SOW - 18. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

IANOVY OČI ZESVĚTLALY, až se podobaly jasně modrozeleným diamantům. „Takže tě to kouzlo nenutí mě poslouchat?“

„Kouzlo funguje“, řekla jsem a nadzvedla si lem šatů, protože jsem se snažila vyšplhat na skalní převis obklopující zámek Belvedere. „Nejednala jsem jako Strážkyně. Místo toho hromadu zákonů poruším.“

Jedním skokem byl za mnou a připomněl mi, že umím také létat. Jak jsem na to mohla zapomenout? Musela jsem být mnohem víc opilá, než jsem si uvědomovala.

„Jak to?“, chtěl vědět.

„‚svobození’ ezně.“ Oukej, to bylo dost nejasné. Pokusila jsem se o to znovu. „Osvobození vězně. Zdroj Rudého draka. Měl bys mi pomoct. S tvými démonickými značkami bys taky mohl jednoho dne skončit jako zdroj, pokud“, – hlasité škytnutí –“Dagona přežiješ.“

Šokovaně na mě zíral, a poté mě strhl na sebe. „Co jsi to řekla?“

„Kdo je tu opilý – ty nebo já?“, zeptala jsem se ho podrážděně. „Copak nevíš, jakou teď máš krev, teď když jsi označený Dagonovou značkou? Ach, možná to fakt nevíš. Ne všichni upíři pijí svou vlastní krev, když jsou hladoví…“

„Stop!“ Jestli mě zmáčkne ještě pevněji, tak mi zlomí kosti. Ale to, jak se mu blýskalo v očích, znamenalo, že se ještě hodně ovládá. „Znamená to snad, že znáš další následky démonických značek?“

„Rudý drak. V tvých žilách. Což z tebe dělá zdroj“, potvrdila jsem. „Ale no tak, musíš to přece vědět. Tvoje kamarádka byla měnička se značkou démona…“

„Jaká kamarádka?“, zeptal se okamžitě.

Houpala se zem nebo jsem to byla já?, „samozřejmě to mohla být i on“, dodala jsem. „Nebyla jsem si jistá. On nebo ona změnili svou podobu, aby při popravě vypadal jako Catina malá holčička…“

„U Luciferových krvavých kostí!“, vykřikl Ian a zatřepal se mnou, až jsem měla pocit, že mi uletí hlava. „Ty jsi věděla, že byla Rada podvedena? Věděla jsi, že ve skutečnosti nezabili dítě mé kamarádky? Ty jsi to celou dobu věděla?“

„Ty jsi taky věděl, že žije?“ Z nějakého důvodu mi to přišlo legrační. „Hej, myslela jsem, že mám dělat, jakoby byla mrtvá, abych ji chránila, a teď si přijdeš ty a tvrdíš, že jsi taky předstíral, že věříš, že je mrtvá? Kdybych se nebála, že se při tom pozvracím, tak bych zasmála.“

„Proto jsi trvala na tom, aby byla Cat, vydána zbraň popravčího!“

I když už se mnou netřásl, stále jsem měla pocit, jakoby mi v hlavě mozek ještě stále poskakoval nahoru dolů.

„Myslel jsem, že jsi to udělala jen jako gesto lítosti, ale kdyby popravčí ochutnal třeba jen kapku její krve, zjistil by, že právě setnul měniče a ne Catinu malou holčičku! Požadovala jsi odevzdání meče, aby k tomu neměl příležitost. Celou tu dobu ses ji snažila svým vlastním způsobem chránit!“

„Pravděpodobně bychom o tom měli přestat mluvit“, řekla jsem a zírala do země. No jasně! Nehoupala se. Byla to jen má představa.

„Přestat?“, zopakoval Ian. „Veritas, podívej se na mě.“

I přes můj odpor mi zvedl hlavu a přinutil mě, abych se na něj podívala. „Jsem teď Ianova malá panenka, copak jsi zapomněl?“, prohlásila jsem uštěpačně.

