Luca - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Luca

„Růžová nebo modrá?“

„Modrá,“ řekne Quinn bez váhání. „Určitě modrá.“

„To jsem měl vědět,“ řeknu a s úsměvem předám peníze prodavači, který mi podá obláček modré cukrové vaty na špejli.

„Cože?“ usměje se na mě Quinn. „Myslíš, že už mě znáš tak dobře?“

Pokrčím rameny. „Prostě vypadáš jako holka na modré maliny.“

Quinn spustí jeden ze svých krásných smíchů a ukousne si malý obláček točené cukrové hmoty, přičemž ze mě nespouští oči.

Ještě nikdo nedokázal, aby pojídání cukrové vaty vypadalo tak zatraceně sexy.

Jsme na pouti už několik hodin. Naše první rande bylo fantastické, ale tohle druhé ho ještě předčilo. I přes všechen ten ruch, který se kolem nás děje – davy lidí, blikající světla, neustálý hluk z pouťových her – mi to připadalo tak nějak intimní.

Jako by to všechno bylo postavené pro nás.

Odcházíme od stánků s jídlem a nacházíme si místo k sezení na malém travnatém kopečku opodál. Když se usadíme, Quinn mi nabídne cukrovou vatu a já se natáhnu, abych si kousl. V poslední vteřině mi ji však vytrhne a usměje se na mě.

„To si vypiješ,“ zašeptám, obejmu ji kolem ramen a přitáhnu si ji k sobě. Směje se, když ji držím na místě a beru si sousto cukrové vaty, o které mě připravila.

Upřímně řečeno bych ale raději zjistil, jak sladce chutná na mém jazyku.

„Tohle byla vážně zábava,“ řekne Quinn a jemně mě postrčí. „Od dětství jsem na pouti nebyla.“

„Já taky ne,“ řeknu.

„Cesta sem byla taky moc krásná.“ Zasněně si povzdechne. „Ráda bych někdy žila na venkově.“

„Jo. Já taky.“

Vlastně je pro mě snadné představit si, že bychom tu žili spolu. Sakra, dokonce si nás dokážu představit s pár dětmi, skotačícím psem…

Podívám se na Quinn a na všechny její krásné křivky a ucítím, jak mi zatrne v hrudi. Když mě přistihne, jak se na ni dívám, sladce se usměje a pocit v mé hrudi se ještě prohloubí.

„Tak co ještě chystáš na tenhle víkend?“ zeptá se.

„No, kromě toho, že budu trávit čas s bráchou, když je ve městě… jenom se učím,“ řeknu. „A pak další učení. Musím projít asi půlku učebnice.“

„Chudáčku.“

„Nechceš přijít a pomoct mi s učením?“

Křiví na mě obočí. „Mám pocit, že bych tě jen rozptylovala.“

„To říkáš, jako by to bylo něco špatného.“

Zasměje se. „Promiň. Ale já nebudu zodpovědná za to, že jsi neudělal pololetní zkoušku.“

„To je fér,“ řeknu.

Pramínek větru jí odhrne zpoza ucha pramen vlasů. Natáhnu ruku a zastrčím ho zpátky na místo, konečky prstů se dotknu mušle jejího ucha.

A pohled, který mi po tom věnuje… tomu nedokážu odolat.

Sjedu jí rukou kolem krku a přitáhnu si ji k sobě. Když se naše rty setkají, Quinn do našeho polibku vydá ten nejslabší sten.

Kurva, ten zvuk miluju.

Přitáhnu si její baculatý spodní ret mezi své rty a saju ho a přemýšlím o tom, jak bych chtěl totéž udělat s jinými částmi jejího těla. Vydá další tiché zasténání a můj penis se napne proti poklopci. Když sklouznu rty nahoru, naše rozdělená ústa se k sobě přitisknou, vlhkost a teplo nás oba neomylně přenesou do rajského prostředí.

Polibek upevňuje pocit, který mám ode dne, kdy jsem ji potkal: Potřebuji tuhle ženu ve svém životě navždy.

Jestli ji však budu líbat ještě dlouho, moje erekce mi prorazí kalhoty. Jemně se odtáhnu, spustím ruku z jejího krku a položím ji na trávu.

„Hm,“ řekne Quinn a vypadá omámeně. „Taky skvěle líbáš.“

„Zní to, jako bys měla kontrolní seznam.“

Usměje se. „Jen takový postřeh.“

„Jo? Co jsi ještě vypozorovala?“

„No… že jsi strašně milý. A chytrý. A… však víš. Prostě spoustu dobrých věcí.“

„Je ‚dobrý materiál pro manžela‘ jednou z těch věcí?“ Zeptám se.

Jakmile ta slova vypustím z úst, Quinnin výraz se změní, koutky úst jí poklesnou a obočí se svraští.

Sakra. Asi je toho na mě moc brzy.

„Hej,“ řeknu a usměju se. „Jen jsem si dělal legraci.“

Přikývne. „Ne, já vím. Já jen… jsi si jistý, že se mnou chceš chodit, Luco?“

Teď je řada na mně, abych byl vážný. „Ano. Rozhodně.“

Trápí si spodní ret mezi zuby. „Promiň. Ale musím se zeptat. Kolik je ti let?“

„Dvacet pět.“

Něco se jí ve tváři pohne. Kurva.

„Hej,“ řeknu. „Mluv se mnou, Quinn.“

Na vteřinu zavře oči. Vydechne. Nakonec se na mě znovu podívá.

