TDPSC - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Penny

Pohledný muž, který na ni volal, stále stál na trávníku. Penny se zastavila ve dveřích vedle Katriny a otočila se k němu. I když jí společenské konvence říkaly, aby nevěřila cizím mužům, kteří k ní takto přicházejí, Penny měla silný instinkt. To byl jediný důvod, proč jí prošlo tolik známostí na jednu noc, kolik jich měla. Tenhle kluk působil dojmem drsňáka, ale ne nebezpečného.

„Omlouvám se,“ řekla a setkala se s jeho pohledem. „Za chvíli jsem zpátky, jestli chceš počkat.“

Vyskočil a obrátil k ní pohled, pak přikývl.

Katrina za nimi zavřela dveře. Následovala Penny do volného pokoje vedle Hazelina a bezmocně gestikulovala na nyní spícího Alexe. „Tvoje dítě mě nenávidí.“

Penny se sklonila nad kolébku a přitáhla Alexovi přes nohy deku. „Ne, je to jen malý bručoun, když je unavený. Dvojčata tě milují.“

Lisa a Mark zírali přes mříže postýlky a oba si cucali palce. V osmnácti měsících se teprve začínali učit batolit. Ani jeden z nich nestál pevně na nohou, ale oba byli ve fázi, kdy by začali křičet, kdyby se je Penny snažila nosit, místo aby jim pomáhala chodit. Naštěstí jim to jinak docela šlo.

Tři děti, mladší dvou let. Penny nikdy nenapadlo, že bude jednou z těch, před kterými ji rodiče vždycky varovali.

„Zvládneš to tady sama? Musím si ještě něco zařídit.“ Katrina se stala Pennyinou oficiální chůvou poté, co se Kat před pěti měsíci rozhodla dát výpověď.

Penny nevěděla, co by si bez ní počala. Zasmála se. „Nepotřebuju tě každou chvíli, Kat. Ale jestli jdeš ven, mohla bys mi vyzvednout nějaké arašídové bonbony M&Ms?“

„Jasně. Jo… a nepouštěj toho chlapa do domu, jo? Vím, že jsi slečna, „Musím pomáhat všem“, ale nechci přijít domů k tvému zavražděnému tělu, mm’kay?“

Penny protočila oči. „On mě nezavraždí. Ale jestli tě to opravdu tak trápí, fajn. Jestli je pořád někde poblíž, tak ho do domu nepustím.“

Katrina na ni ukázala prstem. „Budu tě za to držet.“

Dvojčata se začala zvedat na nohy a povykovat, takže je Penny zvedla, každé na bok, a zamířila s Katrinou ke dveřím. Muž byl stále venku, vypadal rozpačitě a nejistě s rukama v kapsách. Odvrátil tvář, když kolem něj Katrina prošla, a pak pohlédl na Penny.

„Omlouvám se, že jsem tě obtěžoval. Jen jsem doufal, že bych mohl použít tvůj telefon. Vybila se mi baterie a jsem trochu ztracený.“

Penny odolala nutkání otevřeně zírat na jeho silný trojúhelníkovitý trup. I přes těžký kabát, který měl na sobě, poznala, že bude mít tělo tvrdé jako skála. Vždycky měla slabost pro muže ve stavebnictví. Sestoupila po schodech na verandu a postavila dvojčata na široký trávník, pak vytáhla z kapsy telefon a podala mu ho.

„Dneska je venku pěkné vedro,“ řekla a nechala prsty, aby se při předávání telefonu protáhly. Jeho prsty pohladily ty její, víc, než bylo nutné.

„Vedro? Vždyť mrzne.“ Jeho pohled po ní sjel, jako by na sobě měla spíš negližé než staré zahradnické oblečení. „Jistě, jsou věci, které jsou na tom horké.“

Podíval se na ni a mrkl.

