OOTB - 14. kapitola

Překlad: Lenuszka

Shane si razí cestu davem a ani jednou nepřeruší oční kontakt. Já jsem mezitím přestala očekáváním dýchat. Z plic ani do plic mi neproudí vzduch. To je problém.

„Ahoj,“ řekne jemně, zní tak nějak pokorně. Aspoň že jsme dobře začali.

„Ahoj,“ řeknu na oplátku, konečně se zhluboka nadechnu.

Shaneova pozornost se zaměří na Dustina, který nás sleduje se zamračením.

„Čau, díky, že jsi bavil mou holku,“ řekne Dustinovi a pošle mi takový skoro-úsměv. „Omlouvám se, uvízl jsem v zácpě, shirino.“ I když je tu opravdu hlučno, jeho nízký chrapot je jako vánek na mém krku, který mě působí chvění.

Shirina… vygooglila jsem si to. Znamená to zlatíčko v jednom jazyce, kterým se mluví v Afghánistánu. Srdce mi pookřeje a mé rozhodnutí nechat ho na poličce znejistí. Zatracený Google. Mohla jsem žít v nevědomosti, ale ne, a tak teď vím, že mi říká zlatíčko.

„Tvoji holku?“ zopakuje Dustin, po právu skepticky. Ani jednou jsem nezmínila, že čekám na přítele.

„Jo, moje holka. Teď jestli nás omluvíš--“

Normálně by mě tahle mačo kravina donutila protočit oči. Ale já už nemám zájem trávit další čas s Dustinem a nechci, aby to poznal. Poslední věc, kterou potřebuju, je se kvůli zlé krvi hádat o vyšších cenách, až budu potřebovat trámy.

„Dustine, omlouvám se, že jsem se nezmínila, ale myslela jsem si, že to víš.“ Jak by to kruci mohl vědět? Kdo ví, ale dobrá zpráva je, že se Dustin neptá.

„Kolik ti dlužím za její pití?“ zeptá se Shane barmanky.

„Už to zaplatil Dustin,“ odpoví Beth.

„Kolik ti dlužím?“ zeptá se Shane Dustina.

„Nic, kámo. Je to jen limonáda.“ Dustin zní sklesle. Skoro se směju.

Shane se na mě podívá s náznakem humoru. „Limonáda?“

„Dr. Pepper.“ Zvednu svou napůl vypitou sklenici a usrknu brčkem. Shane mě sleduje, jak piju, pohled přilepený k mým ústům.

Jemně mě chytí za paži a řekne, „Půjdeme.“

Sesednu z barové židličky a on mě začne směrovat ke dveřím. „Ne, kruci. Já nejdu domů. Nebyla jsem venku čtyři roky. ČTYŘI, Shane. Dala jsem si záležet na oblečení.“ Sjedu si rukama po těle. „Udělala jsem si vlasy.“ Ukážu na hlavu. „Udělala jsem si make-up.“ Zamrkám řasami. „Dneska večer se budu bavit. Díky za tvou galantní službu, že jsi mě uchránil před věčnou nudou, ale teď už můžeš jít.“

Vidím, jak se v té pěkné hlavě otáčí kolečka, když na mě zírá. „Dobře.“

„Dobře co?“

„Dobře, ukážu ti zábavu.“

Zasměju se. Směju se hodně. To myslí vážně? „To opravdu myslíš vážně?“

„Co je tak zábavné?“ Vezme mě za ruku a táhne mě k zadní části baru.

„Ty nikomu zábavu neukážeš. Zaprvé bys musel vědět, jak na to. A za druhé, musel bys být mistr v umění smíchu, což jsi ještě nepředvedl. A ve tvém pokročilém věku to nevypadá dobře.“

Prudce otočí hlavu, má pobavený výraz. Nebo aspoň doufám, že to čtu dobře. „Můj pokročilý věk?“

Dojdeme dozadu k baru, kde jsou biliárové stoly, a on mi pustí ruku. Oči má přivřené a predátorské, když řekne, „Myslíš, že nevím, co je zábava? Myslíš, že ti to nemůžu ukázat? Budu dělat, že jsem neslyšel tvou narážku na můj věk.“

Polknu. Možná jsem zašla moc daleko. Vytáhne z peněženky – z té, kterou má připevněnou k řetízku – hromádku bankovek a položí je na stůl. „Jsme na řadě,“ řekne lidem, kteří hrají, zatímco jeho soustředění zůstává u mě. „Už jsi někdy hrála?“

„Biliár?“ Ani ne. Spíš jsem hrála šipky, když jsme s Jaimem a ostatními hasiči chodili ven.

Shane přikývne.

„Jo, trochu.“ Památná poslední slova.

