TDWB - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Volcant

Zmatené množství pohledů a zvuků, které vždy doprovázely cestu portálem, se rozplynulo, jakmile se Volcantovy nohy dotkly kamenné podlahy. Neustálý šum budoucího světa se rozplynul ve vzdálenou vzpomínku, když se mu naskytl vítaný chladný a suchý pohled na cestovní místnost, jak se jí přezdívalo. Do chřípí mu pronikla známá vůně Byrelmoru, která vymazala zcela zdrcující pachy budoucího světa.

Vilma, palácová mágyně, která se ukázala být nejzkušenější v otevírání portálů pro cestování časem, mu kývla na pozdrav. Na bledé kůži se jí orosil pot, ale přesto se na něj dokázala široce usmát.

„Jak to šlo?“ naléhala.

Volcant si vzpomněl na Misty, na její baculaté tělo v jeho objetí a na chuť jejích kyprých ňader na jazyku a ušklíbl se. „No, moje dobývání bylo velmi úspěšné, jestli víš, co tím myslím.“

Mrkl na Vilmu, které se rozzářily oči. Pohrávala si s výstřihem svých dlouhých, pudrově modrých šatů, které byly střiženy tak, aby zdůrazňovaly těch několik křivek, které její štíhlá postava poskytovala.

„Ty máš vždycky úspěšné dobývání, viď?“ zamručela a rukou zatahala za výstřih, aby zvětšila množství odhaleného dekoltu. „Ale musím se divit, proč ta dobývání nejsou nikdy blíž k domovu, Volcante. Je to tím, že prostě nemám dost úrodnou půdu, kterou bys mohl drancovat?“

Volcant si broukl pod nosem. Vilma pořád flirtovala. Jako mág stárla pomaleji než průměrný člověk, ale byla zhruba stejně stará jako Misty. Naneštěstí měl Volcant přísné pravidlo o ochutnávání místního zboží. Pracovala v paláci, a to z ní činilo nepřístupnou.

„Bohužel, krásná panno,“ povzdechl si dramaticky. „Jsi příliš plodná pro tohoto starého koně. Nikdy bych nedokázal zorat pozemky, na kterých bych se chtěl usadit.“

Mrkl na ni a Vilma se zachichotala. Když však otevřela ústa, ozvalo se z druhé strany místnosti tiché zakašlání. Volcant se otráveně otočil, aby našel Hendrica. Byl to jeden z níže postavených strážných. Dobrý člověk a dobrý drak, ale také tak trochu klacek v blátě. Jeho uštěpačný výraz jasně říkal, co si o diskusi myslí, a Volcant protočil oči.

„Ach, ano. Hendric. Ty sám jsi toho v poslední době moc nenahospodařil, že?“

„Dobře víš, proč ne,“ odpověděl Hendric a hlas mu ztuhl. „A nemyslím si, že…“

„Možná,“ přerušila ho Vilma, „bych ti mohla udělat úvodní kurz. Je mnoho úrodných polí, která bys rád zoral, Hendriku, a kdybys…“

„Paní Vilmo, prosím.“ Hendricův hlas ztvrdl a na okamžik na mága zúžil oči, než se znovu obrátil k Volcantovi. „Král tě chce vidět. Zdá se, že je to důležité, takže bych ho nerad nechal čekat.“

Vilma si povzdechla, když Volcant přikývl a zamířil ke dveřím. „Ne, ty bys prostě nechal čekat každou počestnou dívku, viď, Hendricu?“

Volcant se pro sebe ušklíbl, když se proplétal chodbami ke králově pracovně. Když tam dorazil, zjistil, že král není sám. Indulf držel v náručí svého šestiměsíčního syna, když se procházel po pracovně, chodil sem a tam a houpal dítě. Volcant se při pohledu na dědice království rozzářil. Po trápení, které Indulf prožil se svými předchozími dětmi, bylo příjemné vidět ho s novým dítětem.

„Vidím, že máš hlídací službu,“ škádlil ho Volcant lehce.

Výraz, který mu Indulf věnoval, byl všechno, jen ne pobavený. „Tomu se říká rodičovství, Volcante.“

Volcant se při pohledu na vážný výraz svého krále narovnal. „Přál sis mě vidět?“

„Ano. Používal jsi časové portály bez dovolení a já chci vědět proč.“

Volcant se napjal, když v Indulfově hlase zazněl skrytý hněv. Pohlédl na dítě a pak pokrčil rameny. Král by se na něj neodvážil příliš rozzlobit, ne když měl na mysli to malé. Vzhledem k tomu, co Volcant dělal a proč, by teď byla ta nejlepší chvíle mu to říct.

