TTP - 9. kapitola

Překlad: Marťa

Aubree

Když jsem se přes něj natáhla, zabrnělo mě na zádech. Proč? Proč teď? Celou dobu jsem byla v pohodě sama a moje tělo se rozhodlo, že je teď čas pocítit k někomu přitažlivost. A nejen k někomu, ale k Blainovi „Šachmatovi“ Bishopovi. Byl to egoista, samolibec a debil. Tedy byl tím vším alespoň pro mě. Nevím, co se mu na mě nelíbilo, ale mému tělu to bylo jedno. Ne, naskočila mi zrádná husí kůže, i když venku bylo třicet stupňů. Jen proto, že jsem byla blízko něj.

To bylo to moje štěstí.

Se skloněnou hlavou jsem se posadila na místo, než se Jacob zeptal, co dělám pro zábavu. Nesnášela jsem, když jsem měla být hrubá a všichni kolem byli tak milí a přívětiví. Všichni kromě Blaina. „Ehm, vlastně nic moc. Hodně pracuju.“

„Jo, ale zábava, děvče. Co děláš pro zábavu?“

„Jednou týdně večeřím u mé nejlepší kamarádky Marii a jejího manžela.“

„A to je všechno?“ Zeptal se Jacob.

„Jak jsem řekla, hodně pracuju.“

„Neber ho vážně,“ řekla Ashley. „Ten by nepoznal zábavu, ani kdyby ho trefila do hlavy. Někteří přátelé a já se každý měsíc sejdeme, dáme si pár skleniček a jen tak si poklábosíme. Příští týden musíš jít s námi.“

„Ach, nechci se vnucovat.“ Vypadala upřímně, ale to poslední, co jsem chtěla, bylo pozvání ven proto, že jí mě bylo líto. Měla jsem dobré místo. Měla jsem vše, co jsem potřebovala a to hodně vypovídalo o tom, odkud jsem pocházela.

„To nikdy,“ řekla Ashley neoblomně. „Čím více, tím lépe. S Beth, Susanne a Lisou si budeš skvěle rozumět.“

„Uvidíme,“ připustila jsem.

„Takže, ty nechodíš do barů nebo tak?“ Zeptal se Jacob.

„Neslyšel jsi ji už napoprvé?“ Zeptal se ho Blaine.

„Ale jo, slyšel jsem ji. Jen mě udivuje, že mladá nádherná holka, jako je ona, sedí doma úplně sama.“

„Nikdy neřekla, že je sama. Nech to být. Je to její život. Pokud chce sedět doma, nechte ji na pokoji.“ Blaine vstal a hodil svůj talíř a láhev od vody do koše. „Půjdu se podívat na trať.“

„Dobrý nápad, synku. Aubree,“ řekl Brian, „co kdybyste šla s ním? Na závodě jste ještě nikdy nebyla a tohle místo bude zítra trochu blázinec, protože přijedou všichni závodníci a také fanoušci. Blaine vám může udělat prohlídku, abych tak řekl.“

„Ne, opravdu, jsem v pořádku.“ Rychle jsem tu myšlenku zapudila. Blaine se mnou nechtěl trávit čas o samotě.

„Skvělý nápad, zlato,“ řekla Robin. „Ujisti se, že ji vezmeš do tunelu.“ Usmála se.

„Tunelu?“ Moje obočí se svraštilo.

„Tunelu lásky,“ přidal se Rick.

„Ehm…“ Nebyla jsem si jistá, co na to říct. Naštěstí mi pomohl Brian.

„Je s tím spojený příběh. A ne ten, který si myslíš, alespoň ne zezačátku,“ řekla se smíchem. „Blaine tě může zasvětit. Zná ten příběh.“

Byla jsem připravená znovu odmítnout, ale Blaine mě předběhl. „Tak jdeš?“ Jeho hlas byl drsný a já věděla, že chtěl, abych řekla ne.