O pár minut později to Shane nachystá a řekne mi, abych začala. Ostýchavě obejdu kolem stolu, nahnu se, připravím si tágo a…

Upřímně, trochu se stydím, že mi zadek trčí do vzduchu a ukazuju spodní prádlo.

„Co to děláš?“ zeptá se pan Zábava. Sedí na barové stoličce, nohy natažené před sebou, paže založené na hrudi a na tváři úšklebek.

„Jsem připravená začít. Jako co to vypadá?“

„Že si upravuješ sukni.“

Dobře, možná na to kápnul.

Vstane a přejde ke mně. „Předkloň se.“

Nemůžu uvěřit, že mi to právě řekl. S vážnou tváří, jak jinak. „Vážně?“ řeknu, zoufale se snažím nekřenit od ucha k uchu.

„Nebuď chytrolínka.“ Vezme mě za boky, a bůh mi pomoz, posune si mě před sebe. Pak mě svou dlaní na zádech zatlačí dolů a můj zadek se mu otře o rozkrok. Kate Pierceová by to nenapsala líp. Nikdy v životě jsem nebyla tak vzrušená.

Kromě zvednuté hlavy přikryje celé mé tělo svým. Je nakloněný přes mě. Dotýkám se na místech, o kterých jsem netušila, že se jimi dá dotýkat. „Takže to je tvá představa zábavy jo?“ Napůl zakuňkám, napůl se zachichotám.

„Zmlkni a dávej pozor.“

Vezme mě za ruce a umístí tágo, kde ho potřebuje, mezi moje prsty a pomůže mi udělat první šťouch.

Koule se rozletí a já ho radostí skoro políbím. Ale to neudělám. Tady tuhle zábavu nemyslel. Jeho tvář je samá koncentrace, ne chtíč… jako moje.

Shane mi pomůže s každým šťouchem: Umístí mě do správné pozice, ujistí se, že mé tágo je ve správném úhlu, ukáže mi, jak trefit kouli pro nejefektivnější výsledek. O dvě hodiny později jsem zpocená až na zadku a mé vlasy vypadají větší než kdy dřív. Není to jen zábava, je to skvělé. A myslím, že on se baví taky.

„Čas jít,“ řekne a podívá se na svoje velké stříbrné Rolexky.

„Ještě jedno kolo,“ prosím jako bych byla znovu nezletilá.

„Je půlnoc a zítra začínám ve stodole v šest.“

Bez zeptání mě chytí za loket a strká mě k přední části baru a ven ze dveří. Větřík venku je příjemný na mou lepkavou kůži.

„Tudy,“ řekne a vezme mě za ruku, když míjíme několik motorkářů stojících u chodníku a přelije se přes nás opar cigaret a trávy. Zakašlu.

„Hej, krásko,“ zavolá starší tlustý chlápek. Ignoruju ho, jdeme ke Cobře.

Shane otevře dveře u spolujezdce a pomůže mi nastoupit. Jakmile zavře dveře, obejde kapotu k místu řidiče a sedne za volant. „Bavila ses dneska?“ zeptá se, pohled upřený před sebe a ruku má na zapalování.

„Ano,“ přiznám uvolněně a na tváři se mi rozlije úsměv. „A ty?“

„Hmm. Říkal jsem ti, že ti ukážu zábavu.“

„Já jsem se bavila, Shane. S tebou. Ten biliár nebyl hlavní důvod… chci říct, proto jsem do baru nešla.“

Začínám být frustrovaná. On je ve všem tak metodický, že nevím, jak s ním mluvit, abych se neztrapnila. Myslím, že teď už Aidanovi rozumím lépe.

„Vím, proč jsi šla do baru,“ řekne nízkým hlasem.

„Ne, nevíš. Nemáš páru, protože mě neznáš… Před čtyřmi lety jsem byla zasnoubená. Rozešli jsme se z dobrého důvodu, ale jsem unavená být sama. Jaime se bude ženit a já jsem za něj ráda. Opravdu jsem. Jsem ráda, že našel někoho, kdo k němu sedí lépe než já. Ale chci být pro změnu ráda i za sebe.

Páni. Po tomhle výlevu si nejsem jistá, jestli si dneska nesbalí věci a neuteče.

Shane nastartuje auto. Cítím pod zadkem to zaržání motoru. Je to celá jeho reakce, takže se to snažím užít. Zařadí zpátečku a vydá se směrem k ranči.

„Omlouvám se… nechtěla jsem to na tebe vysypat,“ řeknu naprosto zdrceně. „To nebylo fér.“

„To je v pohodě. Já tomu rozumím.“

Už neřekneme nic do té doby, než dorazíme na ranč a on zaparkuje před domkem pro hosty.

Otevřu dveře auta a odhodlaně se na něj podívá. Teď už vím na sto procent, že to není ten správný chlap pro mě. Srdce mě zabolí.