Jeho oči se zeleně rozzářily. „Och, to opravdu jsi, a to víc, než si uvědomuješ.“

Zírala jsem na něj a tentokrát mě přepadl úplně jiný druh nevolnosti. Jeho pohled byl tak intenzivní, že bych se v něm nejraději utopila. Zvláštní, že mě ta představa neznepokojila. Místo toho jsem si představila, jaké by to bylo, kdybych se mu odevzdala. Ovládly mě mrákoty a já zakolísala. Okamžitě mě sevřel v náruči. Musela jsem se usmát. Chytil mě dřív, než jsem mohla upadnout. A já ho nechala. Když naposledy jsem někomu důvěřovala natolik, abych mu to dovolila?

Poté jsem ucítila řadu šťouchanců, jakoby mi chtěly mé senzory něco říct a já se otočila k meteostanici u zámku Belvedere.

„Shayla je na cestě“, řekla jsem a ukázala paží.

Vrhl tím směrem pochybovačný pohled. „Neopustila zámek. Sledoval jsem most.“

„Pod námi“, řekla jsem a ukázala na zem.

„Tunel?“ Zněl fascinovaně. „Jak jsi na to přišla?“

„Když jsem ji objala, opatřila jsem ji sledovacím kouzlem.“ Takhle opilá jsem zněla vychytrale. „Věděla jsem, že okamžitě vyrazí ke svému zdroji, aby naplnila tu láhev. Její aura zezelenala. Chtěla to zlato.“

Jeho oči žhnuly. „Neříkej.“

Měla jsem nepříjemný pocit, že jsem vykecala další důležité tajemství. Zatracený Rudý drak. Proč to lidi pili dobrovolně? Následná opice byla příšerně ukecaná. A taky to strašně unavovalo, ó Bohové, byla jsem tak unavená. Klidně bych tu na té skále mohla usnout, kdybych nemusela nejdřív zabít pár lidí. No to je jedno, o to, co jsem Ianovi navykládala, se můžu postarat později. Teď musím osvobodit vězně.

Odstrčila jsem ho. „Musím osvobodit vězně…“

„Ne, ty se musíš posadit, abys nespadla“, skočil mi Ian do řeči. „Zůstaň tady, já se o to postarám.“

Pobouřeně jsem vykoktala: „Dokážu je všechny zabít!“

„Samozřejmě.“ Potlačoval snad smích? „Jsi krásná, jsi jemná a rozbiješ jim všem hlavy.“

Usmála jsem se. „To je milé.“

„To jsi ty taky, ať jsi jakkoliv smrtící, ale i tak tu musíš zůstat. Možná pošle Shayla některého ze sluhů, aby se po nás poohlédl. Když budeme pryč oba, vypadalo by to podezřele.“

To znělo logicky, ale… „Ale když budeš zraněný.“

Rozesmál se. „Jsi sladká, když jsi opilá, víš to?“

„Ne sladká“, odvětila jsem a vrhla na něj naštvaný pohled. „Mě nemůže nikdo zabít.“

„Ach, opravdu?“, pronesl. „Raději jsem tě měl nalévat alkoholem, než na tebe promrhat dva příkazy, ale abychom se vrátili k tomu, co jsi řekla: Díky těmto značkám mě také nemůže nikdo zabít.“

Šťouchla jsem ho do místa, kde jsem pod jeho kabátem cítila tvrdý obrys zbraně. „Když tě někdo píchne tady tou démonskou kostí do oka, tak tě to může zabít.“

S klidem se na mě ušklíbl. „Ano, ale když lidé vidí upíra, tak sáhnou po stříbře a ne po démonské kosti…“

„Co?“, zeptala jsem se, když nepokračoval. Když si dřepl – kdy mě položil na zem? Nemohla jsem si vzpomenout. Vypadal vážně.