„Měla bych pomoci s úklidem.“

„Ani náhodou. Zvládneme to. Běž. Budeš s námi celou sezónu. Udělá ti dobře, když se naučíš něco z historie a detaily toho, co se děje v zákulisí,“ povzbuzoval ji Brian.

„Je to na tobě, ale čekat na tebe nebudu.“ Blaine se otočil, aby odešel.

„Běž!“ Šťouchla mě do ruky Ashley.

Neochotně jsem se zvedla a následovala ho. Jako by mě cítil za sebou, Blaine zpomalil tempo a umožnil mi ho dohnat, což mě překvapilo. Kráčeli jsme v tichosti, dokud jsme nedošli k zatáčce na trati.

„Tahle je čtvrtá.“ Ukázal na zatáčku.

„Jak se určují zatáčky?“ Zeptala jsem se a můj hlas zněl silně, i když se mi chvěly vnitřnosti. Proč mě tak znervózňoval?

„Od stanoviště, kde se mává vlajkami, startovní a cílové čáry v jednom.“

Potom ukázal na každý roh a jeden po druhém ho pojmenoval. „Vždycky jezdíme stejným směrem, takže zatáčky a jejich čísla se nikdy nemění.“

„Tvůj táta říkal, že jezdíš přes sto šedesát kilometrů za hodinu.“

Přikývl. „Jo, tahle trať je krátká a rychlá.“

„To je děsivé.“

„Asi jen pro některé. Pro mě, no, to je to, kým jsem.“

Oba jsme ztichli, když zíral na trať. Kéž bych věděla, na co myslel. Probíral strategii, jak vyhrát závod? Potřeboval něco takového vůbec dělat? Tohle byl pro mě úplně nový svět. „Omlouvám se, že tě moje přítomnost rozčiluje,“ řekla jsem, když jsem to ticho nemohla vydržet.

Ztěžka si povzdechl a otočil se ke mně. „Není to tebou, spíš tou změnou. Mám své cíle, Aubree. Chci ten šampionát vyhrát. Chci se zapsat do historie Dirt Late Model Racing a tohle je moje šance to udělat. Potřebuju svůj tým soustředěný.“

„Myslíš, že moje přítomnost tady tomu brání?“

„Nevím. Znám ty kluky a dokonce i Ashley a moji rodiče se už do tebe zamilovali.“

„Ale ty ne?“ Nevím, proč jsem to řekla a jakmile ta tři slova opustila moje ústa, zrudla jsem rozpaky.

„Tvou krásu lze jen těžko přehlédnout.“

Byla jsem šokovaná, rozpačitá a nadšená zároveň. Kousla jsem se do spodního rtu a bojovala s tím, aby se mi na rtech neobjevil úsměv. „Budu se ti držet z cesty a slibuju, že se u mě ani tvé posádky nic nezmění. Jsem tady, abych dělala svoji práci. Kdyby mě někdo z vás potřeboval, dejte mi vědět. Jinak si obléknu své požadované oblečení Bishop Racing a KHP a budu se usmívat do kamer.“

Jeho oči byly upřené na mé rty, což mě přinutilo přemýšlet o tom, že bych ho políbila. Olízla jsem si rty a on přistoupil o krok blíž. Moje srdce bilo tak rychle, že ho určitě slyšel. Chtěla jsem, aby se ke mně naklonil a políbil mě. Chtěla jsem ochutnat jeho rty, přitisknuté na mé. Místo toho jsem udělala správnou věc. „Takže…“ Odkašlala jsem si. „Kde je ten tunel?“

Rychle zamrkal a zaměřil svůj pohled na mě. „Tunel lásky.“ Jeho hlas byl chraplavě sexy.

„Jo, ten. Kde je?“

„Zatáčka tři.“

„Takže támhle.“ Ukázala jsem tím směrem.

„Ano. Chceš se jít podívat?“

„Můžeme?“ Poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo nechat se přistihnout při něčem nezákonném. Johan by mě za to určitě vyhodil.

