TCDL - 15. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Angel

Po té, co dětský sbor za velkého jásotu a potlesku skončil, vystoupil na pódium starosta Vánočního údolí, aby zahájil každoroční dražbu draka.

„Dámy a pánové, vše, co zde ve městě je, ručně vyrobily naše děti,“ řekl vesele. „A pokud neznáte naše tradice, ujišťuji vás, že není lepšího štěstí než slavit s jedním z našich draků na stromečku!“

„Podívej se na to,“ řekla Angel nadšeně, když na pódium vstoupila žena a postavila se vedle starosty.

V ruce držela na talíři vybrané dračí ozdoby. Draci byli rozkošní. Většinu z nich očividně vyrobily malé děti, několik propracovanějších pak nějaký teenager nebo tajný dospělý pomocník.

Ale bez chybičky byl každý drak, kterého teď starosta vystavoval, uměleckým dílem. Dokonce i ti, kteří byli ozdobeni křivými barevnými čarami nebo nalepenými třpytkami, které se dostaly na špatná místa.

Zvlášť tyhle. Nemohla si pomoct, ale vzpomněla si na malou holčičku v králičí čepičce. Vyráběli draky ve škole, nebo jí s tím doma pomáhali rodiče té holčičky?

Ať tak či onak, byla to rozkošná tradice.

Myslela si, že jí nebude vadit, když bude trávit prázdniny mimo rodinu. Na vánoční kouzla svého dětství už byla beztak příliš stará.

Ale teď zjistila, že touží po místě, kde by mohla založit vlastní vánoční tradice.

Všude kolem ní bylo tolik lásky. Zdálo se, že se tu všichni znají. Nepřekvapilo by ji, kdyby starosta a jeho pomocník před mnoha lety, když byli ještě dětmi, také vyráběli dračí ozdoby pro každoroční dražbu.

Zdálo se, že tohle je místo, kde lidé udržují tradice. A kde lidé stále věřili v kouzlo Vánoc – ne pro turisty, kteří přicházeli na návštěvu Sněžného hradu, ale pro své vlastní rodiny. Zdálo se, že se o tento dar až příliš rádi podělí s cizinci mezi nimi.

„Jestli hledáte něco výjimečného,“ řekla bělovlasá žena ve fialové šále dlouhé tak, že by jí zahalila celé tělo, „počkejte si na poslední sadu draků. Moje Crystal, jich se svými staršími sourozenci vyrobila několik a dopadli nádherně. A protože máme jen ten jeden stromek, necháváme si každý rok jen jednoho.“

„Díky za tip,“ řekla Angel a usmála se na ženu. „To zní slibně.“

Před nimi se začalo přihazovat. Dražila se spousta draků – ale zdálo se, že každá rodina ve Sněžném údolí je odhodlaná odnést si domů vlastního draka.

Během několika minut byl ženin talíř s draky prázdný a na scénu přinesli druhou sadu.

„Podívejte se na to, můj synovec Thomas pro nás letos vyrobil ohnivého draka.“ Starosta držel v ruce draka, který měl na těle přilepené třpytivé červené korálky.

„Řev!“ vykřikl chlapec v první řadě.

Starosta se zasmál. „Chceš nám o tom drakovi říct něco zvláštního, Thomasi?“

„Umí chrlit oheň, takže nemusí nikdy ráno odklízet sníh jako táta,“ řekl chlapec hrdě.

„To je pro draka velmi užitečný talent!“ Starosta, který se stále smál, držel malého červeného draka v ruce. „Nějaké nabídky na tohoto hrdého a užitečného ohnivého draka?“

„Deset tisíc,“ vykřikl někdo vedle Angel.

Když se s šokovaným výrazem otočila, uviděla, že dorazili Henrik a Dara.

Byla to Dara, kdo vykřikl to neuvěřitelné číslo, zatímco Henrik zvedl ruku, aby upoutal starostův pohled.

„Deset tisíc ze Sněžného hradu! Dobrá volba pro váš letošní stromek,“ prohlásil starosta. „Nějaké další nabídky? Ne? Tak za tři, dva, jedna… prodáno Sněžnému hradu! Gratulujeme!“

„To se draci vždycky prodávají za tolik?“ Angel ohromeně zašeptala.

