TP - 41. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Warren

UKÁZAL JSEM SE U jejích dveří v jedenáct hodin v noci. Pil jsem, ale nebyl opilý, a pokaždé, když jsem zavřel oči, jako by mě zaplavil smutek. Když mě můj otec odříznul, to jsem byl ještě teenager, řekl jsem, že nikdy nebudu na jeho pohřbu plakat. Pak se mi nějak podařilo přesvědčit sám sebe, že nikoho nepotřebuji. Že dokážu přežít ten nelítostný svět sám. Moji prarodiče, kteří mi vařili a starali se o to, abych nebyl příliš mimo mísu, mi rychle dokázali, že jsem se mýlil. Stejně jako tisk, neustále v mých zádech, zkoumající každý můj pohyb. Můj synovec, díky kterému jsem se usmíval víc než kdokoli, koho jsem znal. A pak díky Camile, která mě naučila, že v životě je mnohem víc než jen estetika a materiální věci. Otevřela dveře po pátém zaklepání, oči silně zastřené spánkem, vlasy rozcuchané od rozhazování a otáčení se a ústa otevřená překvapením, když mě uviděla.

„Je skoro půlnoc,“ řekla.

„Já vím. Omlouvám se. Nechtěl jsem být sám.“ Zadržel jsem dech a pomalu ho vypustil, ulevilo se mi, když mi podržela dveře otevřené a zavřela je za mnou.

„Kdy se vracíš domů?“

„Zítra ráno,“ řekl jsem a otočil se k ní.

„V kolik odlétáš?“

„Musím být na letišti v sedm ráno.“

Dlouhou chvíli mlčela. Rozhlédl jsem se po bytě.

„Chceš zůstat tady?“ zašeptala.

Oči mi vystřelily do jejích. „Cože?“

„Můžeš… Chci říct, že nemusíš a neříkám, že s tebou budu mít sex nebo tak něco.“

„Nebudu nic zkoušet.“ Odkašlal jsem si. „Ne, že bych nechtěl, ale… Nebudu nic zkoušet.“

Přikývla a zívla, když se kolem mě prohnala a vešla do ložnice. Následoval jsem ji. Vrátila se do postele, přetáhla přes sebe přikrývku a já šel na druhou stranu a za chůze si sundal oblečení. Když jsem odhodil džíny na stranu, byl jsem k ní otočený zády a přemýšlel, jestli mě sleduje, zatímco se svlékám. Řekla žádný sex. Potřeboval jsem si připomínat, abych se toho držel. Řekla, že si potřebuje znovu získat moji důvěru a pro jednou to musím respektovat, aniž bych na ni tlačil. Jakmile jsem se dostal do postele a přetáhl přes sebe přikrývku, zhasla lampu vedle sebe. Zhluboka jsem se nadechl, vnímal vůni jejího prostěradla, její vůni. Vše, co jsem chtěl udělat, bylo přetočit se a obejmout ji rukama, ale bál jsem se, že mě odežene. Odkašlal jsem si, když jsem se přiblížil, dokud jsme nebyli bok po boku, její paže proti mé.

„Říkala jsi, že potřebuji získat zpět tvou důvěru. Jak to mám udělat?“

Povzdechla si. „Upřímně řečeno, nevím. Přála bych si, aby v srdci existoval nějaký vzorec.“

Otočil jsem se na bok. Ona také. Ve tmě jsem ji neviděl, ale cítil jsem ji a to stačilo. „Své příjmení jsem si legálně změnil na Silva, když mi bylo osmnáct. Můj táta se mě zřekl, tak mě napadlo, co to sakra? Taky bych mohl, ne? Tak jsem si změnil jméno.“ Polkl jsem. „Myslím, že mi to nikdy neodpustil. Díval se na mě, jako bych byl cizí.“

„Promluvil si s tebou nakonec?“ zeptala se šeptajíc.

„Jo.“ Cítil jsem, jak se usmívám. „Začal jsem s ním mluvit po nás… když jsem se vrátil. Uvědomil jsem si, že nemůžu jen tak sedět a neustále posouvat můj Instagram a Twitter. Tak jsem s ním začal mluvit. Řekl jsem mu o nás. Řekl jsem mu, co jsem udělal, kdo jsi a jak jsem potkal tvého otce. Nechal mě mluvit celé hodiny a neřekl ani slovo. Když jsem se postavil k odchodu a on konečně promluvil, chtěl mi říct, že jsem úplný idiot, pokud tě nechám odejít.“

Slyšel jsem její ostrý nádech.