„Jo, zavede nás to na vnitřní pole.“ Ukázal zpátky tam, kde jsme byli. „Tak proč ten tunel, když tam můžeš jít tak, jak jsme to právě udělali?“ Zamířili jsme směrem k tunelu.

„Příběh vypráví, že Earl, který býval majitelem, vybudoval tohle místo do podoby, v jaké je dnes. Každopádně, když pršeli, byla trať blátivá a dostat se z tribuny na vnitřní pole,“ ukázal na místo, kde jsme parkovali, „bylo náročné. Viděl jsem několik fotek, kde lidé vytvořili řetěz a spojili ruce, aby nespadli. Jen, aby přešli trať. A tak se Earl rozhodl postavit tunel.“

„A to jméno?“ Moje mysl procházela různé druhy scénářů, proč se tomu říkal Tunel lásky.

„Ach, jméno. Není to tak, jak myslíš.“ Zasmál se, až se mi zastavil dech v hrudi. Byl nádherný, když nebyl naštvaný. „Jakmile byl tunel hotový, lidé při pohledu na něj křičeli: „Hej, Earle, ten tunel milujeme,“ takže podle toho dostal své jméno. Alespoň to je příběh, který jsem za ta léta slyšel už nesčetněkrát. Kdo ví, jestli to byl skutečný důvod nebo jen historie. Jsem si však jistý, že existuje alternativní příběh, u kterého by se dívka, jako ty, zaručeně červenala.“

„Dívka, jako já?“

„Ano, nevinná. Nebo je to jen zdání?“

„Páni, ze sympaťáka na kreténa za dvě sekundy. Jsi v tom dobrý. Pokud se tento závodní koncert někdy vydá na jih a ty najdeš využití pro tuto konkrétní dovednost, budeš mít víc peněz, než s kolika si budeš vědět rady.“ Nečekala jsem na něj. Místo toho jsem zrychlila krok a zamířila k tunelu. Nemohla jsem si pomoct, ale usmála jsem se, když jsem uviděla ceduli nad vchodem označující místo, jako Tunel lásky. Udělala jsem krok a pak druhý, dokud jsem nebyla uvnitř. Byla tam tma a špína a páchlo to tam. U stropu byla tlumená světla a také slábnoucí sluneční světlo u vchodu a východu. Opřela jsem se zády o zeď, zavřela oči a zhluboka se nadechla.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se jeho tichý hlas.

Mé oči se třepotavě otevřely a on tam stál, až příliš blízko na to, aby mě to uklidnilo. „Fajn.“

Přistoupil ještě blíž, tak blízko, že se naše prsty u nohou dotkly, a kdybychom se on nebo já jen trochu naklonili, naše těla by byla v jedné řadě.

Najednou v tom tunelu bylo horko. „Nedělej to.“

„Co?“ Zvládla jsem se zeptat.

„Nezjemňuj mi to. Vím, že jsi naštvaná.“

„Víš co? Jsem nasraná. V jednu chvíli jsi milý, okouzlující chlap a pak se chováš, jako bych měla nějakou vzácnou přenosnou nemoc.“

Překvapil mě, když natáhl ruku a odhrnul mi ofinu z očí.

„Omlouvám se,“ řekl tiše. „Nechci být pitomec, ale když jsi tady, tak se mi to zamotává.“

„Tak zavolej mému šéfovi a řekni mu, že mě nepotřebuješ.“

„To nemůžu, Bree.“ Ta přezdívka mu bez námahy sklouzla po jazyku, jako by mi tak říkal už léta. Pravda byla, že mi nikdo nikdy neříkal Bree. Vždycky jen Aubree nebo Aubs.

„Pak musíme najít způsob, jak spolupracovat.“

„To je ten problém,“ připustil. „Když jsi mi na blízku, chci s tebou dělat víc, než jen pracovat. Dostala ses mi pod kůži, jako nikdy žádná jiná žena.“ Pomalu mi ukazováčkem obkreslil linii čelisti. „Cítíš to, že?“

„Ne.“ Lež. Lež. Lež. Lež mi protekla skrz zuby a on mě prohlédl.