Už mám plné zuby toho, že jsem v tomhle životě lichá. Chci, aby si mě někdo vybral, protože jsem to, co chce nejvíc. Z jeho vlastní vůle. Žádám toho tolik?

Už chci jít pryč, když se dotkne mého zápěstí. „Blue…“

Skousnu si ret, abych zastavila slzy. Tolik k zábavě.

„Nikdy by neměl nikdo zkoušet ochočit grizzlyho. Není to zvíře do zajetí. Můžeš to zkusit, ale zraní tě. Na druhou stranu kolie jsou domestikovaná zvířata.“

A s tím zamířím dovnitř.

***

„Blue… Blue… Blue!“ zavolá znepokojivý chraplavý hlas.

„Co!“ vzhlédnu nahoru na žebřík k vlastníkovi toho hlasu.

„Podej mi nástrčný klíč z té oranžové krabice na nářadí.“

Jsem připravená ho zabít. Jsem připravená vybít okno, vkrást se mu dnes v noci do ložnice, dát mu na tvář polštář a sednout si na něj. Tomu zatracenému chlapovi by se to pravděpodobně líbilo.

Poslední dva dny je nesnesitelný a agresivní (typický grizzly). Díky Bohu, že jsme s tou stodolou skoro hotovi.

Když jsem se ho včera zeptala, jestli se brzy potřebuje vrátit k psaní, vyštěkl na mě. „A kdo tady nainstaluje podpěrný nosník? Ty?“

No jasně. Dala jsem mu veškerý volný prostor, který potřebuje. Problém je, že se ho teď nemůžu zbavit.

„Tenhle ne. Jiný, ten větší.“

Díval ses do zadku? Myslím, že ti tam něco uvízlo. Abych řekla pravdu, jsem krůček od toho říct to nahlas.

Ukážu mu další dva. Zírá na ně s intenzitou slunce, pak jeden vezme a vyleze zpátky na žebřík. Otočím se na jednu minutu, jednu zatracenou minutu, a dílem nějaké hloupé náhody, on spadne dolů.

„Shane!“ Skloním se nad ním, nejdřív mu zkontroluju zorničky. „Neuhodil ses do hlavy?“

„Ne. Uklouzla mi noha.“ Posadí se. „Vyrazil jsem si dech.“

„Je naživu?“ zeptá se Aidan s nakrčeným obočím.

„Myslím, že ano,“ řeknu a zkoumám pacientův obličej. Aidan jde zpátky k instalování nové mycí linky, kterou se rozhodli vybudovat ‚když už jsou v tom‘.

Shane se podívá na své předloktí a uvidí krev. Ošklivá rána. „Podívám se na to. Bývala jsem záchranářka.“

Jeho výraz se okamžitě změní. Dívá se na mou tvář, zatímco já zkoumám ránu. „Musel sis vyhodit rameno a cestou dolů jsi zachytil o hranu kotouče pily. Máš štěstí, že to není horší.“ Cítím na sobě jeho oči, když mu pohnu s paží pro lepší výhled.

Shane se postaví a jde k hadici. Vezmu mu ji, pustím vodu a omyju ránu.

„Můžu ti to zašít, jestli chceš. Mám tady na to vybavení.“

Vypadá poněkud překvapeně. Teda na něj. Pro všechny ostatní je to klidná tvář. Pak si sundá tričko, aniž by ze mě spustil zrak, převleče si ho přes hlavu a odhalí hruď, kterou by mé prsty chtěly prozkoumat. Ne, nejsem imunní. I když se za to zírání nesnáším, dívám se stejně.

Jeho pohled se setká s mým. „Jdi na to.“

Krk mi zahoří. Pořád jsem na něj naštvaná, a už jsme se dohodli, že se podívám po jiném domestikovaném zvířeti, se kterým bych chtěla strávit život, ale on by se mnou měl mluvit opatrněji. To, co právě řekl, by se dalo mylně vykládat jako že mi dal zelenou, abych s jeho tělem dělala různé věci. On netuší, s jakou tikající bombou chtíče a frustrace má co do činění.

„Tady ne.“ Odkašlu si. „V kanceláři. Moje lékárnička je tam.“

Nechávám si ji v malé kanceláři vedle stodoly, protože tam ji obvykle potřebuji.

Shane jde za mnou a posadí se na židli bez opěrek na ruce. S grimasou si svou ránu prohlíží. Dost to krvácí. Sáhnu do tašky, okamžitě vytáhnu balíček sterilní gázy a podám mu ji, aby zastavil krvácení.

„Ty jsi byla záchranářka?“

Přikývnu. „V L.A.“ Vytáhnu si věci, které potřebuju, jednu za druhou. Alkohol, sterilní tkaninu, věci na šití.

