Lucius - 8. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 8 – Evelyn

Výtah sjede jen o patro níž, než zastaví a znovu se otevře. Posunu se o pár kroků dozadu, když vstoupí mladý muž v bezchybném obleku a jeho jasně modré oči zachytí mé, zatímco se ležérně opře o stěnu vedle mě. Je příliš blízko. Kabina je celá prázdná, ale on vpadl do mé osobního prostoru. Naneštěstí pro něj, jsem se rozhodla, že už nikdy znovu nebudu vyděšená. Takže, si stojím na svém.

„Uvažuji.“

Jeho hlas mě překvapí, ale neudělám žádný pohyb, ani to nedám znát.

Pokračuje, „Přemýšlím, jestli ti někdy chybí tvůj bratr?“

Krk se mi stáhne a já držím jeho pohled. Na setkání s radou jsem si nezabalila zbraň. Možná jsem měla.

„Prosím?“ Pohlédnu na displej výtahu, zatímco se blížíme k hale a svobodě.

„Red Witherington. Tvůj bratr. Cítíš se špatně, že je pryč?“ Pohne se rychle a zajme mě u zadní stěny.

Srdce mi buší proti žebrům, zatímco svírám zbytečnou kabelku. Vím jak bojovat. Brala jsem lekce sebeobrany, právě kvůli tomuhle momentu. Ale jedna věc, na kterou vás učení a trénování nepřipraví, je strach. Když vzhlédnu k muži, který je snadno dvakrát větší než já, drží mě na místě strach a srdce mi buší v hrudi.

„Ptal jsem se tě na otázku, Evie.“ Použije přezdívku, kterou mi Red dal, tu kterou jsem nechala za sebou v tom ohni, který spálil celý můj svět.

„Kdo jste?“ Hlas se mi třese a já nesnáším, že to může slyšet.

„Tvoje budoucnost.“ Usměje se, pomalu a lehce, jeho perfektně rovné zuby jsou důkazem moderní ortodoncie.

Výtah zpomalí, když dosáhneme spodního patra a on vycouvá a upraví si kravatu. „Bylo mi potěšením se s tebou setkat, Evie. Budeme v kontaktu.“ Vytáhne z vnitřní kapsy svého saka černou obálku a zvedne ji.

Dveře se začnou otvírat, když mi ji strčí do třesoucí se ruky.

„Uvidíme se.“ Otočí se a vyjde směrem k centru budovy, kde hromada luxusních obchodů a restaurací hučí obchodníky na brzkých poledních přestávkách.

Stojím tam, strach mi sjíždí po páteři jako ledová voda, dokud se dveře nezavřou a výtah se začne pohybovat nahoru. Roztřeseně se nadechnu, přitisknu znovu prst na tlačítko lobby a pak opatrně dám obálku do kabelky.

Mysl je kakofonií myšlenek, které vybublají v tu jednu: Našli mě.

Nejsem ženou, kterou jsem byla a zakryla jsem stopy tak, tak dobře. Ale měla jsem to vědět líp. Uvažovala jsem, jestli dávali pozor a byla jsem hloupá, když jsem doufala, že nedávali.

Výtah zastaví, nastoupí žena a věnuje mi vřelý úsměv. Nedokážu ho vrátit, takže její zmizí jako květ na vadnoucí květině, zatímco stojí u dveří.

Žaludek se mi zkroutí a mám strach, že budu zvracet. Když jsme zpátky v lobby, vykouknu ven, ale nevidím toho muže se zlatými vlasy a modrýma očima.

Spěchajíc z výtahu, zahnu prudce doprava a zrychlím kroky směrem k parkovací ploše. Potřebuji se odtud dostat, zachránit se od hrozícího se záchvatu paniky. Roste a každý krok mě nese blíž k mému autu a také zhroucení.

Mé srdce bije divokým rytmem do melodie: Našli mě. Našli mě. Našli mě. Tenhle šepot byl pravdivý. Děje se to znovu. Byl ten muž Sovereign? Obálka v mé kabelce je jako tikající bomba, hořící pojistka, pár kostnatých prstů kolem kotníku. Vtrhla jsem parkoviště, podpatky klapaly o beton, jak jsem spěchala k mému mercedesu.

Rychle zastavím, když vidím, že se o něj někdo opírá. Muž, kterého jsem zabila, tam stojí a nafoukaně se na mě uculuje, zatímco se snažím, aby se moje snídaně nerozprskla na zem.

„Nevypadáte dobře, slečno Delacroix. Máte problémy?“ Opírá se o dveře na řidičově straně a blokuje tak můj únik.

„Uhni.“ Panika na mě těžce doléhá, ale odmítám, aby to viděl on. Zvednu bradu a pochoduji k němu, zatímco se uvnitř drolím na prach. „Všude tady jsou kamery, nemůžeš…“

Chytne mě za přední část halenky a škubne se mnou k sobě. Vyjeknu a upustím kabelku.

„Můžu.“ Jeho oči planou do mých, když mě drží blízko, blízko na polibek… nebo zabití. „Můžu udělat cokoliv kurva chci, slečno Delacroix. A aby bylo jasno: vím, že jsi to byla ty.“

„Nevím, o čem…“

„Nelži mi, Evelyn.“ Nozdry mu planou. „Nikdy mi nelži. Ďábel vždycky ví.“ Jeho úsměv se vrátí, když ho zkusím odstrčit pryč.

Druhou ruku mi omotá kolem pasu a drží mě pevně u sebe.

