TDKP - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Anna

Cela byla malá, ale pořád dost velká na to, aby mohla přecházet z jedné strany na druhou. Prohrábla si vlasy a snažila se rozhodnout, co přesně si o celé téhle šlamastice myslí. Na jednu stranu to nemohlo být skutečné. Draci, králové, okamžitá teleportace z obchodu s komiksy na hrad? Bylo to příliš absurdní, než aby tomu člověk věřil. A přesto… jí to připadalo skutečné. Dost skutečné na to, aby začala hyperventilovat, kdykoli si vzpomněla na Indulfův pronikavý pohled, na žár za těma očima…

Srdce se jí rozbušilo o další stupeň a ona se snažila uklidnit. Nebyl důvod se bát, protože tohle v žádném případě nebylo skutečné…

Když se posadila a znovu si vzpomněla na Indulfa, tváře jí zaplavila horkost. Nebyl to strach, čeho by se měla obávat. Bylo… nemožné, aby se takhle cítila. Proč by ji po tolika letech někdo takhle ovlivňoval? V minulosti ji samozřejmě lidé sexuálně přitahovali. Nikdy to však nebylo tak silně zasahující. Možná to byl adrenalin z té situace?

Hlava jí trhla při zvuku kroků, které se k ní blížily. Vyskočila na nohy, srdce až v krku, když se před ní objevilo několik mužů. Všechny poznala jako strážce. Ten, který stál v čele, myslela, že se jmenuje Volcant, odemkl celu a přitom se na ni zadíval. Anna slyšitelně polkla a ustoupila od něj, když otevřel celu dokořán.

„Král ti nařídil, aby ses k němu připojila a najedla se.“

„Jídlo?“ Chtěl ji sníst?

Volcant na ni zúžil oči. Z nozder se mu vyvalil kouř a z hrdla se mu ozvalo tiché zavrčení. „Ano. A jestli jakkoli ublížíš mému králi, neváhám tě zničit, rozumíš?“

Anna cítila, jak jí z tváře vyprchává krev. Ustoupila od něj o krok a objala se rukama kolem pasu, i když na něj přesto zírala. Všechny ty výhrůžky násilím! Chápala, že se musí mít na pozoru, ale neměli by už pochopit, že ona není hrozba?

„Podívejte, chápu, že máte práci, ale já nejsem nájemný zabiják! Jsem jenom komiksový šprt.“

Volcantův naštvaný výraz se nezměnil. „A jakému odvětví magie se šprti věnují? Nikdy jsem o komiksu ani o šprtovi neslyšel. Vy lidé jste proměnlivá skupina, pořád se měníte a měníte. Nevěřím tomu, čemu nerozumím, a ty? Vpadneš sem a záměrně nás mateš svou magií a šprtama a…“

„To není to, co je šprt. Šprti jsou lidé, kteří jsou až příliš zažraní do fantasy a sci-fi a imaginárních světů.“

Volcant si při tom odfrknul, vypustil přitom obláček kouře, a chytil ji za paži. Ucukla, když se jeho ruka sevřela kolem její horní části paže, ale jeho stisk nebyl bolestivý, když ji táhl z cely. Odvedl ji do další místnosti, kde na ni čekala vana s horkou vodou a čisté šaty. Anna si látku osahala a překvapilo ji, že není měkčí, pak si povzdechla. No, když jí nabízel šaty, asi by si je měla vzít na sebe. Ráno se však právě sprchovala, takže se neobtěžovala s koupelí. Místo toho si šaty přetáhla přes oblečení, které už měla na sobě – nemělo smysl riskovat –, a přepásala je.

Pak ji odvedli do další místnosti. Ta byla větší než první a na podlaze byly poházené kožešiny. V krbu praskal oheň. Uprostřed místnosti stál nízký stolek a kolem něj byly různé polštáře. Indulf si lehl mezi polštáře vedle lahodně vypadající pomazánky. Anna z něj však nemohla spustit oči.

