TDBV - 10. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Hendric

Hendric se natáhl na zem vedle Avase. Jeho syn dostal svůj pelech, protože v něm nebylo dost místa pro oba a Avas byl náchylnější na chlad, protože jeho ohně ještě nebyly plně vyvinuté. Noc byla chladná, ale s jeho vnitřním ohněm a ohněm, do kterého teď Warmund přikládal dřevo, bude v pořádku.

Myleesa a Sylvie stály na druhé straně ohně a upravovaly se, aby se cítily pohodlněji. Alespoň Myleesa byla. Sylvie si naopak podepřela bradu v dlaních a dívala se na něj s rozporuplným výrazem ve tváři.

Věnoval jí drobný úsměv a snažil se ji uklidnit. To násilí z dřívějška jí opravdu otřáslo. Přál si, aby to neviděla. Ale když jim šlo o život, nehodlal nic riskovat.

Sylvie se náhle postavila na nohy. „Hendricu, potřebuju na záchod. Nechci jít sama ven do temného lesa.“

Přestože se právě uvelebil, Hendric vstal. Ani on nechtěl, aby Sylvie šla sama do lesa. Vydali se křovím, Sylvie se odhodlaně prodírala křovím i poté, co se dostali dostatečně daleko. Když z ohniště zbyla jen jemná oranžová šmouha, přikývla a zastavila se.

Hendric se začal otáčet, ale ona ho chytila za ruce.

„Já vlastně nemusím na záchod. Řekla jsem to jen proto, že jsem chtěla mít soukromí, abych si mohla promluvit.“ Její ruka mu lehce přejela po paži a ona si tiše povzdechla. „Nebo možná nemluvit.“

Jeho dech se zadrhl. „Sylvie…“

Oči se jí leskly v měsíčním světle, když se přitiskla na špičky a otřela se ústy o jeho. „Chci tě,“ zašeptala. „Chci…“

Až se vrátí do paláce, bude rozbití jejich manželství těžší. Ale Hendrikovi to bylo jedno. Věděla to ona, věděl to i on, a ostatně čím víc ji poznával, tím méně se mu vůbec chtělo manželství rušit. Když začala tahat za šerpy jeho košile, natáhl se, aby udělal totéž na jejích šatech.

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se.

„Ano, přemýšlela jsem o tom už delší dobu.“

Její chladné, drobné ruce se přitiskly na jeho nahou hruď, jakmile mu vyhrnula a sundala košili. Chtivě ho zkoumaly a Hendric na chvíli přerušil vlastní zkoumání jejího těla, aby si jednoduše vychutnal pocit jejích rukou na sobě. Vydala ze sebe tiché zasténání a zatahala ho za pásek. Hendric využil příležitosti a dokončil její rozvazování. Shodil jí šaty z ramen a ty spadly na lesní půdu, takže zůstala jen tom, co měla pod nimi.

Brzy se i to ocitlo na zemi a nechal ji zcela odhalenou v měsíčním světle. Její kůže se perleťově bělostně leskla. Hendric jí rukou sevřel jedno ňadro, když vyhrála boj s jeho pásem.

„Co se stalo s tím, že cheš byt zamilovaná?“ Hendric se náhle zeptal, protože potřeboval vědět, že o tom opravdu přemýšlí.

„Nikdy jsem neřekla, že musím být zamilovaná,“ odpověděla Sylvie. „Jen to, že mi na něm musí záležet. Nikdy jsem nečekala, že můj první bude můj jediný, víš.“

Stáhla mu kalhoty a on z nich vystoupil. Zůstala klečet a dívala se na něj. V téhle tmě to bylo těžké rozeznat, ale zdálo se mu, že v jejích tvářích zahlédl slabý ruměnec. Samozřejmě. Nechtěla vědět, co konkrétně má od této chvíle dělat. Hendric si také klekl a přitáhl si ji do náruče. Zem byla mechová – nejspíš to byl z její strany záměr –, ale i tak byla dost drsná. Přitáhl si ji přes sebe, když si lehl na záda.

