TP - 40. kapitola

Překlad: Marky

Kor.: Evička

Camila

TO RÁNO, KDY ZEMŘEL Javier Belmonte, jsme byli zaplaveni zprávami. Většina prodejen uvedla totéž: Realitní magnát zemřel. Nečekaná smrt. Zanechává po sobě manželku, dva syny a vnuka. Jako obvykle k žádnému z nich nebylo připojeno Warrenovo jméno. Jméno Thomas Belmonte bylo všude. Přemýšlela jsem, proč tomu tak je. Přemýšlela jsem, jestli to Warrena vůbec naštvalo. Nebyla jsem si jistá, jestli mu mám poslat SMS, ve které mu říkám, že mě mrzí jeho ztráta, poslat květiny, nebo to nechat být. Rozhodla jsem se udělat jedinou věc, kterou jsem nikdy v životě nečekala, že udělám: zavolat tátovi a zeptat se ho.

„Pohřeb je zítra,“ řekl.

Polkla jsem. „Půjdeš?“

„Samozřejmě. Přišel na pohřeb tvého dědečka, aby se mu poklonil. Musím mu to oplatit.“

Rozhlédla jsem se po své malé kanceláři ve Winsoru. Moje dveře byly trochu pootevřené a zahlédla jsem Treye, jak kráčí chodbou s paží stále obvázanou. Vstala jsem s telefonem v ruce. „Chci jít s tebou.“

„Na pohřeb?“ Nemohl znít překvapeněji, kdyby to zkusil.

„Ano.“

„Dnes večer mají otevřenou rakev. Pohřeb je zítra.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Půjdeš dnes večer?“

„Ano.“

S tátou jsme dlouze mluvili o Warrenovi a jeho otci a celém Belmontském fiasku. Nezacházel do konkrétních podrobností, kdo co udělal, a bylo to vlastně jedno. Věděla jsem, že nikdy úplně nepochopím, jak se někdo může rozhodnout vzdát se svobody a své rodiny, ale věděla jsem, že to táta udělal s tím, že Javier se o nás postará. Což podle mámy udělal. Věděla jsem o penězích, které nám měsíčně posílal, a když mi bylo osmnáct, odmítla jsem jakoukoli pomoc, kterou mi moje máma nabídla, protože jsem věděla, odkud pocházejí. To byl můj kříž, který jsem nesla a byla jsem s tím v pohodě. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to všechno znovu, navzdory studentským půjčkám, které mě každý měsíc nakopávaly. Žádná částka peněz nebyla dost, aby splatila ztracený čas s mým otcem.

Napadlo mě, jestli bude Warren celou noc na pohřbu svého otce. Při té myšlence se mi sevřelo srdce. Zastínil mě oblak smutku, o kterém jsem si nemyslela, že budu cítit. Ne proto, že bych byla smutná, že Javier zemřel. Nikdy jsem toho chlapa nepotkala, a i teď jsem jím opovrhovala, ale protože mě to přimělo myslet na pohřeb mého dědečka a naši ztrátu. Vzpomněla jsem si na otupělý pocit, který jsem měla během pohřbu, a na ztrátu, která mě sevřela, když spouštěli jeho rakev do země. Zahnala jsem ty myšlenky.

„Myslíš, že bych měla jít dnes večer nebo zítra?“

„Jsem si jistý, že Warren ocení, že půjdeš na kterýkoli z nich, zlatíčko,“ řekl tichým hlasem, který mě donutil zavřít oči.

„Dobře. Dám ti vědět,“ zašeptala jsem. „Musím jít.“

Dohonila jsem Treye a mluvila s ním o jeho paži a jeho přesunu do bytu ve Winsoru. Řekl mi o univerzitním skautovi, který ho navštívil v nemocnici, a jeho plánech na vysokou školu.

„Musím udělat alespoň rok, než půjdu do NBA,“ řekl a smál se pohledu, který jsem po něm střelila. Zatraceně dobře věděl, co cítím, když lidé vynechávají vysokou školu, aby se dali rovnou na sport.

„Tak dlouho, jak to půjde,“ řekl jsem, protože přiznejme si to, chlapi jako Trey budou draftováni a na světě nebyl nikdo, kdo by odmítl miliony dolarů, aby zůstal ve škole.

Cestou domů jsem se psychicky připravovala, že uvidím Warrena. Přemýšlela jsem, jaké to bylo ho onehdy vidět, i když to bylo jen na vteřinu, a i když to bylo z úplně opačné strany hřiště. Jako by mi někdo vyrval srdce a šlápl na něj – pro jistotu dvakrát. Nebyla jsem si jistá, jak bych zvládla vidět ho zblízka na pohřbu, ale musela jsem to udělat. Když jsem odešla z práce, zavolal mi Quinn, jestli bych nechtěla jít ten večer do kina. Zdvořile jsem odmítla. Trávila jsem s ním hodně času, a i když jsem ocenila to rozptýlení, jediné, co mi to nabízelo, byla připomínka muže, kterého jsem ve svém životě vlastně chtěla, a toho, jak už v něm není.