„Je mou povinností jako šéfa tvé ochranky bránit království. Pokud to mám dělat, pak musím najít vrahy, kteří zabili bývalou královnu, dřív, než budou mít šanci znovu udeřit. Zvláště teď, když máš novou družku a dítě.“

Indulfovi se rozšířily nozdry, ale žádný kouř z nich nevycházel, což naznačovalo, že to už tušil. Volcant čekal, až promluví. Jeho vlastní ohně vyskočily výš, připravené hádat se s králem kvůli tomu, co dělal. Nebylo to tak docela proti rozkazům, ale už věděl, že Indulf nechce, aby rozdmýchával další problémy. Za celá staletí se ani neskrývaly další chlupy z vrahů; vědělo se, že vrazi unesli Indulfovu malou dceru Wildref do budoucnosti, kde nyní žila jako mladá žena jménem Katrina, ale po čem vrazi vlastně šli, bylo stále záhadou.

„Tvým úkolem není pátrat po těch vrazích,“ řekl Indulf pomalu. „Tvým úkolem je zůstat v paláci a udržovat zde bezpečnost. Po těch zabijácích pátrají jiní lidé; vzhledem k tomu, jak se chováš, stejně nejsem přesvědčen, že je to důvod, proč se stále vracíš do budoucnosti.“

„Co to…“

„Cítím z tebe člověka, Volcante. A není to poprvé. Lidské ženy z budoucnosti tě přitahují. Bohové vědí, proč ti připadají přitažlivější než ženy tady a teď…“

„Tvá družka je z budoucnosti.“

Indulf zavrčel. „A nevybral jsem si ji kvůli tomu. Můžeš říct totéž?“

„Nevím, proč by tě to mělo zajímat. Jsi můj král, ne můj strážce.“ Volcant vyhrkl a snažil se udržet hlas na úrovni ze strachu, aby svého prince nevyrušil. Z nozder mu stoupal chuchvalec dýmu, zhluboka se nadechl a zadržel kouř v plicích. „Můj soukromý život…“

„je znepokojující, pokud používáš portály, kterým stále ještě plně nerozumíme, abys vyhledával výboje, za které nebudeš muset nést žádné následky.“

„To nedělám.“

Indulf se na něj zamračil, ale přikývl. „Dobrá tedy. Ale nechci, abys bez předchozího povolení otevíral další portály do budoucnosti. Rozumíš?“

Volcant vydal v hrdle přidušený zvuk, ale dost dobře nemohl svému králi odporovat. Alespoň ne do očí. Ačkoli jeho ohně zařvaly, přikývl a sklonil hlavu. Když už se nic dalšího nedělo, otočil se a zamířil zpět do svých komnat. Vztek nad Indulfovým neférovým chováním v něm vyvolával vrčení a chuť něčím praštit, ale byl dospělý válečník a dokázal se ovládat mnohem lépe než královské štěně. Indulf byl dost mladý na to, aby si myslel, že toho ví tolik o vztazích.

Volcant se vrhl na lůžko. Mezi cestováním časem a zábavou, kterou si užil s Misty, se cítil trochu otrhaný na krajích. Pomyšlení na Misty mu však vykouzlilo úsměv na tváři. Byla to jedna z těch, které by mu nevadilo znovu navštívit. Možná by jí příště mohl přinést něco na sebe, pokud by se jí do toho chtělo. V řetězovém brnění by vypadala obzvlášť sexy, všechny její křivky by se napínaly proti kovovým článkům.

Lidé z budoucnosti se v tom vyznali. Ne že by to nevěděly ženy, které měl v Byrelmore, ale ženy z budoucnosti věděly věci, které ony nevěděly. Navíc měly k milostnému aktu spoustu šikovných věcí. Hračky, které vibrovaly, lubrikanty různých příchutí a filmy s lidmi při sexu, aby měli představu, co mají dělat, když je nebaví ležet na zádech.

