TDKP - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Indulf

Poté, co poslal Annu pryč, nařídil Indulf shromáždit generály ve své válečné místnosti a poslal Warmunda pryč. Dojedl a v hlavě se mu honily myšlenky na možnosti, které jeho syn nadhodil. Pokud byla Anna z budoucnosti, přišla sem vůbec záměrně? To by vysvětlovalo její podivnost. Její oblečení, vlasy, způsob mluvy. Co vlastně znamenalo „výstřední“?

Lidé byli proměnliví. Rychle se měnili. Jejich kultura se lišila od jednoho století ke druhému a jejich technologie a magie se vyvíjely tempem, které bylo někdy až děsivé. Jestli existoval nějaký druh, který mohl jednoho dne odhalit tajemství cestování časem, byli to lidé.

Když dojedl, omyl si obličej a vydal se za generály. Ti už tam byli, někteří z nich vypadali probuzeněji než jiní. Podle pachu několika z nich vyrušil jejich intimnosti s družkami nebo milenkami.

Indulf se posadil do čela stolu. „Warmunde, poděl se o své poznatky.“

Warmund vstal, uklonil se a začal mluvit. Byly to samé magické bláboly, věci, které Indulfa příliš nezajímaly. Přesto si při poslechu promnul prsty. Když Warmund oznámil, že Anna přišla z budoucnosti, kolem stolu se objevilo několik nedůvěřivých pohledů.

„Všichni víme, že cestování časem není možné,“ namítl jeden z nich. „Princi Warmunde, jsi si jistý, že je to nejlogičtější výklad magických podpisů, nebo jen zoufale toužíš získat svou sestru zpět?“

Warmund byl na své malé sestře nesmírně závislý. Od chvíle, kdy se narodila, nemohla v jeho očích udělat nic špatného. Často vynechával trénink, aby se s ní mohl procházet po okolí. Polovinu času chůvy nic nedělaly, protože se o Wildref staral její starší bratr. Indulf ucítil známé sevření v hrudi. Warmund musel jít dál, ale jak?

„Budeme se touto možností dál zabývat,“ přerušil Indulf hádku dřív, než se stačila vystupňovat. „Bez ohledu na to pro nás tato magie představuje hrozbu a já chci…“

„Nepřeváděj to na něco, co je třeba zničit.“ Warmundův hlas zněl napjatě. „Otče, tohle je naše šance zjistit jednou provždy, co se stalo s Wildref.“

„Wildref je mrtvá.“

„Ne!“ Warmund udeřil pěstí do stolu. „Není!“

Indulf se na syna lítostivě zadíval.

Warmund se narovnal. Ruce sevřel pevněji, jeho pohled nebyl o nic méně zuřivý. „Wildref není mrtvá. Pokud je, pak si musíš najít novou družku a zplodit nového dědice. Království se kolem tebe rozpadá, otče. Pokud nemohu být tvým dědicem a ty odmítáš hledat svou dceru, pak…“

„To stačí.“ Indulfovy ohně se mihotaly, když se zvedal na nohy. „Jsem tvůj král, Warmunde. Nepřipustím, aby se v této věci objevil nějaký nesouhlas. Mágové zjistí, jak tato kouzla vznikají. Pokud jsou to portály mezi tímto světem a světem v budoucnosti, pak musíme najít způsob, jak je zapečetit. Natrvalo.“

„Otče…“

„Já jsem tvůj král.“

Warmund se na okamžik zachvěl, než mu poklesla ramena. Krátce se uklonil, pak se otočil a vyšel z místnosti. Generálové se na sebe podívali a nesetkali se s Indulfovým pohledem. Jeho plameny vzplály ještě žhavěji, ale on je odmítal nechat uniknout. Jednu pěst sevřel pod stolem, než zavolal na generála mágů.

