Leon - 6. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Leon

Nelíbí se mi, jak jsem to s Courtney nechal být.

Cestou na letiště jsme spolu nepromluvili skoro ani slovo. A vím, že jsem se zachoval, když pokryla let: jako velký kretén.

Jsem tady, velký úspěšný developer, který trucuje, protože jeho žena musí jít do práce a nechat ho šestatřicet hodin samotného. Po tom, jak jsem se choval, je Courtney nejspíš ráda, že právě teď nastupuje do letadla.

Ještě nejsem připravený jet domů a být sám, a tak jedu městem po vedlejších silnicích, abych se nedostal do toho uzlu, který tu tvoří dopolední provoz. Uvažuji, že se zastavím na kafe, ale když si všimnu, kde jsem, rozhodnu se, že se možná musím zastavit za svým bratrem Julianem.

Julian je šéfkuchařem v luxusním podniku, který byl otevřen na začátku tohoto roku. Když obcházím budovu, vidím vzadu zaparkované jeho auto. Podívám se na hodinky a zjistím, že ještě není čas oběda. Doufejme, že nebude mít moc práce, aby viděl svého staršího bratra.

Zaparkuji svůj vůz vedle Julianova auta a vylezu ven. Číšník kouřící cigaretu u popelnice mě pustí zadními dveřmi restaurace, když mu řeknu, kdo jsem.

Uvnitř Juliana snadno najdu.

„Ahoj, bráško, jak to jde?“ Řeknu, poplácám Juliana po rameni – a on se otočí, mezi námi smrtelně ostrý nůž.

„Ježíši, Leone. Chceš mě donutit, abych si uřízl palec?“ zeptá se Julian, upustí nůž na pult a přitáhne si mě k sobě a obejme mě. „Co tady děláš?“

„Al mě pustil dovnitř,“ řeknu a gestem ukážu na pikolíka. „Byl jsem jenom v sousedství. Myslel jsem, že se zastavím, abych se podíval, jak se ti daří.“

„Tak dobře. Pojďme ven,“ řekne a otočí se ke svým zaměstnancům. „Hej, pozor na ten bešamel. A dohlédne někdo na to, aby humr byl v chladničce, ne v mrazáku, a dodělá ten mirepoix? Vlastně ho zdvojnásobte.“

Z kuchyně se ozve „Ano, šéfe!“.

Usadíme se s Julianem u baru a veselá zrzka k němu přistrčí šálek kávy.

„Co si dáš, zlato?“ zeptá se a přelétne mě očima.

Levou rukou si třu bradu a ujišťuji se, že se světlo odráží od mého snubního prstenu. „Káva je dobrá. Díky.“

„Už se blíží,“ řekne a v jejím hlase je cítit zklamání. Nalije mi šálek a pak odejde na vzdálený konec baru a začne počítat lahve s alkoholem.

„Tak co se děje, chlape?“ Řekne Julian a nasype si do hrnku cukr.

„Na někoho, kdo má tak vytříbený vkus, si z toho kafe děláš prdel,“ řeknu, než si loknu.

„Hele, všichni nemůžeme být takoví kávoví drsňáci jako ty. Jen se snažím do sebe dostat trochu kofeinu před obědovou špičkou. A ty ignoruješ mou otázku. Co se děje? Normálně se tady uprostřed dne bezdůvodně neukážeš.“

„Opravdu potřebuju důvod, abych tě viděl?“ Odstrčím hrnek s kávou. „Dobře. Dobře. Možná nějaký důvod mám.“

„A ten důvod je? No tak, kámo. Nemám čas z tebe tahat hovna. Prostě to ze sebe dostaň, ať už je to cokoli.“ Julian dopije zbytek kávy a nakloní se přes bar, aby popadl karafu a nalil si další šálek.