„Ach!“ Sylvie se zachichotala. „Chceš mě mít nahoře?“

„Tady a teď, ano. Nechci, aby se tvoje krásná kůže poznamenala tím, že budeš ležet na zádech.“

„A co tvoje krásná kůže?“ Sylvie vystřelila zpátky a její ruce začaly znovu hladit jeho kůži.

„Já to zvládnu.“

Ušklíbl se na ni a jemně vyhrnul boky nahoru. Oči se jí rozšířily a ústa se jí zakulatila, když ze sebe vydala malé: „Ach!“

Hendric nechal své ruce sledovat její tělo, byl jemný, když ji zkoumal. I když jedna jeho část měla chuť ji jednoduše převrátit a vzít si ji hned teď, věděl, že to nepřipadá v úvahu. Nikdy v sobě neměla muže, musel na to jít pomalu. Bude to těžké, zvlášť když mu to začala vracet. Jeho ohně zařvaly, jak se mu sevřela bedra.

Zavrčel a zavřel oči, zatímco Sylvie se na něj dál tlačila. Poznal, kdy se trefila do správného úhlu, když začala vydávat jemné, téměř kočičí zvuky pokaždé, když se o něj otřela. Bylo pro něj těžké zůstat v klidu a nechat ji, aby tu měla kontrolu, ale přinutil se pohybovat jen pomalu. Znovu otevřel oči a sledoval její tvář zkřivenou soustředěním, jak se nad ním sklání a dlaněmi mu spočívá na hrudi.

„Ach!“ Náhle mu ruce vytrhla a narovnala se. „Promiň.“

„Promiň? Za co?“

„Že jsem se o tebe takhle opřela. Vím, že jsem moc těžká.“

Hendric se málem rozesmál, jenže v jejím hlase slyšel rozpaky. Tiše si povzdechl, když našel její ruce a propletl své prsty s jejími. Věděl, že na Zemi existuje ta směšná představa, že dívky s takovými křivkami jako má Sylvie jsou nějak nežádoucí. Bylo přirozené, že se kvůli své váze cítila nesvá. Přitáhl si ji k sobě a lehce ji políbil na rameno.

„Nejsi tak těžká, aby ses o mě nemohla opřít,“ zašeptal jí do ucha a pak ji kousl do lalůčku. Odměnou mu bylo zachvění. „Teď se trochu podepři, abych mohl najít ten tvůj sladký klitoris.“

Vydala dusivý zvuk, nebyl si jistý, zda z překvapení, nebo z touhy. V každém případě ho poslechla a zvedla se na kolenou výš. Hendric se jednou rukou natáhl, aby ji chytil za rameno a ona se o něj mohla opřít, aniž by se cítila tak nesvá. Druhou rukou jí sáhl mezi stehna. Rychle našel malý uzlíček nervů, který hledal. Její hlava s tichým výkřikem klesla dozadu, když ji začal hladit.

Rád se díval, jak ji uspokojuje. I když ji hladil a ona se začala pohupovat v bocích, nemohl si pomoct a představoval si, co všechno by ještě mohl s jejím tělem dělat. Způsoby, jakými by dokázal její bledou kůži zbarvit do ruda rozkoší, způsoby, jakými by ji donutil znovu a znovu po něm volat. Ztvrdl, napůl kvůli rozkoši, kterou v tu chvíli viděl v její tváři, a napůl kvůli své představivosti.

To však bude muset počkat, dokud si na sex více nezvykne. Kousla se do rtu, když se nad ním začala chvět. Vyzkoušel ji prstem a usmál se, když zjistil, že nejenže do ní může snadno zasunout ten jeden, ale bez potíží do ní vklouznou i dva a pak tři. To mu ukázalo, jak moc je vzrušená, že ho má.

„Teď pomalu,“ zavrčel, když ho vzala do ruky.

Okamžitě ho pustila. „Promiň!“

Hendric se tiše zasmál. „Ne, to ne – říkal jsem ti, aby ses mírnila. Tady, nech mě…“

Vyrovnal se k jejímu vchodu a pak ji pobídl, aby se pomalu spustila. Sylvie vydala tiché zasténání, když na něj klesla do poloviny, a pak zavrávorala. Hendric ji jednou rukou přidržoval, dokud si nebyl jistý, že je připravená na víc, a pak se uvolnil o něco výš.

