TDBV - 9. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Sylvia

Zdálo se, že pro jednou jde všechno správně.

Sylvie si spokojeně povzdechla, když s Hendricem procházeli tržištěm pod širým nebem v malém městečku na okraji lesa. Trvalo to nějakou dobu, než Hendric nakonec souhlasil, ale už to byl skoro týden, co se setkali s lidmi, kteří jim chtěli ublížit. Pobyt v lese po celou tu dobu způsobil, že byli všichni trochu unavení, hladoví a rozmrzelí. Teď tu byli s Hendricem, aby nasbírali nějaké jídlo – maso, zeleninu, možná nějaké sladkosti – a odnesli to ostatním.

Její magické schopnosti se za poslední týden také značně zlepšily. Sylvie tomu stále nemohla uvěřit. Potkala Myleesu, osobu, kterou sem přišla hledat a která byla mágem. Bylo to ohromující, pokud k tomu měla být upřímná. Občas si byla jistá, že se jí to jen zdá. Pomocí „ohýbání“ se jí však podařilo stabilizovat svou magii natolik, že ji teď Myleesa učila některá základní ústní kouzla a ona omylem nevyhazovala do vzduchu klády.

Do nosních dírek se jí zavrtala vůně kořeněného pečeného masa a Sylvie se za tou vůní otočila. Jedli divokou zvěřinu, bobule a kořínky nasbírané v lese, ale všechno to bylo dost mdlé. Z příslibu skutečného koření se jí sbíhaly sliny v ústech.

„Možná bychom si měli dojít pro sůl,“ navrhla Hendricovi. „Až budeme zase cestovat. Není to zrovna exotické koření, ale dostávám na sůl opravdové chutě.“

Hendric se rozhlédl a gestem ukázal na jednoho prodavače. „Měli by ji mít.“

Oba dva spěchali k prodavači. Skutečně prodávali malé sáčky se solí. Sylvie neměla orientační bod, kolik co stojí, ale po patnácti minutách smlouvání jí Hendric předal jednu zlatou minci a vydali se opět na cestu s pytlíkem soli zastrčeným v Hendricově kapse. Zatímco on použil všechny své peníze, aby ji a Avase koupil od otrokářů, Warmund předložil malý váček s penězi.

Vzhledem k tomu, že po něm však šli zabijáci a jeho tvář byla nápadnější, rozhodli se, že zůstane v táboře s Myleesou a Avasem, zatímco Hendric se Sylvií půjdou do města.

Sylvie provlékla Hendricovu ruku a opřela se o něj, když šli. Pravda, stále měla nervy, které ji nutily nadskakovat při náhlých zvucích, ale pokud si nedovolila příliš přemýšlet, pak se nebála být tady venku. Ne s Hendricem. Na boku měl připnutý meč a u sebe několik skrytých dýk. Kdyby na ně někdo zaútočil, byla si jistá, že by se dokázal probojovat z nebezpečí. Kromě toho by jí to mohlo dát i příležitost využít své nově nabyté schopnosti.

Překvapeně sebou trhla, když Hendric náhle zavrčel a zatáhl ji do uličky mezi dvěma kamennými budovami. Přitiskl ji ke zdi, jeho tmavé oči byly bezelstné. Po tváři se mu pomalu rozlil úsměv, když jí jednou ze svých obrovských dlaní sevřel obličej a palcem jí přejel po spodním rtu.

Okamžitě ji zaplavily vzpomínky na jejich líbání v lese. Dech se jí zadrhl, jak ji sevřelo horko. Hendric tiše zavrčel a jednou rukou ji chytil za boky.

„Přivádíš mě k šílenství,“ zašeptal a pak se jeho ústa ocitla na jejích.

Sylvie mu zaťala ruce do košile a při polibku tiše vzdychala. Hendricův jazyk jí přejel po rtech a ona mu je roztáhla. Lehce se o ni opřel a přitiskl ji ke kamenné zdi. Oči se jí zavíraly, jak všechno kolem ní mizelo, až zůstala jen ona a Hendric a nic jiného.

Jedna z Hendricových rukou zvedla její nohu přes jeho bok a začala se pohybovat pod její sukní. Druhou rukou jí sevřel ňadro. Sylvii přeběhl mráz po zádech a vydala tiché zasténání, přála si, aby ho nemusela zastavit. Zvuky trhu se jí však teď zdály obzvlášť hlasité, a jak se jí stahovalo nitro, téměř cítila, jak se magie v jejích snubních prstenech rozpaluje ještě víc, blíž k tomu nerozlučnému poutu.

Přitiskla ruce na Hendrikovu hruď a jemně je od sebe oddělila, i když si zklamaně povzdechla, že je to odloučení nutné.

„Myslím, že ještě nejsem připravená na to, aby to z nuly přešlo do home runu.“

Hendric svraštil čelo. „Cože?“

Sylvie zavrtěla hlavou. Samozřejmě že by jejím narážkám nerozuměl. „Jsme na svobodě. Tohle by se mělo odehrát v soukromí… až si budeme oba jistí, že to chceme.“

Na Hendricově tváři se objevil záblesk zklamání, ale přikývl a ustoupil. Když znovu přikývl, věnoval jí malý úsměv. „Samozřejmě. Omlouvám se, že jsem…“

„Nemusíš se omlouvat. Jen se držme dál ruce od… intimních míst, ano?“ Objala ho kolem krku. „Ale to líbání bylo hezké.“

Hendric povytáhl obočí. Na tváři se mu objevil úsměv a zabořil se jí do krku, až si Sylvie povzdechla, když mu zkroutila prsty ve vlasech. Kůže se jí stáhla a v nitru jí zavířilo horko. Magie mezi nimi se napjala a ona cítila, jak Hendricovi v hrudi bije srdce. Možná ještě nebyla připravená jít až sem, kde by je mohl kdokoli vidět… ale věděla, že nebude trvat dlouho, než bude připravená… pokud najdou pohodlné, soukromé místo… a pokud je zabijáci nechají tak dlouho o samotě…

***

Když sehnali všechno, co měli v úmyslu, a zamířili zpátky do lesa, Sylvie si všimla, že je sledují čtyři muži. Všimla si jich už na trhu, ale snažila se sama sobě namluvit, že je to jen náhoda. Teď, když byli na cestě do lesa a muži je stále sledovali, jí však po zádech přeběhl chladný mráz.