K otevřené rakvi jsem nakonec nešla. Měla jsem pocit, že je to spíše pro rodinu a přátele, a necítila bych se dobře, protože jsem toho muže nenáviděla. Druhý den ráno jsem si oblékla černé šaty a šla s tátou na pohřeb. Jakmile jsme se dostali na hřbitov, první, koho jsem zahlédla, byla Warrenova máma. Druhá osoba, kterou jsem zahlédla, byl Thomas, který vypadal překvapeně, že mě tam vidí, ale nic mi neřekl. Třetí, nedaleko od nich, byl Cayden, který byl s hezkou ženou, o níž jsem předpokládala, že je jeho matka. Nakonec jsem uviděla Warrena. Srdce se mi sevřelo v krku, když jsem ho uviděla. Na sobě měl tmavý oblek s černou kravatou, bílou košili a sluneční brýle. Ve tváři měl tvrdý výraz, sevřenou čelist a rty stažené do tenké linky.

Táta šel kolem a zdravil lidi, zatímco já zůstala vzadu. Vypadalo to, jako by tam všechny znal, a já se najednou cítila mimo. Přesto jsem zůstala. Znovu jsem se podívala na Warrena. Pokaždé, když jsem to udělala, srdce se mi sevřelo v hrudi. Fyzicky to bolelo. Nakonec jsem popadla trochu odvahy, kterou jsem měla, a šla k němu. Posadila jsem se do prázdné skládací židle vedle něj. Nezvedl hlavu, aby mě vzal na vědomí. Soustředila jsem se na dýchání, nádech, výdech, nádech, výdech… a při tom posledním jsem položila ruku na jeho koleno.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem.

Jeho noha sebou trhla, jakmile tam ucítila moji ruku, a jeho obličej se přiblížil k mému. Nejprve rozevřel rty, pak zvedl ruku, aby si sundal sluneční brýle z obličeje. Tehdy jsem viděla, že bělmo jeho očí má podlité krví, spodní víčka má oteklá od pláče. Jeho otec právě zemřel. Samozřejmě, že plakal. Jen jsem nečekala, že ho uvidím takhle, a rozhodně jsem nečekala, že to na mě zapůsobí tak, jako by to bylo utrpení mé vlastní rodiny. To jsem cítila, když jsem viděla tu syrovou bolest v jeho očích. Přála jsem si víc než cokoli jiného, ​​abych to z něj mohla všechno sejmout, abych to mohla vzít na sebe tak, aby to už nemusel cítit on. Zamrkal a znovu zamrkal, pak zamrkal rychleji, jako by chtěl zahnat slzy.

Než jsem stačila mrknout, jeho paže mě objaly a můj obličej se opřel o jeho hruď. Neměla jsem jinou možnost, než ho obejmout a nechat ho, aby mě držel. Zabořil obličej do mého krku a zhluboka dýchal. Seděli jsme tak dlouho, až mě z toho sevření začaly bolet ruce. Když mě konečně pustil, držel můj obličej v dlaních a pátral v mých očích. Naše tváře byly tak blízko, až jsem si byla jistá, že mě chce políbit, a i když jsem mu z úcty poskytla tuto chvíli klidu, nemohla jsem snést, aby to udělal. Musel vidět paniku na mé tváři, protože položil své čelo na mé a místo toho vydechl. Zavřela jsem oči.

„Bože, Camilo,“ zašeptal chraplavě, stále mi držíc tvář, „tak moc tě potřebuji.“

Cítila jsem, jak se mi knedlík v krku znovu zvedá, a polkla, abych zadržela slzy. Nemohla jsem se přinutit mluvit. Co bych řekla? Pravděpodobně něco špatného. Cítila jsem, jak mi někdo poklepal na paži, a pohnula se, abych viděla Caydena, jak tam stojí s plachým úsměvem na tváři.

„Ahoj, můj oblíbený superhrdino,“ řekla jsem a ustoupila od Warrena, abych ho objala. „Jak se máš?“

„Jsem v pohodě. Děda odešel do nebe. Už se nevrátí,“ řekl tichým hlasem a jeho hnědé oči ztratily trochu světla, jakmile pronesl ta slova.

Pohřby byly tak zatraceně srdcervoucí. Neměla jsem Javiera ráda, ale cítila jsem se hrozně kvůli těm, kteří ho milovali. Políbila jsem Caydena na hlavu a usmál se.

„Je přímo tady,“ řekla jsem a položila mu ruku na srdce. „Vždy tu bude.“

„To říkala moje máma.“

„Měl bys ji poslouchat.“

Pomalu přikývl a na okamžik pohlédl na Warrena. „Strýček War si myslí, že jsi opravdu hezká.“

„Řekl jsem krásná,“ řekl Warren vedle mě, hlas měl stále chraplavý. „Řekl jsem, že je to ta nejkrásnější dívka na světě.“

Nemohla jsem se přinutit se na něj teď podívat, tak jsem se pořád dívala na Caydena.