Nemluvě o tom, že internet byl plný rad. Ten, kdo to vymyslel, byl génius. Mohli jste se zeptat na cokoli a bylo jedno, jestli vás za to lidé odsoudí, protože byli stejně bez tváře jako vy. Mělo to samozřejmě i své stinné stránky, byla tam spousta úchylů. Ale také to znamenalo, že tok informací byl méně trapný.

„Říkám ti, že je mi to jedno!“

Volcantovy oči se otevřely při zvuku Vilmina hlasu za dveřmi. Zamračil se, když se vyhoupl z postele. Ženy obvykle do komnat válečníka nechodily. Na spojování byly jiné místnosti, a aby tu Vilma byla, muselo to být důležité.

„Musím mu říct, že…“

Přerušil ji tichý hlas, ale Volcant nedokázal říct, kdo to je. Přistoupil ke dveřím, vypáčil je, aby se podíval na druhou stranu. Stáli tam Vilma a Hendric. Hendric zastoupil mágovi cestu, ale když Volcant vyšel z pokoje, stejně se tvářila vítězoslavně. Hendric se zase zamračil hlouběji.

„Volcante, dostal jsi zprávu z budoucnosti. Jedna z tvých pastí byla spuštěna.“

Nebyla to vlastně past, spíš internetové vyhledávání, které probíhalo v době, kdy nebyl přítomen. Zaplatil technologickému ekvivalentu mága („šprta“), aby sepsal kouzlo a našel zprávy, které by ho mohly dovést k zabijákům. Pokud by přineslo výsledky, potřeboval se okamžitě vrátit do budoucnosti, aby zjistil, co se děje.

Když vykročil vpřed, Hendric natáhl ruku. „Král zakázal…“

„Jsem šéf královy palácové ochranky. Tohle je záležitost bezpečnosti,“ přerušil ho Volcant a zúžil oči. „Jsem tvůj nadřízený. Jestli ti na králi tolik záleží, tak mě můžeš jít napráskat.“ Popadl Vilmu za paži a vtáhl ji do místnosti. Srdce mu bušilo, když Hendricovi zabouchl dveře před nosem. Otočil se k Vilmě. „Jsi připravená, nebo si potřebuješ ještě odpočinout?“

„Jsem připravená.“

Volcant přikývl a ustoupil. Hendric zabušil na dveře a Volcant rychle zamkl. Otočil se k Vilmě, která teď stála uprostřed místnosti. Ruce měla před sebou, zápěstí u sebe, jak se otáčela v kruhu, hlavu měla rozhozenou do všech stran, takže její vlasy kolem ní tvořily obrovský, rozmáchlý kruh. Začala zpívat drsným, hrdelním jazykem. Zvuk drásal Volcantovy uši, jako vždycky, ale kruh začal zářit oslnivým bílým světlem.

Kruh se rozšířil, uprostřed se objevil pohled na roztavenou duhu. Dveře se rozletěly a Volcant se vrhl vpřed. Slyšel Hendrikův zuřivý řev, právě když skočil do portálu.

Něco bylo špatně.

Přes kůži se mu přetrhly nehty. Z břicha mu vyšlehly ohně, které se prodíraly masem a stravovaly jeho tělo. Temná postava mu ovinula ruce kolem krku. Místo zmatku zvuků kolem něj se ozval jen bezhlučný výkřik vzteku a bolesti. Volcant sebou škubl, jeho tělo tolik probodávalo světlo. Temná postava sevřela svůj stisk a on se vymrštil. Že se jeho pěst spojila, poznal až podle vlnění světla, které při kontaktu vyrazilo ze stínu. Prázdnotou se ozvalo syčení bolesti. Udeřil znovu a znovu, dokud jeho pěst nenarazila na pevné maso.

Bolest se mu rozlila po hrudi a on vykřikl. Všude kolem se mu do krku vlila barva a utopila ho.

A pak zmizela. Jeho tělo s těžkým žuchnutím dopadlo na trávu. Přitiskl do ní obličej a vdechoval vůni, ale bylo to špatně. Chemická. Vedle něj se převalil hluk hromu, a když slabě zvedl hlavu, uviděl, že je to stádo aut řítící se po dálnici.

Volcant se vymrštil na kolena a hruď se mu zvedla, jak se snažil popadnout dech. Byl ve světě budoucnosti – ve světě lidí. Ale něco bylo špatně. Nemohl si vzpomenout, co ho sem přivedlo… Zabijáci…

V mysli se mu mihla tvář a pak všechno zčernalo.