TDKP - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Indulf

Jak se mohla dívka jen tak objevit v jeho trůnním sále?

Indulf se procházel po svých komnatách, přecházel od postele ke krbu a zpět k posteli. Když se dívka objevila, pomyslel si, že se mu to musí zdát. První, čeho si na ní všiml, nebyl ironicky meč. Byl to výraz jejích široce rozevřených očí. Úžas i strach. Nevšiml si, jak její pleť, příliš bledá na to, aby byla přirozená, zrůžověla, když se jejich oči setkaly. Ani to, jak se jí zatmělo před očima, jak její pohled sjížděl po jeho těle, jako by byli v místnosti jediní dva.

Způsob, jakým při pohledu na ni ztuhl, byl téměř stejně nebezpečný jako skutečnost, že se jí podařilo dostat dovnitř bez jakéhokoli odhalení. Jeho ohníčky se zachvěly při představě, jak tam stojí s tím směšným mečem v rukou. Byl to mizerný pokus o atentát, to bylo jisté. Kdyby se k němu připlížila zezadu s malou dýkou, udělala by mnohem lépe…

Poté, co omdlela (nebo to alespoň předstírala), nechal přivolat své mágy. V místě, kde stála, byla silná magická signatura, ale to bylo všechno. Nikdo z nich neměl odpověď na otázku, jak se dostala dovnitř nebo jaký kmen magie použila, aby se stala neviditelnou, až do té chvíle.

Dveře se otevřely a on sevřel hlavici meče, v hrdle mu varovně zavrčelo. Strážný, kterého postavil před svůj pokoj, Volcant, se mu uklonil a ustoupil stranou. „Přišel za tebou tvůj syn, pane.“

Indulf si tiše povzdechl a přikývl. „Pusť ho dovnitř.“

Ve dveřích se objevil Warmund. Hluboce se Indulfovi uklonil a pak se narovnal. „Rád bych tě požádal o audienci, otče.“

„Pojď dál,“ řekl Indulf netrpělivě. „Tohle není formální místo, nemusíš stát na obřadu. Nech nás být,“ přikázal Volcantovi.

Otočil se k němu zády, aby si ze svého skladu vybral láhev piva. Nalil si sklenici a pak jednu podal synovi. Warmund se jako obvykle tvářil nevrle a naštvaně. Byl ještě tak mladý, sotva dospělý muž. Sotva mu bylo dvacet století. Indulf se napil piva a přemýšlel o svém synovi. Nikdy spolu neměli blízký vztah; nebyla to chyba ani jednoho z nich, prostě jedna z těch věcí, které se stávají. Indulfovi bylo pouhých šestnáct století, když Warmunda zplodil jarní úlet. Matka ho opustila ve chvíli, kdy se narodil, a Indulf byl čerstvě korunován králem. Neměl ani ponětí, jak se o nemluvně starat.

Přesto si pamatoval, jak jeho chlapeček začíná chodit, jak začíná mluvit a jak se mu kdysi ve tváři zračilo štěstí. Štěstí, které rok po roce pomalu pohasínalo, počínaje tím, že si k němu Indulf sedl a vysvětlil mu, že jelikož Warmundova matka není králova družka, Warmund se nemůže stát králem. Indulf se setkal s tvrdým odporem už jen proto, že mu dal titul prince.

„Napij se,“ pobídl ho Indulf. „Dnes je toho hodně, kvůli čemu se můžeme opít.“

Warmund otočil pohár v rukou a pak ho odložil. „Slyšel jsem, že se dnes v soudní síni objevila žena s neznámou magií.“

Indulf přikývl.

„Nechtěl jsi mi to říct?“

„Nebylo třeba.“

Warmundovi v očích vzplál hněv. „Nepovažoval jsi za důležité mi to říct? Co když to má něco společného s Wildrefiným zmizením?“

Indulf při zmínce o své dceři ucukl. Jeho dědičce, která mu byla ukradena jako dítě, když vrazi zavraždili jeho družku. Věděl, že Wildref byla také zavražděna. Nikdy nebylo požadováno výkupné, nikdo se nezmínil o tom, kam byla unesena.

„Možná je zapletená se zabijáky, kteří zabili mou ženu a dceru.“

Warmund sebou trhl. „Otče, tomu nevěřím…“

„Nezáleží na tom, čemu věříš.“ Indulf si lokl piva, odfrkl si a zavrtěl hlavou. „Už je to deset století, Warmunde. Vím, že jsi svou sestru zbožňoval, ale je pryč. Není možné ji získat zpět. Byla zavražděna spolu se svou matkou a nám byla odepřena možnost truchlit za ni. Je načase, abys ji nechal odejít.“

Warmundovi se rozšířily nozdry. „Otče, proč by ji brali jen proto, aby ji zabili? Máš pravdu, když říkáš, že je pryč, ale nebyla zavražděna. Unesli ji a ukryli. A ti zabijáci? Dokázali se objevit a zmizet stejně jako tahle žena. Mluvil jsem s mágy; myslí si, že nese stejný magický podpis jako…“

„Warmunde. Už jsem řekl, že věřím, že je s nimi spojená. Ale byl to pokus o atentát? Nebo jen nešikovná dívka, která si hrála s něčím, čemu nerozuměla?“

„Měla meč.“

Indulf si odfrkl. Zvedl „meč“ a předložil ho Warmundovi. Byla to ta nejhůře vyrobená čepel, jakou kdy viděl. Byla objemná, těžká, příšerně vyvážená a zjevně vyrobená spíš proto, aby dělala dojem, než aby byla užitečná. Čepel byla naprosto tupá a „drahokamy“ v rukojeti a hlavici nejenže způsobovaly špatný úchop, ale navíc byly jen barevným sklem.

