TC - 14. kapitola

Překlad: Marťa

Hannah

V deset hodin jsem měla jít na pódium Včerejší party, tak jsem požádala Corda, aby mě vyzvedl v devět. Když jsem se usadila na místo spolujezdce, divně se na mě díval.

„Co?“ Přejela jsem si rukou po vlasech. Neměla jsem paruku, tak jsem si tentokrát upravila vlasy. Nabídl mi výměnu paruky, ale rozhodla jsem se, že to za to nestojí. Ta věc byla sexy. Na začátku jsem si myslela, že bych mohla vypadat elegantně. Vždycky jsem chtěla tmavší vlasy. Ale nepočítala jsem s tím, že se kvůli paruce budu tak potit.

Dnes večer mi chvíli trvalo, než jsem si udělala vlasy, protože jsme kulmu nepoužívala celou věčnost, ale myslela jsem si, že to dopadlo dobře. Podařilo se mi dospět k tomu, v co jsem doufala, že byly plážové vlny. Nevím, jak vysvětlím jinou barvu, moje skutečné vlasy byly blond, ale doufala jsem, že ani moji „fanoušci“ nebudou natolik nároční, aby se o to starali. Odklopila jsem stínítko a v osvětleném zrcátku si zkontrolovala make-up. „Mám něco v zubech?“

Cord si odkašlal. „Ne. Jen… vypadáš… skvěle.“

Z toho, jak to řekl, se mi zrychlil tep. Pod tíhou jeho pohledu jsem zavřela stínítko, protože jsem nechtěla, aby se v něm odráželo světlo a zdůrazňovalo ruměnec v mých tvářích. „Děkuji.“ Dnešní večer jsem strávila nad líčením déle, než obvykle. Ne proto, že tam bude Cord, ale proto, že nebudu mít paruku. Její kudrliny mi zakrývaly větší část obličeje. Alespoň to jsem si říkala, když jsem se oblékala.

„Máš všechno?“ Zeptal se a zařadil zpátečku.

Poplácala jsem tašku. „Mám tablet se svou hudbou. To je vše, co potřebuji.“

„Dobře. Musíme se vrátit, abychom vyzvedli Linca.“ Vycouval, aby se otočil a vyjel z Dreamlandu. „Musel si ještě napudrovat nos nebo co.“ Odfrkl si.

„Všechno, co potřebuji, je svézt se. Vy dva tam nemusíte zůstávat.“ Koneckonců Linc a Cord se do Včerejší party opravdu nehodili. Jasně, nebylo to zrovna nejbezpečnější místo, ale dokázala jsem se o sebe postarat. Dělala jsem to léta.

„Je to přes půl hodiny daleko, Hannah. Kam půjdeme, když bychom měli jít, když zpíváš jen hodinu nebo tak? Kromě toho tě chci slyšet zpívat. A nenechám tě samotnou v nějakém baru.“ Jeho ruce sevřely volant pevněji, když zastavoval před jeho domovem. „Našel jsem si to místo. Pro samotnou dívku to tam není bezpečné. Možná jsi tam musela chodit sama dřív, ale teď máš mě. Co si myslíš, že jsem to za přítele?“ Tvářil se upřímně uraženě.

„Můj falešný přítel.“ Vážně, co se to tady děje?

„Přesně tak,“ řekl, jako by mu úplně unikla moje pointa.

Podrážděně jsem vydechla, když Linc sbíhal schody z jejich činžovního domu. Cord vyskočil a posunul sedadlo dopředu, aby si Linc mohl zalézt dozadu. Na několik okamžiků byl samý loket a nohy, než se přeskupil a snažil se umístit obří, téměř dvoumetrové tělo do prostoru velikosti kapsle. Ale jakmile se usadil, usmál se na mě. „Ahoj, Hannah. Jsem nadšený, že tě zase uvidím zpívat.“