„Hmm,“ zamručel a jeho palec přistál na tepně nízko na mém krku. „Tohle říká něco jiného.“

„Fajn.“

Zasmál se. „Zase to slovo. Fajn.“

„Ano, fajn. Něco cítím, ale pak otevřeš pusu a všechno zmizí. Je to fyzická přitažlivost. Oba jsme dospělí. Jsme dost chytří na to, abychom na to nereagovali.“

„Jsme?“ Naklonil se a zašeptal mi rty do ucha: „Nejsem si jistý.“

Jakmile jeho horký dech dopadl na mou kůži, zavřela jsem oči a bojovala, jako čert, aby neviděl, co to se mnou dělalo. Co mi dělal on. Nikdy mě nikdo tak nepřitahoval. V žilách mi to rozpálilo krev a byl to špatný nápad. Velmi špatný nápad.“

„Na tom nezáleží,“ zašeptala jsem.

„Můžeme si to užít,“ naléhal. „Dokud dopředu víme, že tahle věc mezi námi nikdy nebude víc, než jen úlet. Způsob, jak si poškrábat to svědění. Jak odstranit tu palčivou přitažlivost mezi námi. Budou to dobré chvíle.“

„Ne.“ Položila jsem mu ruce na hruď a zatlačila ho dozadu. „Ne. Nebude žádný úlet, žádné škrábání nebo svědění. Žádné dobré chvíle. Ne tak, jak si myslíš.“ Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla. Než mohl kdokoli z nás něco říct, zazvonil mu telefon.

„Ahoj.“ Poslouchal. „Ano, jsme teď v tunelu.“ Opět poslouchal toho na druhém konci. „Dobře.“ I když bylo v tunelu šero, oheň hořící v jeho oříškových očích jsem viděla. „Aubree může dostat plný zážitek.“ Další pauza. „Ano, brzy se vrátíme.“ Schoval telefon zpátky do kapsy, zrovna když se nad námi ozval zvuk motoru.

„Co?“ Zeptala jsem se.

„Zdá se, že několik jezdců vjíždí se svými vozy na trať.“

„Teď? Je bezpečné tady být?“ Zeptala jsem se a pohnula jsem se z místa u zdi, abych zamířila k tunelu.

Blaine mě chytil za ruku, aby mě zastavil. „Uklidni se, Bree. Je to bezpečné. Pojď sem.“ Jemně mě zatahal za ruku a přitáhl si mě k sobě. Pohyboval s námi tak, že jsme se zády opírali o zeď a stěny za námi vibrovaly. Bylo to hlasité, tak hlasité, že jsem cítila vibrace, jako by byly mojí součástí. „Vnímej to,“ žádal a jeho rty se opět ocitly u mého ucha, abych ho slyšela. „Nech to proudit skrze tebe. Vibrace, vzrušení. Nic podobného neexistuje. Tohle místo je speciální.“

Vtiskl lehký polibek těsně pod mé ucho. Odtáhl se, opřel hlavu o zeď, a zatímco auta nad námi uháněla, držel mě za ruku. Když hluk odezněl a stěny se přestaly chvět, pustil mě. „Radši se vrátíme.“

Nečekal na mě. Ne, vrátil se k debilovi Blainovi, jakmile vyšel z tunelu. Trvalo mi několik minut, než jsem rozhýbala nohy, abych ho dohonila. Ani jeden z nás neřekl slovo, když jsme se blížili k jeho tahači. Ashley mě odtáhla stranou a začala vyzvídat, co mi ukázal. Dala jsem jí krátké odpovědi, ale zdálo se, že si toho nevšímala. Rozhlédla jsem se kolem a snažila se najít Blaina, ale nikde jsem ho neviděla. Bylo to tak lepší. Nechtěla jsem, aby mě viděl rozrušenou tím, co se stalo. Příště se na něj připravím lépe.

Pokud bude nějaké příště.