„Co je to?“ Warmundovi se zkřivil obličej odporem, když si meč prohlížel. „Ať už to vyrobil jakýkoli kovář, měl by být zbičován.“

„A přesto se o to dívka velmi zajímala.“

„Možná je to zdroj magie?“

Indulf přikývl. „To mě také napadlo. Nechal jsem mágy, aby se na to podívali, ale žádnou magii v tom nevidí. Chtěl jsem se na to jít zeptat našeho hosta sám.“

„Ty?“ Warmund se na něj nespokojeně podíval. „Otče, jestli tě přišla zabít, nemyslíš, že jít za ní sám by nebylo moudré?“

„Jestli mě chtěla zabít, tak měla příležitost.“

Warmund upustil meč na nízký stolek uprostřed místnosti. „Stejně není moudré, abys jí dal druhou šanci. Otče, prosím tě. Dovol mi, abych ji vyslechl. Mám v sobě spoustu hněvu, který by se dal vyřešit.“

Ušklíbl se a odhalil nabroušené zuby. Indulf na syna zúžil oči. V takových chvílích byl vlastně rád, že byl Warmund vyřazen z dědičné linie. Byl příliš impulzivní a měl větší zájem přebít svět podle svých představ než vyjednávat a udržovat mír.

„My zajatce nemučíme, Warmunde. Málokdy to přináší užitečné výsledky, to přece víš. Kolikrát ti to mám říkat?“

„Jak můžeš vědět, že to nic nepřináší, když jsi to nikdy nezkusil?“

„To stačí.“ Indulfovy ohně zařvaly a mihotaly se mu mezi zuby. „Tohle nebudu poslouchat, chlapče. Rozumíš?“

„Chtěl jsem jen vyjádřit obavy…“

„A ty jsi je vyjádřil.“ Indulf položil Warmundovi ruku na rameno. „Poslouchej. Tvá sestra je pryč. Dovol si truchlit, místo abys pokračoval v těchto neplodných nadějích.“

Warmund neodpověděl. Indulf si povzdechl, lehce mu stiskl rameno a odešel z místnosti. Nedovolil si zabývat se synem, když mířil do kobek, a než tam dorazil, měl na tváři masku lhostejnosti. Ta, do které ženu zavřeli, byla blízko přední části. Našel ji schoulenou v rohu, s rukama obtočenýma kolem sebe a hrůzou v očích. Teprve teď si uvědomil, jaké podivné oblečení má na sobě. Těsné modré kalhoty z hustě tkaného materiálu, pytlovitá tunika s nakresleným obrazem kovově vypadajícího muže.

A znovu mu její krása vyrazila dech. Nikdy předtím se nepovažoval za člověka, kterého by přitahovaly ženy bledé pleti, ale s jejíma velkýma očima a krátkými vlasy, nemluvě o těch křivkách, které zdůrazňovaly její těsné kalhoty, vypadala… étericky. Krásná.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.

Ztěžka polkla. „Anna.“

„Anna.“ I její jméno bylo exotické. Těžko se mu tvořily samohlásky na jazyku. „Byla jsi zmatená, když ses objevila u mého dvora. Zmínila ses, že se ti něco zdálo. Proč sis to myslela?“

Spíš proč jim chtěla namluvit, že tomu věří. Zachoval prázdnou tvář a pozoroval ji. Kroutila rukama a sem tam se zachvěla. Otevřela ústa, zavřela je a pak je zase otevřela.

„Protože draci nejsou skuteční.“

Indulf se na ni zadíval. Otevřel ústa, aby se zasmál, ale vážnost v její tváři ho zastavila. Chvíli nevěděl, jak na to má reagovat. Pak udělal krok blíž a přenesl dopředu své plameny. Mihotaly se mu v ústech a vypouštěly do kobky kouř. Anna sebou trhla a přitiskla se zpátky ke zdi.

„Draci nejsou skuteční, děvče? To jsi celý život žila v krabici od bot, nebo tě takhle cvičí, abys říkala, když tě zajmou? Vím, že jsi ve spolku se zabijáky, kteří zabili mou ženu a dceru. Spolupracuj a možná jednoho dne znovu uvidíš slunce.“

„Zabijáci?“ Její hlas se zvyšoval, až z něj nebylo nic víc než skřípot. „Nejsem ve spolku s žádnými zabijáky. Nevím, o čem to mluvíš. Draci nejsou skuteční a teď jsi tady ty a jsi drak a já jsem v kobce. Ach, Bože! Tohle je skutečný Dungeons and Dragons! Hraju to jenom se spolubydlícími a ti jsou tam jenom kvůli perverznímu elfímu sexu a já musím jít domů. Tohle je moc šílené. Ty jsi mě zdrogoval? To je nějaká hra od těch frajerů, co si pořád stěžují, že vím o Pánovi prstenů víc než oni? To není vtipné!“

Slzy na její tváři zesílily, ale strach se rozplynul v čirý vztek. Vyskočila na nohy a ohnala se mu pěstí do obličeje, až o krok ustoupil. Ne proto, že by se jí bál, ale protože se bál, že si při pokusu o útok ublíží.

„O čem to mluvíš?“ vyhrkl a snažil se potlačit svůj zmatek. „Takhle tě to učili? Hrát takové šílenosti, abys unikla podezření?“

„Moji spolubydlící zavolají policii a ty budeš mít za zadkem zásahovku, jestli mě hned nepustíš domů! A vrať mi ten meč, ten není tvůj!“

Indulf jí ještě chvíli hleděl do rozzuřených očí, než jen vykročil z cely. Volcant za ním zamkl. Anna na něj při odchodu dál křičela. Indulf zavrtěl hlavou a snažil se zpracovat, co mu řekla. Hrála si snad na šílenou? Nebo byla opravdu jen šílená?