Byl tak laskavý a vypadal tak skutečně nadšeně, že už jsem se necítila špatně z toho, že jsem ho vytáhla ven. Přesto jsem řekla: „Kluci, nemusíte mě sledovat. Ale díky, že jsi přišel. Omlouvám se, že jsi musel zrušit program. Cord má nějakou scestnou rytířskou představu, že potřebuji bodyguardy.“

Lincova tvář zvážněla a obočí pokleslo. „Samozřejmě, že nás potřebuješ. Cord říká, že to místo je díra.“ Znovu se zasmál a ukázal dolíčky. „A je nám potěšení jít s tebou. V pátek večer jsi byla úžasná. Jako, fakt dobrá.“

Snažila jsem se ignorovat záplavu potěšení, které mi poskytl, ale nemohla jsem se neusmát. „Díky.“

„Žádný problém,“ řekl, usmál se a dotkl se čela.

I když jsem si to nechtěla přiznat, bylo docela příjemné mít je sebou. Měli pravdu – Party není nejbezpečnější místo pro samotnou dívku. A bylo skvělé, že si o mě někdo dělal starosti.

Linc se naklonil dopředu. „Tak, co budeš zpívat?“

Pokrčila jsem rameny. „Kdo ví? Obvykle se rozhodnu na místě. Sleduji publikum. Pak zpívám, co si myslím, že chtějí slyšet.“

Naklonil hlavu. „Jak to přesně víš?“

„Nevím. Prostě to vím.“

„To je docela zřejmé.“ Cord se na mě zašklebil a stiskl mi ruku. Krátký kontakt ve mně způsobil záblesk vědomí. Znepokojující bylo, jak přirozeně to všechno působilo. Opravdu byl dobrý v předstírání.

Zbytek jízdy mi dávaly návrhy písní, o kterých si mysleli, že bych je zabila, jak říkal Linc. Některé z nich byly ty, které jsem měla na seznamu skladeb, ale ve skutečnosti měli pár dobrých nápadů. Vytáhla jsem tablet a dělala si poznámky, zatímco si povídali.

Se společností byla jízda rozhodně lepší. Když jsme sjížděli z dálnice, příjezd k baru lemovala auta. Cord zpomalil a zastavil, ještě než jsme dojeli na parkoviště. „Tahle všechna auta patří k baru?“

Pokrčila jsem rameny. Takhle plno jsem tu ještě neviděla. Cord zajel dozadu a našel místo, kde nebylo příliš výmolů. Když jsme zamířili k baru, Cord a Linc mě obklopili z obou stran, ruce v kapsách a ramena vyboulená. Rozhodně vypadali, jako bodyguardi. Už dříve, když jsem se tu objevila, jsem upoutala pozornost, ale po boku dvou vysokých, dobře vypadajících chlapů se lidé otáčeli a zírali, než jsme stačili dorazit ke vchodu. Linc, který šel první, pokračoval kolem stěny budovy.

„Co se děje?“ Zeptal se Linc.

Odpověděla dívka, která se chvěla vedle svého přítele. „Zpívá Hannah. Někdo to napsal na fórum.“ Odmlčela se a její pohled padl na mě. „Počkej chvíli…“

Pokračovali jsme však v chůzi, než mě pozná a zamířili zpět ke vchodu pro zaměstnance. Když popadl dveře, aby mě pustil dovnitř, Linc se zasmál a mrkl na mě. „Slyšela jsi? Hannah zpívá.“

Nemohla jsem se přestat usmívat. „Možná jsem o tom něco slyšela.“

Byli tady kvůli mně. To bylo neskutečné. Bylo tam úplně narváno. Chtěla jsem si vybudovat fanoušky. Více lidí znamenalo více peněz a vypadalo to, že dnes mi to přinese peněz opravdu hodně.

Zadní dveře byly otevřené, pravděpodobně proto, aby zaměstnanci mohli chodit ven kouřit, aniž by tam zůstali zamčení, tak jsme vklouzli dovnitř. Zastavila jsem se, abych si svlékla kabát a pověsila ho na jeden z háčků na zdi.

