Lucius - 5. kapitola

Překlad: Lucianna

Kapitola 5 – Lucius

Střelila mě. Ona mě kurva střelila!

Posadím se a cítím zničenou košili a vestu pod ní. Tohle je horší než kopnutí koněm.

„Ježíši.“ Zakašlu a napůl čekám, že vyplivnu krev. Kulka mě neomráčila, ale rozhodně jsem hrál mrtvého, aby nepřidala kulku do obličeje. Ale nemusel jsem si dělat starosti. Stála tady pár vteřin, viditelně šokovaná a tichá a pak utekla lesem.

Jak jsem řekl, není to chladnokrevný zabiják. Kdyby byla, ujistila by se, že se už znovu nenadechnu. Místo toho utekla, vyděšená a plná adrenalinu, nemyslela jasně.

Vyškrábu se na nohy, bolest se mi rozlévá z hrudi do žeber a do zad. „Zkurvené peklo.“ Opřu se o strom.

Co jsem té ženské udělal? Roztrhnu si košili a sáhnu po popruzích, které drží vestu na místě. Nebyla povědomá, teda ne že bych z ní viděl moc. Ale má nějaké velké problémy se vztekem, pokud jde o mě. Chtěla mě zabít sama, ne to předat nájemnému vrahovi, nebo se dívat zpovzdálí. Ne, bylo to pro ni osobní. A kdo to kurva je?

Ublížil jsem mnoha ženám ve svém životě, hlavně sliby, které jsem neměl nikdy v úmyslu splnit. Jakmile jsem je dostal do postele, skončil jsem. Jsem typický kretén, který žije honem a jakmile ochutnám svou kořist, přesunu se k další. Ale neumím si představit, že by na mě mohla některá žena být takhle naštvaná. Koneckonců je udělám – obvykle mnohokrát – než se vzdálím.

Konečně se osvobodím z vesty a odhodím ji. Červená modřina se zjeví na mém srdci. Za pár hodin bude modro černá.

Opatrným krokem se vrátím do domu a naliju si Bourbon. Budu muset dopít tuhle lahev, abych tu bolest trochu ztišil. Zvednu telefon a vytočím Sina.

„Co teď kurva chceš?“ Klasická chladnost mého bratra mi nevadí.

„Někdo se mě dnes v noci pokusil zabít.“

„Kdo?“ Zní skoro otráveně.

„Žena.“

„Kousnutí u kouření není pokus o vraždu, Lucie.“

„Jdi do prdele.“ Zhroutím se do svého oblíbeného křesla, ačkoliv ten pohyb zesílí bolest.

„Jedna z tvých bývalých úlovků, předpokládám?“

„To si nemyslím.“ Hodím do sebe pár prášku proti bolesti a zapiju je dalším Bourbonem. „V téhle byly docela velké pomstychtivé vibrace. Trefila mě přímo do srdce. Vesta byla jediná věc, která mě zachránila. Ale nedokážu ji zařadit.“

„Ona nepronesla nejdřív monolog?“ Povzdechl si. „Já obvykle trochu promluvím, než někoho zabiju. Dopřeju jim trochu pozadí, hlavně v melodii ´nikdy nevyjebávej s Vinemontem.´ Vypadá to, že propásla velkou příležitost.“

„Neměla šanci. Stalo se to dost rychle. Více méně jsem ji vystrašil, až k výstřelu.“

„Bože, ty jsi ale pitomec.“ Spánek mu zmizí z hlasu o něco víc. „Myslíš, že to má co dělat s Leonardem a jeho tlupou darebáků?“

„Pochybuji. Už chvíli mě sledovala, dlouho předtím, než se mi ten idiot dole, dostal do rukou.“

„Trpí dostatečně? Nebo mám přijít a postarat se o to?“

„Postarej se o svou rodinu. Já zvládnu těžkou práci.“

I přes telefon cítím, jeho naježení. „Myslíš si, že bych nezvládl…“

„Co se děje?“ V pozadí zamumlá ospale Stella, bratrova žena.

„Nic, spi dál.“

„Je Lucius v pořádku?“

„Je v pohodě. Jen se ho snažila zabít nějaká žena.“

Zasměje se. „Proč mě to nepřekvapuje?“

„Vlastně, ještě neusínej.“ Hlasité plácnuti a vyjeknutí, projde linkou.

Protočím oči. Jak mohou dva lidé být zamilovaní i po pěti letech, nemluvě po těch sračkách, kterými si Sin a Stella prošli?

„To je všechno, cos mi chtěl říct?“ zeptá se Sin. „Zítra ráno musíme být u advokátů a já mám v tuhle chvíli nějakou záležitost, o kterou se musím postarat.“

„Nepovedený pokus o vraždu, byl jediný důvod mého volání, ano.“

„Jsi naživu. Přestaň nadávat… Stello, lásko moje, dostaň se na všechny čtyři. Hned.“ Linka utichá.

„Kreténe.“ Odhodím telefon a zapálím si jointa.

Vracím se k setkání se svou rádoby vražedkyní a dělám co můžu, abych ji zařadil. Nedostanu nic. Nic kromě něčeho, co je cítit jako prasklá žebra, ale samozřejmě, že chlast, léky a snad tráva, zmírní bolest.

„Jsem naživu, miláčku. Ačkoliv ses rozhodně snažila.“ Zvednu skleničku na její počest. Měla by vědět, že na zabití ďábla použití kulky nestačí. Bude to chtít o dost víc, aby mě to položilo.

„Co jsem ti udělal?“ Usměji se. To je jediná činnost, která nebolí. „Cokoliv to bylo, zanechal jsem dojem.“ Nadechnu se, zadržím kouř uvnitř a představuji si její oči v černé masce, lehké zaváhání v hlase, to jak se snažila být agresivní, když všechno ve mně křičelo, že to co potřebuje, je divoké, zvířecí šukání, přímo tam v lese.

Pták mi ztvrdne. Protože jsem zvrácený. Protože jen pomyšlení na to, jak ji přemůžu, je jako dávka adrenalinu přímo do mého systému. Nikdy v životě jsem žádnou ženu nechtěl tak moc, a to ani nevím, kdo to je. Ale muž jako já to nenechá být. Ne když zavětří tak zajímavou vůni, jako je tahle. Ona je mou kořistí a já ji vystopuji a znovu budeme mít rozhovor, nejlépe takový, kde je ohnutá a sténá, zatímco do ní hluboko vrážím ptáka. Možná nakonec jeden z nás zemře, ale mám podezření, že to bude stát za to.

Vyfouknu obláček kouře. „Dobrá zpráva je, že jsi stále tam venku, miláčku. Špatná zpráva je, že si jdu pro tebe.“