Jack - 1. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Claire

„Už jsi viděla nějakýho krasavce, Claire?“ Maya nakrčí krk, aby se podívala do davu.

Protočím oči. „Pamatuješ, že jsme tu kvůli práci, ne?“

„To neznamená, že se nemůžeme taky bavit,“ řekne.

Maya na mě svraští obočí a já si nemůžu pomoct, ale zasměju se. Ale když znovu prozkoumám naše okolí, povzdechnu si. Stojíme prakticky na stejném místě jako před deseti minutami.

Řady se sice hýbou, ale hlemýždím tempem.

Pomalým hlemýždím tempem.

Maya a já jsme ve městě na každoroční konferenci pedagogů – Maya učí třetí třídu a já druhou. Je tu plno učitelů, administrátorů a dalších lidí, kteří pracují ve školách, a všichni se současně snaží odbavit.

Možná bych měla udělat to, co dělá Maya, a hledat v davu dobře vypadající muže. Alespoň by to bylo zábavnější než tu jen tak stát a čekat, až se naše fronta posune dál.

Ne že bych něco dělala, kdybych si nějakého fešáka všimla. Přijela jsem na tuhle konferenci, abych se učila, ne abych se sbalila nějakýho učitele z jiného státu.

„Ooh,“ vydechne Maya a šťouchne do mě loktem. „Podívej. Támhle.“

Zvednu se na špičky, abych viděla přes dav, a sleduju Mayin pohled. V hale kongresového centra je tolik lidí, že se nedá poznat, na koho upírá zrak.

A pak mi padne do oka.

Ten muž je vysoký – vyšší než většina lidí tady – a i z téhle dálky poznám, jak svalnatý je pod košilí na knoflíky. Jeho tělo křičí učitel tělocviku, ale jeho oblečení a pečlivě učesané vlasy, které mají jen náznak šedin, působí důležitým dojmem.

Ať už je to kdokoli, je zatraceně sexy. To je jisté.

„Vysoký kluk v modré košili?“ zeptám se Mayi.

„Cože?“ řekne. „Ne. Ten chlap v černém svetru.“

Pátrám v davu a zjišťuji, koho má na mysli. „Aha, mám to. Jo, je hezkej.“

„Počkej, na koho ses dívala?“

„Na nikoho,“ řeknu rychle.

„Claire. No tak. Nikdy si nevšímáš hezkých kluků.“

„Jen…“ Povzdechnu si a ohlédnu se po místnosti. „Jeho. Ten vysoký kluk. Modrá košile, jak jsem říkala.“

Vybere ho očima z davu. „Pěkný.“

Vtom se rozhlédne po davu – a jeho oči spočinou na nás dvou. Nebo možná jen na mě. Z druhého konce místnosti je to trochu těžké poznat, ale rozhodně na sobě cítím jeho pohled.

Rychle odtáhnu oči.

„Přestaň na něho zírat,“ syknu na Mayu. Ach, Bože. Připadám si teď jako čtrnáctiletá holka. „Viděl nás.“

„No a?“ Usměje se a zamává.

„Panebože. Mayo. Přestaň.“

„Uklidni se, Claire. Aspoň jednou v životě se trochu pobav.“

Posmívám se. „Já se bavím. Mám spoustu zábavy.“

Konečně se řada, ve které stojíme, posune dopředu a my vykročíme s ní. O dalších deset minut později jsme se s Mayou konečně zaregistrovaly, dostaly jsme šňůrky a jmenovky a každá máme na zápěstí zavěšenou tašku s různými konferenčními materiály uvnitř. Když se proplétáme davem, vytáhnu lesklý program a prohlížím si program na zbytek dne.

Na tuto konferenci se těším celý rok a je mi jasné, že mě nezklame.

Ještě pořád listuju programem, když s Mayou míříme do hlavního sálu a hledáme místa na hlavní projev. Poté, co se usadíme, prolistuju posledních pár stránek, které jsou plné fotografií zvláštních hostů a účastníků konference.

A v tu chvíli si ho znovu všimnu.

Tedy na stránce přede mnou.

Muž, kterého jsem předtím viděla v davu, je jedním ze zvláštních hostů konference – jmenuje se Jack Goddard. Jack je podle všeho správcem školního obvodu v Portlandu ve státě Oregon.

Hádám, že ten pocit důležitosti teď dává smysl.

Když studuji jeho fotku, zrychluje se mi tep. Má ten nejúžasnější úsměv. Nejsilnější čelist. Nejvíc sexy oči. Ve stručném životopisu pod jeho jménem se nepíše nic o manželce ani o rodině. Ale to neznamená, že žádnou nemá.

Není přece možné, aby tak atraktivní chlap jako on nebyl zadaný, ne?

„Jé,“ řekne Maya a nakloní se, aby se podívala na program v mém klíně. „Tady je ten tvůj krasavec.“

„Prosím, neříkej mu tak, Mayo,“ zamumlám.

„Fajn. Tady je ten fešák, kterého sis předtím úplně prohlížela. Taky známý jako tvůj krasavec.“

Podívám se na ni.

Maya se zasměje. „Víš, že tě jen škádlím, že jo, zlato?“

„Jo, já vím,“ řeknu s mírnějším povzdechem. V hloubi duše vím, že Mayino povzbuzení je nejspíš dobrá věc. Jsem si vědoma toho, že nejsem zrovna nejvíc společenská, zábavná a riskující osoba na světě. Ale vždycky pro mě bylo těžké se odvázat.

Taková už prostě jsem.

O několik minut později začíná hlavní projev, který je srdečný a inspirativní. Poté se s Mayou vydáváme na první sezení. Následujících několik hodin je plných sezení, která se střídají jedno za druhým; každé z nich je jako malý klenot.

Kromě všech získaných znalostí je však další úžasnou věcí na konferenci to, že se můžeme setkat s mnoha dalšími učiteli. Díky Mayině upovídanosti se ocitáme na večeři s malou skupinkou dalších učitelů, se kterými jsme se během prvního dne spřátelili. Brzy sedíme v přeplněné restauraci, smějeme se a vyměňujeme si historky a objednáváme předkrmy pro celý stůl.

Je to zábava. Vlastně je to velká zábava. Ale než nám číšník hodí účet na stůl, jsem připravená vrátit se do hotelu a usnout, a když ostatní mluví o tom, že půjdou do baru, snažím se z toho vymluvit.

„Ty jdeš spát?“ ptám se. Maya se mi vysmívá. „Kolik ti je, devadesát, Claire? No tak. Pojď s námi. Aspoň na jednu skleničku.“

„Jo, pojď s námi, Claire!“ naléhá jeden z ostatních učitelů.

Všichni se na mě prosebně podívají.

Opravdu chci, aby si mě tihle milí lidé pamatovali jako tu nudnou?

„Dobře, fajn,“ řeknu. „Jeden drink. A dost.“