„Chceš, abych ti ho podržel?“ Zeptal se Cord.

Zavrtěla jsem hlavou. „To je v pořádku. Stejně asi budeme muset odejít tudy.“ Pokud fronta venku něco naznačovala, tak až to skončí, předními dveřmi to nepůjde.

I jen pomyšlení na to, bylo šílené.

Přikývl, jako by rozuměl. Stále jsem si nebyla jistá, zda ano. Tohle všechno byl šok. Všimla jsem si, že davy v posledních několika případech narostly, myslím… ale tohle… to byla další úroveň.

Byla jsem nadšená a proudilo mnou očekávání. Tohle byl druh vystoupení, které jsem potřebovala. Můj dnešní výdělek bude na mém bankovním účtu vypadat skvěle.

V zadní části baru vedle nás zvedal muž bednu s alkoholem. Dala jsem mu znamení. „Hej, nevíš, jestli je tady Ronnie Brandon?“

Podepřel krabici, aby mu nespadla. „Kdo?“

„Brandon,“ zakřičela jsem do hudby. „Rezervuje akce, sehnal mi tuhle práci. Je asi tak vysoký.“ Naznačila jsem. „Řídnoucí vlasy. Knír?“

Pochopil, ve tváři poznání. „Ach, jo. Vypadá, jako pasák z televizní show?“

Povzdechla jsem si. Spravedlivé hodnocení. „Jo, to je on.“

Hodil si bednu na rameno. „Dnes večer jsem ho neviděl. Ale zeptej se vepředu Dannyho.“ Bez dalšího slova nás tam nechal. Přejela jsem si rukou po vlasech a snažila se zakrýt podráždění. Tohle byla třetí událost, kterou zmeškal. K čemu je manažer, který nic nezařizuje?“

„Všechno v pořádku?“ Zeptal se Cord.

Nebyl to jeho problém, a tak jsem nasadila svůj nejlepší úsměv. „Absolutně. Proč se nepodíváte po Dannym? Je to manažer baru, usadí vás.“

„Pokud jsi si jistá.“ Když Linc zamířil dopředu, položil mi ruce na ramena.

Usmála jsem se na něj. „Zvládnu to.“

Přikývl a následoval Linca ven k baru a nechal mě, abych se připravila na zpívání pro obrovský dav… včetně něj.

Protáhla jsem si ruce, krk a zhluboka se nadechla. Tohle publikum bylo větší, než kterékoli, před kterým jsem kdy předtím stála.

Všechny mé nervy zmizí, jakmile vystoupím nahoru. Dav mě uvítal výkřiky a tleskáním a ty zvuky byly pro mé uši slast. Vzala jsem mikrofon a začala, jako vždy. „Jsem ráda, že jsem zpátky,“ zavolala jsem. Až na to, že tentokrát dav šílel a já si nemohla pomoct a smála jsem se s nimi. Připojila jsem svůj tablet ke zvukovému systému pomocí kabelu HDMI. Překvapilo mě, že jsem viděla klávesy. Nikdy předtím je tady neměli a já nikdy na žádném ze svých pěveckých koncertů nehrála.

Zakroutila jsem hlavou, listovala skladbami v tabletu a hledala něco pozitivního. Dnes večer byla v místnosti spousta dobrých vibrací.

Obvykle jsem začínala něčím pomalým, abych se zahřála, ale zdálo se, že dnes se to nehodí. Vybrala jsem „Don´t Stop Believin“ od Journey. Při prvních tónech tohoto osobitého klavírního sóla dav přišel o rozum.

Následovala smršť. Bylo tam tolik energie. Celé tělo mi bzučelo radostí v místnosti. Bylo to syrové a mocné.

Po několika pozitivních číslech to začalo být zběsilé, tak jsem se rozhodla to změnit. Při prohledávání mých písní mi nic nepřipadalo v pořádku. Podívala jsem se na publikum, ale bez brýlí jsem se sotva viděla. Cítila jsem jejich očekávání, jejich naděje. Něco ode mě chtěli. Proč do toho neskočit naplno?

