FCI - 27. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

 „Ještě jednou, kapitáne, má schopnost naslouchat je momentálně na nule.“ Každé slovo jsem úmyslně vyslovoval velmi precizně. Stejně tak znělo mé rázování po pracovně, kam jsem se uchýlil s Bertilem a Karlem. „Vaše slova jsem pořádně nevnímal. Jsou pryč, stejně jako schopnost strážců chránit mou dceru. A vy, Karle“, obrátil jsem se na šéfa techniků, „můžete mi laskavě vysvětlit, jak je možné, že nouzové scanery nebyly na svém místě? Museli jste pro ně běžet o dvě sekce dál. To málem stálo princeznu život!“ Pro bezpečí svých mužů jsem raději zkřížil ruce za zády. Jinak bych je ve svém vzteku zabil. Rozhodně jsem chtěl někoho zabít a atentátníka jsme zatím neměli.

„Přesně tak. Nouzové scanery byly odstraněny úmyslně. Při poslední kontrole, kterou se svým pomocníkem při každé výměně směny provádíme, byly na svém místě. Protokoly to potvrzují, Výsosti. Přístroje musely být odstraněny hned po tom pokusu o vraždu.“

„To potvrzuje mé podezření, následníku trůnu“, vložil se do toho kapitán, „útočník napadl královské dítě, když bylo samotné a využil chaosu, následující po jeho odporném činu. Při svém útěku cíleně sebral i nouzové scanery.“

„Byly objeveny v jedné odpadové jednotce“, přidal Karel další detail.

Zuřil jsem. „Neměli jste najít scanery, ale toho mizeru!“

„Výsosti, vina padá na mě!“ Bertil se hrdě vypjal a pohlédl mi pevně do očí. Jen málo mělo tu odvahu tak učinit. Zastavil jsem se před ním.

„Za své muže jsem zodpovědný já a situaci jsem špatně odhadl. Potrestejte mě a ne mé bojovníky. Vydali ze sebe to nejlepší.“

„Nejlepší nestačí.“

„Můžeme vstoupit?“ Přerušil mě Sonyin hlas. Karel s Bertilem zasalutovali. Vstoupila dovnitř se spící dcerou v náruči. Ben se jí držel za sukni. Trochu zavrávoral. Viděl jsem, jak je unavený.

„Proč nejste na ošetřovně?“, zeptal jsem se. „Proč jsem tam nechával zčtyřnásobit strážce?“

„Všichni strážci, i ti tvého otce, nás sem doprovodili. Navzájem si teď překáží v hlavní chodbě. Jsme v pořádku. Nebyl důvod tam dál setrvávat.“

Došel jsem ke své choti a pohlédl jí do tváře. Můj pohled opětovala. Krásnou tvář brázdily známky únavy. Bledost podtrhovala její křehkost. Ale v jejích očích žádná křehkost nebyla. Oči jí zářily jako čisté Irdium. Nebo se to v nich odrážela červená barva deky, do které byla zabalená Tina? Z těch očí na mě koukala ta stejná síla a nezničitelnost jakou se vyznačoval i Hanadský kov. Její odhodlání mě zároveň udivovalo i trochu uklidňovalo. Sotva znatelným pohybem mi přikývla. Poté shlédla na děvčátko, její hlavička jí spočívala na rameni. Stejný malý obličej, ale ještě bělejší než matčin. Sonya mi znovu pohlédla do očí. Poté udělala vstřícný pohyb. Instinktivně jsem natáhl ruce a to drahocenné břemeno od ní převzal. Tina otevřela oči a ospale se na mě usmála. Poté si opřela hlavu o sako mé uniformy. Dojalo mě to. Cítil jsem, jak se mi v očích sbírají slzy úlevy a radosti. Sonya mi položila svou dceru do náruče. I přes všechno, co se stalo, mi dítě, které dnes málem přišlo o život, svěřila. To gesto vyjadřovalo vše.

„Pánové, musím se posadit. Můj syn je úplně vyčerpaný. Není divu.“ Sonya Bena objala a odvedla ho k silovému poli v odpočinkové zóně mé pracovny. Tam se posadili. Chlapec jí položil hlavu do klína a okamžitě usnul.

Sonya se na šéfa techniků a na kapitána usmála. „Karu Tinu důkladně prohlédl. Je v pořádku. Díky vašemu rychlému zásahu, Karle a Bertile, jste zabránili tomu nejhoršímu. Jsem vaším dlužníkem, mnohokrát děkuji!“ Oba se uklonili. K mé nelibosti vrhala Sonya na oba vděčné a obdivné pohledy.

„To my děkujeme, Vaše Výsosti!“ Karel se na Sonyu usmíval na můj vkus příliš vstřícně, když se narovnal.

„Já také děkuji, Výsosti“, prohlásil Bertil, „ale to nic nemění na skutečnosti, že mí muži a já jsme nesplnili svou povinnost. Přebírám za vše plnou zodpovědnost.“

Rychle, ale opatrně jsem uložil Tinu na silové pole, vznášející se naproti Sonye.

„Přesně tak“, zavrčel jsem. Servisnímu robotu, stojícímu v rohu, jsem přikázal, aby přinesl deky. Udělal, jak jsem mu poručil. Jednu jsem rozložil nad Benem a druhou jsem přikryl Tinu. Po tom utrpení určitě neuškodí. Poté jsem se opatrně posadil vedle ní, abych ji neprobudil. Muže jsem nechal stát. „Přesně tak“, navázal jsem, „ale atentátník ještě nebyl dopaden.“ Jemně jsem položil ruku své dceři na hlavu a pohladil její jemné vlásky. To už jsem chtěl udělat tam na ošetřovně.

„No“, ozvala se Sonya, krátce se na mě podívala a poté se obrátila na muže. „Tina s Benem ještě nepochopili, co to znamená být chráněn osobními strážci. Dosud jsme žili velmi svobodně. Jsou velmi spontánní, zvědaví a jednají impulzivně. Jsou to děti. V budoucnosti se to změní. Naučí se a pochopí, že jejich nový život zahrnuje i strážce.“ Znovu věnovala oběma bojovníkům úsměv.

„To pro tuto chvíli stačí. Pokračujte ve vyšetřování. Data, scanery, počítače a personál, zkontrolujte všechny a všechno. Nikoho nevynechejte. Buďte pozornější než doposud!“ S těmito slovy jsem oba propustil. „S důsledky a podobně se vypořádáme, až bude ten mizera dopaden.“

„Buďte ujištěn, Výsosti, že každého, který nebude plnit své povinnosti, zabiju vlastníma rukama.“ Bertil zasalutoval. Sevřel pěsti tak silně, že mu zbělely klouby na rukách. „V budoucnosti budu vykonávat svou službu mnohem lépe.“

Šéf techniků se uklonil. „I já udělám všechno pro to, abychom dopadli viníka.“

„Dobrou noc, Bertile.“ Sonya se obrátila speciálně na technika. „Karle, v našem odborném rozhovoru budeme pokračovat ve vhodnější dobu.“

Karel se rozzářil. „Velmi rád, Výsosti.“

„Dobře!“ Netrpělivě jsem je mávnutím ruky vyhnal ven. S poslední úklonou se vzdálili.