„A že jsem si tě nezasloužil.“ Odmlčel jsem se. „Nezasloužím. Vím, že ne. Omlouvám se, že jsem to před tebou tajil. Bylo to špatné a neměl jsem to dělat, ale jakmile jsem tě poznal, příliš jsem se bál, že tě ztratím. Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy potkal, Camilo, a já si tě nezasloužím, ale potřebuji tě. I ve tvé nepřítomnosti moje láska k tobě roste.“

Nemluvila, ale popotahovala a to mi stačilo. Přiložil jsem ruku k její tváři a palcem jí přejel po mokrých líčkách. „Vezmi mě zpátky, zlato. Stýská se mi po tobě.“

„Bože, Warrene,“ zašeptala a popotáhla, když se ke mně naklonila. „Nenávidím tě, víš to?“

„Miluješ mě. Proto to tak bolí.“

Zavrtěla obličejem a já si ji přitáhl blíž, přejel rty po jejích vlhkých tvářích, nose, rtech.

„Řekni mi, že mě miluješ,“ zašeptal jsem.

„Láska nestačí. Ne pro nás.“ Znovu zafuněla a tentokrát se jí ramena otřásla pláčem. „Je mi to líto.“

Přitáhl jsem si ji na hruď a zavřel oči, zatímco jsem ji dlouho držel. Mluvil jsem proti jejím vlasům. „A co by stačilo?“

„Myslím, že ani my nemáme sílu to změnit,“ zašeptala. „Tvůj život je jinde. Můj je tady.“

„Přestěhovala by ses za mnou, kdybych tě o to požádal?“ zeptal jsem se a mírně naklonil, abych rozeznal její měkké rysy.

„Já… Nevím.“ Odmlčela se. „Právě jsem získala zpět svého otce, Ware. Můj život je tady. Opravdu nevím.“

„Chápu.“ Nelíbilo se mi to, ale chápal jsem to.

Nebylo by fér žádat ji, aby kvůli mně změnila celý svůj život. Potřeboval jsem na tom právu znovu zapracovat, a i kdybych ho neztratil, nebylo by to vůči ní fér. Znovu jsem se otřel palcem o její tvář, můj obličej se přiblížil k jejímu, dokud se špičky našich nosů nedotkly.

„Tak moc mi chybíš,“ zašeptal jsem.

„Nehraješ fér.“

„Já vím.“ Usmál jsem se proti jejím rtům. „Nedokážu férově uvažovat, když jde o tebe.“

Neodpověděla, ale dech se jí zrychlil.

„Nad čím právě teď přemýšlíš?“

„Na to, jak se mě dotýkáš,“ zašeptala.

Zatajil se mi dech. Srdce mi začalo bušit rychlostí, kterou normálně používalo jen na hřišti. „Jak se tě dotýkám?“

„Ty víš jak.“

„Kde?“

„Kdekoliv,“ řekla a přitiskla svou hruď na mou. „Všude.“

Moje ruka putovala po její tváři, po jejím jemném krku, po štíhlém rameni. Popadl jsem její ňadro přes košili a zavřel oči, zadržujíc zasténání při pocitu v mé dlani.

„Musím se tě na něco zeptat,“ řekl jsem se zavřenýma očima.

„Ptej se,“ zašeptala.

„Máš… Viděl jsem tě s Quinnem.“

Ucítil jsem její ruku na své tváři a otevřel oči, abych se setkal s jejím pohledem. „Nikdy, Warrene. Nikdy.“

S úlevou jsem vydechl a sklonil hlavu, abych přitiskl své rty na její. Olízl jsem šev jejího spodního rtu a zkoumal ho, dokud se můj jazyk nesetkal s jejím. Zasténala mi do úst, prohloubila polibek a já se k ní přitiskl, přetahujíc jednu její nohu přes bok a přitlačil svou erekci proti její kundičce. Zasténala hlasitěji.