„To je hodně kafe.“ Je mi jasné, že jeho otázky ignoruju, ale co už. „Proč toho tolik piješ?“

„To je tímhle místem. Je to tu těžké. Jsem tu každé ráno brzy a každý večer pozdě. Někdy jsem pryč sotva pět nebo šest hodin, než se tu zase otevřu.“ Do druhého šálku kávy si nasype další cukr. „Generální ředitel se fláká a spoustu věcí nechává na mně. Neměl bych řídit přední část podniku. Kuchyně je moje doména. Ale nechci, aby jakákoli restaurace, se kterou jsem spojený, zkrachovala – nebo aby získala pověst špatného jídla nebo služeb. Takže to beru na sebe. Tohle místo přebírá celý můj život. Možná budu muset začít rozesílat životopisy, jestli se to tady nezmění.“

„Já to chápu. Myslím tím, že ti práce přebírá celý život.“

„Jo? Myslel jsem, že tvoje práce je úžasná. Všechny ty peníze a cestování.“

„Problém je v tom cestování. Nejsem si jistý, jestli to za ty peníze ještě stojí.“ Znovu zvednu hrnek a zkoumám hnědou tekutinu uvnitř. „Je to i Courtneyina práce. Dneska je zase pryč. Měla mít volno, ale zavolali ji do práce.“

„Aha. Teď se k tomu dostáváme. Proto ses zastavil. Co se děje mezi tebou a Courtney?“

Pokrčím rameny. „Nikdy se nevídáme. Začíná si to vybírat daň.“

„A co s tím hodláš dělat?“ Jeden z číšníků k nám přistoupí s talířem a podá ho Julianovi. „Výborně, díky. Tady, zkus tohle. Kukuřičné a humrové lívance. Z našeho nového brunch menu.“ Přistrčí talíř ke mně. „No tak, Leone. Nikdy jsem tě neznal, abys to vzdal. Vždycky jsi byl člověk, který dostane, co chce. Co ti brání teď?“

„Courtney.“

„Jak ti Courtney brání? Miluje tě, ne?“ Julian si strčí do pusy lívanec. „Sakra, to je dobrý. Jsem kulinářský génius. Mluvil jsi s ní o tom?“

„Ještě ne. Nevím, jak se bude cítit, když jí řeknu, že si myslím, že bychom si oba měli začít hledat novou práci. Ona svou práci miluje a já ji o ni nechci připravit. A i kdyby s tím souhlasila, z dlouhodobého hlediska by to mohlo vést jen k nelibosti. To není něco, co bych chtěl, aby v mém manželství hnisalo.“

„Tak si s ní promluv. Je to zatraceně jednoduché. Promluv si se svou ženou.“

„Já vím. Ale mluvení dnes vede k hádkám.“ Zavrtím hlavou. „Nikdy jsem neměl přijmout tuhle novou pozici.“

„Hej, ufňukaný staříku? Prostě si promluv se svou ženou, proboha.“

Dlouze vydechnu. „Máš pravdu.“

„Samozřejmě, že mám.“ Julian se zašklebí a švihne mě pěstí přes rameno. „Myslíš, že někdo, kdo umí připravit takovéhle jídlo, neumí sblížit dva lidi?“ Gestem ukáže na teď už prázdný talíř. „Všechno je to o harmonii. Prolínání.“

„To vysvětluje, proč tak skvěle vycházíš se svou přítelkyní. Počkat. Ty žádnou nemáš.“

„Sakra,“ řekne Julian a sevře si hruď. „Nízká rána, brácho. Teď vypadni z mé restaurace a běž se usmířit se svou ženou. A o mou přítelkyni, nebo její nedostatek, se nestarej. Mám svůj podíl na číslech.“

„Dej mi vědět, až budeš mít nějaké, které nebudou falešné.“ Usměju se na něj a vyměníme si rychlé objetí na rozloučenou, než ho nechám pracovat.

Možná to bratrovi pořádně zavařím. Ale má pravdu. Musíme si s Courtney sednout a promluvit si o tom. Musím ji přimět, aby si uvědomila, že tohle manželství bude fungovat jedině tak, že budeme oba pracovat společně – a že to sice může znamenat vzdát se kariéry, ale že je to lepší než se vzdát jeden druhého.

Jen doufám, že to tak vidí i ona.