Položila jsem tablet na stoličku vedle sebe.

Zamířila jsem k okraji jeviště, zvedla tašku a prohrabala se v ní. Za mnou se ozývalo mumlání lidí, kteří čekali, až uvidí, co dělám.

Vytáhla jsem pouzdro na brýle a nasadila si je na nos. Pak jsem se vrátila k mikrofonu.

„Vyzkouším něco nového, lidi,“ řekla jsem a podívala se na klávesy. „Vydržte se mnou, ano?“ Posunula jsem stojan mikrofonu a umístila ho tak, abych ho mohla za klávesami stále používat.

Posadila jsem se a seznámila se s přístrojem. Nebyl nic moc, ale musel stačit. Zapnula jsem ho a rozehřála se pár tóny.

Dav začal okamžitě tleskat.

Zasmála jsem se. „Jestli si myslíte, že je to něco, počkejte si.“

Byl to tak dobrý pocit být za klávesami. Vždy jsem se cítila pohodlněji při hraní, ale hraní a zpívání je nabité elektřinou.

Znala jsem přesnou písničku, kterou jsem chtěla zahrát.

Začala jsme zpívat „Shake It Off“ od Florence a the Machine a doprovázela se klávesami. Během prvních slov se dav přede mnou začal pohybovat, všichni se dívali. Někteří měli ruce omotané kolem sebe a jíní se pohupovali.

Ale pak rytmus zrychlil. Dav začal tančit a bylo to tak očistné, zpívat tuhle píseň o nechání své zátěže za sebou, že když jsem skončila, tekly mi slzy po tvářích. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale lidem to zřejmě nevadilo.

Alespoň podle bouřlivého potlesku.

Zahrála jsem ještě několik písniček. „Believe“ od Mumforda a „Driver´s License“ od Olivie Rodrigo. Moje prsty se vznášely nad klávesami. Mohla bych zahrát jednu ze svých písní. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem řekla do mikrofonu. „Děkuji, že jste se mnou dnes večer byli“ a začala jsem hrát „Faithfully“ od Journey.

Když jsem skončila, byla jsem zpocená a vyčerpaná a dav přede mnou byl tak hlasitý, že otřásal celou budovou. V žilách mi koloval adrenalin a já se vznášela v oblacích. Tohle bylo to, co mému životu chybělo.

Rozjařeně jsem klopýtala ze schodů z jeviště a málem převálcovala svého manažera Ronnieho Brandona, staršího muže, který ještě úplně nepřišel na to, jak se oblékat. Dnes večer měl na sobě špatně padnoucí oblek a ve vlasech měl příliš gelu. Každá jeho buňka byla tak uhlazená, že to hraničilo se slizáctvím. Chlápek s ním byl ale normálně oblečený do džínů, košile a brýlí. Bylo mu asi třicet.

Brandon otevřel náruč a přitáhl si mě do objetí, kterému se v malém prostoru za pódiem nešlo vyhnout. „Tady je moje děvče!“ Křičel.

S pokrčenými rameny jsem se vyprostila z jeho sevření. „Jsi tady.“ To byla ta nejslušnější věc, kterou jsem mohla říct. Zmeškal pár mých posledních vystoupení, ale pořád mi sháněl další, když jsem je potřebovala, takže jsem byla opatrná, abych ho neurazila.

„Samozřejmě,“ řekl, jako by bylo směšné naznačovat, že tam nebude.

Stěží jsem dokázala neprotočit očima. „Jasně.“

„Skvělá práce tam venku,“ řekl nadšeně. „Začátek jsem nestihl, ale skončila jsi skvěle. Nevěděl jsem, že umíš hrát na klavír.“

„A kytaru.“ Vlastně jsem mu to už párkrát řekla.

„Jasně.“ Mávl rukou, jako by to nebyla důležitá informace a já zaskřípala zuby. „To je Milo Parker. Je koordinátorem a manažerem událostí v New Yorku. Zřejmě přišel za tebou.“

Brandonův úsměv byl až příliš úlisný.