„Co?“, zopakovala jsem, ale vzhledem ke hrůze, která mi pronikla až do kostí, jsem to věděla. Prozradila jsem příliš mnoho a on to zjistil. Možná ne všechno, ale dost. Možná jsem to vždycky věděla, že si to jednou dá všechno dohromady. Proto jsem ho nezadržela, když mě uchopil za ruku a zvedl ji ke svým ústům. Zdvořilé gesto, ale jeho pohled byl vše, jen ne rytířský. Planul veškerou intenzitou dravce, který bude za chvíli zabíjet. Jeho teplé rty se dotkly mé kůže. Poté mi do masa zajely jeho tesáky. Nekousl hluboko. Jen tak akorát, aby se mi na mou zlatohnědou kůži vylily dvě kapky krve podobající se rubínům. Poté je pomalu olízl a já sledovala, jak je se zachvěním polkl.

Zavřela jsem oči. Teď víš, že nejsem jen upírka. Oh, už je to tak dlouho, co jsem toto tajemství sdílela s někým jiným…

Když mě senzory znovu varovaly, trhla jsem sebou a otevřela oči. Shayla musela znovu projít pod námi. Protože teď běžela opačným směrem, očividně byla se svou prací hotová. Museli jsme udeřit.

„Všechno, co chceš teď říct, může počkat“, řekla jsem a najednou jsem se cítila velmi střízlivě. „Musím zaútočit na zámek.“

Pohlédl směrem k mostu, i když byl pro naše oči neviditelný. „Bude lepší, když počkáme, až tam nebude tolik lidí, co by nás mohli zadržet.“

„Ne ten zámek.“ Ukázala jsem za jeho záda. „Belvedere.“

„Měla jsi tam zůstat“, zamumlal Ian už podruhé. „Už jsem něco takového dělal, a mohu tě ujistit, že zdroje Rudého draka jsou hlídané víc než Fort Knox. Kromě toho jsi tak opilá, že můžeš sotva chodit.“

„Ale stále mohu bojovat“, ujistila jsem ho. Znělo by to mnohem kompetentněji, kdybych si na konci mého chvástání hlasitě neříhla, ale co. „Přestaň prudit a jdeme do toho.“

S těmito slovy jsem vyskočila do vzduchu a oběma nohama kopla do skály přede mnou. Za ní se nacházel tunel, to jsem cítila. I tak se ozval zvuk, jakoby do skály udeřila bourací koule, ale díky povrchu, zesíleného magií, se ani nehnula. Ozvala se siréna – a nebylo to pouze bolestivé zvonění v hlavě, za které jsem vděčila své námaze. Než jsem mohla zareagovat, tak mě Ian strhl zpět. Poté provedl rychlou sérii pohybů rukou. Jeho kouzlo zničilo jeskyni před námi a odkryl tunel skrývající se za ní.

„Skvěěěělé.“ Jeho ruce byly opravdu magické.

Jen se na mě zašklebil a rozběhl se k tunelu. „Měla bys vidět, co všechno dalšího se svýma rukama dokážu.“

To jsem nekomentovala a klopýtala za ním – s klením, protože moje nohy se nechtěly pohybovat tak ladně a koordinovaně jako ty jeho.

„Nech toho“, řekl, otočil se a zachytil mě, když jsem zavrávorala. „Potřebujeme někoho, kdo tu zůstane a zastaví každého, kdo vyleze z druhého konce tunelu. Můžeš ještě kouzlit?“

„Ale jistě“, odvětila jsem uraženě.

„Tak tu zůstaň.“

To bych raději prodiskutovala, ale opravdu jsme potřebovali někoho, kdo zabrání tomu, aby nás obklíčili. Navíc, moje tělo sice nechtělo spolupracovat, ale má magie fungovala i nadále. Doufejme. Přikývla jsem a sesunula se na zem. „Běž dál. Křič, pokud bys potřeboval pomoc.“

„Tu nepotřebuji“, odpověděl a zmizel za nejbližším rohem. Hned na to jsem uslyšela zvuky explozí, následované jekotem. Když najednou křik ustal a ven se vyvalilo mračno prachu, tunel se zachvěl. Znovu se ozvaly výkřiky, ale tentokrát byly brzy umlčeny a stěny tunelu se roztřásly další explozí. Nakonec se tunelem prohnala magická šoková vlna. Sice cestou tunelem oslabovala, ale i tak to bolelo, když dorazila až ke mě. Do jaké nadpřirozené bitky se to Ian připletl?