„Proč jsi skončila?“

To je otázka za milion. Otevřu balíček se sterilní tkaninou a naliji na ni dezinfekci. On se mi dívá do tváře. „Má to něco společného s destičkou, co máš v rameni a šrouby v tvé pravé noze?“

Nevím, proč jsem překvapená, když ho slyším to říct. Vždycky byl super všímavý a já své malé jizvy z té noci nijak neskrývám. Položím mu nasáklý tampon na jeho zranění a on sebou cukne.

„Promiň,“ řeknu a bojuji s úsměvem.

Druhou rukou se mi jemně dotkne lokte. Je to chvilkové gesto, ale cítím ho ještě dlouho potom. „Nemusíme o tom mluvit.“ Jeho vřelé hnědé oči si mě prohlíží, míří k mému znaménku krásy a zase pryč.

Chci ho. Jsem unavená předstírat, že ne. A jsem ještě víc unavená, že je tak tvrdohlavý, protože vím, že on mě chce taky.

„Můžu o tom mluvit. Už mě to nevyvádí z míry. Jen jsem nikdy nevěděla, jak budou lidé reagovat… proto jsem to nedělala. Většina lidí má jednu ze dvou reakcí. Buď vidím v jejich tváři lítost. Nebo vidím úlevu, že se to nestalo jim… nikdy si nikdy nemyslí, že by se mu to mohlo stát.“

Pozorně mě sleduje a čeká, až znovu promluvím.

„Milovala jsem tu práci. Myslela jsem, že ji budu dělat věčně. Taky jsem v ní byla dobrá.“

„O tom nepochybuju,“ řekne s absolutní upřímností.

Vidím tu noc – ty zvuky a pachy – jako by se to stalo včera. Vzpomínky jsou takhle záludné. Obvykle si ty nejhorší pamatujeme nejlépe.

„Přijela jsem na parkoviště svého starého bytu kolem dvou hodin ráno po dvojité směně. Toho času jsem žila se svým snoubencem, ale on bydlel v Severním Hollywoodu a byt mého táty byl deset minut od Van Nuys… Psala jsem Jaimemu a řekla mu, že už jsem na řízení příliš unavená a že domů dorazím ráno… zaparkovala jsem auto a šla k výtahům… mezi budovami se pohyboval jeden bezdomovec, kterého jsem znávala ze sousedství.

Znala jsem ho. Obvykle byl milý.“ Olíznu si rty, od nervů mi vyschly. „Ano, měl duševní problémy a takové problémy s drogami, ale nikdy nebyl agresivní – ne se mnou.“

„Každopádně… byla jsem unavená a nesoustředěná, ale ten chlap očividně potřeboval pomoc. Myslela jsem si, že trpí určitou poruchou. Že ho zkontroluju a půjdu dál. Jakmile jsem se dostala dost blízko, uhodil mě do tváře. Pak už si nic nepamatuju.“

Ale pamatuju si tu fyzickou bolest a měsíce rehabilitací. Panické ataky a hádky s Jaimem o antidepresivech; já jsem je nechtěla a on na nich prakticky trval. Všechny ty rozhovory s mým tátou o návratu zpátky do práce; on chtěl, abych si dala víc času a já jsem chtěla dělat zoufale něco jiného než jen vysedávat a přemýšlet nad věcmi.

Otevřu balíček se šitím a dám se do práce, když se přiblížím k Shaneovu předloktí. „Udeřil mě tak silně, že mi zlomil paži, tři žebra, selhaly mi plíce, přelomil mi holenní kost. Pak vběhl do provozu a přejel ho autobus… byl na místě mrtvý.“

Dokončím stehy a přejedu prsty po okrajích silikonové záplaty, abych se ujistila, že dobře přilne. Shane mě chytí druhou rukou za zápěstí a jemně stiskne. Zíráme na sebe, dokud se napětí mezi námi skoro nerozdvojí, srdce mi buší tak moc, až to bolí.

Polknu, a vzduch mezi námi se smrští. Stejně jako vzdálenost. On se nakloní, svou pozornost ostřelovače má upřenou na má ústa. Konečky prstů na ruce mi jemně vyjede po holém stehně až na kraj mých šortek, za sebou zanechá popáleniny třetího stupně. Pak zatáhne za jejich lem a přitáhne si mě blíž.

Aidan přispěchá do kanceláře a zamračí se. „Pracujeme na stodole nebo tady sedíme a děláme na sebe oči jako z animáku?“

Shane se odsune a vstane, zatímco můj obličej hoří tmavě rudou jako rajče. Aidan nás sleduje jako by právě chytil lišku v kurníku.

Jdu za Shanem ven ze dveří a slyším Aidana křičet, „Řekl jsem něco?“