„Warrene,“ řekla přerušujíc polibek.

„Kde mě potřebuješ? Řekni mi.“

Naklonila se a svlékla si košili. Jako další šlo na řadu spodní prádlo. Odhodila oba pryč z postele, než mi zatáhla za gumu slipů. Zasmál jsem se.

„Trpělivost, zlato. Máme celou noc,“ řekl jsem, sundal si slipy a odhodil je stranou.

„Dnešní noc je vše, co máme,“ zašeptala, přehodila přese mě nohu a vyšplhala na mě.

Sklonila se, její vlasy se mi rozprostřely po stranách obličeje, když ke mně přitiskla své rty. Jednou rukou se natáhla mezi nás a sevřela kolem mě ruku, pomalu mě hladila a pokračovala v líbání. Moje boky sebou trhly nahoru. Její slova se mi přehrávala v hlavě. Dnešní noc je vše, co máme. Odmítal jsem tomu uvěřit. Tohle jsem odmítal přijmout. Bojoval jsem s nutkáním převzít vedení, překulit ji na záda a získat ji přímo tam, tvrdě a rychle, jen za to, že to řekla, jen proto, že pochybovala o tom, co máme. Sáhl jsem jí mezi nohy a pohladil ji. Ve chvíli, kdy mé prsty sklouzly přes její záhyby, se zasténáním hodila hlavu dozadu.

„Camilo,“ zasténal jsem. „Jsi pro mě tak mokrá.“

Roztáhla nohy dál od sebe a zadržela dech, když si mě navedla do sebe, zastavila se, aby se na mě narovnala, když jsem ji popadl za boky a vedl. Můj dech přicházel v krátkých poryvech, jak jsem čekal, až se začne hýbat. Polkl jsem, vzal si chvíli, abych se uklidnil, a když mi položila dlaně na hruď a konečně se proti mně začala pohupovat, myslel jsem, že přijdu o tu malou rezervu, která mi zbyla. Pokaždé, když se zavrtěla v bocích a setkala se s mými přírazy, prudce se mi vřítil adrenalin přímo do srdce. Pokaždé, když jako prosbu řekla mé jméno, měla část mně pocit, jako by se to zlomilo. Zvedl jsem ji a otočil nás tak, aby byla na zádech a vrazil hluboko do ní, ještě hlouběji. Hlasitě zalapala po dechu.

„Chci, abys mě cítila všude,“ řekl jsem proti jejím rtům a znovu přirazil. „Chci, aby sis pamatoval, jací jsme spolu.“ Její ruce se zvedly k mým pažím, její nehty se zaryly do mého tricepsu. „Chci, abys cítila to, čeho se zbavuješ.“

„To nedělám,“ zalapala po dechu. „Neopouštím tě.“

Zastavil jsem se a podíval se jí do očí, byly divoké a široké. „Neděláš?“

„Nechápu, jak by to mohlo fungovat,“ řekla a oči se jí zalily slzami. „Nechápu, jak by to, že já jsem tady a ty v Anglii, mohlo fungovat.“

„Zapracujeme na tom.“ Znovu jsem do ní vrazil. Zalapala po dechu, záda se jí prohnula a nehty se jí zaryly hlouběji.

„Jak?“

„Přijdeme na to.“ Vzal jsem ji do náruče a štípl do bradavky, zatímco jsem líbal její rty, tvář, oční víčka, bradu, krk.

„Fotbal je tvůj život,“ zašeptala.

Znovu jsem se přestal hýbat a zíral na ni. Na tuto krásnou, obětavou ženu, která byla ochotna pro kohokoli udělat bez pochyby cokoli. Na tuto krásnou ženu, která se objevila na pohřbu mého otce, i když ho nenáviděla, jen proto, aby mě viděla. Sklonil jsem se a znovu ji políbil, přál jsem si, aby to stačilo na to, abych setřel všechny její starosti. Přál jsem si, abych jí mohl ukázat, nejen jí říct, že ona je můj život. Místo toho jsem se s ní miloval, dokud jsme nebyli oba sytí a udýchaní, a pak jsem ji držel v náručí a líbal ji na ramena, obličej, rty, hlavu, než jsem se musel probudit, abych stihl svůj let.