„Jo, to řekl,“ řekl Cayden a začervenal se. Usmála jsem se, protože jsem se červenala taky a byla ráda, že v tom teď nejsem sama.

„Přijdeš potom k mé babičce?“

„Ach to ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Omlouvám se, miláčku. Musím do práce.“

„To je v pořádku. Možná bys mohla přijít jindy a podívat se na moje komiksy?“

„To by se mi líbilo.“

Podíval se za mě a usmál se. „Musím jít.“

Rychle jsme se objali, a když odešel, moje oči byly přilepené na díře v zemi. Povzdechla jsem si. Warren mě objal a znovu se ke mně přiblížil.

„Opravdu musíš jít do práce?“ zeptal se.

„Jen jsem chtěla přijít k… můj táta se přišel poklonit a já si pomyslela…“ Odmlčela jsem se, abych se nadechla a zavřela oči. „Já jen – “

„Psst,“ řekl a políbil mě na tvář a čelist. Pokaždé, když jsem ucítila jeho rty na sobě, zachvěla jsem se.

„Warrene,“ zašeptala jsem.

„Zlato, podívej se na mě.“

Stáhl se mi žaludek. Nechala jsem oči zavřené. „Prosím, ne. Jen jsem přišla…“

Chytil mě za tvář a otočil ji k sobě. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. „Jsi tu pro mě, i když nenávidíš mého otce, navzdory špatným vzpomínkám, které mé příjmení vyvolává, jsi tu pro mě, a to je jen další důvod, proč tě miluji.“

„Warrene, nedělej to,“ prosila jsem.

„Musím. Pokud to neudělám teď, nebudu mít už nikdy příležitost.“ Zvedl svou druhou ruku, aby uchopil druhou stranu mého obličeje. „Bylo ode mě špatné, že jsem ti lhal. Kdybych to mohl vrátit a udělat to všechno znovu, řekl bych ti, kdo jsem. Omlouvám se. Prosím odpusť mi. Prosím vrať se ke mně.“

Pomalu jsem zavrtěla hlavou, zavírajíc oči, opřela se o něj a užívala si jeho teplý dotek. Znovu jsem otevřela oči zrovna ve chvíli, kdy mu po tváři stekla slza. Pohled na to mě znovu bolel.

„Je mi líto tvého otce. Opravdu, ale potřebuji čas,“ zašeptala jsem.

„Jak to napravím, Camilo? Jak tě mohu přimět, abys mě znovu milovala?“

Usmála jsem se, i když to byl smutný úsměv, zvedla jsem ruku k jeho tváři a otřela cestu, po které stékala jeho slza. „Nikdy jsem tě nepřestala milovat, Warrene. Jak bych mohla? Lásku je snadné obnovit, ale jakmile ztratíš důvěru… je těžké se vrátit k tomu, co bývalo.“

Polkl a přikývl. „Chápu.“

„Musím jít.“

Oba jsme vstali současně. Začala jsem kráčet směrem k tátovi a zastavila se, když jsem viděla, že mluví s Thomasem a jeho mámou. Warren vedle mě zastavil. Chvíli jsem tam jen stála a chtěla, aby se moje nohy posunuly vpřed. Kondolovala bych a omluvila se. Ale pak jsem si vzpomněla na jasný nesouhlas na Thomasově tváři na koktejlové párty. Warrenova ruka se zavřela nad mou. Naklonila jsem obličej, abych se na něj podívala.

„Chci, abys poznala moji mámu.“

Oči se mi rozšířily. „Nemyslím si, že je to –“

Zatáhl mě za paži a než jsem se nadála, byli jsme před nimi.

„Moc mě mrzí Vaše ztráta,“ řekla jsem, než mohl Warren otevřít ústa.

Jeho máma se lehce usmála. „Děkuju.“

Thomas řekl totéž.

„Tohle je Camila,“ řekl Warren a podíval se na svou matku. „Je to žena, se kterou se ožením.“

Zalapala jsem po dechu a oči se mi rozšířily. Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlil příval tepla, když jsem na něj vzhlédla. Věnoval mi malý úsměv. Oči se mi rozšířily ještě víc.

„Ráda tě poznávám, Camilo,“ řekla jeho matka. Ohlédla jsem se na ni.

„Kéž by to bylo za jiných okolností,“ odpověděla jsem a stále si přála, aby mě země pohltila.

Thomas se na mě podíval. „Cayden o tobě mluví velmi hezky.“

„Je to skvělé dítě,“ řekla jsem s úsměvem, skutečným úsměvem. Usmál se zpět.

„Děkuju.“

Táta se do toho vložil a vypadal pobaveně. „Camila je moje nejmladší dcera.“

Ani jeden z nich nevypadal překvapeně touto informací. Napadlo mě, jestli to celou tu dobu věděli. Napadlo mě, jestli Thomas věděl, kdo jsem, když mě soudil. Možná to byl důvod, proč to udělal. Ať už to bylo jakkoli, nebyl čas ani místo cokoliv z toho zpochybňovat. Rozloučila jsem se a odešla s dobrým vědomím.