„Co chceš hlásit?“

Generál vstal a uklonil se. „Vaše Milosti. Moji mágové nic pozoruhodného nenašli.“

Schůze pokračovala v tomto duchu, každý generál neměl co hlásit. Než skončila, byl Indulf napjatý tak, že byl z oceli. Propustil generály a zamířil do svých komnat. Ještě ke všemu se o Anně nedozvěděl nic nového, kromě toho, že nezvládala alkohol. Ten rudý ruměnec v její bledé tváři jí však docela slušel…

Už byl skoro u cíle, když za sebou uslyšel kroky. Otočil se a zjistil, že chodbou pochoduje Warmund s půltuctem svých přátel. Indulf povytáhl obočí nad jejich rozzlobenými výrazy. Měl tušit, že Warmund se na to tak snadno nevykašle. Proč musel být jeho syn tak tvrdohlavý? Tohle nebyla situace, kdy by jeho názor změnilo několik hlasů volajících na Warmundovu podporu.

„Otče.“ Warmundův hlas byl napjatý, ruce měl zaťaté. Z nozder se mu valil kouř. „Přišel jsem tě požádat, abys změnil svůj názor na portály.“

„A promarnil jsi svůj čas.“

Warmundovi se sevřely pěsti. „Opravdu budeš stát opodál a nic nedělat? Promarnit šanci, kterou nám osud dal, abychom našli Wildref a přivedli ji zpět?“

„Wildref je mrtvá.

„Možná ne!“ Warmund zvýšil hlas. „Pokud se nám podaří zkrotit časovou magii, mohli bychom se vrátit. Mohli bychom zabránit jejímu únosu. Mohli bychom varovat svá minulá já před atentáty a zabránit jim. Královna by nemusela být mrtvá.“

To Indulfa zabrnkalo na srdce. Na krátký okamžik se nechal zlákat. Ale ten okamžik pominul. „A co pak? Kdybychom změnili minulost, co by se pak stalo? Mohli bychom nakonec ztratit ještě víc, Warmunde. Kdyby ses náhle objevil v minulosti, jaké jsou záruky, že tě nezabijí? Časová magie je nestálá. Ne nadarmo je zakázaná. Mohl bys zničit celé království, když se budeš snažit zachránit dva lidi.“

Warmund zavřel oči, jako by se ztužoval.

Indulf přejel pohledem jeho shromážděné společníky. Všichni nesli nějakou zbraň. Bylo zřejmé, co to je. Srdce se mu sevřelo a po tváři mu přeběhl hořký úsměv. „Myslel jsem, že jsi chytřejší než tohle, Warmunde. Přišel jsi na mě zaútočit sám? Udělal bys lépe, kdyby sis najal zabijáka, který by mě zabil.“

Warmund otevřel oči. V jeho pohledu se mihl krátký náznak neklidu, ale vystřídalo ho ocelové odhodlání. „Nechci tě zabít, otče. Pokud ustoupíš, pak může dojít k mírovému přechodu. Ale já už nemohu stát stranou, zatímco ty nic neděláš.“

„Ach, můj synu.“ Indulf smutně zavrtěl hlavou. „Mírový přechod? Kdyby bylo možné, abys byl králem, už dávno bych tě korunoval svým dědicem. Ale my draci jsme tvrdohlaví lidé. Nikdo tě nepřijme za svého vládce.“

„Nemusí!“ Warmund zasyčel a jeho hlas byl plný jedu. „Jen se mě musí bát natolik, aby se mi drželi z cesty. Otevřu portály, otče. Získám zpět Wildref, protože ty jsi příliš velký zbabělec. Protože se raději díváš, jak všechno hoří v tvém zármutku, než abys podnikl kroky k tomu, abys to zastavil. Pak, až budu mít sestru po svém boku a tvoje slabost bude odhalena celému království… přijmou ji.“

Ve Warmundových očích byly jasně patrné pochybnosti. Indulf o svém synovi chvíli přemýšlel. Všichni jeho společníci se naježili, byli nastražení a zjevně chtěli zaútočit. Jeho sevření, které je drželo zpátky, bylo přinejlepším nejisté. Ani jeden z nich nebyl drak. To bylo dobře. Chodba byla navíc široká a otevřená, takže umožňovala plnou směnu. To bylo také dobré. Kdyby se proměnil hned teď a zaútočil dřív, než budou mít šanci…