„Jaký je to pocit?“ zeptal se, jakmile byl úplně uvnitř.

Už jen to, že byl v ní, mu stačilo, aby téměř zapomněl myslet, ale přinutil se soustředit. Tohle pro ni mělo být dobré, jinak se to nestane.

„Je to… nádherný pocit.“ Sylvie si povzdechla. Znovu se začala pohupovat v bocích a vydala ze sebe tiché zavrzání. „Nemyslela jsem si, že tě ucítím až v sobě. Je to… úžasný pocit. Jako bych tě byla plná.“

Hendric se usmál. Uchopil její boky a povzbuzoval ji ke krouživým pohybům. Všechny svaly se mu začaly napínat a tělem mu přeskočil oheň, až měl pocit, že může každou chvíli vzplanout. Sylviiny rty se roztáhly, když na něj hleděla, v jejím výrazu se mísilo překvapení a rozkoš. Její pohyby byly stále tvrdší a rychlejší. Brzy už oba chrčeli v tandemu. Sylvie ho sevřela. Ruce jí povolily, zhroutila se a vydala ze sebe výkřik. Hendric ji sevřel kolem ramen a divoce přirážel, jak ji zaplavily vlny šoku.

Zrak mu zaplavila vlna černé, jak se všechny napjaté svaly uvolnily. Zaplavily ho šokové vlny rozkoše. Pevně Sylvii sevřel, zatímco oba sténali a lapali po dechu, záchvěvy rozkoše a touhy je nutily se svíjet.

Trvalo ještě několik okamžiků, než se vzpamatovali natolik, aby se mohli usmát a znovu se začít něžně líbat. Hendric nechtěl, aby tahle chvíle skončila, ten dokonalý okamžik, kdy byli jen on a ona, těla propletená a navždy předurčená být spolu.

Ale muselo to skončit, a když se Sylvie začala třást spíš zimou než rozkoší, Hendric jejich milování ukončil. Modré světlo kolem jejich snubních prstýnků ztuhlo do zlata. Všichni by poznali, co udělali – i když, upřímně řečeno, ten zápach by to prozradil. Ušklíbl se a přál si, aby byl poblíž potok, ve kterém by mohl Sylvii omýt a ušetřit ji tak rozpaků. Široce se na něj usmála, když se oblékali.

„Děkuji,“ řekla a ve tvářích se jí objevil náznak ruměnce. „Bylo to mnohem lepší, než jsem na své poprvé čekala. Říkám ti, že mít partnera je mnohem lepší než to dělat sama.“

Hendric se zasmál. „Souhlasím.“

Když se vraceli do tábora, drželi se za ruce. Avas i Myleesa tvrdě spali. Po Warmundovi nebylo ani stopy, jen na kládě seděl jestřáb posel s hlavou schovanou pod křídlem. Jeho vzkaz ležel na zemi poblíž ohně. Hendrik ho sebral a všiml si královského symbolu – ten už byl rozbitý. Warmund si musel vzkaz přečíst.

Když si Hendric přečetl, co bylo napsáno, klesl mu žaludek. Poselství nebylo v králově ruce, ale vzhledem k jeho obsahu pochyboval, že by to Warmund bral v úvahu.

Vrať se do paláce, stálo ve zprávě. Nech mého zrádného syna zemřít.

„Zatraceně,“ vydechl Hendric. Tohle bylo potvrzení Warmundových nejhorších obav – nebo si to alespoň myslel. Pták musel být zachycen. Nebylo možné, aby se Indulf choval ke svému synovi tak chladně.

Ale teď byl Warmund venku, daleko od skupiny. Zranitelný vůči útoku a nepřibližující se k bezpečí.

Sylvie se na něj podívala. „Co se děje?“

Hendric hodil falešný vzkaz do ohně. „Jdi se trochu vyspat. Všechno je v pořádku.“

Usmál se na ni. Nemělo smysl si s tím teď dělat starosti. Ráno jim to řekne a pak je vezme do města, kde budou mít alespoň hradby a další lidi, kteří vytvoří nárazník mezi nimi a vrahy. Nebylo to ideální, ale nemohl hledat Warmunda a zároveň je chránit.

Sakra, chlapče. Tvůj otec tě miluje… proč to nevidíš?