„Tvé srdce buší rychle, jako králíkovi. Máš strach?“ Chytne mě za čelist a vrhne pohled na mé rty.

„Nebojím se tě.“ Cítím to napětí ve svém těle, ale teď je to jiné. Ne ten pocit na zvracení, ten potápějící se pocit z toho, co se stalo ve výtahu. Lucius mě nutí cítit víc. Vždycky to tak bylo, od té doby, co jsem ho viděla jako holka, a když byl Red ještě naživu. Pohledný a ach-tak-špatný, nafoukaný Lucius Vinemont, byl moje pubertální fantazie. Protože jsem tehdy nevěděla, co je špatné. Ne doopravdy.

Teď to vím. Znám ďábla. Viděla jsem to. A právě teď, mě ten nejďábelštější člověk, jakého znám, má přitisknutou k sobě a zírá mi na rty. Ne, tenhle strach není ten samý jako ve výtahu, ale kéž by byl. Kéž bych pro něj měla jen strach a zhnusení.

Kéž bych se nikdy nepodívala na Lucia Vinemonta.

„Nebojíš se mě?“ Zamlaská. „Pokud je to pravda, pak nejsi tak inteligentní, jako vypadáš.“ Přejede mi palcem po tváři. „Protože já tě prokouknu, Evelyn Delacroix. Zjistím všechna tvoje tajemství a použiju je, abych tě zničil. Tak moc, že mě budeš prosit o smilování, ale já ti žádné nedám.“

„Jestli jsi skončil s vyhrožováním, ráda bych teď odešla.“

„Jsi si jistá?“ Sklouzne rukou na můj krk a nechá ji tam, jako límec. „Moje nabídka ze včerejší noci stále platí. Ten prudérní malý kostýmek by vypadal ještě lépe na podlaze mé ložnice.“

„Nevím o čem mluvíš.“ Snažím se dýchat, vyčistit si mysl od paniky, předstírat, že tam ta touha není. Myslela jsem, že jsem ji zabila. Stejně, jako Lucius zabil celou mou rodinu. To je to, co mě z toho vytrhne. Vzpomínka na popel a karmínovou krev. Nenávidím toho muže. Nic víc.

„Pusť mě.“ Procedím slova mezi zuby.

Sevře mi krk, ale ne příliš tvrdě. „Uvidíme se, Evelyn.“ Pustí mě a couvne, ale jen o pár stop dál.

Jeho oči jsou zabořené do mě, zatímco zápasím s kličkou auta, konečně ji chytím a vklouznu na sedadlo řidiče a zabouchnu dveře. Rychle vycouvám a uháním pryč, jeho pohled stále na mě, dokud nezatočím na konci uličky a konečně neuniknu.

Záchvat paniky do mě udeří o pár bloků dál a já musím zastavit, otevřít dveře a vyprázdnit své vnitřnosti na ulici. Polije mě chladný pot, když se opřu zpátky a otřu si ústa rukávem. Natáhnu se do kabelky pro kapesník, ale prsty sáhnou na obálku. Vytáhnu ruku, jako by mě spálila a bojuji s dalším návalem nevolnosti.

Nemůžu tohle dělat, nemůžu s nimi mít znovu něco společného. Přesto jak moc nenávidím Vinemonty – a to nenávidím – stejně tak nenávidím Akvizici. Krutá a špatná, byla katalyzátorem všeho, co skončilo vzplanutím zápalky v prstech Vinemontů. Skoro cítím popel, nezdravý pach hořících těl. Pohled v bratrových mrtvých očích.

Znovu otevřu dveře a vyprázdním zbytek žaludku, pak zabouchnu dveře a položím si hlavu na volant. Kůži mám lepkavou, tělo se mi stále třese a já se zhluboka nadechnu.

Nemůžu tomu utéct. Stejně jako nemůžu uniknout Luciovi, když mě teď našel. Teď když jsem to zvorala a přehnala.

Hloupá. Byla jsem tak zatraceně hloupá, když jsem si myslela, že mohu zabít noční můru obyčejnou kulkou. Slzy mě pálí v očích, ale zaženu je mrkáním. Musím být silná. Tohle nic nemění. Rozdrtím ho, nechám celé jeho dědictví v troskách. Musím. Pro Reda a pro mě.

Zhluboka se nadechnu a snažím se zahnat vzpomínky na Redovu krev a Luciův nůž, na to jak ho Lucius zabil téměř ledabylým pohybem. Lucius Vinemont ani nemrkl, otočil se a zabořil čepel do bratrova bijícího srdce.

Vzlyk se snaží prodrat si cestu krkem, ale spolknu ho. Dolů, dolů, tak hluboko, že nikdy znovu neuvidí denní světlo. Už nejsem Evie Witheringtonová. Jsem Evelyn Delacroix. Ne bezmocná, ne slabá.

„Musíš se tomu postavit. Všemu.“ Má slova jsou stejně roztřesená, jako mé odhodlání.

S třesoucí se rukou, vytáhnu obálku z kabelky. Hrany jsou ostré, papír drahý, zlatý lístek jako opravdový. Mé jméno – mé skutečné jméno, je napsáno krásným rozmáchlým rukopisem. Znovu se mi zvedne žaludek. Klepajíc se, zastrčím dopis zpátky do kabelky. Otevřu to později, až si dám drink, nebo tři. Tehdy se tomu budu moct postavit. Ale ne tady. Ne teď. Ne když jsem zaslepená.

Očekávala jsem Lucia. Očekávala jsem ďábla. Ale tohle? Tenhle krásný kousek papíru je horší, než všichni Vinemontovi dohromady.