Henrik zavrtěl hlavou. „Je to tradice,“ zašeptal zpátky. „Draci se neradi loučí se svým pokladem, ale tím, že něco z něj vyměním za dračí dekoraci, je můj drak šťastný a já mohu přispět na náš každoroční charitativní projekt. Takhle vyhrávají všichni.“

„A my dostaneme dalšího nádherného draka na náš stromeček.“ Dara mrkla na Angel. „Jestli přemýšlíš o tom, že si založíš vlastní tradici, tak je štěstí mít na stromečku draka. A ostatní půjdou na dračku mnohem levněji.“

Žena vedle ní souhlasně přikývla. „Bez malého dráčka na stromečku tady není domov. Draci se o nás po léta starali a my se na oplátku dobře staráme o ně a o jejich tajemství.“

„Líbí se mi, jak moc jsou lidé v tomto městě do draků zapálení,“ řekla nadšeně jedna dvacetiletá žena z okolí. „Nemyslíš, že je to rozkošné, Roberte?“

Robert v odpověď cosi jednoslabičného zavrčel. Angel zakousnout smích.

Zdálo se, že není až tak těžké udržet tajemství místní rodiny dračích měničů, když většina turistů byla až příliš ochotná uvěřit, že jde jen o rozkošný místní zvyk s vymyšlenými legendami.

Z Vánočního údolí toho zatím moc neviděla – ale to, co viděla, si zamilovala.

Lidé, kteří se navzájem znali, kteří tu byli jeden pro druhého, ať už byli rodina, nebo ne. Lidé jako ona, kteří žili v harmonii s měniči, jako byl Jonathan. A zdálo se, že všichni tady zbožňují Henrika a Daru, kteří na oplátku zřejmě milovali městečko stejně jako svůj vlastní Sněžný hrad.

Nikdy předtím takové místo neviděla. A pokud věděla, bylo na světě jedinečné a neexistovalo, že by s Jonathanem někdy našli vlastní místo, právě takové.

Ale chtěla to zkusit. Chtěla, aby si Jonathan uvědomil, že bez ohledu na to, co říkají podivná pravidla dračí společnosti, je to dobrý člověk – drak, kterého by každé město rádo prohlásilo za svého šťastného draka.

A přestože si nedokázala úplně představit, že by vedla vlastní zimní středisko, zdálo se, že starý sen o vodění dětí po muzeu ještě tak docela nezemřel.

Ať se hlásila kamkoli, žádné místo pro ni nebylo.

Přesto. Možná se svých snů nemusela vzdát. Možná by si mohla najít práci v obchodě se suvenýry v muzeu.

Viděla, jak se Dara a Henrik starají o své nejmladší hosty, jak pečlivě přizpůsobují své aktivity, aby ani jedno dítě nezůstalo stranou. Zdálo se, že každé dítě se na Sněžném hradě baví jako o život, bez ohledu na to, jestli dává přednost koulovačkám venku, nebo pohádkám se sušenkami a horkou čokoládou u krbu.

Najednou si uvědomila, že nechce promarnit svůj život programováním, uvězněná celý den před obrazovkou, bez ohledu na to, jak dobře placená ta IT zaměstnání jsou.

Když si uvědomila, že Jonathan byl deset let uvězněný v ledu, něco v ní procitlo. Nehodlala udělat to, co udělal on. Nehodlala se nechat uvěznit sama.

Teď, když se našli, měla pocit, že je možné všechno.

A i kdyby nikdy nedostala práci svých snů, určitě by se našlo něco, co by ji udělalo šťastnou. Něco, co by jí dalo pocit, že na konci dne něco dokázala.

I kdyby to nebyla pohodlná práce v IT.

„Už jsou tady,“ řekla vzrušeně stařena a pak začala tleskat, když mladá dívka přinesla starostovi další sortiment draků.

Angel cítila, jak jí úsměv škube rty. Poznala tu holčičku – měla na sobě huňatou králičí čepičku, kterou předtím obdivovala.

Teď jim věnovala úsměv s mezerami v zubech, když si starosta draky vzal do ruky.

„Babičko! Podívej!“ řekla a vzrušeně zamávala.