Indulf gestem ukázal na druhou stranu stolu. „Prosím. Uvolni se. Volcante, jsi propuštěn.“

Volcant ji pustil, varovně se na ni podíval a vykročil zpátky na chodbu. Anna tam stála a váhavě kroutila rukama, než se přiblížila ke stolu a poklekla vedle něj. Zdálo se, že vzduch je nabitý elektrickými proudy, a nebyla si jistá, jestli je to kvůli ní, nebo kvůli němu. Když se setkala s jeho pohledem, vyrazil jí dech a pod kůží se jí zablesklo horko. Jako by hořela. Bylo to proto, že byl drak?

„Tady.“ Nalil jí sklenku vína a nabídl jí ji.

Anna ji váhavě vzala a přiložila si ji k nosu. Jejím prvním instinktem bylo prostě se napít a doufat, že to uklidní její nervy, ale kolik příběhů ji varovalo, aby nedůvěřovala cizím mužům? Otočila sklenici v rukou. Do toho vína mohl dát cokoli. Nalil si sklenku a usrkl z ní, ale ona se stále nenapila. Mohlo to být v té sklenici, nebo to možná bylo něco, co by působilo jen na lidi…

V žaludku jí zakručelo a postavila víno na stůl. Indulf nakrájel kus šťavnatého masa a položil jí ho na talíř.

„Chceš něco do žaludku, než se napiješ. Chápu to. Je to velmi moudré.“

Polkla a natáhla se pro housku. Indulf se po ní natáhl současně a jejich prsty se otřely. Nadskočila, jako by ji to šokovalo. Drak se na ni nechápavě podíval a gestem jí naznačil, aby si housku vzala.

Místo toho vyprázdnila sklenici vína. To, že jestli tam jsou drogy, ji teď zajímalo nejméně…

„Můžeš se uvolnit,“ řekl jí Indulf. „Nic se ti nestane, přísahal jsem ti to.“

„Ale já se nebojím, že mi někdo ublíží,“ vyhrkla. To bylo dobré víno. „Ale vidíš, máš o mně špatnou představu. Nejsem zabiják. Nesnesu ani pastičky na myši, které zabíjejí myši. Pracuju v obchodě s komiksy. Prodáváme komiksy. Jsou to jen knihy… s obrázky lidí, kteří něco dělají, a tak. Tam, odkud pocházím, kouzla nejsou skutečná.“

Indulf jí nalil další víno a položil jí na talíř housku. „Prosím. Jez.“

Anna se s vděčností pustila do housky. Byla měkká a vlhká a chutnala sladce. Zabručela, když ji žvýkala, a pak se napila dalšího vína.

„Tak odkud jsi?“

„Původně z Toronta. Teď žiju v Ottawě.“ Do tváří jí začalo stoupat horko, když si ukrojil malý proužek masa. Když viděla, jak se mu při žvýkání pohybují čelisti, projelo jí tělem další horko. Najednou jí byl límec strašně těsný. Měla se svléknout, než si oblékla šaty. Tohle bylo příliš. „Kde to jsem?“

„Jsi v království Byrelmore. Musím přiznat, že jsi hádanka. Člověk, který v sobě nemá ani stopu magie, a přesto v mém trůnním sále došlo k mohutnému přílivu magie, když ses objevila. Jak ses sem dostala?“

Strčila si do úst plátek masa. „Nemám tušení. Byla jsem zrovna v obchodě, obdivovala jsem nový meč, který přišel, a najednou puf! Stála jsem ve tvém trůnním sále a ty jsi tam byl. A ty jsi drak… v mém světě draci nejsou skuteční. No, asi se objevují v různých kulturách a tak, ale nejsou skuteční… nejsem přesvědčená, že tohle všechno,“ gestikulovala po místnosti, „není nějaký sen. Ale je to docela úžasné. Možná bych měla do své kampaně D&D zařadit perverzní scénu s dračím sexem.“

Indulf si povzdechl a přiložil víno ke rtům. Anna si olízla své vlastní a sledovala, jak se mu pohupuje hrdlo.