„Jsem o deset let starší než ty, Luco.“

„No a?“ Řeknu.

„Opravdu tě to nerozhází?“

Pokrčím rameny. „Jo. Je tak těžké tomu uvěřit?“

Několik vteřin mě zkoumá. „Už jsi někdy chodil s někým starším než ty?“

„Ne,“ řeknu. „Ale proč na tom záleží? Koho zajímá, že jsi starší než já? Mám tě rád, protože se mi líbíš, Quinn.“

„To je milé, ale…“ Pramen vlasů jí znovu vyklouzne zpoza ucha a ona ho zastrčí zpátky na místo. „Byla jsem ve tvém věku. Vím, jaké to je věřit, že víš, co chceš. Ale když se ohlédnu zpátky, je toho tolik, v čem jsem se ve dvaceti mýlila. Je tolik věcí, na které jsem změnila názor.“

„Já na tebe názor nezměním,“ řeknu. „Zlato, máš pravdu ve spoustě věcí, ale v tomhle se mýlíš.“

Vypadá dojatě tím, co jsem právě řekl. Ale je zřejmé, že má stále pochybnosti. Zřejmě ji nepřesvědčí žádné vyprávění o tom, co cítím.

Ale možná že činy budou mluvit hlasitěji než slova.

„Máš zítra večer čas?“ Zeptám se.

Zamračí se. „Luco, já…“

„Chci, aby ses seznámila s mou rodinou. S rodiči, bratrem, jeho ženou a jejich dítětem. Celou jednotku.“

„Byli jsme na dvou schůzkách a ty mi chceš představit svou rodinu?“

„Je to rychlé. Já vím. Ale chci ti ukázat, jak vážně to s tebou myslím, Quinn. Kromě toho je můj bratr ve městě už jen na pár dní.“

Několik vteřin si to promýšlí.

„Jsi si jistý?“

„Jsem si jistý. Jsem si tak zatraceně jistý, že to ani není vtipné.“

Usměje se. „Dobře. Tak tedy ano. Pojďme do toho.“

 

NEČEKAL JSEM, že Quinn představím své rodině tak brzy. Ale ať už je to rychle, nebo ne, je to zatraceně správný pocit. Když ji představím své rodině – mámě a tátovi, bratrovi, švagrové a synovci –, cítí se naše skupina jako celek novým způsobem.

„Jsem tak ráda, že jsme tě mohli poznat, když jsme ve městě, Quinn,“ řekne moje švagrová Madison. „Když se Luca první den, kdy jsme sem přijeli, zmínil, že někoho potkal, okamžitě jsem umírala zvědavostí.“

„Mimochodem, jak jste se vy dva seznámili?“ zeptá se máma, když přijde do obýváku a postaví na stolek pití. „Myslím, že jsi nám to neřekl, že ne, Luco?“

„Jasně,“ řeknu a podívám se na Quinn, která sedí vedle mě na gauči. „Takže… minulý týden jsem dělal modela…“

„Počkej. Cože? Modeling?“ řekne můj bratr Titus. „Odkdy jsi model?“

„Byla to jednorázová záležitost,“ řeknu.

„Co jsi dělal modela, strejdo Luco?“ zeptá se Mason a zatahá mě za nohu.

„Pyžamové kalhoty.“

Mason se na mě podívá jako na blázna. „Pyžamové kalhoty?“

„Mimo jiné,“ řeknu.

„To je divné, strýčku Luco,“ řekne Mason.

Všichni se smějí – včetně mě.

„Já vím, kámo,“ řeknu. Znovu se na všechny podívám. „Každopádně. Quinn je umělecký ředitel společnosti. Tak jsme se seznámili.“

„Ehm, jo, pořád mám pocit, že mi něco chybí,“ řekne Titus. „Jak jsi sakra skončil před foťákem, brácho?“

Tentokrát se ozve Quinn. „Chtěli jsme se v téhle poslední kampani vydat jiným směrem než obvykle,“ vysvětluje. „A žádný z našich obvyklých modelů neměl ten správný vzhled. Nechali jsme náborářku zajít na univerzitní kampus, aby si vyhlédla potenciální kluky, a našla Lucu. Po focení mě pozval na rande.“

„Ah,“ řekne Madison s úsměvem. „To se mi líbí.“ Podívá se na mámu. „Není to milé, Sylvie?“

„Moc,“ řekne máma a usměje se přes obývák na mě a Quinn. Podívá se na tátu. „Rozhodně je to mnohem lepší příběh, než jak jsme se my dva seznámili.“

Táta se zasměje. „Každý příběh je lepší než tenhle.“

„Dobře, teď ho musíš vyprávět ty,“ řekne Quinn a s úsměvem se nakloní dopředu na pohovku.

„Michaele?“ řekne máma a zvedne na tátu obočí.

Táta si odkašle. „Pracoval jsem v recyklačním centru. Sylvie se tam snažila zbavit staré matrace. Chvíli jsme se kvůli tomu dohadovali, pak jsem ji pozval na rande.“

Quinn se zasměje. „A vy dva jste manželé jak dlouho?“

„Třicet pět let,“ řekne táta.

„Třicet pět báječných let,“ opraví ho máma.

„Správně,“ řekne táta a se smíchem k ní natáhne ruku a stiskne jí ji. „Promiň, zlatíčko. Přesně tak jsem to myslel.“