TE - 29. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Jitka

Brielle

O dva týdny později

Myslela jsem si, že poté, co se Caden omluvil, o něm znovu uslyším, ale ne. Stokrát jsem zvedla telefon a zírala na jeho jméno v kontaktech, snažíc se potlačit nervy a napsat mu, ale nemohla jsem. Pokud by se mnou chtěl znovu mluvit nebo mě vidět, mohl mě kontaktovat.

Možná ta omluva byla jen pro něj, aby se cítil lépe. Vařím večeři pro mě a Stellu, když mi zazvoní telefon. Je to Caden. Okamžitě se mi stáhne žaludek a srdce mi začne prudce bušit.

„Ahoj.“

„Brielle, tady Caden. Nejsi náhodou doma?“

„Ano jsem, proč?“

„Je s tebou Stella?“

„Jo, ta je tu také.“

„Uvažoval jsem, jestli bych se nemohl na chvíli zastavit. Dlužím jí skladbu na klavíru. Teda pokud nejsi zaneprázdněná, nebo tak.“

„Ne, právě vařím večeři. Jsem si jistá, že Stella bude ráda, když přijdeš a zahraješ pro ni. Ptala se na tebe.“

„Nechci vyrušovat u večeře.“

„Jsi víc, než vítaný se k nám připojit. Dělám kuře na parmezánu.“

„Vážně nechci obtěžovat. Můžu přijít jindy.“

„Nebudeš obtěžovat.“

„Mami, to volá Caden?“ Zeptá se nadšeně Stella. „Přijde si se mnou zahrát na piano?“

„Ano, je.“

„Jo!“ Skáče nahoru a dolu.

„Vidíte, pane Chamberlaine, teď nemáte na výběr. Nechcete zklamat šestileté dítě, že ne?“

„Ne, to nechci,“ zasměje se. „Budu tam za chvíli.“

Ukončím hovor s úsměvem a odložím telefon. Přejdu ke skříňce, vyndám talíř navíc a prostřu.

***

Caden

Je využití jejího dítěte jako záminky, abych ji viděl špatné? Pravděpodobně. Ale postupuju po krůčcích. S doktorem Carlylem jsem za poslední dva týdny udělal velký pokrok. Větší, než jsem si myslel, že bude někdy možné. Auto zastaví u její budovy, vylezu ven a vyjedu výtahem do jejího patra. Zaklepu na dveře, které otevře Stella a vyděsí mě, když mě popadne za ruku.

„Vítej zpět u nás doma.“ Zakření se.

Vejdu dovnitř a ona mě vede do kuchyně.

„Ahoj,“ pozdraví s úsměvem Brielle.

„Ahoj,“ stočím koutky nahoru.

„Večeře bude hned hotová. Doufám, že máš hlad.“

„Ano, voní to úžasně.“

„Pojď, Cadene. Jdeme hrát na piano.“

„Stello, je čas na večeři. Můžete hrát po ní.“

„Ale mamííí!“ Zakňučí.

„Tvá máma má pravdu. Nemůžeme dobře hrát s prázdným žaludkem.“ Usměju se na ni.

„Nemůžeme?“

„Ne.“

„Dobře.“ Zazubí se.

„Můžu ti s něčím pomoct?“ Zeptám se Brielle.

„Můžeš nám nalít skleničku vína, když ti to nebude vadit.“ Usměje se na mě.

„Samozřejmě.“

Podá mi dvě skleničky a já do každé naliju víno. Přejdu ke stolu a jednu položím před Stellu.

„Nemůžu pít víno.“ Zachichotá se. „Nejsem dost stará.“

„Vážně? Já myslel, že ti je aspoň dvaadvacet.“ Mrknu na ni. „Omlouvám se, madam.“

Dál se chichotá, když Brielle pokládá jídlo na stůl. Posadíme se a začneme jíst.

„Na podzim jdu do nové školy.“ Oznámí Stella.

„Jo? A co bylo špatného na té staré?“

„Jsem na ni moc chytrá. Půjdu do Speyerovy školy pro nadané děti.“

Podívám se na Brielle s vyklenutým obočím.

„No, určitě se ti tam dostane dobrého vzdělání.“

„Já vím a nemůžu se dočkat.“ Zachichotá se.

„Vidím, že máš inteligenci své matky.“

„Mám. Máma říkala, že táta byl extrémně hloupý s mozkem slimáka.“

Rozesměju se a podívám se na Brielle.

„Stello, neměla bys říkat lidem, co jsem ti řekla.“

„Omlouvám se, mami.“

Během jídla si povídáme a já nedokážu přestat myslet na to, jak dobře se cítím.

„To bylo vážně dobré, Brielle, děkuju.“

„Nemáš za co,“ usměje se.

„Mami, můžeme teď jít prosím hrát na piano?“

„Nejdřív pomůžu tvé matce uklidit nádobí a pak ti něco zahraju, ale proč nejdeš hrát ty a já budu poslouchat, zatímco budu uklízet.“ Vstanu ze židle.

„Nemusíš mi pomáhat, zvládnu to.“

„Vařila jsi, tak můžu pomoct uklidit.“

Uklidíme stůl a odneseme nádobí do dřezu. Stella začne perfektně hrát Fur Elise. Až mi běhá mráz po zádech.

„Jak dlouho hraje na piano?“

„Asi dva měsíce.“

„Kdo je její učitel?“

„Nikdo. Učí se sama.“

„Nikdy v životě nebyla na hodině?“

„Ne, nechtěla. Trvala na tom, že se bude učit sama. Je vážně dobrá, že?“ Zakření se.

„Ano je. Už jste někdy zjišťovali její IQ?“

„Její předchozí škola ji testovala.“

„A?“ Zeptám se s pozvednutým obočím.

„150.“

„Cože?“ Spadne mi brada. „Je prakticky genius.“

„Já vím. Vše, co pro ni chci, je normální život.“

„Promiň, že ti to říkám, zlatíčko, ale její život pro ni nikdy nebude normální.“

Když přestane hrát Fur Elise, přejde na novou klasickou skladbu, kterou neznám. Pomůžu Brielle uklidit nádobí a pak přejdu k pianu a posadím se vedle Stelly.

„Co je to za skladbu?“

„Tu jsem napsala sama.“

„Promiň? Tohle jsi napsala ty?“

„Ano. Líbí se ti?“

„Kde máš noty?“

„V hlavě.“ Usměje se.

Dokončí skladbu a přestane hrát.

„Teď je čas na tebe.“

Protáhnu si prsty a začnu hrát Bacha. Stella sedí vedle mě a sleduje mé prsty, zatímco houpá hlavou. Než se naděju, položí prsty vedle mých a začne hrát se mnou. Podívám se na ni a usměju se.

„To byla zábava. Mami, slyšelas nás?“

„Samozřejmě, že ano, sluníčko. Oba jste byli neuvěřitelní. Teď si myslím, že je čas jít do postele.“

„Musím?“ Zakňučí.

„Ano, měla jsi dlouhý den.“

„Dobře.“ Našpulí pusu. „Je v pořádku, když se s tebou rozloučím, jakmile se převléknu do pyžama?“ Promluví ke mně.

„Jistě.“

Vstanu od piana a přejdu ke gauči, kde sedí Brielle.

„Je to neuvěřitelné dítě.“

„Díky. Nemáš rád malé děti, pamatuješ?“ Ušklíbne se.

„Pravda, ale myslím, že mám rád tvé malé dítě.“ Usměju se.