Penny se do tváře nahrnula horkost, jak se její úsměv rozšířil. Nějaká skutečná reakce, která nebyla zdvořilým nezájmem? To se jí líbilo. Už dlouho na ni žádný muž nezkoušel otřepanou balicí hlášku. „Vážně? Myslím, že se tomu říká slunce.“

„Slunce s tím nemá nic společného.“

Od doby, než se Alex narodil, nemohla vůbec chodit ven. Katrina sice byla víc než ochotná hlídat dvojčata, ale posledních sedm měsíců těhotenství bylo hrozných. Byla pořád nemocná a teď, po narození Alexe, byla příliš unavená. Právě se jí začínala vracet energie.

Teď bylo jakékoli flirtování vůbec vítané. Potřebovala praxi.

„Takže,“ řekla a přikrčila se, aby zabránila Lise strčit si do pusy trávu, „co tě sem přivádí? Říkal jsi, že ses ztratil. Kam jsi chtěla jít? Možná bych ti mohla pomoct.“

S tichým uchechtnutím si také klekl do trávy a rozcuchal Markovi vlasy. „No, hledal jsem v téhle oblasti nějakého realitního makléře. Chtěl bych si koupit dům, když se mi tak dobře daří. Ale víš co? Ani si nemůžu vzpomenout na její číslo. Tohle si můžeš vzít zpátky, hádám, že to opravdu nemůžu použít.“

Podal jí telefon zpátky a pokrčil rameny. Když se znovu narovnal, zasáhlo ji zklamání. Chtěl prostě odejít? Bylo to kvůli dvojčatům? Jistě, nic se nemohlo stát, když měla na starost dvě malé děti, ale to neznamenalo, že by se nemohli domluvit, že se znovu sejdou nebo tak něco. Penny si vzala telefon a hledala jakoukoli záminku, aby ho tu udržela. Pohled jí padl na jeho boty, těžké zimní boty, a prohodila zoufalou větu.

„Vážně? Ty jsi oblečený jako uprostřed zimy? Vždyť to všechno nepotřebuješ, když chceš být v teple.“

„A co?“ zeptala se.

Cizinec na ni chvíli zíral, pak zaklonil hlavu a začal se smát. Sklopil se na zem a zavrtěl hlavou. „To nebyla moc dobrá hláška.“

Penny se začervenala, když Lisa popadla cizince za hrst kabátu a vytáhla se nahoru.

„Mimochodem, jmenuju se Will.“

Chvíli si ho prohlížela. Nevypadal jako Will. Bylo na něm něco neuvěřitelně povědomého… „Už jsme se někdy potkali?“

„Proč, mám taky takový obličej?“ Will po ní střelil úsměvem.

Penny prohrábla Markovi vlasy. „Ne, jen neumím dobře rozpoznávat obličeje. Teda, jednou si máma ostříhala vlasy a trvalo mi dva dny, než jsem ji začala poznávat, když jsem ji hledala v obchodech a tak. Prostě jsem na tom s obličeji fakt špatně.“

Will povytáhl obočí a pokrčil rameny. „No, už jsem tě tu viděl,“ přiznal. „Jak jsem říkal, hledám v okolí dům. Nikdy jsme spolu nemluvili, ale pokaždé, když tě vidím, nemůžu si pomoct a říkám si… sakra.“

„Vážně?“ Něco mi na jeho vyprávění nesedělo. Zúžila na něj oči. „A kde je ten dům, který chceš koupit? Neviděla jsem žádné cedule?“

„V Petunia Crescent. Majitel ho ještě oficiálně neuvedl. Zřejmě se nechtějí pouštět do všech těch problémů, dokud už nenajdou kupce. Moje realitní makléřka je jejich sestra nebo možná neteř. Nebylo to úplně jasné.“ Široce se usmál, když jedním prstem pomohl Lise vstát, a když se k němu Mark natáhl, natáhl ruku i pro něj.