„Ještě jsme neskončili,“ řekl starosta, „ale pomalu se blížíme ke konci dražby. Takže jestli ještě nemáte draka, nečekejte moc dlouho!“

Jeden po druhém se dražil nádherný drak s křídly vyrobenými tak, aby vypadala jako křídla motýla, drak vyrobený ze zlatého drátu a barevného papíru a drak, který nesl na zádech malou plstěnou kočku.

Angel se držel zpátky. Něco zahlédla, když starosta poprvé vzal do rukou sortiment draků, a napínala se, aby si to ještě jednou pořádně prohlédla.

„A tady je další mistrovské dílo od naší malé Crystal, téměř bez pomoci jejích starších sourozenců.“ Starosta se zaculil. „Krásný bílý drak – ledový drak, myslím, že s jiskřivými krystaly. Podívejte se, jak se třpytí ve světle!“

Zvedl draka do výšky. Angel zalapala po dechu, když světlo dopadlo na jeho křídla.

Byly na něm přilepené kousky křišťálu a perel. A přestože to bylo zjevně dílo malého dítěte, něco na tom, jak křišťál odrážel světlo, ji přimělo vzpomenout si na ten okamžik, na který už skoro zapomněla.

Na okamžik, kdy se potácela v náručí ledového draka a málem umrzla.

Téměř okamžitě zvedla ruku, dívčina babička se otočila, aby jí věnovala souhlasný pohled.

„Tohle je můj nejoblíbenější drak,“ zašeptala žena, „ale Crystal to neříkej. Slíbila jsem jí, že jí koupím růžového třpytivého draka s jednorožcem.“

Z druhé strany davu proti ní přihazoval někdo další. S Angelinou další nabídkou však mužova ruka klesla a on se na ni zašklebil, očividně se vzdával.

„Nevšímej si ho,“ řekla Crystalina babička a mrkla na Angel. „Takhle to tady chodí. Nemůžou za to, že trochu zvedají cenu.“

„Je to přece pro charitu. Mně to nevadí.“ Angel se usmála a dychtivě nespouštěla oči ze starosty, který si prohlížel dav.

„Žádné další nabídky?“ zavolal. „Jednou jdu, podruhé jdu… a prodáno jednomu z našich hostů támhle!“

„Vyhrála jsem!“ Angel se rozzářila a objala Jonathana.

Společně přešli ke straně malého pódia, kde na ně mával starostův asistent. O chvíli později se stala hrdou majitelkou svého vlastního malého ledového dráčka, láskyplně zabaleného do malé krabičky.

„Teď si opravdu připadám jako na Vánoce.“ Myslela si, že už je příliš stará na to, aby se těšila z dárků a vánočních překvapení, ale jakmile uviděla malého ledového dráčka, věděla, že byl vyroben pro ni.

Pro ně.

Opřela se o Jonathana a usmála se na něj. „Promiň, že jsem se tě nezeptala, ale tohle bylo příliš dokonalé.“

Jonathan se zasmál. „Jako bych odmítl. Jsem ale rád, že jsi neměla srdce na Dařina ohnivého draka.“

Zpoza asistentčina stolu se Dara rozesmála. „Letos jsem měla srdce na červený motiv našeho stromečku, ale každý rok je to stejné.“

Henrik se ušklíbl. „Začneme otevírat krabice s vánočními ozdobami a za pár hodin se červený motiv změní na červenomodrozlatý. Včetně ‚jé, podívej, ty stříbrné ozdoby, co měla ráda babička‘ a ‚jé, přidáme ty malé slaměné ozdoby, co ti daly děti jako dárek‘.“

„Nemýlí se,“ připustila Dara a stále se smála. „Ale nakonec jsou to ty nejlepší vánoční stromečky.“

„To jsou,“ řekla Angel tiše a cítila se dokonale spokojená, když se opřela o Jonathana.

V duchu už viděla jejich vlastní stromek, celý ozdobený třpytivými stříbrnými cetkami, třpytivými skleněnými rampouchy a křišťálovými hvězdami.

A ani na vteřinu nepochybovala, že nakonec bude mít úplně stejný stromeček jako Dara a Henrik – propracované barevné schéma zapomenuté, jakmile objeví zapomenuté poklady a rozkošné, nedokonalé ozdoby vyrobené drobnýma rukama.

To byly opravdu ty nejlepší vánoční stromky. Skutečné stromky plné vzpomínek.

A oni právě našli svou první krásnou vzpomínku, aby založili vlastní tradici.