Titus - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Madison

O čtyři roky později

„Opravdu jsi všechny ty fotky pořídil ty, Masone?“ zeptá se Sylvie.

Jsme na severu na návštěvě u Titových rodičů a jeho bratra a náš syn ukazuje fotky, které pořídil cestou nahoru. Loni jsme mu pořídili malý dětský digitální fotoaparát a on ho obzvlášť rád používá, když cestujeme. Zatím jsme jako tříčlenná rodina cestovali jen po Státech, ale s Titusem jsme mluvili o další cestě do zahraničí – rádi bychom se znovu podívali na všechna místa, kde jsme byli na líbánkách s naším malým v náručí.

Mason odvrátí pohled od televizní obrazovky, na které si prohlížíme fotografie.

„Jo!“ říká hrdě babičce. „Všechny.“

„Jsou moc pěkné, zlatíčko. Vlastně si myslím, že by z tebe mohl vyrůst fotograf.“

Masonova pýcha se náhle rozplyne v obavách. Nakloní se ke mně a až příliš hlasitě mi zašeptá do ucha: „Musím, mami?“

Všichni v místnosti se rozesmějí.

„Ne, zlato,“ řeknu. „Až vyrosteš, můžeš být, čím chceš.“

Mason si úlevně povzdechne a stiskne tlačítko na fotoaparátu, čímž vyvolá poslední fotku, kterou pořídil – pohled na dům prarodičů, když jsme vjížděli na příjezdovou cestu.

„To je poslední!“ oznámí.

„To bylo skvělé, chlapče,“ řekne Michael, Titův táta.

„Jo, to bylo,“ ozve se Luca.

„Chce někdo ještě kafe?“ zeptá se Sylvie. Když všichni zavrtí hlavou, že ne, vstane a posbírá několik hrnků s kávou, aby je odnesla do kuchyně. Naskládám na sebe všechny naše prázdné talířky od dezertů a vyrovnám na ně zbývající šálky od kávy, než se vydám za Sylvií. Když se otočí od dřezu a vidí, že jsem odnesla zbytek nádobí, zavrtí hlavou a zasměje se.

„Mělo mě napadnout, že je odneseš všechny najednou, Madison,“ řekne.

„Je těžké odbourat mé návyky servírky,“ řeknu a usměju se, když je spouštím do dřezu.

Sylvie si natáhne rukavice na mytí nádobí. „Jak to jde v kavárně?“

Po Masonově narození jsem si dala od práce servírky pár měsíců pauzu. Ale netrvalo dlouho a uvědomila jsem si, že ačkoli svého syna k smrti miluju a udělala bych pro něj cokoli, být matkou na plný úvazek není nic pro mě. A tak, když byly Masonovi tři měsíce, začala jsem opět brát směny v kavárně. Chvíli trvalo, než jsme našli tu správnou rovnováhu, ale nakonec se nám to podařilo. Teď pracuji jen pár dní v týdnu, zatímco Titus se stará o Masona; zbytek týdne trávíme společně jako rodina.

„Kavárna je skvělá,“ říkám tchyni. „Právě jsme pořádali benefiční večeři a měla obrovský úspěch. Pomáhala i moje máma.“

„Jo? To je skvělé, Madison,“ řekne Sylvie. „Chtěla jsem se zeptat na tvou mámu.“

„Má se dobře,“ řeknu a přikývnu. Chvíli mi trvalo, než jsem s mámou znovu navázala vztah; i když pro ni hodně znamenalo, že se objevila v náš svatební den, všechno se tím zázračně nevyřešilo. Ale pracovali jsme na tom den po dni a teď jsme na tom mnohem lépe.

Se Sylvií dokončujeme věci v kuchyni. Když se vrátíme do obývacího pokoje, najdeme Masona, jak pobíhá po místnosti a chová se přehnaně hloupě a baví svého tátu, strýce a dědečka. Chvíli tu scénu vstřebávám a jsem vděčná za všechno, co mám.

Mason vyskočí na gauč a vrhne se strýčkovi přímo do obličeje.

„Strýčku Luco?“ zeptá se Mason.

„Jo, kámo?“

„Jak to, že nemáš přítelkyni?“

„Zlato,“ vpadnu mu okamžitě do řeči a přejdu přes pokoj ke gauči. „To není zdvořilé se ptát. Promiň, Luco.“

„Ne, to je v pohodě,“ řekne Luca. Usměje se na Masona. „Vlastně… nedávno jsem někoho potkal. Jmenuje se Quinn.“

Podívám se na Tita; zvedne na mě obočí.

„Je hezká?“ zeptá se Mason svého strýce.

„Je moc hezká,“ řekne Luca.

„Vezmeš si ji?“ zeptá se Mason. „Budeš mít dítě?“

„Masone!“ Řeknu.

Mason se zasměje, seskočí z gauče a začne znovu pobíhat kolem, přičemž zapomene na otázky, které právě položil svému strýci.

Ale upřímně? Tak trochu se chci Luky zeptat na všechny ty samé věci. Vím, že předbíhám, ale představa, že bych měla švagrovou – a Mason možná bratrance nebo dva –, mě hřeje u srdce.

Ale nechám Lucu, ať nám o Quinn poví sám.

Usadím se na pohovku vedle Tita, který mě obejme kolem ramen. Políbí mě na spánek a já se o něj opřu a přitisknu se k jeho velkému tělu. Zatímco Mason pobíhá po místnosti a všechny nás ještě trochu baví, Titus se ke mně nakloní a zašeptá mi do ucha: „Tak moc tě miluju.“

Na vteřinu jsem ohromená tím, kolik lásky k tomu muži cítím. A přemýšlím o tom, jak mu později ukážu, co přesně k němu cítím.

Ale teď se na něj jen podívám, usměju se, zašeptám mu, že ho taky miluju, a usadím se k němu o něco blíž. Pak se vrátíme k našemu synovi, který je ztělesněním čisté radosti, když pobíhá po místnosti.

 

Konec 2 dílu…