„Iane!“, vykřikla jsem a vrávoravě se postavila. „Jdu za tebou!“

„Zůstaň, kde jsi!“, uslyšela jsem jeho křik a byla jsem šokovaná nadšením a elánem v jeho hlase. „Všechno mám pod kontrolou!“

To všechno udělal Ian? Nejraději bych to viděla na vlastní oči. Ale pak jsem uslyšela z druhé strany tunelu rychlé kroky a vzpomněla si na svůj úkol. Jasně. Blokovací kouzlo.

Začala jsem a frustrovaně zavrčela, protože bych ho měla normálně vysypat z rukávu, ale teď jsem se musela soustředit na každé slovo. Zatracený Rudý drak! Byla jsem po něm v mnohem horším stavu, než po bitvě s jakýmkoliv jiným soupeřem, se kterým jsem v minulosti bojovala. Když se objevila skupina strážců, blokovací kouzlo ještě stále nebylo hotové. Kdybych tu byla ve své oficiální funkci, mohla bych se nechat poznat jako Strážkyně zákona, zatknout je a předvést před Radu, protože zadržovali rukojmí za účelem produkce ilegální substance. Ale díky Ianovu magickému příkazu jsem nic z toho nemohla udělat. Ve stavu, v jakém jsem byla, mi to ani nijak nevadilo.

„Vy“, řekla jsem, ukázala na první dva upíry a rychle jsem si vymyslela mnohem jednodušší kouzlo. „Roztavit!“

Jako když do nich magneticky střelí, přilepili se k sobě a poté se jejich těla stavila dohromady, až z nich zbylo jen dvakrát tak velké torzo se dvěma hlavami a osmi končetinami.

„Stavit, stavit, stavit“, pokračovala jsem a ukázala na další tři. Upíři se srazili dohromady a připojili se k roztavené hroudě těl. Každá končetina ukazovala jiným směrem, takže hromada masa neustále zakopávala o vlastní nohy.

„Co mi jen připomínáte?“, ptala jsem se sama sebe a naklonila hlavu na stranu. „Upíří stonožka? Ne, upíří chobotnice.“

Poslední dva upíří strážci nyní chvatně ustupovali. Pohrozila jsem jím prstem. „Nonono. Stavit, stavit.“

Když se z nich stala součást masové kuličky, vykřikli. Jejich řev a vytí ostatních strážců se mi zabodl až do kostí. „Ach, přestaňte. Za pár hodin to pomine. Měli byste slyšet, co se děje na druhém konci tunelu. To znělo definitivně.“

Ječící upíří koule mi sice způsobovala bolest hlavy, ale také zahnala na útěk další skupinu strážců blížící se tunelem. Když poté, co uviděli, co se stalo s jejich přáteli, se otočili, souhlasně jsem pokývala hlavou. Ale byl tu jeden strážce, který prošel tunelem a nezastavil se, když uviděl kroutící se upíří kuličku. Místo toho se protáhl kolem nich a výhrůžně se mi postavil. Na něco takového jsem neměla čas. I nadále jsem se snažila dokončit své blokovací kouzlo, které mezitím potřebovalo opravdu móóóc času. „Tví přátelé, co utekli, byli chytří“, vysvětlila jsem mu. „Udělej to jako oni a zmizni.“

Vycenil na mě tesáky. „Nebojím se tě, čarodějnice. Také umím zaklínadla.“ Poté začal s vyslovením smrtící kletby.