Ale tohle byl jeho syn. Kdyby měl šanci ho přemluvit, využil by ji. Indulf obrátil pohled zpět k Warmundovi a zmírnil výraz. „Vím, že ti chybí, synu. Vím, že to děláš proto, že po ní stále truchlíš. Nebyla to tvoje vina.“

„Ne.“ Warmund se zakuckal a pak mu náhle poklesla ramena. Jeho pohled naplnila zuřivost. „Je to tvoje vina.“

Uplynul jediný úder srdce, kdy Indulfův mozek odmítal přijmout, co se děje. Připadalo mu, jako by se díval z cizího těla, jak jeho syn nabíjí, jak jeho společníci společně křičí. Ve Warmundově ruce se zableskla čepel. Teprve tehdy ho všechno dostihlo. Zvuk i barva se zostřily a z úst mu vyšlehly plameny.

Indulf se vrhl vpřed. Warmund se po něm neohrabaně ohnal a Indulf ho zasáhl do zápěstí, pak se otočil a udeřil ho loktem do krku. Jeden z ostatních ho bodl do žeber a Indulf popadl tu ruku a srazil si ji přes koleno. Ozvalo se odporné křupnutí následované krvelačným výkřikem a nůž spadl na zem, když se mágova ruka ohnula v lokti dozadu.

Pěst mu vjela do ledvin, až se Indulf zapotácel. Neztrácel čas hledáním toho, kdo to byl; napůl se proměnil, kůži mu pokryly stříbřité šupiny a z konečků prstů mu vyrostly dlouhé drápy. Oběma rukama se rozmáchl. Cítil, jak mu čepele kloužou po kůži, zatímco jeho vlastní drápy se zaryly hluboko do jemného masa. Trhl sebou z jedné strany na druhou a vzduch naplnila měděná pachuť krve.

Warmund vztekle zařval a byl opět tam, kde byl, s kůží pokrytou třpytivými černými šupinami. Narazil svým tělem do Indulfova a odstrčil ho od měkkých mágů. Zlověstně ostré drápy mu švihly přes hruď, rozřízly koženou džernu a poslaly šupiny létat vzduchem. V očích mu hořel vztek. Indulf sevřel srdce; tohle už nebyl jeho syn, ale nepřítel. Bez tváře. Bezejmenný. Obnovil útok a vyměňoval si rány sem a tam.

Ostatní se přeskupili a vyrazili na pomoc svému zrádnému princi. Indulf odrážel údery jejich mečů, ale co chvíli našly v jeho zbroji zářez, který vytvořil jejich vůdce. Krev volně tekla, jak křičel bolestí. Z chodby se ozvaly výkřiky a všichni na okamžik ztuhli. Volcant a další strážci jim vyrazili vstříc.

Ti s měkkými těly se otočili proti drakům a Indulf odhodil svého nepřítele ke zdi. V útrobách mu hořel oheň, když otevřel čelisti, aby zničil toho, kdo ho napadl. Jednu ruku pevně přitiskl nepříteli na hrdlo a zabránil mu tak uvolnit vlastní oheň.

A pak se Indulf dopustil chyby. Střetl se s očima svého nepřítele; a v té vteřině neviděl zrádce, který se ho snaží zabít. Byl to jeho syn. Jeho malý chlapec. A on to nemohl udělat. Pustil Warmunda a ustoupil.

„Běž,“ zašeptal.

Warmund zaváhal jen vteřinu, než se rozběhl.

Indulf sledoval, jak jeho syn mizí v chodbě. Za ním se ozývaly výkřiky, a když se konečně otočil, Volcant srazil posledního z potenciálních vrahů. Věnoval svému králi pohled, který se Indulf neobtěžoval rozluštit, a pak nařídil strážím, aby Warmunda pronásledovaly.

Indulf jim chtěl přikázat, aby ho nechali jít, ale věděl, že to nedokáže. Warmund proti němu povstal, pokusil se ho zabít… Jako král to nemohl nechat jen tak.

„Až ho najdete, budu ve svých komnatách,“ zamumlal k Volcantovi a rychle odešel, zatímco jeho ohně slabě plápolaly a v očích ho pálily slzy.