TH - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Lenča, Budula

Nick

Zase se na mě dívá.

Dokonce, i když píšu na tabuli a jsem ke třídě otočený zády, to cítím.

Musím si připomenout, že jsem na veřejnosti – ve třídě, pro Boha živého – takže na něj právě teď nemůžu myslet. Musím se soustředit na výuku, aby mě respektovali.

Ale žádná myšlenka, co mi právě běží hlavou, není ani čistá, ani morální.

On to neví, ale musím myslet na tmavé vlasy a zelené oči.

Vždy.

Je to moje slabost, můj kryptonit.

Za všechny ty roky jen hrstka mužů v mém životě zapadala do kolonky potíže. Vždycky jsem skončil se zlomeným srdcem – nebo přinejmenším s životní lekcí – pokaždé.

Myslel jsem si, že je příliš nevinný, aby způsobil moc potíží. A i když vím, že má alespoň dvacet let, možná dvacet jedna, můžu říct, že je pořád příliš mladý na to, aby toho věděl dost o manipulujících mužích, kteří dostanou to, co chtějí.

Díky Bohu za to, protože Colton Hart by mohl mít všechno, o co by mě požádal.

Je jedno, že jsem dost starý, abych měl rozum. Nezáleží na skutečnosti, že jsem jeho profesor a on můj student.

Ty tmavé vlasy a světle zelené oči, ta bledá kůže a ty rty, které mají perfektní odstín nejsvětlejší růžové…

Jo, je toho hodně, co bych ho mohl naučit – a nic z toho nezahrnuje třídu.

Naštěstí – pro moji práci, stejně jako pro zdravý rozum – je Colton příliš nesmělý, aby mě požádal o věci, které by mohl snadno dostat. Je dost chytrý, aby prolezl každou zkouškou, kterou mu dám a snadno odpověděl na každou otázku, co mu položím. Dokonce, i když stoprocentně vím, že jsem ho více než jednou přichytil při mých hodinách ekonomiky, jak sní za bílého dne.

Jediná chvíle, kdy se zdá, že je plně soustředěný, je, když se na mě dívá.

Stejně jako teď.

Přestanu psát na tabuli a otočím se. Už víc nedokážu snést jeho pohled. Musím něco říct, nebo udělat, i kdyby to mělo jen rozptýlit moji vlastní hlavu.

„Coltone,“ řeknu. Miluju způsob, jakým se okamžitě narovná na židli a jeho pohled se střetne s mým. Díval se mi právě na zadek? Přes polovinu místnosti to nemohu posoudit. Ale podle toho, jak mu začínají rudnout tváře do nádherného odstínu růžové, předpokládám, že to tak bylo. A do pytle s tím, jestli jsem okamžitě neztvrdnul.

„A-ano profesore?“ Vypadá v pasti jako jelen chycený ve světlometech.

Tak nervózní.

Pozorný.

Tak zatraceně sexy.

Ukážu na tabuli, kde jsem zrovna psal. „Co mi o tom můžete říct?“

„O…?“ Jeho hlas se vytrácí a tmavě hnědé obočí se spojí. „Omlouvám se, ale já… já nevím.“

Zamrkám, když se jeho směrem otočí půl tuctu hlav. Mým záměrem není uvést kluka do rozpaků. Dokonce jsem ani neplánoval ho vyvolat uprostřed hodiny – říct jeho jméno je pro mě skoro jako reflex, musím s tím něco udělat.

Ale co je ještě horší, je to, že lže. Ví, co v hodině probíráme. Krucinál, tohle dítě je schopné odrecitovat Keynesiánské teorie i ve spánku, a jeho výsledky to dokazují.

Buď je příliš rozptýlený, nebo zaskočený, takže teď nemůže jasně uvažovat, nebo…

No, upřímně nevím, co dalšího by to mohlo být.

Možná se nechce účastnit, nebo má jen špatný den. Sakra, nebo se mnou chce jen vyjebat.

Kdo ví?

„Myslím, že byste tady měl po hodině pár minut zůstat,“ řeknu, přísně se na něj podívám, což způsobí, že zbledne. „Rozumíte?“

Přikývne. „Ano, p-pane.“

Vyřčená slova by v jiný den nebyla skoro slyšet, ale teď, když je takové ticho, jsou jeho slova vše, co můžu slyšet.

„Dobře,“ řeknu a pomalu vydechnu. Ani jsem si neuvědomil, že zadržuju dech. „Tak teď vám možná může pomoct někdo jiný.“ Neochotně z něj spustím pohled, abych si prohlédl další tváře ve třídě. „Kdokoliv?“

Ostatní se na mě dívají, jako by si nebyli úplně jistí, čeho byli právě svědkem. Ne, že bych je vinil. Ani já si nejsem jistý.

Moje hlava na mě křičí, abych si sednul dřív, než někdo dostane šanci si všimnout mé erekce.

Otočím se a rychle přejdu krátkou vzdálenost od tabule ke stolu.

Někdo ze zadní části mi odpoví. Musím ho hledat, ale vnímám ho.

Sakra, sotva si pamatuju na otázku.

Vše, na co dokážu myslet, je, že za pár minut budu s Coltonem v této místnosti sám.

Kruci, a na všechny věci, co mu chci udělat.

A že bych mohl tyto věci dělat za předpokladu, že by byl svolný. Po této přednášce mám skoro hodinu volno. Má kancelář je hned vedle a nabízí spoustu soukromí pro to, co mám v hlavě.

No, pro některé věci, co se mi honí hlavou.

Nemůžu si pomoct, a zatímco třídě zadávám další čtení, sám pro sebe se usmívám. Vím, že jediný důvod, proč si ho tu po vyučování nechám, je, abych uspokojil svoji malou fantazii, která je sice špatná, ale přesto až příliš lákavá a stejně je teď už pozdě, abych to odvolal.

Kromě toho není to tak, že bych dotáhl své myšlenky do konce.

Ano, je dospělý a možná i svolný, ale jednat se studentem na základě těchto impulzů by bylo jako hrát si s ohněm. Může to být lákavé, dokonce i vzrušující, ale dříve či později bych se spálil.

A má kariéra by skončila.

Sakra, takový skandál by se mohl dostat až do národních zpráv.

A nikoho by nezajímalo, že je to naprosto legální. Dva plnoletí za zavřenými dveřmi.

Vůbec by to neovlivnilo mínění veřejnosti.

Já bych byl vinen, ten se zdravým rozumem – který měl konat lépe. A to ze mě činí toho, který by také nejvíce ztratil.

Ale dívat se na něj znovu? S těma světle zelenýma očima, které sledují každý můj pohyb a hezkou malou pusou rozevřenou natolik, abych cítil každý mělký nádech.

Do prčič se mnou, jestli o tom stejně nezvažuji.