Luca - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Luca

„Jsi připraven se namazat?“

Nemůžu uvěřit, že se chystám odpovědět právě na tuto otázku. Co jiného jsem ale čekal?

Podívám se na ženu stojící přede mnou a pokrčím rameny. „Připravený, jak jen můžu.“

Žena, která mi právě položila otázku, se zasměje, odcvakne víčko na lahvičce a vymačká si do dlaně trochu oleje.

„Ruce ven, prosím,“ řekne. Zastrčí lahvičku do polo přilby uvázané kolem pasu, tře si dlaně o sebe, aby se olej rozprostřel, a vystřelí ke mně rychlý úsměv. „Mimochodem, já jsem Taylor.“

„Luca.“

Přikývne a začne mi olej roztírat po holé hrudi. Momentálně jsem bez trička a bosý, na sobě mám jen tmavě šedé pyžamové kalhoty, které jsem dostal před půl hodinou.

„Takže tohle je tvoje první focení, co?“ zeptá se.

„Je to tak zřejmé?“

Ušklíbne se. „Ne. Někdo ze štábu mě jen upozornil, že tohle obvykle neděláš, to je všechno. Mohl by ses teď kvůli mně podívat nahoru, prosím?“

Nakloním bradu nahoru a Taylor mi hladí rukama na krku. Není to vůbec smyslné, jen nezvyklé, když mě cizí člověk potírá olejem. Ale myslím, že modelky, které se tím živí, si na to rychle zvyknou.

Nikdy by mě nenapadlo, že to někdy budu dělat. Nikdy jsem netoužil být modelem, natož pak modelem podělaného spodního prádla. Soustředil jsem se výhradně na získání titulu MBA.

Ale minulý týden, když jsem šel mezi hodinami přes kampus, mě zastavila nějaká žena a zeptala se mě, jestli bych neměl zájem o účast v marketingové kampani.

„Je to pro značku luxusního pánského loungewearu,“ řekla mi. „Budeme potřebovat jen jedno odpoledne a dostanete za to dobrou odměnu.“

„Víš, že s modelingem nemám žádné zkušenosti, že?“ Řekl jsem.

„To nevadí. Máš vzhled, který chceme,“ odpověděla. „Kromě toho podle toho, jak se nosíš, poznám, že ti to půjde. Takže? Co říkáš?“

Nebýt toho, že jsem byl chudý student a opravdu jsem potřeboval peníze, odmítl bych ji.

Ale já jsem byl chudý student. Tak jsem souhlasil. Řekl jsem jí své údaje a snažil se neudusit slinami, když mi řekla, kolik mi zaplatí.

Teď jsem tady, mažu se na focení a mám na sobě pyžamové kalhoty, které jsou pravděpodobně dražší než moje učebnice na tento semestr.

Taylor znovu zatřese lahví nad dlaní a povzdechne si. „Do prdele. Mělo mě napadnout, že mi dojde. Je toho na tebe hodně.“ Její oči těkají po místnosti a někoho hledají. „Ahoj, Lexi? Můžeš mi přinést další láhev?“

Rychle se k ní blíží pár kroků. Prázdná láhev je odnesena a podána nová.

„Díky,“ řekne Taylor. Vymáčkne si další na ruce a domaže mi ruce. „Dobře. Jsi připravený. Snaž se, aby se toho moc neušpinilo na prostěradle.“

„Chápu,“ řeknu. Podívám se dolů. Ježíši. Prakticky se odrážím. „Nějaké další tipy?“

„Tak se na to podíváme. Víš, která strana je tvoje dobrá strana?“

„Uh…“

Zasměje se. „Otoč hlavu na stranu. Dobře. Teď na druhou stranu.“

Udělám, co chce, a čekám na její verdikt.

Místo toho jen zamumlá: „Do prdele.“

Otočím se k ní. „Cože?“

„Obě tvoje strany jsou stejně dobré.“

„To je užitečné vědět, myslím.“

„Určitě se nechceš věnovat kariéře modela? Vydělal bys spoustu peněz, kámo.“

Zasměju se. „Ne, to je v pohodě.“

Vzápětí se mi fotograf představuje, mluví o vizi focení a ptá se mě, jestli mám nějaké otázky.

„Ne,“ říkám. „Jsem v pohodě.“

„Skvělé,“ řekne. Odvrátí se, aby promítl svůj hlas přes celou místnost. „Dobře! Začneme střílet, lidi!“

Je trapné ležet na posteli v sugestivních pozicích před partou cizích lidí? Je to divné, když na mně visí dva tucty očí, zatímco jsem polonahá?

Jasně, že je to zasraně divný.

Ale já jsem se k tomu přihlásil.

Takže se chovám, jako bych to dělal každý den.