„To je další věc, kterou nevím, jak mám brát,“ zamumlal, když odložil sklenku. Ukrojil si další sousto masa a zúžil na ni oči. „Co to máš za posedlost ‚zvrhlým‘ sexem? Nejsem blázen, vím, že ženy mají stejné touhy jako muži, ale proč to takhle vysílat? Proč z toho děláš tak důležitou součást té… identity, kterou sis vytvořila?“

Anna si chvíli nebyla jistá, co říká. Zírala na něj a v hlavě se jí honila jeho slova, dokud jí nedošlo, co tím myslel. Pořád si myslel, že je vražedkyně nebo tak něco, a snaží se ho rozptýlit těmi zvrhlými sexuálními záležitostmi.

Tváře jí zrudly, když se chtěla napít víc, ale mlha v mozku jí napověděla, že už má dost. „Hele, takhle to vůbec není. Já vlastně nejsem na ty perverzní věci. Vlastně,“ těžce si povzdechla, „ani nevím, co to ty perverzní věci jsou. Moje spolubydlící, Misty, si vždycky stěžuje, že věci, které mám pro kampaně D&D, jsou příliš krotké, ale neřekne mi, jak to okořenit. Říká, že je to divné. Možná je to tím… že jsem prostě divná.“

Bylo to strašně žhavé. Dívala se na Indulfa, když se jeho pohled zabodl do jejího. Žhavý, a to více než jedním způsobem. Pohrávala si s výstřihem šatů a leštila si drdol. „Je tu moc horko.“

Rozepnula si šaty a Indulfovo obočí vystřelilo vzhůru. Ztuhl, pak se mu na tváři rozlil úsměv. „Aha, chápu. Takže to je to, co to je. Nedokážeš mě rozptýlit svými nesmysly, takže si myslíš, že mě pokusem o svádění zastavíš před tím, abych se dozvěděl tvá tajemství?“

Jedna její část věděla, že by měla být kvůli tomu obvinění naštvaná, ale jediné, na co dokázala myslet, bylo, jak zatraceně roztomile vypadá s tím ohnivým pohledem a zářivě bílým úsměvem. Přetáhla si šaty přes hlavu, vítězoslavně vykřikla a skoro přelezla stůl, odstrčila jídlo stranou, aby se mohla svalit vedle něj.

„Bála jsem se,“ zamručela na něj, „ale teď už ne.“

„Čeho se bojíš?“

„No, jsem holka na cizím místě a viděla jsem jenom muže. Ale ty jsi sexy. Jakože tak sexy. Nejlepší sen všech dob…“

Začala se naklánět dopředu, když se dveře rozletěly. Dovnitř vpadl muž, kterého předtím neviděla. Měl tmavou pleť jako Indulf, bledší než Volcant, ale pořád sametovou. „Otče, já… nevěděl jsem, že máš společnost.“

Anně se otevřela ústa. Otec? Podívala se mezi příchozího a Indulfa. Král vypadal sotva na třicet a nováčkovi bylo nejspíš něco přes dvacet. Věděla, že špatně odhaduje věk, ale jestli to byl jeho syn…

„To nevadí, Warmunde. Ta holka se jenom chovala neobratně při svých pokusech o svádění a mě už to přestávalo bavit.“

Tvář jí jasně zrudla, posadila se a čelist se jí stáhla.

Warmund se na ni tázavě podíval a pak pokrčil rameny. „Mágové prošli podpis, který zůstal v trůnním sále. Domnívám se, že tento člověk přišel z budoucnosti. Z budoucnosti, otče. Možná se nám přece jen podaří Wildref najít.“

V jeho očích se objevilo jasné světlo naděje, ale Indulf se napjal. Postavil se na nohy. „Volcante! Odveď toho člověka zpátky do cely.“

Anna popadla další housku, ani zdaleka se nenasytila, ale nebránila se, když k ní přišel strážný, chytil ji za ruku a odtáhl pryč. Budoucnost? Jak by mohla být z budoucnosti… Draci v minulosti neexistovali! Nebo snad ano?