To jsem mu nemohla nechat projít, ani kdyby byl součástí upíří chobotničky, nebo to byla stonožka? No to bylo jedno. „Mé smrtící kouzlo je rychlejší“, prohlásila jsem a vytřepala z rukávu aktivní kouzlo. „Prásk.“

Rozprskl se na tisíc kousků místo na kaši, jak jsem to měla původně v úmyslu. Ušklíbla jsem se. Očividně jsem slábla. Doufejme, že to bylo kvůli tomu, jak jsem ji přesměrovávala na to blokovací kouzlo. To bylo mnohem důležitější… kdy jsem upadla? Ještě před chvílí jsem seděla, ale teď jsem ležela na podlaze tunelu a bolela mě hlava, jako kdybych v ní měla tisíc permoníčků a ti zrovna kutali zlato. A bylo to stále horší – cítila jsem, že se ke konci tunelu blíží další lidi. Podle magické vlny, která je doprovázela, se jednalo o rodilé čarodějky.

Potřebovala jsem to blokovací kouzlo okamžitě dokončit, takže jsem se porozhlédla po nějakém dalším zdroji energie. Rodilé nebo praktikující čarodějky ze zámku jsem k tomu použít nemohla. Magie byla spoutaná se svým majitelem. Ale bylo tu něco blízko… ano, to jezero! Proč jsem na to nepřišla už dřív a nevytáhla energii z vody? Je to na prd, když je člověk opilý.

Vytáhla jsem z blízkého jezera tolik, kolik jsem mohla, když se na scéně objevil Ian. Byl celý od krve a špíny a jeho smoking byl na mnoha místech roztrhnutý, ale co mě opravdu zmátlo, byl balík, který nesl v náruči. Bylo to velké asi jako jutový pytel a bylo to cítit démonem a skleničkami s Rudým drakem, které jsem vypila.

„Co je to?“

Vrhl krátký obdivný pohled na bitevní pole za mnou a odpověděl až potom: „Zdroj. Nepřeháněla jsi, když jsi říkala, že zabarvíš stěny do ruda, že? A co je tohle?“

„Upíří chobotnička“, odpověděla jsem lhostejně. „Nebo stonožka. Co jsi tím myslel, že zdroj? Bylo to dítě?“ Málem ze mě vyletěl všechen Rudý drak, co jsem vypila.

„Ne, dítě ne“, zavrčel. „Ani člověk. Vypadá to jako okřídlený psí démon.“ Poté změnil svou pozici, aby získal volnou ruku a mohl mi pomoci vstát. „Můžeš chodit?“

Vstala jsem, ale vzápětí jsem se zase hroutila dolů, protože jsem všechnu svou sílu spotřebovala na kouzlení a tu pijatiku předtím. Ian mě chytil dřív, než jsem dopadla na zem a poté si mě přehodil přes rameno.

„Takhle to stejně půjde rychleji“, zamumlal.

Vyběhl z tunelu ve stejnou chvíli, kdy se konečně dokončilo mé blokovací kouzlo. Uzavřelo tunel tak, že nemohl nikdo dovnitř ani ven. Uzamklo to i neviditelný most a magický zámek. Nyní nemohl nejméně hodinu nikdo uniknout. Do té doby budeme dávno pryč, pokud ovšem…

Jen jsem doufala, že jsem nepodcenila tu nadpřirozenou šťávu, co jsem do kouzla vložila. V tom případě by nám zbývaly jen minuty. Byla jsem tak opilá, že jsem nemohla s určitostí říct, kolik jsem tam toho dala. Dokonce jsem se obávala, že ztratím vědomí. Navíc jsem byla na Ianově rameni pěkně protřepaná, jak běžel po nerovné cestě. Ale byl rychlý. Za chvilku už byl na dohled Central Park.

Poté se Ian zastavil tak prudce, že jsem mu přeletěla přes rameno. Ale nesletěla jsem na zem, nýbrž mě zastavilo ve vzduchu něco, co bylo cítit jako obrovská, lepkavá pavučina.

„Co to, k čertu, je?“, zeptala jsem se.

„To by mě také zajímalo“, odvětil chladný hlas v mandarínštině.

Strnula jsem. Ten hlas jsem poznala a byla bych ji poznala mezi tisíci jinými. „Xun Guan. Co ty tu děláš?“