„Pěkné,“ řekne fotograf a závěrka rychle vystřelí, když si lehnu na polštáře s rukama sepnutýma za hlavou. „To se mi líbí. Ten úhel je perfektní, Luco. Teď se pro mě podívej do dálky.“

Odtáhnu oči od objektivu a hledám něco jiného, na co bych se mohl zaměřit. O možnosti není nouze. Scénu obklopuje nespočet vybavení.

Mou pozornost však upoutá něco mnohem zajímavějšího: nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.

Stojí u jednoho z monitorů, mírně se naklání a mračí se na obrazovku, na kterou upírá své krásné tmavé oči. Jestli je tak nápadná, když je vážná, nedokážu si ani představit, jak krásná musí být, když je uvolněná.

A ty její křivky? Ježíši. Takové opulentní křivky by měly být zakázané. Dokonce ani neukazuje, co má – je oblečená profesionálně, má na sobě tmavé kalhoty a jednoduchý černý top, vlasy pečlivě vyčesané nahoru – ale podle toho, jak reaguje moje tělo, je to, jako by měla na sobě skrovné spodní prádlo.

Závěrka fotoaparátu nepřestává cvakat, stejně jako buší moje srdce.

„Perfektní!“ řekne fotograf. „Jo, podrž ten pohled, Luco. To je ten správný záběr.“

Do prdele. Jestli se na tu bohyni budu dívat ještě dlouho, prorazím tyhle luxusní pyžamové kalhoty.

Fotograf konečně skloní fotoaparát z obličeje. „Skvělá práce, chlape. Přejděme k dalšímu snímku.“

Kolem mě nastane shon, jak se lidé vrhají na výměnu kulis. Uhýbám z cesty, když rozebírají falešnou ložnici. Pak mě Taylor odvádí pryč a táhne mě ke stojanu s oblečením, ze kterého sundává ramínko.

Věšák, na kterém je jen pár boxerek.

„Další oblečení,“ říká a strká mi je do rukou. Gestem ukáže na dočasnou zástěnu na ochranu soukromí, která je postavená pár metrů od nás. „Převlékni se támhle.“

Zamířím zpátky za zástěnu, strhnu ze sebe pyžamové kalhoty a pak si sundám boxerky z domova, které mám pod nimi. Když si natáhnu nové boxerky, podívám se na sebe a zavrtím hlavou.

Kvůli tomuhle ses upsal, pamatuješ, frajere?

Vyjdu zpoza zástěny a Taylor na mě mávne. Vypadá naprosto nevzrušeně z toho, že jsem teď skoro v ničem. Ale asi je zvyklá na to, že skoro nahé chlapy vídá pořád.

„Jen ti namažu nohy a upravím pár míst,“ řekne a hned se dá do práce. Pracuje rychle, pak si utře ruce a vezme malou stoličku, na kterou si vyleze, aby mi dosáhla na vlasy. Zatímco si s nimi pohrává, můj pohled se přesouvá po scéně, aby znovu našel svou krásku.

Vím, že je to riskantní. Při pohledu na ni by se mi znovu mohl vzrušit penis a v těchhle boxerkách se erekce nemá kam schovat. Ale nemůžu, se kurva nedívat. Potřebuju ji vidět. Jsem po ní hladový jako hladový muž.

Když ji konečně spatřím, zaplaví mě teplo.

„Kdo je ta žena?“ Ptám se Taylora.

Taylor odpoví, aniž by odtrhla oči od mých vlasů. „Která?“

„Ta, co je celá v černém.“

„Aha,“ řekne. „To je Quinn. Náš umělecký ředitel.“

„Ona je svobodná?“

Taylor se zasměje. „Proč? Máš zájem?“

„Dá se to tak říct.“

„Nejsem si s ní blízká. Ale jsem si docela jistá, že je. Nikdy jsem ji neslyšela mluvit o příteli nebo manželovi nebo tak něco.“

Fotografův hlas znovu zaburácí. „Tak jo! Jdeme na to!“

Taylor mi rychle upraví dalších pár kousků vlasů, pak sleze ze stoličky, zhodnotí svou práci a přikývne.

„Hodně štěstí,“ řekne.

Vracím se zpátky na scénu, která se úplně proměnila. Místo makety ložnice je tu teď celá scéna s dešťovkou a černými igelitovými plachtami pokrývajícími podlahu.

Je mi řečeno, kam si mám stoupnout. Řeknou mi, že nejdřív uděláme pár záběrů bez deště, než zapnou ten stroj. Přikývnu a fotograf zvedne fotoaparát k obličeji a začneme znovu fotit.

Jakmile začne spouštět závěrku, opět se na mě zaměří nespočet očí. A já opět hledám Quinn v davu. Zase stojí u monitoru, mluví s jinou ženou, kývá hlavou a vypadá tak zatraceně krásně, že musím bojovat s nutkáním odejít z placu a jít k ní.

Vždycky jsem věděl, že je tu pro mě jen jedna žena. Nevím proč. Prostě to tak je.

A právě teď, když se dívám na Quinn, vím jistě ještě něco.

Ona je ta pravá.