Natáhla jsem ruku. „Ráda vás poznávám.“

Usmíval se a jeho oči byly laskavé. „To bylo velmi intenzivní představení. Zastupuji několik umělců a zajímalo by mě, jestli byste měla zájem dělat pro jednoho z nich předskokana.“ Řekl několik jmen, o kterých jsem nikdy neslyšela a některá, která jsem znala.

„To by moc ráda,“ řekl Brandon. Tvářila jsme se lhostejně, ale rozčilovalo mě, že mi nedovolil odpovědět.

„Báječné.“ Každému z nás podal vizitku. „Zavolejte mi tento týden. Můžeme něco domluvit.“ Usmál se na mě. „Myslím, že z vás bude úžasný talent, Hannah.“

„Děkuji.“ Znovu jsem přijala jeho nataženou ruku. Přes jeho rameno jsem viděla Corda a Linca, jak si prodírali cestu stísněným prostorem v zákulisí.

„Byla vážně skvělá, že?“ Připojil se Brandon. Můj úsměv zmizel.

Objal mě kolem ramen a já se snažila z jeho sevření vymanit. „O tom není pochyb. Opravdu dokážu poznat talent. S několika změnami oblečení a líčením… něco trochu víc sexy…“ přitáhl si mě blíž, jako bychom byli spiklenci, „… opravdu si myslím, že vás nemůžeme zklamat.“

Ztuhla jsem, nejistá, jestli jsem slyšela správně. „Chceš mi změnit oblečení a líčení?“

„Jo,“ řekl. „Víš, chce to přidat trochu víc coury. To je to, co přivádí skutečné davy lidí.“

Kakofonie zvuků baru kolem mě zmizela. Neslyšela jsem taneční hudbu, kterou pouštěli, jen těžký tep mého dechu.

Do prdele. Do prdele. Ta slova se mi ozývala v hlavě a poskakovala kolem mě, jako auta rachotící nárazníky. To bylo přesně to, čemu jsem se celý život snažila vyhnout. Přinejmenším od doby, kde se můj táta zabil.

Všechny ty řeči. Poté, co zemřel, kolovaly zvěsti. Že ukradl peníze a pral je prostřednictvím dřevařské firmy, pro kterou pracoval.

Byli tam věřitelé. Bylo mi teprve dvanáct, takže jsem tomu všemu nerozuměla, ale viděla jsem, jak nás lidé v potravinách nebo kostele přehlíželi. Pak přišlo pití mé matky. Možná pila i předtím. Možná ne. Nepamatovala jsem si to, ale poznala jsem, kdy se to zhoršilo, spolu se zbytkem města. A muži, se kterými spala…

Když se mě kluk na střední škole poprvé zeptal, jestli jsem děvka, jako moje matka, rozhodla jsem se, že můj život bude jiný. Přesto jsem byla tady.

Mé oči se setkaly s Cordovými a jeho výraz byl nečitelný. Podíval se ze mě na Brandona. „Je tady všechno v pořádku?“

Možná neslyšel, co Brandon řekl. Byl tady hluk. Bylo možné, že se Brandonův hlas pro jednou nenesl.

„Jsem Hannin manažer, Ronnie Brandon. A tohle je Milo Parker.“

Brandon kývl hlavou směrem k panu Parkerovi, čímž mě ještě víc zahanbil. „Ty musíš být její…“

„Jsem její přítel.“ Cord zíral na Brandonovu ruku, aniž by se na něj jinak podíval. „Připravená, Marshallová?“ Zeptal se a propustil Brandona, jako by tu nebyl.

Musel to slyšet. Skvělé. Přikývla jsem a narovnala ramena. „Těším se, že o vás ještě uslyším, pane Parkere,“ řekla jsem mu důstojně, jak jsem jen dokázala. „Děkuji, že jste přišel.“ Pak jsem si sundala z háčku kabát. Cord kývl na muže a vyvedl mě ze dveří.