sebe.“

To znělo přesně, jako něco, co bych řekla, takže jsem se odklonila, když jsme vyrazily do horních pater. „Cord je chlap v pohodě.“

To nebylo fér. Před pár dny, jistě, jsem to možná řekla. Teď to byl jen chlap, na kterého jsem nemohla přestat myslet kvůli líbání. Ten chlap, ze kterého mi docházel dech, jen když jsem pomyslela na jeho ústa na svých.

Když se na mě Jenna podívala, zjevně zmatená, roztřeseně jsem vydechla, jako by mě to šplhání po schodech vyčerpávalo.

Jak jsme pokračovaly do třídy, moje mysl se vracela na chodník. Na Cordovy ruce na mě, na pohled jeho očí a na to lahodné očekávání. Chystal se mě políbit.

Chtěla jsem, aby to udělal. Žádné překvapení. Ale měl mě políbit? Myslel to vážně? Nebo to byla jen část činu?

Alespoň jsem měla prozíravost, abych ho zastavila. Nemluvili jsme o fyzické části našeho předstírání, ale měla jsem to vědět. Páry se líbaly. Byli jsme na vysoké škole. Které vysokoškolské páry se nelíbaly?

Já však nemohla. Možná, kdybych ho tolik nepřitahovala. Ale teď to nedokážu. Ne bez toho, abych ze sebe udělala úplného blázna.

Bude lepší, když nebudu věřit, že byl ten polibek skutečný. Až to skončí, bude pro mě lepší, když ho teď nepolíbím. Pochybovala jsem, že líbání Corda bylo něco, na co bych tak snadno zapomněla.

„Myslím, že se vlastně tak trochu vídáme,“ nabídla jsem jí a snažila se znít nenuceně.

Musela jsem selhat. „Co? Jak ses dostala od ‚fuj, sportovci jsou hrozní‘ k ‚vlastně se tak trochu vídáme‘?“ Dorazily jsme na odpočívadlo ve druhém patře, kde byla naše třída. Byla pro pokročilé a bylo nás tam jen šest, takže bylo schodiště prázdné.

Když jsem souhlasila, že… ať už je to s Cordem cokoli, nepřemýšlela jsem o vysvětlování, jak to, že se to seběhlo tak rychle. Jenna mě znala. Ví, že jsem Corda neznala.

„Minulý pátek večer jsem jeho, Mikeyho Dischenského a Linca Reynoldse odvezla domů.“ Tolik k pravdě.

„Byli v bufetu na zastávce náklaďáků?“ Dávalo smysl, že to předpokládala. „A jak jsi skončila s tím, že jsi skončila s hokejovým týmem?“

„Ne, nebyli u kamionů.“ Nikdo ze školy by tam nikdy neskončil. „Šli. Mikeymu se udělalo špatně v Uberu, a vyhodili je. Byli na cestě z dálnice a snažili se dostat sem.“

„Kruci. To je na hovno.“ Ale smála se tomu. Teď jsem viděla, jak zábavné to bylo, zvláště když jsem trávila čas s hokejisty. Byli šlechta. Myslet na ně ve smyslu, že museli jít po svých, bylo vlastně docela legrační. Uculovala jsem se spolu s ní.

„Mikeymu bylo dvacet jedna.“ To bylo všechno potřebné vysvětlení. „Zastavila jsem, abych je odvezla. Myslím, že jsme se s Cordem dali dohromady potom. Přes víkend a tak.“ To znělo, jako bychom na sobě byli závislí a já se cítila trapně. Vždycky jsem pracovala na tom, abych byla respektovaná.

Ale zjevně to bylo pro Jennu dostatečné vysvětlení. Byl to koneckonců Cord.

Spousta dívek by s ním padla přímo do postele, i když mě tohle zrovna neutěšovalo.

„Páni. A proto tě dnes doprovázel na hodinu?“

„Včera a dnes mě odvezl do školy,“ dodala jsem.

Podívala se na mě postranním pohledem. „Podíval se na tebe v měsíčním světle, když jsi ho zachránila před dlouhou a chladnou procházkou a uvědomil si, že tě od té doby už nikdy nechce opustit.“ Zamávala řasami, s veškerou energií divadelního spolku a já se zasmála.

Protože to bylo směšné. Takové věci se nestávaly. A pokud ano, rozhodně by se nestaly dívkám, jako jsem já. „Spíš se mi Mikey vzadu v autě pozvracel, takže mi to podrobně vysvětlil a nabídl mi, že mě na chvíli bude vozit.“

Zastavila, aby to zvážila, než přikývla. „Určitě to dává větší smysl, než láska za svitu měsíce.“

I když se mi z těch slov sevřel žaludek, zasmála jsem se spolu s ní, když jsme se šouraly do třídy. Jistě, přišel mě zachránit před panem Murphym a možná mě chtěl políbit. Ale to bylo něco jiného, než láska na první pohled.

Láska na první pohled… to bylo k smíchu. Znali jsme se čtyři nebo pět dní. Byli jsme jen prostředek k dosažení cíle. Jemu pomoci s problémovou bývalou přítelkyní a pro mě opravením auta a nějakou tou zábavou. Ženy, které s ním chodily opravdu – ty, jako Rachel Murrayová – byly okouzlující a sebevědomé.

Nosily krátké šaty, měly krásné vlasy a těla. Měly peníze a prestiž. Nebyly, jako já.

Tohle dokonce řekl. Jediný důvod, proč jsem se na tuto roli hodila, byl ten, že jsem ho nechtěla.

A já nechtěla. Možná jsem ho chtěla políbit a přejíždět po něm rukama dělat spoustu dalších věcí čistě v  představách holky, která neměla na vztahy čas, a no, nebude ho mít nikdy.

Ale to vše bylo čistě fyzické. Odejde vydělávat miliony hraním hokeje a já jdu na podzim na postgraduál. Neměla jsem na randění čas, i kdybych měla upřímný zájem. Což on neměl.

Polibky byly fyzické. Přitažlivost, kterou jsem k němu cítila, byla přímo fyzická. To vše bylo skutečné a dočasné, jako náš falešný vztah.

Postavila jsem pouzdro na kytaru na své místo a otevřela jsem ho, abych nástroj naladila a zvážila. I když spolu nikdy nebudeme, bylo opravdu těžké nemít ho ráda. Nebyl to jen ten nejžhavější chlap, jakého jsem kdy viděla. Byl to typ muže, který mě provokoval a útočil na moji obranu. Dobrý muž. Přesto… Já, přítelkyně kapitána hokejového týmu, jsem se cítila divně.

Kroutila jsem hlavou a otáčela ladícími kolíčky. Bylo to stejně nepravděpodobné, jako láska při svitu měsíce. Měla jsem v plánu jen využít jeho společnosti, zatímco a jakkoli spolu budeme trávit čas. Až skončí play off, my skončíme taky.

Jak jsem se usadila, hodina začala a moje mysl stále bloudila k němu. V měsíčním světle a pak ráno, když mi s úsměvem podával kytaru.

Myslela jsem na to, jak mi říkal „zlato“ a smál se, když mi to čechralo peří.

Navzdory všem mým ostrým slovům o mé zóně přátelství a našem falešném vztahu bylo těžké přestat na něj myslet.