Hendric ji chytil za ruku a přetáhl ji přes svou. „Zůstaň v klidu.“

„Jsou tu…“

„Já vím. Až se dostaneme do lesa, potřebuju, abys utíkala, zatímco já se s nimi vypořádám. Vzpomínáš si, kudy vede tábor?“

Sylvie chvíli usilovně přemýšlela, než zavrtěla hlavou. Vždycky se špatně orientovala a všechny stromy jí připadaly stejné. Hendric si povzdechl, ale ne tak, aby se cítila neschopná.

„Tak zůstaň dole a snaž se vyhýbat boji.“

„Můžu ti pomoct magií.“

Hendric na ni krátce pohlédl. „Pokud si myslíš, že se dostatečně ovládáš.“

Vstoupili do lesa. Stromy byly obrovské, s kmeny širšími, než kam dosáhly její ruce. Podrost byl hustý, a když jím procházeli, dělali spoustu hluku. Hendric krátce sevřel její ruku a pak ji pustil. Vytáhl dvě dýky a mrštil jimi, když se otočil.

Ozvaly se dvě tupé rány a výkřik bolesti. Sylvie upadla, aby se Hendricovi vyhnula. Tři muži na něj zaútočili, on vytáhl meč a rozběhl se jim vstříc. Sylvie zaryla ruce do hlíny, očima sledovala nejbližšího z vrahů a šeptala zaklínadlo. Tvář mu zkřivil šok, když náhle klesl na kolena. Vydal ze sebe přidušený výkřik.

Ostatní dva zabijáci zpomalili a dívali se mezi Hendricem a svým druhem, který se snažil vyprostit ze země.

„Kdo vás poslal?“

Jeden z nich zavrčel a hnal se za ním, zatímco druhý se přetahoval o vraha na zemi. Meče se střetly. Sylvie sebou trhla. Začala šeptat další zaklínadlo, ale než ho stihla dokončit, vrah, kterého už pohřbila, se s pomocí svého druha vyprostil. Oba stáli tváří v tvář Hendricovi. Ten sekl po hrdle muže, který ho už předtím napadl. Zbylí dva neváhali – otočili ocas a utíkali.

Hendric si pod nosem zavrčel, když muž, kterého zabil, padl na lesní půdu. Sylvii stoupla v krku žluč a musela si připomenout, že je měl zabít on.

„Budeme se muset vrátit do tábora delší cestou, abychom se ujistili, že se o nic nepokusí,“ zamumlal Hendric, zatímco si čistil meč. Přistoupil k ní, poklekl a ustaraně si ji prohlížel. „Jsi v pořádku?“

Sylvie mlčky přikývla. Nebyla, ne doopravdy, ne když jí právě připomněli, že tohle není příjemná procházka lesem. Ale nebyla zraněná a na to se Hendric ptal. Ještě chvíli se na ni díval a natáhl ruku, aby se dotkl její tváře. Ucukla a on se odtáhl a odvrátil tvář.

„Je mi to líto,“ zašeptal.

Sylvie se tentokrát neptala, za co se omlouvá. Chtěla se omluvit – proč ucukla? – ale jen přikývla. Když se však Hendric začal vzdalovat, chytila ho za ruku. Zůstala ji držet, když se znovu rozešli.

***

„Konečně!“ Warmund se na ně dva zadíval, když přišli do tábora. „Co vám sakra trvalo tak dlouho?“

Bylo už dávno po setmění. Sylvie se třásla zimou a hned spěchala k ohni.

„Byl tu menší problém,“ zavrčel Hendric, když otevřel tašku s jídlem, kterou koupili. „Teď už je to vyřešené. Máme nějakou čerstvou zeleninu. Kdo si dá mrkev?“

Sylvie by přísahala, že Warmundovi přeběhl po tváři pocit viny, když dupal zpátky k ohni. Posadila se vedle plamenů a natáhla ruce k teplu. Když pozorovala Hendrika, začala se cítit klidnější. Byl ke svému synovi tak láskyplný; právě teď se snažil přesvědčit Avase, aby si dal malé sousto mrkve, protože to ještě nikdy nezkusil. Častěji končilo, že Avase při procházce nesl, a přesto nikdy nezpomalil. Když se Warmund dostal do nálady, Hendric ho z ní dokázal vytrhnout. Když si Myleesa poranila kotník, jemně jí ho obvázal.

A technicky vzato byl jejím manželem. Sylvie pohlédla na svůj prsten obvázaný modrou magií. Možná ještě nebyl plně svazující, ale byl to její manžel. Její rodina by to samozřejmě nepřijala jako skutečný sňatek, ale vždycky tu byla možnost uspořádat další svatbu na Zemi… pokud by to tak chtěli.

Věc se měla tak, že Hendric byl přesně ten typ muže, kterého vždycky chtěla. Laskavý, ochranitelský, chytrý, zábavný. Záleželo jí na něm. Hodně.

Bylo by pro ni velmi, velmi snadné se zamilovat. Nebyla si jistá, jestli je na to ještě připravená… ale když se posadil s Avasem sevřeným v náručí, nemohla si pomoct, ale zdálo se jí, že už je na půli cesty.