Ten neklid v jejím nitru zmizel, když viděla, jak je uvolněný a šťastný i při téhle malé výměně. „Máš nějaké děti, Wille?“

Will zavrtěl hlavou. „Ne, nikdy jsem nebyl v situaci, kdy bych je mohl mít. Nemůžu se ale dočkat, až budu jednou táta. Když byla moje sestřička malá, často jsem se o ni staral. Není nic lepšího než úspěšně uspat dítě v náručí, že?“

„Ne,“ souhlasila Penny. „Neexistuje. Zvlášť když poslední dvě hodiny křičí a ty nemáš tušení proč.“

„Ach, já vím, jaké to je.“ Will se zasmál. „Takže… máš manžela? Nebo ta paní, kterou jsem viděl odcházet, byla tvoje žena?“

„Obojí ne. Žádná významná osoba jakéhokoli pohlaví pro mě není.“

Willovi se rozzářily oči. „To je pro mě dobrá zpráva. To znamená, že tě můžu klidně někdy pozvat na rande. Třeba dnes večer?“

„Dnes večer? To bychom mohli trochu přehánět.“ Katrina byla flexibilní, když Penny potřebovala, aby pohlídala děti v krátké době, ale to bylo obvykle kvůli práci… Ne že by Penny zrovna teď obvykle pracovala, protože byla na mateřské dovolené. „Víš co, dej mi svoje číslo a já si promluvím s chůvou.“

„S chůvou?“ Will zopakoval.

V jeho tónu něco bylo. Překvapení. Téměř náznak nesouhlasu. Penny se instinktivně zarazila. „Jsem svobodná matka se třemi dětmi. Kdybych neměla chůvu, nemohla bych jim věnovat tolik péče, kolik si zaslouží. Nemluvě o tom, že bych se z toho zbláznila.“

Will se trochu začervenal, když sklonil hlavu. „Promiň. Já jen, že moje matka… no, nechtěla se mnou mít nic společného, takže jsem skončil u chův, které většinou usilovaly jen o otcovo postavení… v jeho firmě.“

To byla zjevná lež. Ne ta část o chůvách, ale ta o firmě. Penny se zamračila. Proč by považoval za nutné o něčem takovém lhát? Po tváři mu přeběhl záblesk něčeho, co vypadalo jako bolest, než se úplně vyhladila. Věnoval jí úsměv, v němž bylo jen kouzlo a žádná podstata, než jemně přiložil ruce dvojčat k jejím.

„Jestli chceš, můžu ti dát své číslo.“

Penny přikývla, i když si nebyla jistá, jestli to teď někam povede. Lhal až příliš často na to, aby jí to bylo úplně příjemné. Nemyslela si, že by byl nebezpečný, ale plnohodnotné rande bylo víc než jen jedna noc. Rýsovaly se za tím možné závazky. Přesto nebyla typem dívky, která by odmítla číslo sexy kluka jen kvůli pár drobným lžím.

„Jo. To by bylo hezké.“

Znovu se na ni usmál a ona se začala natahovat po telefonu, když vtom se se skřípěním zastavilo auto. Z auta vyskočil Thonis, drak, který se často poflakoval kolem a o němž si Penny myslela, že je tak trochu tělesným strážcem dívek od chvíle, kdy se světu prozradily znalosti o dracích. Jeho tmavá kůže byla pokryta třpytivými šupinami, když se na ně vrhl.

Will vyskočil na nohy a ustoupil od Penny a dvojčat. „Thonisi, jsou tu děti. Nedělejme z toho násilí.“

Thonis se posadil mezi ni a Willa. „Ne, to ne. Takže odejdeš v tichosti. Žádný povyk, ne…“

„Ne.“

Penny si přitáhla dvojčata do náruče a postavila se, přestože to bylo trapné. Udělala několik kroků k domu. „Co se tu děje?“

„Jdi do domu, Penny.“ Thonisův hlas byl napjatý, svaly měl napjaté. „Já se o to postarám.“

Will si odfrkl. Rty se mu ohrnuly od zubů. „Tím jsem si jistý.“

Změna chování ji vyděsila. Dvojčata to vycítila také a začala kňučet. Držela je co nejpevněji a běžela k domu. Nebylo však možné, aby otevřela dveře, aniž by jedno z nich pustila, a tak se shrbila za zábradlím verandy a sledovala je s vytřeštěnýma očima.